Štítky článku: •  

Fotbálek

Sledovala kluky, jak hrají fotbal. Dnes to bylo pro ně důležité utkání, hráli proti klukům ze sousední mateřské školky. Znala je všechny, byla jejich učitelka, a většinou i jejich rodiče, a vlastně i spoustu těch od soupeřů. Dostala na starost zbytek dětí, které seděly v hledišti — kluci hru sledovali a holky buď taky, nebo si povídaly, takže mohla vlastně relaxovat a vzpomínat.

Na hřišti se dva hráči srazili, oba upadli a zase vstali … nic se neděje. Kolegyně Maruška napřed polekaně vyskočila, ale pak si zase sedla. Je ještě mladá. Vlastně není mladá, a pracuje se mnou už dlouho, ale nějak těm klukům nerozumí, je radši s děvčátky. Já to mám vlastně naopak, asi to je tím, že mám dva bratry a dva syny. Kromě školy jsem strávila celý život v mužském prostředí, tak do nich vidím. Tihle dva se srazili a oba byli překvapení. Nic to nebylo, jen se lekli, bylo to přece vidět na první pohled, že sami chtěli budit dojem, že se nic nestalo.

Někteří kluci se prokopají dětstvím až do dospělosti a většinou si odnesou to, co se naučili u mě, ve školce. Začínají nemotorně, někteří takoví zůstanou, jiní se zlepší. Baví to ale často i nemehla. Jako moji bráchové, ti nikdy fotbal moc neuměli, ale hráli ho často a rádi. Chodily se na ně dívat moje spolužačky, i když přišly jakože za mnou.

… a bude se kopat. Honzík fauloval. Je pomalý a jejich Lukáš ho oběhl, tak mu tam strčil nohu. Lukáš se kutálel po trávě a Honzík šel kousek k němu se podívat jestli mu nic není, omluvit se. Poznám to už z toho, jak jde a jak drží tělo, nemusím být u toho abych věděla, co mu říká nebo gestikuluje. Kluci se okázale neomlouvají, zeptají se „dobrý?“ nebo „sem nechtěl“ a ten postižený buď řekne „jo“ nebo „co čumíš… hrajem“ anebo když bylo provinění větší, tak do viníka strčí a ten si to nechá líbit, protože ví, že to přehnal. Tohle Maruška nepozná, ona vybíhá, když to není potřeba a naopak nepozná, když se schyluje k problému. Já je mám přečené i mezigeneračně.

Včera když trénovali, trefil Karlík brankaře míčem do nosu zblízka tak, že mu tekla krev. Jak říká ten můj, krve jak z prasete, ale za pár minut to přestalo. Karlík ho přeběhl, ale hned se vrátil, protože Jirka byl na zemi a brečel, ruce od krve. Karlík se lekl „sem nechtěl“ špitl, očima tápal mezi mnou, Maruškou a Jirkou. Měl strach. Maruška tam byla dřív a spustila na něj „cos to udělal?“ „pročs ho trefil?“ „podívej se, cos udělal!“ Karlík jen zopakoval „já jsem nechtěl“ a bylo vidět, že víc už neřekne. „tak nechtěl, jo? a pročs ho teda trefil? neměls kopat, když tam byl“

Maruška prostě nikdy nehrála fotbal. Kdo by chtěl trefit brankáře? Jasně že ho nechtěl trefit, chtěl dát gól, jen to udělal bezohledně, když měl brankář Jirka hlavu kousek od míče. V tu chvíli ho prostě přemohla síla šance a moc chtěl …

Došla jsem na místo. „Tos ale udělal blbě, Karlíku. Já vím, žes chtěl dát gól a nechtěl trefit Jirku, ale byls moc blízko, Jirka dobře bránil, je to dobrý brankař, neměls šanci střelit k brance a netrefit ho, musíš ho příště obejít“. Jirka když uslyšel, že je dobrý brankař, tak se otočil k nám, už nebrečel, krev mu tekla po ruce, začala jsem mu utírat pusu a ruce, Marušku poslala radši nachystat studenou vodu a šátek. Karlík napůl zvědavě, napůl provinile popošel k nám… „sem nechtěl, dobrý?“ „Blbče“, štěkl Jirka, dělala jsem, že to neslyším. „Představ si to Karlíku naopak, že bys klečel jako brankař ty a někdo ti kopl míč do nosu i když by tě dobře viděl… nemůžeš kopat, když tam má někdo hlavu nebo je tam okno“ „Sem nechtěl „ … Karlíka jsem poslala nachystat Jirkovi židli a Jirku vedla pod přístřešek. Kluci mezitím donekonečna rekonstruovali událost a musím říct, že dost věrně, aspoň zpočátku. Když jsme se vrátili, už ta historka dostala formu, kterou budou vykládat doma, a ta musí být akčnější, než to, co se skutečně stalo. Marušce jsem rozmluvila zvaní rodičů. Karlík posluhoval Jirkovi ještě chvilku, pak odběhli si to několikrát přehrát (bez míče!) a pustili se do ucpávání myších děr. Nebylo potřeba nic řešit, kluci přesně věděli, co se stalo a to jejich přehrávání situace je stokrát lepší prevence, než vysvětlování od Marušky.

Předloni to bylo jiné, jakoby stejná situace, ale vlastně úplně jiná. To klečel jako brankař Michal a do nosu mu kopl míčem Dušan. Jenže to nebylo při hře, Michal si před brankou hrál na to, že chytá a Dušan prostě přišel k němu a napálil ho míčem do obličeje. Schválně. Viděla jsem to a vyrazila k nim. Dušan viděl, že je zle a spustil „promiň, já jsem tě neviděl, já jsem nechtěl“ a jak jsem docházela, tak „paní učitelko, já už jsem se omluvil“. Kluci stáli kolem, Michala odváděla Maruška k ošetření, chytila jsem Dušana a přetáhla ho několikrát přes zadek „takhle se tady chovat nebudeš“ Hleděl vyjeveně, přemohl ho pláč a já jsem cítila, že ti kluci za mnou stojí za mnou i pokud jde o řešení situace. Dušan byl známý svým zákeřným chováním a všichni cítili, že omluva byla jen na oko, byla nacvičená už mockrát. „Běž do kouta a zůstneš tam do svačiny sám“ příkázala jsem mu a on šel.

Kluky jsem poslala na druhý konec zahrady a zaslechla jsem „Seš hajzl“ … Jindra popošel k Dušanovi mu to říct. Ten má vždycky pro děti zajímavá slova od svého staršího bratra. Ale dává si pozor, ví, že to netrpím. „Běž!“ nechtělo se mi to pitvat a on se rozběhl pryč.

Druhý den za mnou přišla Dušanova matka a prý jestli mi přijde správné, aby jejímu Dušanovi Jindra přede mnou nadával.

… aaa konec zápasu, naši kluci prohráli 2:1.

Kluci utahaní, všichni mají hlad a žízeň, jdeme domů…

Doma jsem si nalila víno, sedím na balkoně a poslouchám kosa. Manžel na mě pokřikuje z kuchyně, jestli jsem slyšela jak naši hráli fotbal. On je jedním z těch nemehel, co se ho nikdy nenaučili hrát dobře a pokud vím, ani fotbal nesleduje.

Vykoukne zpoza dveří a má výraz, jako by mi chtěl říct vtip … naši hráli fotbal… ten neznám. „Neslyšela, povídej“, těším se na fórek. Je zajímavé, že nejepší vtipy stejně vykládají chlapi, a ten můj zvlášť.

„No ne, byli kdesi ve Skotsku a ani neklekli“ začal.

„A?“ těším se vtip

„Zaprve, nepoklonili se kukluxklanu před zápasem, zadruhé vyhráli a zatřetí Skoti strašně faulovali“ sype ze sebe. Vůbec to nevypadá jak vtip.

„No a kolik to bylo?“ ptám se ať aspoň znám výsledek

„To já nevím… tam byly jiné věci“ naklání se ke mně

„Představ si, že jeden jejich hráč kopl našeho brankaře kopačkou do hlavy tak, že mu zlomil pár lebečních kostí. Udělal to očividně vědomě a ani se neomluvil nebo nezajímal, jestli brankář není v bezvědomí. Jak opice, nohu takhle v úrovni hlavy …“ snažil se to i předvést, ale nešlo mu to.

„Brankaře odnesli, ten prasák se tvářil, že je to v klidu a jeden z našich mu šel cosi pošeptat“ … a už to zase vypadalo, jako když mi vykládá vtip a blíží se pointa.

„A?“

„Cosi mu řekl, ten se začal vztekat a po zápase naše nepustili do kabin a on s kumpány zmlátili toho co mu cosi šeptal“

„takže to není vtip“ jsem zklamaná

„Vtip je v tom, že nikdo neřeší brankaře s proraženou lebkou, ale jen to, co mu ten Kúdela řekl. Prý něco rasistického“

Vzpoměla jsem si na tu historku z předloňska.

„Takže prasákova matka si přijde stěžovat na nadávání?“

„Jo! Akorát ne matka, ale UEFA to bude vyšetřovat, bude komise, vyšetřování, tresty …“ … pointa je tady, podle jeho výrazu

„Tak víš co, já mám takových vyšetřování za sebou desítky, možná stovky. Mně se děcka kopou i hádají a taky si nadávají. Vzpomínáš si na tu matku předloni, jak si na mě došlápla za toho hajzla?“

Jak by si nevzpomínal, to byla historka, kterou jsem vykládala několikrát a vždycky měla úspěch. Příběh o tom, jak matinka netuší, jakého syčáka má doma a jak jí synek povyprávěl jen půl příběhu, aby se pomstil. Jak doma vymyslela všechny podmínky, za kterých bude ochotna to laskavě přejít a hlavně jak jí sklaplo, když pak přišel Dušanův otec, s kterým se rozvedla a ten když to vyslechl, mi poděkoval, že děcka dobře vychovávám, když to nezvládají ti, kteří je mají v péči. Věděla jsem, že s ním bude řeč hned jak se tehdy objevil ve školce, já je mám přečtené prostě.

„Vzpomínám… „

„No tak mi dolij sklenku a pak napiš na to jejich UEFA, že jim to vyřeším za tisíc éček přesně tak, jak to řeším v naší školce“

Píše xgogo na nautilus2.wordpress.com

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 259 × | Prestiž Q1: 10,79

+19 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 1 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. PeTaX

Napsat nový komentář
Vajo

Hezky napsáno, akorát asi nelze úplně srovnávat dětskou hru a tvrdý byznys. Profesionální čutálisti do té UEFy vlezli dobrovolně a musí dodržovat platná pravidla. A aktuální pravidla říkají, že „motherfucker“ nebo „fucking white monkey“ jsou nevinné kamarádské hlášky, zato „fucking black monkey“ je smrtelná rasistická urážka, na kterou je možné reagovat jedině vyhlášením krevní msty. A že to není (asi) v pravidlech napsáno? Nepsaná pravidla jsou zpravidla dodržována důsledněji než ta psaná. Takže kluci by se měli držet pravidla „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. Vždyť podle iDnes vydělala letos Slávia v pohárech 400 MKč. Tvrdík to pochopil velice rychle: „Lituji toho a omlouvám se Glenu Kamarovi za situaci, která zjevně způsobila utrpení jemu a jeho spoluhráčům i všem spojeným s Rangers a Slavií.“ Ano, muselo to pro ně být hrozné utrpení. Kam se hrabe prokopnutá lebka. Vyjádření Tvrdíka je logické a pragmatické (a taky zbabělé a nemorální).
Hlavní problém tak spočívá v tom, že ti malí kluci čumí na profíky v televizi a berou si jejich chování za vzor se vším tím simulováním, surovostí a pokrytectvím.
A samozřejmě se nabízí paralela se současnou politikou. Tyhlety moderní hodnoty nevymyslela UEFA, ale jsou standardem ve všech zemích EU, v USA, Kanadě, Austrálii… ČR se taky mohla/může rozhodnout, jestli v tom spolku chce být a držet basu. A protože „demokratické oposici“ jsou ty hodnoty vlastní a pro Babiše jsou rozhodující dotace „do řepky“, není co řešit, protože jich je většina. To jsou ty výhody demokracie.

4 | 0

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top