Štítky článku: •  

Základní principy

V průběhu života jsem došel k závěru, že se k jakékoli (komplexnější) problematice či systému (technickému, ideologickému či filosofickému) dá přistupovat v zásadě dvěma způsoby: z vnějšku — kdy se člověk snaží uchopit část již rozvinuté problematiky a jejím rozvinutím se někam dopracovat –, či zevnitř — kdy se dotyčný snaží pochopit základní princip, skrze který je ona problematika vybudována; na jehož základě funguje.

logica.jpg (11,037 kiB)
Logica

Sám jsem jaksi bytostně založen na snaze pochopit to, o co se zajímám; můj život a všechny moje analýzy se tedy opírají o (mnohdy nevyslovené, ale stále přítomné) otázky „proč“ a „jak“, namísto toho, abych se spokojil s konstatováním „co“ a operoval s obrovským množstvím informací, na které bych ale nahlížel „z vnějšku“, bez pochopení jádra.

Jinými slovy, vše se tak nějak podvědomě snažím redukovat stále hlouběji a dobrat se oné základní myšlenky, základního postoje, z něhož je odvozen ten zbytek. To, k čemu se tímto postupem doberu, pak prověřím (dají-li se z něj vyvodit ty komplexnější konstrukce, u kterých jsem začal) a pokud to funguje na několika vzorcích, usoudím, že jsem se dobral základního principu.

Pseudo-akademické opovržení principy

Právě proto mne již řadu let poněkud irituje postoj zástupů „intelektuálů“ (a „akademiků“ ve špatném slova smyslu), kteří se nekriticky klaní kdejaké myšlence či tvůrci jen proto, že je „všeobecně uznávaná/ý“ jinými „vzdělanci“.

Vidím, že k oné myšlence přistupují z vnějšku: nesnaží se prokopat k základům — namísto toho ji berou jako jakýsi axiom (předem dané a platné tvrzení), na kterém rovnou staví. Nebo hůře, vidí jen část praktické aplikace oné myšlenky, a svůj souhlas s touto částí vztáhnou na myšlenku jako celek. Tím ovšem snadno sklouznou do obhajoby komunismu kvůli sociální pomoci či obhajoby nacismu kvůli důrazu na jednotu a úspěch — aniž by si připouštěli zrůdnost myšlenky jako celku. Zrůdnost základního principu oné myšlenky, nejen její dílčí části či implementace, která může být i líbivá.

Konsistentní postoj těchto lidí se pak nese zhruba v tom duchu, že pokud něco úplně neobsáhnete (nejlépe vystudováním patřičné školy), nemůžete o tom kvalifikovaně mluvit. Z jejich pohledu je to logické: jelikož neřeší principy, nýbrž celé komplexní konstrukce na oněch principech postavené, přirozeně musí obsáhnout celou komplexní problematiku, aby mohli vůbec něco dělat.

Pokud mohu použít mírně absurdní příklad — je to asi jako s matematikou. Můžete buď pochopit princip sčítání a desítkové soustavy, nebo se memorovat sáhodlouhé tabulky výsledků sčítání pro všechny kombinace operandů (mimochodem, toto krásně ilustruje Richard Feynman ve své knize „To snad nemyslíte vážně?“: soutěžil v rychlosti počítání s prodavačem abakusů, který byl tím pomalejší, čím komplexnější výpočet prováděl. Feynman nakonec zjistil, že prodavač nechápal čísla — jen mechanicky operoval s kuličkami.)

Z nepochopení jádra věci vzniká „nejednoznačný výklad“

Problém je v tom, že z neschopnosti těchto „akademiků“ pochopit, že to jde i jinak, vyplývá jakási latentní pýcha a pohrdání těmi, kdo nemají „nastudovanou tabulku sčítacích operandů“.

Někteří z nich by vám klidně byli schopni říci, že „pokud jste nepřečetli životní dílo Marxe, Engelse a Lenina, nemůžete přeci vědět, jestli komunismus je nebo není špatný“. Opět, je to naprosto logické: pokud jste nikdy neuvažovali nad onou základní myšlenkou; základním principem, nad kterým celý komunismus stojí, můžete operovat pouze s obrovskou sadou informací, která se komunismu nějak týká. Můžete pak operovat s přesvědčivými argumenty zastánců komunismu, možná proti nim stavět argumenty odpůrců komunismu; můžete se snažit ony argumenty nějak vykládat — ale nedostanete se pod rovinu argumentů: plavete na povrchu moře slov, namísto abyste se podívali k prameni.

Samotný přístup — že berete problematiku jako tradici a „všeobecným uznáním“ daný axiom — vám brání se ponořit.

A protože v této obrovské sadě informací, v onom moři slov, můžete najít i výroky, se kterými by se dalo souhlasit, „akademici“ v uvozovkách často inklinují k tomu, souhlas s částí problematiky vztáhnout na celý systém.

Na ten se pak dívají z úhlu pohledu, daného právě myšlenkou, která je oslovila; skrze to jsou schopni se s vámi celé týdny dohadovat, že je jejich oblíbená ideologie/teorie/výplody autora naprosto morálně v pořádku, což „dokládají“ velice volným výkladem jeho citátů. To naprosto není problém, protože když chcete, můžete v čemkoli najít cokoli — jedná se toliko o záležitost „vhodného“ výkladu a kombinace vznosných slov s eufemismy.

Abych tak opět použil mírně absurdního příkladu — je klidně možné, že se i v Hitlerově „Mein Kampf“ nachází věta či myšlenka, se kterou se dá souhlasit (např. že je dobré nedrancovat přírodu). Pokud se ale na základě této jedné myšlenky začnete na celý „Mein Kampf“ dívat jako na knihu o ochraně přírody a takovým způsobem ji vykládáte a hlásáte k ní sympatie, není to pro mne přijatelné.

Ale přesně s tímto přístupem operují filosofové a někteří teologové — a to mi nesmírně vadí. Už proto, že skrze svou deklarovanou erudici a „společenský status“ ovlivňují další lidi v tom smyslu, že je „Mein Kampf“ vlastně docela dobrý. Jenže on není! Mein Kampf je svinstvo, protože je postavený na sviňských základních principech.

Praktická aplikace základních principů

Všechno toto — intelektuální debaty a přezíravost filosofů, politologů, theologů a studentů a absolventů dalších humanitních oborů — mi není úplně cizí: sám jsem se totiž takových diskusí účastnil, ba dokonce jsem se v nich vyžíval. Jenže jsem do vínku dostal tak trochu analytické myšlení společně s promptním domýšlením důsledků (vč. některých externalit), vynucených premis a podobně, pročež jsem tak nějak samovolně směřoval k odhalování podstaty toho kterého tvrzení. Jednoduše řečeno jsem vlastně květnaté konstrukce a argumenty ohlodával na kostru a snažil se formulovat, na čem jsou vlastně postavené; odhaloval jsem ony základní principy systémů, na kterých mi něco nesedělo. A zejména důsledky toho, kdyby byl ten který systém (či myšlenka) uveden do praxe.

Když se zamyslíte, za každou ideologií, systémem či světopohledem nakonec stojí nějaký základní princip: z toho se onen pohled na svět odvíjí a k němu směřuje i jeho obhajoba. Nalezněte základní princip — a rázem demaskujete celý systém i jeho směřování.

Je tomu několik let, co jsem s jedním přesvědčeným socialistou (pracoval pak pro Paroubka) debatoval o spravedlnosti a nastavení sociálního systému. Neměl jsem to tehdy tak promyšlené a postupoval jsem víceméně intuitivně, ale ačkoli jsme shodli na tom, že řada věcí není ideálních, odmítl jsem jeho pokusy o „kompromis“ ve výši přerozdělení majetku „bohatých“ větou, která se později v upravené podobě stala základem pro jiný článek o robinhoodismu: „rozdíl mezi progresivní daní a znárodněním je jen v míře, nikoli v principu.“

Všechna ta hezká slova o „sociální solidaritě“, „pomoci chudým“ a „přehnaně bohatých“ padnou v okamžiku, kdy je konfrontujete s principem, na kterém jsou postavena: někdo, v tomto případě socialista, si osobuje právo rozhodovat o tom, kolik majetku kdo „potřebuje“ a podle své libovůle mu ho odebírat. Zkuste přijít k někomu, komu se líbí socialistické myšlenky a zeptat se ho, co by dělal v případě, kdy by nějaký Ondřej Turek usoudil, že má příliš peněz a přišel mu ty „nadbytečné“ sebrat. S pravděpodobností limitující k jedné se dotyčný rozlítí a bude následovat litanie na téma mizerných zlodějů, arogantních pitomců, co neví, že pan Socialista má peněz vždy málo a tak dále.

A pak dotyčnému řekněte, že to ve skutečnosti nechce Turek, nýbrž dotyčné osoby oblíbený sociální demokrat; ne jemu, ale bohatšímu sousedovi — a zdalipak bude stejně horlivě hájit i vlastnictví onoho souseda.

Základní princip socialismu

Oops. Jakmile tak učiníte, před socialistou rázem vyvstane problém, jak svůj preferovaný systém ospravedlnit. Podobně jako Sépie vypustí mračno černého dýmu a bude se snažit argumentovat, že on má tak akorát, ale ti zlí bohatí mají příliš, to přeci každý vidí. Nechte ho domluvit a pak se ho zeptejte, proč jinému přeje to, proti čemu se před chvíli ještě tak mocně vztekal: onen „bohatý“ si totiž také nemyslí, že by měl „příliš“ peněz — a naopak pan Socialista by ve skutečnosti jistě vystačil s méně penězi: potřebuje k životu televizi? Nepotřebuje. Zabavit a přerozdělit.

Argumenty docházejí — a není vyhnutí: diskuse dospěla do bodu, kde musí socialista buď přiznat amorálnost své ideologie, nebo natvrdo uznat, že chce brát jen bohatším než je sám — a že se tedy nejedná o nic jiného, než pěknými barvami přemalovanou loupež.

Snaha oloupit ty, kterým závidí; snaha oloupit ty úspěšnější — a zejména arogantní pocit, že Socialista ví nejlépe, kdo by měl mít kolik majetku a cítí se být kvalifikován k tomu ho jedněm násilím odebíral a jiným přidávat — to je základní princip socialismu. Abyste mohli říci, že je socialismus zrůdná a amorální ideologie, nemusíte vůbec číst celého Marxe, Engelse a zbytek toho spolku. Jejich díla jsou totiž toliko pokusem ospravedlnit (skrze špatnou situaci chudých) jejich základní princip a návod, jak dosáhnout jeho realizace (nenávistí a násilím). Dospějte k základnímu principu — a intelektuální řečičky padají. Když se doberete pramenu, můžete s ním pouze souhlasit či nesouhlasit.

Pokud mi někdo řekne, že ano, souhlasí s názorem, že je někdo kompetentnější rozhodovat o majetku ostatních lidí, než jeho vlastníci a ano, nevadí mu, že se jedná de facto o loupež, sice s takovým člověkem budu z celé duše nesouhlasit, ale přinejmenším uznám, že je ve svém postoji plně konsistentní a poctivý — a s vědomím, že se v této oblasti nikdy neshodneme se s ním klidně budu bavit o něčem jiném.

Pokud ale dotyčný ve snaze zakrýt svou neochotu uznat nepohodlný základní princip a jeho důsledky začne vypouštět mračna dýmu a zahalovat svou nejednoznačnost do pěkných slov, do takového člověka se pustím a budu jeho mlžení osekávat až na kost: aby musel buď uznat, že je pokrytec, nebo se konečně vyslovit pro, nebo proti, jím obhajovanému principu.

A co nacismus? Také se hroutí

Úplně stejné je to s nacismem. Obhájci oné ideologie by vám v roce 1938 argumentovali Nietzscheho nadčlověkem, statistikami zločinnosti, fyziognomií a kde čím jiným. A pokud byste přistoupili na jejich hru, mohli byste s nimi prodiskutovat celou Světovou válku, aniž byste se dobrali k jakémukoli výsledku. Ale pokud se zaměříte na principy, záhy se prokopete k jádru pudla: „moment; říkáš mi, že jen proto, se považuješ za vyspělého člověka, si nárokuješ právo zavraždit ty ostatní a zabrat jejich území? To je dost pyšné a zvrácené. A skutečně se považuješ za natolik nadřazeného např. vynálezcům lokální anestezie Karlu Kollerovi a vakcíny proti obrně Jonasi Salkovi — oběma židům?“

Stačí nazvat věci pravými jmény — pěkně „natvrdo“ –, popřípadě ještě přidat pár pěkných rýpanců — a intelektuální výklady Nietzscheho, dějin, sociologie i biologie se rozpadají v prach. Jsou jen zástěnou pro neobhajitelné: pro tvrzení, že má někdo právo vraždit ostatní jen proto, že se mu chce a že se ve své pýše považuje za lepšího. A to nesmí a nemůže obstát.

Filosofie a kult osobnosti

Nu a co kult osobnosti? Mnoho lidí, zejména z „humanitních“ oborů, má takový ošklivý zlozvyk: hodnotí nějaké dílo ne za to, jaké je, nýbrž za to, kdo ho vytvořil. Takový skromný kult osobnosti: když Slavný Malíř nakreslí rudý čtverec, je „génius“. Když vy nakreslíte totéž, jste „patlal“. A s filosofií je to ještě horší: kdejaká vyšinutost, za kterou by si běžný jedinec vysloužil opovržení, je glorifikována jen proto, že ji spáchal někdo „slavný“ či „erudovaný“. Je to rozumné? Není, je to absurdní. Bum do toho.

Když vám tedy někdo z filosofické fakulty vmete do očí, že: „ty, který jsi nepřečetl dokonce ani z poloviny tolik klasiků, co já, si dovoluješ kritizovat Platona, uznávaného generacemi světové elity?!“ jednoduše se prokopejte k základnímu principu a jeho praktické aplikaci: „moment; takže podle tebe je skvělá myšlenka, aby ti mj. to, s kým budeš chodit/spát nařizoval úředník? Protože to Platon říká: jako praotec sociálních inženýrů považuje za nejlepší takto brutální totalitu, kdy jakési ‚elity‘ rozhodují o každém aspektu životů lidí.“

Nepřistupujte na hru s „elitami oboru“ či vznosnými ideály: demaskujte postoje Platonovy — to jest, že považuje lidi za neschopné samostatného života a jako praotec všech sociálních inženýrů chce, aby byl nejlépe každý aspekt života „poddaných“ řízen osvícenými „elitami“ — a z principů, které hájí, vytáhněte ten nejmarkantnější případ zla. Opět — oponent, zbavený opory „šedé mlhy“ vznosně znějících myšlenek, eufemismů a pochybných konstrukcí, snažících se obhájit skutky, které by se nikomu nelíbily, pofiderními cíli, musí buď uznat, že jeho oblíbená osobnost není tak úžasná — nebo se zoufale snažit obhájit neobhajitelné. Tak či onak končí.

Šero přímou řeč nesnese

Logickým důsledkem tohoto všeho tedy je, že se od okamžiku, kdy jsem si uvědomil a sám pro sebe v hrubých obrysech definoval koncept „základních principů“ intelektuálních debat příliš neúčastním — už proto, že se mnou žádný obhájce výmyslů, postavených na amorálních principech a nesoucích ovoce v podobě odsouzeníhodných skutků (jež by nikdo — jejich zastánce nevyjímaje — nechtěl zažít na vlastní kůži), jednoduše nebude bavit.

Ti, kdo nejsou schopni snést přímou řeč; kdo se neustále pohybují v šeru mlhavosti svých výkladů a akademického relativismu a nikdy nechtějí jasně a důrazně říct jednoznačný (a tedy napadnutelný) názor, natož uznat jeho důsledky — ti nesnesou, když jejich mlhu někdo rozhání. Nesnesou ani to, aby v jimi obdivovaných ideálech někdo odkrýval cokoli negativního. Dočkáte se od nich jen odsouzení, že „příliš tlačíte vlastní názor“, „berete to dogmaticky“, „jinak by to nefungovalo“…

Jenže totéž vám řekne každý, kdo na základě upřednostnění nějaké dílčí, příjemné akce ospravedlňuje zločinný systém, či přesněji princip, na němž je onen systém postaven. Protože takový člověk nechce vidět to špatné a zavírá oči před tím, kam to směřuje. Smiřte se s tím a nesnažte se otevírat jim zavřené oči násilím. Nemá to smysl a nevede to k ničemu dobrému, jen ke „zlé krvi“.

Důsledky základních principů

Základní principy definují určité zákonitosti — a tudíž se dá velice snadno zjistit, kam prakticky vede jejich důsledná aplikace. V tom je celá krása základních principů: odhalování těchto zákonitostí a důsledků.

Takže vás vyzývám: až budete příště přemýšlet o nějaké myšlence či ideologii, odhlédněte od její praktické aplikace a zahleďte se za principy, na kterých je postavena.

A zejména zapomeňte na postoj „účel světí prostředky“; jak říká už prastaré rčení, „cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly“.

Toliko tedy k „základním principům“ — a přeji hodně štěstí do vašich vlastních snah o resolve primárních principů tam, kde ještě demaskovány nebyly.

Cover72 na cover72.net, 11. 8. 2011

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 420 × | Prestiž Q1: 7,22

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top