Štítky článku: •  

Švédská cesta od bídy ke kapitalismu a pak k socialismu (2/4)

Druhý díl cyklu o cestě Švédska z bídy. A o tom, že čeští hurá-socialisté o švédském socialismu a jeho kořenech nemají ani nejmenší ponětí. Jinými slovy: aby jakýkoliv socialismus mohl začít z cizího „rozdávat“ a „opravovat“ údajné nespravedlnosti světa, musí nejprve umožnit vznik bohatství. K takovému výsledku však vede pouze jediná, osvědčená cesta a tou je naprosto liberální kapitalismus. Žádná zkratka, ani třetí cesta neexistuje.

Všichni socialisté mají umanutou představu, že když okradou všechny schopné a tvůrčí lidi o výsledky jejich práce a rozdají je těm neschopným a lenivým, učiní ve výsledku šťastnou a spravedlivou společnost. Nepochopí nikdy, že ti neschopní a leniví nebudou šťastnější, a ti schopní a tvůrčí nakonec rezignují na svoji snahu, když odměnou za ni bude stejná, rovnoměrná šedost.

Altruismus, tedy nezištné konání dobra až ke svému vlastnímu zničení, je demotivujícím prvkem, který nemůže vytvářet stabilní lidskou společnost. Lidé jsou od svého narození různí nejen vzhledem, ale i schopnostmi a snaha nadekretovat všem stejnou krásu, stejný životní styl, stejné cíle a stejné prostředky je cílem pouze sociálních inženýrů, kolektivistů.

Jelikož nikdy takovou utopickou společnost nejsou schopni prosadit neagresivními cestami přesvědčování, uchylují se k násilným metodám prostřednictvím státu a jeho nástrojů: zákonů a represivních složek, které tyto zákony vynucují. A v důsledku přerozdělování, kterým si skrytou formou uplácejí (z cizích prostředků) svůj vlastní voličský elektorát. Nepřestanou však nikdy dříve, dokud nedrží v rukou všechny otěže společnosti a neřídí ji podle svých představ. PeTaX

Ale vraťme slovo panu Johanu Norbergovi a historii Švédska:

Nová opozice

Politika krále, která zemi dovedla k stagnaci a ke konfliktům s Ruskem, Dánskem a Francií, se Švédům líbila stále méně. Daňové a inflační břemeno dopadalo na lidi ještě tvrději. Koncem roku 1808 musela švédská vojska opustit východní polovinu země — Finsko — a ponechat toto území útočícím ruským jednotkám. Odpor vůči králi, který nedokázal vyhrát válku, ale zároveň odmítal mír, rostl dokonce i v armádě. Adlersparre, který vedl armádu na západě, publikoval prohlášení o tom, jak může vojenský konflikt a politický útlak Švédsko zničit. Šlo o revoluční manifest: abychom Švédsko zachránili, armáda musí sesadit krále. Adlersparre a jeho jednotky začaly národní pochod na Stockholm. Král utekl směrem na jih, ale lidé ho stihli zatknout ještě v stockholmské samosprávě. Aby byly zajištěny i opravdové politické změny, Adlersparre pokračoval v pochodu a okupoval Stockholm až do sestavení nového parlamentu a uskutečnění reforem.

To byla revoluce z roku 1809 — jediná násilná revoluce ve švédské moderní historii a byla inicializována liberálním důstojníkem a vydavatelem, jehož inspiroval Adam Smith.

Cesta ke svobodě však nebyla tak jednoduchá, jak tehdy liberálové doufali. Parlament obnovil svobodu tisku, provedl ekonomické reformy a zredukoval privilegia aristokratů. Nicméně liberálové, již sjednoceni v Liberální straně, byli nespokojeni, a to zvláště, když si Švédsko zvolilo nového krále. Poslanci se dychtivě snažili získat mocné kamarády na svou stranu, a proto si Švédský parlament vybral za nového krále jednoho z napoleonských generálů: Jean-Baptiste Bernadotte (po jmenování Karel XIV.). Všechny překvapil, když uzavřel mír s Ruskem (opustil Finsko, ale sebral Dánům Norsko), a když se postavil proti osvícenským idejím a dalším reformám. Liberálové byli najednou znovu v opozici. Nicméně skutečnost, že revoluce obnovila Chydeniusovu svobodu slova, umožnila pokračování svobodné diskuse a umožnila zformovat silné liberální hnutí.

Pokračující vliv Francie a Anglie ze začátku 19. století podpořil rozmach libertariánských myšlenek. Pozemková reforma vrátila farmářům majetková práva k jejich půdě. Zemědělská produkce se sjednotila, ale mnoho lidí muselo obdělávání půdy zanechat. Nezaměstnaní a chudí se přestěhovali do míst s potenciálně se rozvíjejícím průmyslovým odvětvím, hledajícím pracovní sílu. Tomu se však příliš nedařilo kvůli zastaralým pravidlům a regulacím. Lokální cechy kontrolující místní pracovní stavy samy rozhodovaly, kdo má právo na pracovní místo, co má vyrábět, v jaké kvalitě, a za jakou cenu. Pravidla a regulace zabránily ocelářskému a lesnickému odvětví v expanzi a mnoho importů i některé exporty byly jednoduše zakázány. Odpor vůči ekonomickým regulacím rostl ze dne na den.

Stále větší část šlechty si také začala uvědomovat problém společnosti postavené na privilegiích a hierarchii. Ve stejnou dobu se začala tvořit střední vrstva: farmáři, kterým pomáhala rostoucí produktivita, městští obchodníci či služebníci, kteří nebyli aristokraty, se stále méně ztotožňovali se starými strukturami, ve kterých byl korporativistický parlament kontrolován čtyřmi stavy: aristokracií, kněžstvem, obchodníky a zemědělci. Lidé z těchto vrstev měli kapitál, ale nemohli ho svobodně investovat. Měli nápady, ale ne svobodu je uskutečňovat.

Architekt změny

lars-johan-hierta-oilpainting.jpg (34,114 kiB)
Lars Johan Hierta

Tyto vrstvy se počátkem 19. století začaly sbližovat. A člověk, který se o to zasloužil, byl vysoký, mladý, zrzavý radikální novinář, Lars Johan Hierta. Hierta byl úspěšný podnikatel, fascinovaný nejnovějšími technologiemi a díky podnikatelským aktivitám se později stal jedním z nejbohatších Švédů. Byl také politikem, který se v parlamentu snažil vybudovat jednotnou opozici. Nejdůležitější však je, že Hierta v roce 1830 založil Aftonbladet (Večerní noviny), první moderní švédské noviny, které byly baštou švédského laissez-faire liberalismu, a jako první útočily nejen na zneužívání politické moci, ale na politickou moc jako takovou.

Hierta založil Aftonbladet z posledních peněz, které měl, a pokud by neuspěl, čekal ho bankrot. Noviny však sklidily nečekaný úspěch. Revolucionář Adlersparre se stal jejich prvním podporovatelem a sponzorem. Šlo o první švédské noviny, které kombinovaly zpravodajství s reklamní inzercí, a jelikož šlo o večerní periodikum, mohli informovat o zprávách, které se staly v ten samý den. Jelikož měl Hierta smysl pro humor, noviny byly satirické a vtipné, i přes vážné kritiky, kterým se věnovaly.

Sílící střední vrstva se mohla v Aftonbladet poprvé dočíst o společenském dění v zemi, o chudobě na venkově, i o drsných podmínkách v přelidněných městských centrech. Mohla se však dočíst i o řešeních: liberalizaci a industrializaci. Aftonbladet poukazoval na liberálnější země jako pozitivní příklad vhodný následování: Norsko, Anglie, Francie a Spojené státy. Hierta měl na své stěně zavěšenou kopii Trumbullovy malby z podepisování Americké deklarace nezávislosti — kterou Hierta popsal jako „nejkrásnější pravdu a základ společnosti“.

Hierta se svým městským osvícenským liberalismem se stal hlasem vznikající střední vrstvy. Jeho první parlamentní návrh — o pití alkoholu na veřejnosti — prozrazuje hodně o jeho názorech. V té době byla totiž opilost na veřejnosti nelegální. Hierta měl za to, že tato legislativa podněcovala třídní boj, neboť policisté vždy chytili jen chudé opilce. Hierta argumentoval, že opilství by mělo být legální, pokud konzument neohrožuje někoho na životě nebo majetku. Hiertova politická kariéra měla za cíl vštípit tento libertariánský princip do nových sfér.

Věřil v úplnou svobodu slova, všeobecné volební právo a ve stejná práva pro ženy. Jeho základní myšlenka byla, že žádná skupina by neměla mít právo „brát peníze z kapes ostatních lidí“, a vždy se pokoušel krotit vládní výdaje. Podle něj by měl mít každý jednotlivec svobodu podnikat a obchodovat bez zbytečných bariér.

Citát o netahání peněz z kapes lidí se často v liberálních kruzích připomíná. Chydenius měl podobné vyjádření: nikdo by neměl mít právo stát na bedrech jiných. Šlo o sumarizaci základní liberální myšlenky: rovnost před zákonem — vláda nemůže určovat vítěze a poražené. Všechny výsady, které některým garantovaly nebo zakazovaly postavení, či obchodování, by měly být zrušeny. Každý by měl mít stejná práva a s každým by mělo být zacházeno stejně. Tyto myšlenky zároveň stanoví přirozený limit vládním zásahům. Cokoliv, co je ve prospěch nějaké skupiny na úkor ostatních, musí být odmítnuto.

Vláda by měla naopak poskytovat určité veřejné statky, které jsou ve prospěch celé společnosti. Např. právo a pořádek — s tím každý souhlasil. Většina liberálů rovněž podporovala vládou poskytované základní vzdělání, s argumentem, že jde o něco, co je ve prospěch celé společnosti. Do kompetence vlády bylo také zahrnuto částečné rozvíjení infrastruktury. Někteří liberálové (nikoliv však Hiertovi radikální liberálové) podporovali vládou financovaný železniční systém. Ale i ti, kteří státní železnice podporovali s argumentem, že jde o služby ku prospěchu celé země, zastávali také názor soukromých investic do lokálních tratí, z nichž měla profitovat konkrétní města či regiony.

Hiertův liberalismus byl založen na přirozených zákonech, které prosazoval i John Locke, jakož i na myšlenkách Francouzské a Americké revoluce, ale Hierta svůj přístup často kombinoval s argumenty utilitaristů od Jeremyho Benthama a klasických ekonomů. Autoři, kteří kombinovali tyto dvě tradice, jako Frédéric Bastiat, Richard Cobden a John Bright z Manchester School, byli spolu s Hiertem obzvláště populární, a Hierta zahrnul jejich myšlenky i do svých novin Aftonbladet. Švédský liberalismus je charakteristický v tom, že v sobě mísí různé tradice a ideje, místo aby sledoval jen jeden názorový směr. (Někteří tvrdí, že jde vlastně o charakteristiku švédské mentality.)

Švédská různorodost byla svým způsobem „harmonickým liberalismem“, pro který byl konflikt mezi jednotlivými skupinami iluzí. Všechny skupiny a třídy společnosti mohly společně postupovat, privilegia však musí být odstraněna, aby bylo lidem umožněno živit se a vydělávat vzájemným soužitím na volném trhu. Toto byla politická verze osvícenské ideje progresu za pomoci klasické ekonomie. Když Adam Smith vysvětlil, že cena masa nezávisí na laskavosti řezníka, ale na jeho vlastním zájmu, nejednalo se jen o ekonomické stanovisko; byl to světonázor, vzkaz, že řezník není můj nepřítel. Při dobrovolném obchodě by nikdo neobchodoval, pokud by obě strany obchodu neočekávaly profit. Společně můžeme postupovat a zlepšit svět.

Švédští levicoví liberálové viděli v těchto idejích návod na řešení sociálních problémů. Zastaralé záchranné sítě cechů poskytovaly pomoc jen malé skupině lidí. Po jejich zrušení chtěli liberálové vidět svépomocné komunity, ve kterých si dělníci a rodiny dobrovolně organizují vzdělávání, spoření prostředků pro nemocné, nezaměstnané a penzijní fondy. Nejednalo by se jen o materiální pomoc lidem, ale zároveň by se posílila uvědomělost a smysl pro zodpovědnost za své vlastní záležitosti.

Jiným opozičním novinám mohla vláda vyhrožovat nebo je odkoupit za účelem umlčení, ovšem zde vláda chápala, že Aftonbladet je něco jiného — potenciální lídr opozice, která byla jen nedávno rozdrobena. Farmáři a obchodníci v parlamentu mezitím používali argumenty z novin Aftonbladet na podporu reformy. Konečně, v roce 1835, vláda použila staré zákony ještě z poslední války a noviny konečně zrušila. Avšak díky některým jednotlivcům se Hiertovi podařilo vyřídit povolení na založení nových novin, a když Aftonbladet skončil, Hierta jednoduše založil „Nový Aftonbladet“. Když i ten zakázali, Hierta založil „Třetí Aftonbladet“. A pak následoval „Čtvrtý Aftonbladet“, pátý, šestý a tak dále.

Toto divadlo bylo pro Aftonbladet obrovskou reklamou a Hierta se pro mnohé stal celebritou a hrdinou. Zarytí konzervativci říkali, že jediný způsob jak porazit Hiertu, je tvrdě zasáhnout, zakázat všechny jeho noviny, ale vláda se to ve světle Hiertovy popularity neodvážila udělat. Po více než třech letech hraní si na kočku a myš Hierta pohrozil, že vydá další noviny, pokud ty současné opět zakážou. Vláda z obavy z násilných reakcí veřejnosti, v tichosti a bez rozhodnutí parlamentu, starý zákon zrušila. Svoboda tisku byla obnovena a každý viděl, že vláda se dá porazit.

Hnutí

Síla opozice rostla postupně stále více. Měla podporu známých básníků a autorů jako C. J. L. Almqvist, který do Aftonbladetu přispíval ostrými liberálními články; Fredrika Bremerová, která Ježíše popsala jako prvního liberála, neboť byl pro práva jednotlivce; a E. G. Geijer, nejslavnější konzervativec, který v roce 1838 opustil své kamarády, a hleděl na moderní svět plný obchodu, industrializace a otevřené diskuse jako na zázrak, který se pomocí demokracie a svobodného trhu dá přinést všem. Autoři jako Bremerová a Geijer vepsali švédskému liberalismu náboženské hodnoty. Naproti tomu, lidé jako Hierta byli ateisté, kteří se až tak nezabývali náboženskou svobodou, neboť náboženství pokládali jen za pověru. Další generace liberálů viděla svobodu náboženství jako součást nejdůležitějších reforem.

Libertariánské názory měly mezi farmáři v parlamentu silné zastoupení. V zápase za více demokracie, majetkově-pozemkových práv a volného obchodu, se přirozeně stavěli na stranu liberálů. Většina farmářského stavu byla oponenty obviňována, že se více věnuje ekonomii teoretického liberalismu, než praktické politice.

V obchodnickém stavu to bylo různé. Na jedné straně byla nová generace obchodníků, kteří chtěli více ekonomické svobody a konfrontovali starou gardu, která se zasloužila o ochranu obchodních zájmů před konkurencí. Postupem času nová skupina rostla, dokud neovládla celý stav.

Aristokraté a duchovní pravidelně odmítali návrhy na liberalizaci, a hlasování mezi stavy často končívala v poměru dva ku dvěma — blokující reformy. Avšak mezi aristokraty se schylovalo ke změně poměrů. Skupina „umírněných liberálů“ získala více vlivu, když se mínění v zemi posunula poté, co Švédové viděli pozitivní výsledky industrializace v jiných zemích. Až nakonec, pomalu, ale jistě, přišlo ke zformování liberální většiny za účelem eliminace obchodních překážek, které by umožnily vznik nových odvětví.

Umírnění liberálové — tzv. „Šedí“ — se stali ještě vlivnějšími po roce 1848. Francouzská revoluce vystrašila krále Oskara I. i aristokracii. Pomohla jim pochopit, že problém s rozvojem země je naléhavý, a je třeba něco udělat, aby se předešlo revoluci i ve Švédsku. Za každou cenu se však snažili vyhnout poctivým laissez-faire řešením a také nově vznikajícímu socialismu.

johan-august-gripenstedt.jpg (44,855 kiB)
Johan August Gripenstedt

Vládnoucí třída našla své řešení v umírněných liberálech, kteří neodmítali krále a podporovali liberalizaci a modernizaci země za pomoci reforem, ne revoluce. V roce 1848 byl jejich nejslibnější poslanec parlamentu, mladý Johan August Gripenstedt, jmenován tzv. ministrem bez portfeje („Ministre sans Portefeuille“).

Tento aristokratický poručík si stále oblékal černý kabát a bílý šátek. Gripenstedt byl principiální, když šlo o cíle, ale oportunistický, když šlo o prostředky. Byl ve Francii, kde objevil Bastiatovy myšlenky, které ovlivnily jeho boj za svobodný obchod a trh. Byl hluboce ponořený do tradic harmonického liberalismu a věřil v široké liberální agendy, jako emancipace žen, náboženskou svobodu, demokratičtější parlament. Byl však i taktik. Když se klima posunulo více na konzervativní stranu, netlačil své ideje proti zdi a veřejně neprotestoval, když byli jeho liberální kamarádi nuceni opustit vládu.

Gripenstedt čekal na svou příležitost. Byl to zkušený politik, který uměl budovat spojenectví a vypořádat se s těžkými situacemi. Stal se nepostradatelným pro vládu i krále, a jak postupně síla liberálů rostla, pro establishment bylo stále důležitější mít ve vládě silného liberálního politika. Navíc, si král oblíbil Gripenstedtův návrh na vládou kontrolovaný železniční systém, s čímž mnoho liberálů nesouhlasilo. V roce 1856 nový král Karel XV. jmenoval Gripenstedta ministrem financí.

Liberálové pracovali na dvou frontách. Ve vládě se Gripenstedt snažil protlačit reformy, jakmile vycítil šanci. Také oponoval králi, prosazoval své názory a mařil královy plány na zahraniční vojenská dobrodružství v zahraničí. Čím silnější byl Gripenstedtov vliv, tím víc si mohl dovolit riskovat. Měl silnou podporu oblíbených novin Handelstidningen z Göteborgu, pod vedením S. A. Hedlunda. Zároveň rostly nevládní tlaky Hierty a radikálnějších liberálů na Gripenstedta a vládu, aby prosadili širší reformy a kritizovali je za to, že liberalizaci nedotahují do konce.

To dodalo Gripenstedtovi více prostoru k manévrování, neboť mohl použít hrozbu z vnějšku jako argument proti králi a konzervativnějším silám ve vládě. Mírně reformy vedly ke zlepšení ekonomické situace a nárůstu pracovních míst, což vedlo k jejich obecné akceptaci. Brzy se ve vládě objevil umírněný liberál Louise de Geer jako premiér. Louise de Geer a Gripenstedt spolu prosadili řadu dramatických změn ve švédské politice, díky jejich zkušenostem a vnějším tlakům.

Vůbec nebudeme přehánět, pokud řekneme, že Švédsko zažilo mezi lety 1840 a 1865 nenásilnou liberální revoluci. Systém cechů byl zrušen, každý mohl začít podnikat a svobodně se účastnit tržní soutěže. Regulace, které dusily rozvoj dřevařského a ocelářského odvětví byly odstraněny. Švédsko mělo od roku 1848 zákon o akciových společnostech. Bankovnictví bylo povoleno a úrokové sazby deregulované. Povolila se také imigrace a emigrace (a přes milion Švédů brzy emigrovalo do USA).

Zastaralé školství, které mělo za úkol produkovat kněží nebo služebníky pro elitu, bylo nahrazeno praktickým vzděláváním pro každého. Svoboda tisku a náboženství byla dramaticky rozšířena. Ženy získaly právo vlastnit a dědit majetky, získat vzdělání a dělat kariéru.

Předtím, než musel Gripenstedt ze zdravotních důvodů opustit parlament (pravděpodobně pro malárii), všechny ujišťoval, že jeho reformy budou trvalé. Poté, co zastánci volného trhu zrušili obchodní překážky a výrazně snížili cla, Gripenstedt v roce 1865 Švédsku zařídil dohodu o volném obchodu mezi Francií a Velkou Británií, dohodu, která zaručila každému aktérovi volný přístup na trh zúčastněných zemí. Obchodní bariéry padaly po celé Evropě. Gripenstedt byl také spoluodpovědný za zrušení parlamentarismu postaveného na čtyřech stavech, a za vytvoření nového, demokratického parlamentu.


  1. díl
  2. díl
  3. díl
  4. díl

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 054 × | Prestiž Q1: 5,88

+4 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 2 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.
Palme

Po dvou prvních částech nejsem zatím přesvědčen, že by Švédsko bylo v 19. století ve fázi industrializace a bourání ekonomických bariér o mnoho před ostatními zeměmi, a že by to vysvětlovalo jeho výjimečný úspěch. Proč tedy odešlo cca 1 milion obyvatel do USA? Migrace byla do nového světa obrovská v poslední třetině století na mnoha místech, ale 1 milion z tak malé země (myslím tím na počet obyvatel) je zvláštní. Pokud autor tvrdí, že ve Švédsku nebyl třídní konflikt v průběhu 19. století, tj. nebyly stávky, demonstrace atp. jedná se o mystifikaci. Průmyslová revoluce posunula lidstvo mílovými kroky vpřed, ale zároveň vytvořila proletariát - chudáky, žebráky, kteří byli vykořisťováni o sto šest. V reakci na to vznikl socialismus a marxismus a později komunismus jako silné hnutí. Liberalismus naprosto ve všech ohledech by znamenal rovněž to, že by dnes mohli stejně jako tomu bylo ve 40. letech 19. stol. např. v Anglii, v textilních továrnách pracovat malé tříleté děti. Migrace jsou mnohdy pouze cestami za obživou. Jsou tedy vyvolány nepříznivými okolnostmi v určitém regionu. Dle mého 1 milion migrantů do USA, o kterém autor hovoří jsou lidmi, kteří v prvé řadě věřili v lepší život za mořem. Otázkou je, kolik z nich svůj sen zrealizovalo. O vzdělání žen ve Švédsku v 19. století nevím nic. V jiných zemích šla emancipace velice pomalu a tak by mě překvapilo, pokud by Švédské ženy dostali širší vzdělání už v průběhu 19. století??? Většina žen, pokud pracovala, byla zaměstnána za velice bídnou mzdu (oproti mužům) např. v textilním průmyslu. Pokud tomu bylo ve Švédsku jinak, rád bych, aby autor doplnil... Jinak jsem za jakýkoli příspěvek ke Švédsku vděčný.

PeTaX

K první otázce: protože konečně mohli. Před tím ne.
Jakmile hovoříte o vykořisťování, patrně jste nepochopil, že práce má svou cenu a jedná se o smluvní vztah, tedy nikdo není nucen v tom pracovním vztahu setrvat, natož jej uzavřít. To je marxistická mystifikace.
Můžete namítnout, že ten proletariát práci potřebuje. Nikdo jim přece nebrání postavit se na vlastní nohy a stát se také podnikatelem. Případně nabídnout za daleko lepších podmínek pracovní místa prolétům.
A vězte, že kdykoliv se někdo z těch dělníků vydal na tu riskantní cestu podnikání, nenabídl dělníkům „spravedlivou“ mzdu, ale jen přesně takovou, za kolik jejich práce stála. Tedy obvykle ne mnoho.
Příklad jeden: komunistický poslanec PS PČR, soudruh Filip, provozuje v Českých Budějovicích právní kancelář. A vězte, že oholí na palmáre většinu právě těch relativně chudých lidí. A vůbec se nestydí. A mohl bych jmenovat celou dlouhou řadu dalších komunistů, ze kterých se stali nejhorší (opravdu nejhorší) kapitalisté.
Argument s dětmi v britských továrnách je sice často opakovaný, ale málo věcný. Přečtěte si materiály pana Hynka Řiháka (Rajchenberk, Rk). Jde o výtečně ozdrojované studie a pán se v problematice výtečně orientuje. Zjistíte, že to byla jen komunistická propaganda útočící na první signální: děti přece pracovat nesmí. A já se ptám: a proč by nemohly? Dokonce zesílím ten výrok: děti by měly pracovat, aby se naučily, že peníze nerostou na stromech a nelze říkat: táto dej, mámo dej, ale aby znaly cenu peněz a práce.
Když opustíte koncept třídního dělení světa, můžete dospět k poměrně rozumnému výstupu, že někteří lidé podnikají a vytvářejí pracovní místa pro ty, kteří neumí, nebo nechtějí. A že se navzájem potřebují.
O tom Švédsku tu mám více článků, dívněte do autorů. Je tam sada článků podle výpovědi Čecha, který do Švédska emigroval. Autentická výpověď.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top