Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku: •  

O tyranii většiny (1/4)

Meritem následujícího příspěvku budiž pojednání o tyranii většiny, která bývá považována za jednu ze zásadních hrozeb demokratického uspořádání státu. Řeč bude o analýze a typologii tohoto fenoménu, jakož i o možnostech ochrany před jeho negativními dopady. Mým cílem je zhodnotit riziko tyranie většiny v podmínkách soudobého systému reprezentativní demokracie a navrhnout mechanismy, jejichž prostřednictvím lze toto riziko minimalizovat.

alexis-de-tocqueville.jpg (50,787 kiB)
Alexis de Tocqueville

Ve svém příspěvku budu vycházet zejména z myšlenek a názorů předních světových politických a právních filozofů nejen současnosti, ale také staletí minulých, neboť stopy strachu z tyranie většiny lze sledovat až do antických Athén. Samozřejmě si nekladu ambici vytyčené téma zcela vyčerpat či definitivně vyřešit celou otázku, neboť názory na rizikovost tyranie většiny se dosti různí a prozatím ještě nikdo nedokázal pojednat o celé problematice s konečnou platností. Svůj příspěvek tedy považuji spíše za další střípek, který může v ideálním případě přidat další úhly pohledu, náměty k zamyšlení a možné teoretické koncepce týkající se tohoto jistě zajímavého a nikoliv banálního fenoménu.

Definice pojmu tyranie většiny a jeho vztah k demokracii

V nejobecnějším měřítku lze tyranii většiny popsat jako stav, kdy početně nejsilnější skupina (majorita) ve společnosti diktuje a prosazuje své názory, ideály, doktríny či myšlenky s ambicí jejich všeobecné platnosti a zároveň ignoruje všechny ostatní, méně početné skupiny (minority). To nutně nemusí znamenat, že ostatním skupinám jsou myšlenky této vládnoucí majority, popř. jejich realizace, na škodu, byť je na místě poznamenat, že ve chvíli, kdy s názory majority určitá skupina nesouhlasí, nejspíše k tomu má důvod, a tudíž se přinejmenším cítí být omezena či ohrožena.

Vzniká tedy otázka, zdali lze o tyranii většiny mluvit až ve chvíli, kdy působení majority objektivně škodí menšinám, či postačí jen ignorování jejich nesouhlasu. První názor by dle mého mínění mohl být hájitelný pouze ve chvíli, kdy by na všechny možné otázky existovala vždy jediná správná odpověď a zároveň by bylo možné garantovat, že právě většina bude tuto správnou odpověď vždy zastávat. Ani jedna podmínka však není splnitelná.

Existují veřejné otázky, jež jsou především věcí subjektivního mínění. Jako příklad bych uvedl estetické otázky typu barvy nové fasády určité veřejné budovy. Dále je zde mnoho ekonomických, sociálních či systémových otázek, které nelze jednoznačně a definitivně odpovědět, protože danou odpověď nelze empiricky dokázat či se správné odpovědi v různých společenských a kulturních podmínkách liší. Takto může být platnost určité odpovědi podmíněna lokálně či časově (vázána pouze na určitý vývojový stupeň civilizace). Příkladem takovéto otázky může být právo nosit zbraně[1], volební právo vězňů[2], únosná míra regulace trhu ze strany státu a mnohé další.

Absence možnosti empirického důkazu, vede nutně k potřebě racionální argumentace, jež sebou ovšem v zásadě nese afirmativní i negativní argumenty. Dále ještě podotýkám, že i ve chvíli, kdy experiment lze provést, vzniká stejně potřeba racionální argumentace v případě interpretace výsledků takového experimentu. Odtud lze jednoduše dovodit, že již podmínka jediné správné odpovědi nemůže být ve všech případech naplněna.

Navíc je potřeba si uvědomit, že i v případech, kde jsme schopni objektivně posoudit veškeré možnosti a vybrat z nich tu nejvhodnější popř. jedinou vhodnou, existuje stále riziko, že majorita se na základě iracionálních vlivů (média[3], nedostatečná informovanost[4], špatná logická dedukce) rozhodne pro možnost jinou a tudíž špatnou. Jinými slovy i v nereálném případě, kdy by platila první podmínka, nelze jednoznačně prokázat platnost podmínky druhé.

Z těchto důvodů si pod pojmem tyranie většiny představuji již stav, kdy majorita nedbá názorů menšin a prosazuje si svou i v případě, kdy tento postup ještě nutně nemusí znamenat negativní důsledky pro minority. Není tedy nutně potřeba omezení hmotného (tj. negativní důsledky, které by pro menšiny vznikly v případě prosazení a zavedení určitých majoritních myšlenek a idejí), ke vzniku tyranie většiny postačí již omezení procesní (tj. fakt, že se menšiny nemohou relevantně vyjádřit k názorům a ideálům většiny).

V názvu této části příspěvku, jsem kromě definice uváděl i vztah tyranie většiny k demokracii, kterému se budu věnovat nyní. Nestojí příliš námahy dojít k závěru, že tyranie většiny vyžaduje existenci principu majority, protože ve chvíli, kdy většina nemůže rozhodovat a vládnout, nemůže ani zavést případnou tyranii. Je však stěžejní od sebe oddělit pojmy existence většiny, princip většiny a tyranie většiny.

Je samozřejmé, že určitý počet lidí, lze vždy podle nadefinovaných kritérií rozdělit na různě velké skupiny. Právě z odlišnosti velikostí těchto skupin pak lze dovodit pojmy většina a menšina (popř. menšiny). Vznik majority a minority ve společnosti je tedy jev přirozený a nelze se mu vyhnout. Vzniká u každého názorového sporu, u každé společenské otázky a samozřejmě také během každých voleb. Od existence většiny je však k principu majority ještě potřeba dalšího vývojového kroku. Princip majority je již specifický a do jisté míry umělý jev, považovaný za institucionální základ rozhodování v demokratickém státě[5], spočívající na pravidle, že většina získává právě z podstaty, že je většinou, kompetenci činit celospolečenská rozhodnutí.

John Locke vysvětloval princip majority skrze fyzikální metaforu. Byl toho názoru, že těleso se pohybuje vždy tím směrem, jímž působí největší síla, jež těleso ovlivňuje, a stejně tak společnost se poté pohybuje tím směrem, kam ji táhne síla většiny.[6] Toto pravidlo lze dovodit pouze z myšlenky hlásající, že všichni lidé jsou si co do významu svého hlasu rovni, který je typický výlučně pro demokratické uspořádání společnosti, neboť v případě, že mají lidé různě silné hlasy, není zaručeno, že menšina se silnějšími hlasy nebude nakonec působit na společenské těleso silněji než většina s hlasy slabými.[7]

Tyranie většiny tedy může vzniknout výhradně v  demokracii s rovným právem. V ostatních systémech, založených na nerovnosti lidí, je typické riziko fenoménu opačného, tedy tyranie menšiny. To však ještě nutně neznamená, že kdykoliv se někde vyskytne demokracie a tedy princip majority, vzniká spolu s ním zároveň i tyranie většiny. K tomu je potřeba ještě dalšího vývojového kroku a tedy odstranění či pokřivení demokratické diskuse o společenských tématech, které je stejně tak důležitou součástí správně fungující demokracie, jako princip majority. Tyranie většiny tedy vzniká za existence principu majority a současně za neexistence principu respektování menšin.[8]

Z tohoto vývojového řetězce lze následně vyvodit dva body, v jejichž rámci lze tyranii většiny zabránit. Jelikož vznik většiny je jev přirozený a nelze jej tedy zvrátit, je prvním možným bodem ochrany proti tyranii většiny úprava principu majority. Druhým bodem je pak zajištění principu respektování menšin i za předpokladu neomezeného fungování principu majority. Za nejefektivnější a nejúčelnější pak považuji kombinaci obou zmíněných bodů. O konkrétních způsobech omezování rizika tyranie většiny se zmíním dále v tomto příspěvku.

Historický exkurs aneb „před-tocquevillovská“ tyranie většiny

Jak jsem již poznamenal v úvodu stopy obav z tyranie většiny lze sledovat až do antických Athén, kde rovněž začíná i můj krátký exkurs. Athény byly jedním z prvních etablovaných demokratických států. Jelikož byly městským státem a počet občanů nepřesahoval určité limity, ustavila se zde demokracie přímá a veřejná moc se tudíž svěřila přímo do rukou lidu.[9] Nevzdělanost a zejména nestálost lidu vzbuzovala u tehdejších politických filozofů vcelku významné obavy. Jinými slovy strachovali se tyranie neustále se přelévající většiny, která mění v krátkých intervalech své názory, čímž narušuje stabilitu celého systému. Většina tehdejších filozofů se tedy shodovala na potřebě riziko tyranie většiny limitovat, byť se vzájemně lišili v míře, kterou chtějí do suverenity a všemocnosti lidu zasahovat.

Platón zašel v limitaci principu majority a demokracie nejdále. Veškerou suverenitu lidu popřel a vytvořil stát, založený na vládě filozofů, v rámci jejichž třídy funguje komunismus žen, dětí i majetku. Ve strachu před neschopností lidu se spravovat byl ochoten vzít mu veškerá politická práva.[10] Naproti tomu Aristoteles byl podstatně umírněnější, byť i on se obával, že lid, stejně jako jakýkoliv jiný panovník, když dostane moc, bude usilovat jen o její rozšíření. Obával se tedy silné tendence k rovnosti a průměrnosti, kterou by se podle něj vyznačovala čistá demokracie. V jeho návrhu ideálního zřízení se proto snaží o jakýsi kompromis mezi demokracií a aristokracií.[11]

Dále bych za všechny jmenoval ještě Thomase Hobbese, který sice lidu přiznal původní suverenitu, ovšem vzápětí ji popřel tvrzením, že vstupem do společnosti (tj. uzavřením pomyslné společenské smlouvy) se lid své suverenity sám dobrovolně vzdává ve prospěch státní či veřejné moci, která tudíž získává privilegium téměř neomezeně vládnout.[12] Setkáváme se tedy s dalším autorem, který na trůně uvidí raději absolutního monarchu než nestálostí zmítaný lid.

S vynálezem reprezentativního typu demokracie by se dalo předpokládat, že se strach z tyranie většiny poněkud zmírní, neboť fakt, že nevládne celý lid, nýbrž jen vybraná skupinka reprezentantů jeho jménem, vcelku snižuje riziko podlehnutí chvilkovým návalům módních názorů a konzervuje směr politického směřování státu vždy alespoň na jedno volební období, tedy na dobu, než se změna názorů lidu projeví skrze volby i v orgánech veřejné moci. Není však tomu tak, neboť autorem samotného pojmu tyranie většiny, je až Alexis de Tocqueville, který vyjádřil své obavy z tohoto fenoménu poté, co analyzoval reprezentativní demokratický systém v USA první poloviny 19. století. Tímto tedy pojem tyranie většiny vstupuje do nové, reprezentativně-demokratické fáze, kde se mu dostává od Alexise de Tocquevilla precizního rozpracování a také zárodků jeho typologie, o níž se zmíním záhy.


Poznámky pod čarou

[1] Srov. například právní úpravu práva pořídit si a nosit zbraň ve Spojených státech amerických a v Lucembursku

[2] Antoš M.: Principy voleb v České republice., Linde, Praha 2008, s. 126 — 129

[3] Mucha, I.: Sociologie pro právníky. Sociologie a právo v multimediálním věku., Aleš Čeněk, Plzeň 2011, s. 175 — 206.

[4] Robert Dahl definuje jako jedno z kritérií demokratického procesu poučené porozumění občanů. Viz Dahl, R.: O demokracii. Průvodce pro občany., Portál, Praha 2001, s. 39.

[5] Pavlíček V. a kolektiv: Ústavní právo a státověda 1. díl. Obecná státověda., Linde, Praha 1998, s. 85.

[6] Locke, J.: Dvě pojednání o vládě. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1965, s. 185.

[7] Dahl, R.: O demokracii. Průvodce pro občany., Portál, Praha 2001, s. 37 — 39.

[8] Srov. Čl. 6 ústavního zákona 1/1993, Ústava České republiky: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.“; dále srov. Pavlíček v. a kolektiv: Ústavní právo a státověda II. díl. Ústavní právo České republiky., Leges, Praha 2011, s. 379 — 380.

[9] Dahl, R.: O demokracii. Průvodce pro občany., Portál, Praha 2001, s. 16 — 18.

[10] Jelikož jednotlivé body Platónova ideálního státu prostupují celé jeho dílo, nezbývá mi než odkázat čtenáře na Platónovu Ústavu bez vytyčeného rozsahu stran: Platón: Ústava., Oikoymenh, Praha 2001, 335 s.

[11] Aristoteles tento kompromis našel v konceptu dvojí rovnosti — rovnosti kvalitativní a kvantitativní. Viz Aristotelés: Politika., Rezek, Praha 1998, s. 187.

[12] Ideální kompilací Hobbesových myšlenek a jeho strachu před vládou většiny je úryvek uvedený v učebnici Romana Davida: David R.: Politologie. Základy společenských věd., 5. přepracované a rozšířené vydání, Olomouc, Olomouc 2005, s. 140 — 142.

Díly

  1. Díl
  2. Díl
  3. Díl
  4. Díl

Autorem práce je pan Filip Horák, 16. 9. 2014 na serveru kZamyšlení.cz (pokračování…)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 463 × | Prestiž Q1: 7,23

+7 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

O tyranii většiny (1/4)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

top