Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Švédská cesta od bídy ke kapitalismu a pak k socialismu (3/4)

Třetí díl cyklu o cestě Švédska z bídy. Všichni socialisté však dovedou používat jen několik málo frází z dnes dávno zavržených a překonaných pouček keynesiánské ekonomiky silného státu. Verbální podpora podnikání je ihned následována jednou regulací, omezením a perzekucí za druhou. V souhře s vicepremiérem podporují nejvíce korporace a svobodné podnikání z principu omezují. Jak jen to připomíná heslo: po nás potopa!

Výsledek

Když Gripenstedt opustil vládu, jeho kritici ho označili za zbabělce, který opouští bojiště právě v době, kdy lidé začnou pociťovat destrukční následky jeho liberální politiky. Tito kritici předpovídali, že zahraniční konkurence zdevastuje švédský průmysl a bez vládní regulace byznysu nastanou obrovské problémy s kvalitou a koordinací. Když bylo vesničanům umožněno otevřít si vlastní obchody, kritici liberalismu tvrdili, že se tím města odsuzují ke krachu, protože farmáři ztratí důvod chodit si do měst kupovat věci.

alfred-nobel.jpg (34,436 kiB)
Alfred Nobel

Tyto předpovědi se však ukázaly jako chybné a trapné jako snad ještě nikdy před tím. Dvě stě let poté, co se na scéně objevil Chydenius, si Švédsko užívalo status jedné z nejbohatších zemí světa, a moment, když Gripenstedt odstoupil, byl vlastně přesný začátek této ekonomické transformace. Reálné příjmy mužských dělníků narůstaly zhruba o 25 % během každé dekády mezi lety 1860 a 1910, a průměrná délka života vzrostla o 12 let. Celkově se reálné příjmy během těchto 50 let zvýšily o 170 %, což byl rychlejší růst, než 110 % během dalších 50 let. Ke konci 19. století tvořily výdaje centrální vlády pouze 6 % národního důchodu.

Liberalismus Švédsko kompletně změnil. Ve společnosti, která byla pod přísnou kontrolou, v níž byly jednotlivé profese přísně regulovány, kde obchodování s jinými zeměmi bylo v podstatě zakázáno, se náhle otevřela přehrada kreativity, která byla po staletí zadržovaná. Od toho okamžiku byla kreativita odměňována a nikoliv trestána. Otevřené trhy s minimem regulací znamenaly, že kapitál mohl volně proudit do nejlepších nápadů a firmy mohly pracovníky svobodně přijímat i propouštět. Staré obchody byly mechanizované a Švédsko mohlo odteď exportovat do Velké Británie a jiných zemí to, co umělo dělat nejlépe, výměnou za import zboží, které nedokázalo vyrábět až tak dobře.

Farmáři, kteří znovu nabyli svou půdu, začali investovat do lepšího a efektivnějšího zemědělství. Dřevařský průmysl, který už mohl exportovat vlastní produkci, se přeorientoval z exportu „zeleného zlata“ na export již zpracovaných fošen a kulatin. Deregulované slévárny vyráběly železo a ocel z rudy, po které dosud kráčeli celé generace lidí. Řemeslníci, osvobozeni od starého systému cechů, začali soutěžit novými řešeními, výrobky, designy a nižšími cenami. Produkce v továrnách byla elektrifikovaná, což způsobilo záplavu masové produkce výrobků, které si nyní mohli dovolit i chudí. S povolením bank a korporací začal kapitál směřovat k nejefektivnějším výrobcům a Švédové začali investovat do strojů a metod schopných produkovat lepší výrobky ve větších množstvích.

Tato éra laissez-faire byla skvělým podhoubím pro kreativce a podnikatele. V tomto prostředí zároveň vzniklo jedno z nejkrásnějších švédských slov: snilleindustrierna — „důmyslný průmysl“, což bylo označení pro podniky založené na šikovných inovacích, nebo podniky schopné masové produkce pro export. Jakmile se povolilo úvěrování, uzavírání pracovních kontraktů, propouštění a obchodování, byla už cesta od nápadu k nápaditému podnikání, a od talentu k důmyslnému průmyslu, velmi rychlá.

Průmyslové provozy v mnoha případech zakládali polyhistoři, kteří byli vynálezci a průmyslníky zároveň. Byli úspěšní jak ve vymýšlení nových věcí, tak v jejich výrobě a poskytování spotřebitelům. Lars Magnus Ericsson vynalezl automatickou telefonní ústřednu a založil firmu L. M. Ericsson. Sven Wingquist vynalezl samoregulační kuličkové ložisko a vytvořil firmu SKF. Alfred Nobel vynalezl dynamit a vyrobil Nitroglycerin AB (později Dyno Nobel), Gustaf Dalén vynalezl blikací mechanismus pro navigační majáky a založil firmu AGA. Někteří podnikatelé zpeněžili nápady jiných lidí: Axel Wenner-Gren například vybudoval Electrolux tím, že představil vysavače a ledničky švédským domácnostem.

V tomto období se Švédsko začalo posouvat do budoucnosti. Přicházel jeden úspěch za druhým. Země rostla a stále se objevovaly nové možnosti. Domácnosti se dočkaly tekoucí vody a kanalizace, a ulice a domy byly vybaveny elektrickým osvětlením.

lars-magnus-ericsson.jpg (38,251 kiB)
Lars Magnus Ericsson

Gripenstedt v roce 1857 ve svých dvou dramatických projevech vysvětloval, že díky svobodnému trhu, přístupu na zahraniční trhy a moderní infrastruktuře, se Švédsko — jedna z nejchudších zemí Evropy — může proměnit na jednu z nejbohatších zemí. Gripenstedt byl za to vysmíván svými oponenty, kteří nazvali jeho projevy naivními fantaziemi. Ale Gripenstedt se smál poslední. Jak bylo zmíněno, mezi lety 1850 a 1950 se švédský národní příjem na hlavu zvýšil osminásobně, přičemž počet obyvatel se zdvojnásobil. Kojenecká úmrtnost klesla z 15 % na 2 % a průměrná délka života vzrostla o ohromujících 28 let.

„Každý je dnes liberál“

Liberální hnutí sice zvítězilo, ale brzy se stalo obětí svého vlastního úspěchu. V lednu roku 1867, s demokratickým, nestavovským parlamentem, liberalismus triumfoval… Lars Johan Hierta, nejstarší poslanec parlamentu, přednesl uvítací řeč, ve které oslavoval reformy a varoval poslance, aby nepřicházeli s novými nápady jak obírat lidi o peníze. Jeden komentátor poznamenal: „Teď nemáme žádné strany. Každý je dnes liberál.“

Svým způsobem to však pro klasické liberály představovalo problém. Vypadalo to, jakoby dokončili svou práci. Koalice, která reformy prosadila, měla najednou jiné zájmy. Dalo se to pozorovat na nových stranách, které v parlamentu vznikly. Lidé z prostředí staré liberální vlády založili Ministerskou stranu za účelem bránit reformy, bez hlubšího programu. Menší skupina založila neoliberální stranu, která byla ekonomicky liberální a chtěla rozšířit své principy do kulturní a politické oblasti, včetně širších práv žen, důraznější vládu zákona, a více demokracie. Dominovala však nová Venkovská strana zaměřená na farmáře, která měla liberální prvky, prosazovala snížení daní a více moci pro lidi mimo Stockholmský establishment.

Liberálové se rozdělili mezi všechny tyto strany. Gripenstedt a umírnění liberálové se přičlenili do Ministerské strany. Hierta a radikální liberálové se na určitý čas připojili k neoliberální straně a Hedlund s mnoha liberály mimo Stockholm se přidal k Venkovské straně. To znamenalo, že všechny strany byly ovlivněny liberalismem a stále úřadovala liberální vláda — liberalismus však již netvořil jeden soudržný celek usilující o společný cíl.

Když liberálové a zastánci trhu na konci 80. let 19. století prohráli svou dlouhotrvající a důraznou kampaň proti clům na obiloviny, vznikla nová konzervativní vláda a nové politické alternativy. Z ekonomického hlediska, cla až tak mnoho neznamenala. Cla nebyla upravována o inflaci, takže v reálných cenách se rok co rok zmenšovala a klesající ceny dopravy také více než vyvážily ztráty způsobené cly. Švédské exporty a importy pokračovaly v růstu každým rokem. Nicméně cla měla mnohem vážnější politické důsledky.

Harmonický liberalismus se rozpadl, když jedna skupina lidí začala brát peníze z kapes jiných lidí. Každý pak měl zájem zkusit si prosadit vlastní výsady a privilegia. Pokud někdo zastával klasickou pozici neutrálního státu, začali mu šmátrat v peněžence ostatní. Jeden komentátor poznamenal: „Po vítězství protekcionismu se parlament začal topit v návrzích, požadujících vládní zásahy tu zde a tu jinde.“

Liberální hnutí se následně začalo měnit. Přirozená empatie lidí směřovala k chudým a k pracujícím. Když je však vláda zradila tím, že jim prodražila živobytí, museli se ozvat nazpět. Zdálo se, že nejlepším řešením bude rozšířit všeobecné volební právo, protože lidé si přáli svobodnou ekonomiku, ale návrh v parlamentu zvoleném bez všeobecného volebního práva neprošel.

Někteří liberálové však přemýšleli jinak: protože vláda podporovala producenty cly, nastal čas protiútoku ze strany spotřebitelů. Proto někteří začali uvažovat o importu Bismarkova státu sociálního zabezpečení — tak vznikly „sociální liberálové“.

V témže období se po 20 letech kómatu zrodila konzervativní alternativa v modernější verzi, podporující byznys a ochranu ve formě cel. Zatímco kdysi se říkalo, že rozvoj dokáže zastavit jen silná a aktivní vláda, nyní se začalo říkat, že právě taková vláda dokáže rozvoj zabezpečit.


  1. díl
  2. díl
  3. díl
  4. díl

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 922 × | Prestiž Q1: 6,24

+4 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Švédská cesta od bídy ke kapitalismu a pak k socialismu (3/4)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)
PeTaX:
Opět stejné, co jsem psal pod minulým komentem. Práce má svou cenu. Ne tu, kterou by rád měl dělník, ale takovou, která je kompromisem mezi náklady na…
Palme:
Poslední odstavce by chtělo více rozvést. Důvodů pro zavedení sociálního státu bude asi více. U Bismarcka to byl čistý pragmatismus. My jim dáme (těm …

V interní diskusi je 2 příspěvků | poslední příspěvek 19. 9. 2015 13:19 || Diskutovat interně

Facebook diskuse
top