Štítky článku: •  

Proč volný trh?

Když se řekne „volný trh“, lidem obvykle naskočí husí kůže, neboť toto slovní spojení chybně spojují s Divokým západem, utahováním opasků, případně s majetkovou nerovností.

Volný trh je však o svobodném jednání lidí, při respektování dvou podmínek:

  • Ne-inicializace násilí
  • Respektu k soukromému vlastnictví

Československo se po převratu v roce 1989 nestalo svobodnou zemí, stalo se jen svobodnější zemí. Dnes se již dá relativně beztrestně napsat článek podobný tomuto, ale stále máme státem regulované mzdy, dotace pro vyvolené, postihy za přechovávání některých produktů, fiat peníze, daňově-odvodový systém, který z lidí vysává polovinu jejich příjmů, apod. Při vší úctě k osobnostem listopadu ‘89, z hlediska principů volného trhu se zde nezměnilo skoro nic.

Jako zastánce volného trhu věřím, že odbourávání role státu v životech lidí povede ke zvýšení životní úrovně a snížení násilí ve společnosti.

Součástí tohoto článku je video-přednáška se slovenskými titulky, která je takovým úvodním přehledem některých argumentů pro volný trh a svobodnou společnost.

Pokud by se vám nechtělo dívat se na celé video (cca 50 min), součástí tohoto článku je i shrnutí jednotlivých témat přednášky mými slovy.

Řečníkem ve videu je Tom Woods, americký historik a libertarián. Datum a místo přednášky: 19. 1. 2013 (Midwest Music Conservatory, Ballwin, MO, USA).

Přednáška Tom Woods: Proč volný trh? (Slovenské titulky)

4:00 až 10:25

Trh a pořádek

Podle marxistů potřebuje ekonomika centrální plánování, protože jinak nastane chaos a nikdo nebude vědět, co se má vyrábět, jak se to má vyrábět, v jakém množství apod.

Na první poslech to může znít rozumně, ale přesto, lepším způsobem jak do ekonomiky vnést řád a harmonii je nechat jednotlivé účastníky trhu svobodně jednat a uzavírat dohody.

Volný trh totiž není trh bez regulací. Nenajdete tam státní regulace, přesto se v něm vyskytuje množství přirozených regulací jako například motivace ziskem, hrozba bankrotem a ztrátou dobrého jména, apod.

Zisky a ztráty nejsou od ďábla. Naopak. Určují, co se bude a nebude vyrábět. Pokud je zájem o květináče, díky vidině zisku se vyrojí firmy ochotné vyrábět květináče. Pokud zájem o květináče opadne, zisky firem vyrábějící květináče se scvrknou a firmy přesměrují své kapacity jinam. Zisky a ztráty regulují produkci — určují, co se bude vyrábět.

10:25 až 17:08

Ceny a jejich úloha

Ceny vznikají vyjednáváním mezi skupinou prodávajících a kupujících. Ceny mají nesmírně důležitou roli ve výrobním procesu. Firma by bez znalosti cen za jednotlivé vstupy nedokázala naplánovat efektivní výrobu. Pokud zisky určují, co se bude vyrábět, tak ceny určují, jak se to bude vyrábět. Jaký materiál použít, kde bude stát továrna, kolik a jakých lidí zaměstnáme …

Naproti tomu, v socialistické ekonomice jsou ceny uměle diktovány státem, neboť stát vlastní všechny podniky, jediným účastníkem trhu je stát a tedy žádné vyjednávání o cenách, které by generovalo reálné ceny, neprobíhá. Socialistická ekonomika má pak problém zajistit efektivní výrobu. Mohou například vzniknout přebytky kombajnů a zároveň nedostatek toaletních papírů.

17:08 až 20:35

„Já, tužka“

Nikdo na světě neví, jak se vyrábí tak obyčejný produkt, jako např. tužka. Nevěříte? Přečtěte si esej „I, Pencil“. Autor: Leonard Read

Český překlad eseje najdete zde.

20:35 až 23:20

Prosperita

Existují organizace, které každoročně zveřejňují statistiky o stavu ekonomické svobody v jednotlivých zemích světa. A světe div se, země s nejvyšší mírou ekonomické svobody, jsou obvykle země s nejvyšší životní úrovní.

Zajímavé je, že i chudí lidé v těchto ekonomicky svobodnějších zemích, jsou na tom také lépe ve srovnání s chudými v jiných zemích.

Toto jsou silné empirické důkazy ve prospěch volného trhu. Existuje však i historická zkušenost, která hraje ve prospěch kapitalismu: za posledních 50 let lidstvo zaznamenalo větší pokles chudoby, než za 500 let, které tomu předcházely.

23:20 až 28:15

Nerovnost

Kritici často volnému trhu vytýkají to, že vytváří obrovské nerovnosti mezi lidmi. Vznikají skupiny super-bohatých a super-chudých lidí.

Ano, ve společnosti budou vždy chudí a bohatí, což je pro tento svět přirozené. A toto neplatí jen pro kapitalistickou společnost, ale i pro tu socialistickou.

Nerovnost během komunismu byla značná. Existovala skupina papalášů a jejich blízkých, kteří měli nejlepší zdravotní péči a různé výsady, a pak tu existovala masa lidí, kteří si byli „rovni“ v chudobě. Bydlení a jídlo skoro zdarma, „lépe“ na tom byli už jen vězni.

Pokud se bavíme o nerovnosti, je třeba se na věci dívat z nadhledu. Pak zjistíme, že procento chudých je dnes ve světě výrazně menší, než v minulosti. Že bohatý člověk se před pár stoletími dopravoval na koňských vozech, přičemž chudý člověk, jichž byla tehdy drtivá většina, se „dopravoval“ pěšky a byl šťastný, pokud vlastnil boty. Dnes bohatý člověk jezdí v nejnovějším Mercedesu a chudý člověk si musí vystačit s 20letou Dacií. Oba se však vozí automobily.

Ke konci 19. století v Anglii, byl rozdíl ve střední délce života mezi bohatými a chudými až 17 let! Dnes jsou to 2 roky. Výškový rozdíl mezi bohatými a chudými byl 13 cm. Dnes je to méně než 2 cm.

Dnešní průměrný „statisticky“ chudý člověk obvykle vlastní mnoho věcí, které jsou symbolem konzumního života. Raději být chudým člověkem kapitalismu, který vlastní alespoň splachovací záchod, ledničku a má přístup k moderní zubní péče, než bohatým člověkem z feudalismu, bez těchto vynálezů.

28:15 až 39:45

Peníze, centrální banky, deflace vs inflace

V současnosti má stát monopol na „výrobu“ peněz. A ze zkušenosti víme, že pokud stát něco vyrábí, většinou to stojí za houby s mákem. Totéž platí i pro peníze. Peníze mají přitom v ekonomice nesmírně důležitou roli. Peníze nás osvobozují od přímé — barterové směny, ale hlavně zjednodušují tvorbu úspor a úspory jsou nezbytné pro tvorbu kapitálu. Kapitál (např. stroje, zlepšováky, půda …) je zase nezbytný pro tvorbu bohatství (výrobky, služby). Máme-li špatné peníze, máme špatnou ekonomiku.

Abychom pochopili, proč jsou státem řízené peníze „špatné“, musíme pochopit, jak peníze původně vznikly a co je jejich úkolem.

Pomůžeme si příkladem z tzv. „Robinzonovské ekonomie“:

Máme ostrov, na kterém žije hrstka lidí. Každí z obyvatel se specializuje na nějakou činnost, neboť jim to přináší vyšší efektivitu. Jan je pekař a potřebuje si sehnat boty. Vyrazí za Milanem, který boty vyrábí. Milan však není ochoten vyměnit boty za jeden Janův chléb. Jan zvýší svou nabídku na 4 chleby, ale ani to nestačí. „Co s nimi budu dělat? Teď mám chleba dost. Potřebuji mléko,“ reaguje Milan na Janovu nabídku. Jan se zamyslí a Milanovi navrhne, že mu za boty dá kilogram soli, kterou může pak vyměnit v mlékárně za mléko. Milan po krátké úvaze souhlasí a tak na našem virtuálním ostrově vznikly první peníze — sůl. Nebylo nutné žádné nařízení panovníka, ani založení ostrovní centrální banky — OCB.

Z historie známe obrovské množství druhů platidel, nejen sůl. Nejpoužívanější však byly ty, které co nejlépe splňovaly tyto vlastnosti:

  • vzácnost
  • vlastní užitečnost
  • dělitelnost
  • trvanlivost
  • rozeznatelnost
  • jednoduchou přemístitelnost
  • homogennost

Z historie víme, že vzácné kovy jako zlato a stříbro se v soutěži peněz uměly prosadit nejlépe a to díky tomu, že téměř dokonale splňovaly zmiňovaná kritéria. V zemích se zlatým standardem obvykle vznikly banky, které jako službu nabízely uskladnění zlata výměnou za stvrzenky, které se daly za uskladněné zlato zpětně směnit. Stvrzenky (kryté zlatem a důvěrou v jejich vydavatele) pak z praktických důvodů sloužily jako platidlo. Samozřejmě, vše záviselo na důvěryhodnosti jednotlivých bank.

Takové peníze byly pro panovníkům trnem v oku, protože zlato se nedalo jednoduše vytisknout a nakopírovat. To se panovníkem nelíbilo, neboť utrácet mohli jen to, co vybrali na daních, případně to, co si půjčili, ale i to mělo ve zlatém standardu své limity. Někteří panovníci tak začali razit vlastní zlaté a stříbrné mince, které postupně „ředili“ přidáváním méně vzácných kovů a financovali jimi své „potřeby“, jako např. války a jiné velkolepé projekty. Lid se k znehodnocením penězům dostal jako poslední a utrpěl plné důsledky další cenové inflace, aniž by věděl co se děje. Totéž se děje i dnes, jen s tím rozdílem, že dnešní panovníci už nemusí „ředit“ zlaté mince, ale prostě si peníze vytisknou, případně jen „připíší“ nuly a jednotky do počítačů bank. Současné bankovky a „číselné“ zůstatky na účtech již nejsou kryté žádnou komoditou, jen důvěrou lidí. Ono je to ještě horší. Dnešní banky mají na účtech pouze zlomek vašich peněz. Ostatní peníze banka rozpůjčuje, což je další významný zdroj inflace „špatných“ peněz. Vše „pod dozorem“ centrální banky.

Pro zájemce o toto téma, doporučuji stručnou publikaci od Murraye N. Rothbarda s názvem „Peníze v rukou státu“ (Jak vláda zničila naše Peníze), kterou si můžete v češtině stáhnout ve formátu EPUB zde.

Jen pot a tvrdá práce dodávají penězům skutečnou hodnotu. Pokud by nikdo nic neprodukoval, lidem před hladomorem nepomohou ani vagóny plné sebekrásnějších peněz. Pokud si chce obyčejný člověk koupit nějakou věc, tak musí nejprve něčím přispět společnosti, výrobkem či službou, za kterou dostane peníze a ty si pak vymění za to, co potřebuje. Tyto výrobky a služby by tu nebyly bez potu a tvrdé práce běžných lidí.

Naproti tomu, padělatel peněz má možnost vytvořit si „špatné“ peníze, aniž by společnosti něčím přispěl. Padělatel v konečném důsledku od společnosti jen bere věci, aniž by čímkoliv přispěl. A toto dělá vláda (stát). Vláda s možností vytvářet peníze „z ničeho“ má v rukou úžasný nástroj, kterým dokáže financovat mnohé věci a nemusí sahat po nepopulárním zvyšování daní. Celé deficitní financování vlád a valení dluhu před sebou je umožněno zejména vinou politiky centrálních bank a „špatných“ peněz.

Jaké jsou následky takových „padělatelských“ praktik? Vyšší ceny (nebo bránění jejich poklesu) a vytvoření nerovnováhy v ekonomice, čehož projevem je vznik chybných investic a cyklické chování ekonomiky (střídání období prudkého růstu a poklesu).

Dnešní většinový názor se staví proti nezávislým penězům a podporuje současný systém centrálních bank. Není divu. Většina názorotvorných entit, jako profesoři, bankovní analytici, či média, jsou víceméně závislí na vládní moci skrze různá povolení, licence, dotace, hrozby pokut a nemají tak motivaci ke kritickému myšlení vůči vládě. Nemluvě o státním školství, ve kterém je každý jedinec od raného věku povinně vystaven státní propagandě po dobu minimálně 10 let.

Pak slyšíme a akceptujeme názory, že zadlužování státu není až tak špatné, výdaje vlády a vládní utrácení jsou dobré pro ekonomiku a deflace (klesající ceny) je to nejhorší, co se může stát.

Přesto, že je historie plná panovníků — „padělatelů“, byly zaznamenány i světlé výjimky. Například zlatý standard v Anglii v 19. století. Toto období znamenalo pro Anglii největší ekonomický rozmach v historii planety.

Nebo zlatý standard v USA, který s určitými omezeními a přestávkami fungoval téměř od počátku 19. století až do období mezi světovými válkami ve 20. století. Pro ​​Ameriku to byla éra se silným ekonomickým růstem, rostoucími příjmy, klesajícími cenami. Chudí z celého světa se v tomto období hrnuli do Ameriky; ne kvůli sociálním programům, ale kvůli novým příležitostem a možnostem uplatnit se.

Deflace je moderními ekonomy zatracovaná a z pojmu „deflační spirála“ se stal novodobý strašák à la Hirošima. Deflace, tedy pokles cen je pro ekonomiku s „dobrými“ penězi zcela přirozená a prospěšná věc. Na vysvětlení si pomůžeme dalším příběhem, tentokrát půjde o invazi Marťanů na Zemi.

Představme si, že se jednoho dne probudíme a zjistíme, že nám Marťané vzali všechna zařízení, všechny továrny, infrastrukturu, budovy a ze srandy nám nechali pouze koňské vozy a telegraf. Lidé, kteří by přežili následný hladomor, se mohou rozloučit se 40hodinovým pracovním týdnem. Ekonomika by byla tak primitivní, že pokud by přeživší lidé nechtěli pomřít hladem a zimou, museli by makat skoro celý den a to holýma rukama. Tak, jak jejich předkové před pár stoletími. Jak se dá z tohoto marasmu dostat?

Je nutné vytvořit úspory a díky nim budovat kapitál. Nejprve jen primitivní nástroje na obdělávání půdy a lov. Později cesty, domy, a tak dále. Tyto kapitálové statky jsou klíčem k vyšší produktivitě a tedy zvýšení životní úrovně lidí. Jak bude postupně narůstat produktivita, hodnota peněz začne růst (za předpokladu, že se jejich množství v oběhu výrazně nezmění). Každá peněžní jednotka, tedy bude schopna „koupit“ více produktů. Co je vlastně, a teď pozor, deflace, nebo klesání cen? Ano ten čert, před kterým nás varují všechny moderní poučky? To, jak jsme dnes okrádáni centrálními bankami o kupní sílu, lze si snadno uvědomit, když si porovnáme masivní pokrok v produktivitě za posledních pár desetiletí s masivním nárůstem cen za tutéž dobu. Že tu něco nehraje? Ano, ceny by měly za tu dobu masivně klesnout a ne růst! Proč ceny rostly přes vyšší produktivitu? Vlády „vytiskly“ hromadu peněz a pustily je do oběhu. Kdo má z toho prospěch? V prvé řadě vlády, neboť dokáží snáze financovat své výdaje a kupovat si voliče, a pak bankovní sektor, který se ke „špatným“ penězům obvykle dostane jako první, ještě před následným zvýšením cen aktiv.

39:45 až 41:38

Důchody

V současné éře centrálních bank a „špatných“ peněz, to mají střadatelé těžké. Obzvlášť, pokud si střadatel chce spořit na důchod. Vinou inflační politiky centrálních bank, se dnes člověku nevyplatí spořit na důchod odkládáním peněz s tím, že po nich sáhne až za pár desetiletí. Taková praktika se rovná ekonomické sebevraždě. To však neplatilo v zemích, kde fungoval zlatý standard! V roce 1800 se dal koupit fajnový oblek za jednouncovou zlatou minci. Za tutéž cenu, možná ještě o něco nižší, jste si mohli koupit stejný oblek i v roce 1900. Stačí si porovnat cenu dnešního běžného nákupu s cenou téhož nákupu před 20 lety a uvědomíme si, jak naše „špatné“ peníze zaostávají ve schopnosti uchovat si hodnotu v porovnání s krytými penězi. Tak tedy jakým způsobem si má člověk spořit na důchod? Stát svou monetární politikou udělal z lidí spekulanty. Nic jiného lidem nezbývá. Spoléhat se na důchod od zadluženého státu, při současné demografii je příliš vysoké riziko a jak jsme zmiňovali, odkládat si „špatné“ peníze není o nic lepší. A tak jsou lidé odkázáni na spoření si v podílových fondech, nákupy nemovitostí a podobně. Samozřejmě, střadatel musí snášet i všechna rizika s tím spojená.

41:38 až 45:33

I peníze mají svou cenu — důležitost úroků

Když se člověk rozhoduje o tom, jak velkou hypotéku si vezme, úroková míra hraje v jeho uvažování důležitou roli. Totéž platí pro podnikatele, který se rozhoduje, zda si půjčí peníze na rozběhnutí malé hospody, nebo rovnou na postavení celého nákupního centra. Úrokové míry toto rozhodování řídí. Pokud množství peněz v ekonomice není nafukováno podle libosti, úrokové míry odráží úroveň úspor v ekonomice. Čím nižší úrokové sazby, tím je k dispozici více úspor na půjčení. Čím vyšší úrokové sazby, tím je úspor méně a ochota půjčit peníze je menší. Pokud do tohoto procesu zamontujeme centrální banku, která rozhoduje o úrokové míře obyčejným dekretem a tištěním peněz, úrokové míry neodpovídají mírám úspor v ekonomice. To má za následek zkreslené pocity lidí, kteří pak investují do projektů, do kterých by za normálních okolností neinvestovali. Lidé si berou příliš velké hypotéky. Státy se více a snadněji zadlužují. Firmy staví nové haly. Později se ukáže, že ve společnosti není dostatek zdrojů (zákazníci a nájemci nikde) a vzniklé bubliny začnou praskat. Lidé přicházejí o domy, protože nedokázali splácet hypotéky. Podniky krachují, protože nemají zákazníky. A tak pořád dokola.

Vzniká cyklické chování ekonomiky způsobené „špatnými“ penězi a uměle nastavenými úrokovými sazbami, které neodrážejí skutečný stav úspor ve společnosti.

Říkali jsme, jak důležitou funkci mají ceny v ekonomice. A protože peníze představují polovinu z každé transakce v ekonomice, cena peněz (úroková míra) má ještě významnější funkci.

Pokud se o tomto tématu chcete dozvědět více, vygooglete si „rakouskou teorii hospodářského cyklu“.

45:33 až 47:34

A co Švédsko?

Levičáci často argumentují Švédským modelem, který má dokázat, že sociální stát s velkou mírou přerozdělování může docela dobře fungovat. Pokud se však podíváme do historie, tak zjistíme, že dnešní Švédsko je schopno mít štědré sociální programy a jiné výdaje zejména díky svému výkonnému průmyslu, který byl vybudován v období, kdy se Švédsko řadilo k nejsvobodnějším zemím světa.

Od 60. let začala ve Švédsku výrazně bujet úloha státu, a to byl moment, kdy země začala zaostávat za ostatními průmyslovými zeměmi.

Pro ilustraci se podívejme na sto nejbohatších švédských firem v roce 2004 a pak se podívejme na to, kolik z těchto firem vzniklo po roce 1970. Dvě!

Více o příběhu Švédska naleznete v cyklu článků: Švédská cesta od bídy ke kapitalismu a pak k socialismu.

Tato prezentace představuje pouze špičku ledovce argumentů za svobodnější společnost. Existuje další množství morálních, empirických a historických argumentů ve prospěch omezování role státu.

Je důležité, aby lidé pochopili, proč je víra v autoritu státu nebezpečná. Stačí se podívat na minulé století, s jeho stovkami milionů mrtvol. Tyto životy nemají na svědomí diktátoři, ale lidé, kteří plnili jejich rozkazy.

Současný demokratický systém, který lze charakterizovat jako socialismus s prvky kapitalismu, je náchylný ke krizím. Sporná většina vládne menšině, bohatství se násilně přerozděluje a motivace na tvorbu nového bohatství se potlačuje. Když jednou cizí zdroje dojdou, diktátorům se otevře výtah k moci. To se ale nestane, pokud lidé zahodí klamnou víru ve státní autoritu.

„Raději budu čelit nepříjemnostem příliš velké svobody, než nepříjemnostem okleštěné svobody.“

Thomas Jefferson

Napsal pan Ondrej Turis

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 449 × | Prestiž Q1: 6,82

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top