Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

O tyranii většiny (2/4)

Meritem cyklu je pojednání o tyranii většiny, která bývá považována za jednu ze zásadních hrozeb demokratického uspořádání státu. Cílem je zhodnotit riziko tyranie většiny v podmínkách soudobého systému re­pre­zen­ta­tiv­ní demokracie a navrhnout mechanismy, jejichž prostřednictvím lze toto riziko minimalizovat. Náplní dnešní části bude rozbor první z nich, tyranie systémové.

Systémová tyranie většiny[1] a mechanismy její limitace

demokracie-v-americe.jpg (75,732 kiB)
Demokracie v Americe

Alexis de Tocqueville se tyranii většiny ve svém stěžejním díle „Demokracie v Americe“ věnuje na několika místech pokaždé v odlišném kontextu. Odtud lze vyvodit různé typy tyranie většiny, které jsem pojmenoval jako systémová tyranie většiny, ekonomická tyranie většiny a psychická tyranie většiny (někdy také nazývaná jako tyranie veřejného mínění[2]).

Systémová tyranie většiny vychází ze samotných mechanismů reprezentativní demokracie, které její vznik umožňují, ba dokonce v určitém kontextu i zapříčiňují. Předpokládáme-li, že k vládě se dostane ta politická strana, která získá většinu ve volbách a předpokládáme-li dále, že primární motivací politické strany je získat moc a udržet se u ní,[3] je vcelku logické, že se bude snažit činit takové kroky, aby se většině občanů zalíbila. Volby tedy mimo jiné fungují i jako pomyslný převodník, který převede vůli většiny do státního soukolí.[4] Zároveň musím poznamenat, že v demokratickém státě založeném na principu suverenity lidu jsou pravidelné svobodné volby neodmyslitelné.[5] Jeden z primárních mechanismů reprezentativní demokracie tedy přímo implikuje v tyranii většiny, neboť umožňuje většině, aby určovala směr politického vývoje a dosadila vlastní reprezentanty do všech volených orgánů.

Na tomto místě nezbývá než najít mechanismy, které sice nenaruší svobodné a pravidelné volby, zároveň však limitují možnosti systémové tyranie většiny. Některé z nich navrhl již samotný Alexis de Tocqueville, jiné se pokusím uvést sám.

První možnost limitace tyranie většiny přichází již se samotnými volbami. Jsou-li volby pravidelné a opakují-li se v rozumně dlouhých intervalech,[6] můžeme konstatovat, že většina, která je zrovna u moci a má tudíž možnost „tyranizovat“ menšiny, je pouze dočasná. Tento samotný princip však nutně nestačí, neboť pokud se veřejné mínění nezmění a většina voličů se tudíž nepřelije, může dojít k tyranii v extrémním případě až neomezeně dlouhé. Pravidelnost voleb tedy vytváří příležitost k ukončení vlády určité většiny, nutně však k tomuto ukončení nevede.

Obrovský vliv na postavení většiny však má typ volebního systému. Je-li volební systém většinový, generuje velmi často pro každé volební období dostatečně silnou většinu na to, aby si mohla dovolit vládnout sama a bez jakékoliv spolupráce s opozicí. Naproti tomu systém poměrného zastoupení generuje zpravidla větší počet parlamentních stran, které se tudíž musí pro vytvoření dostatečné většiny mezi sebou domluvit a vytvořit tak vládní koalici.[7] Již tato diskuse vede nutně k určitým kompromisům, které zabrání tyranii jednoho názorového proudu.

Posledním efektivním mechanismem, který zde zmíním, je dělba moci jak horizontálně tak vertikálně mezi více orgánů, jejichž volební období mají různě dlouhé intervaly. Takto může dojít k tomu, že každý orgán a každá úroveň veřejné moci budou obsazeny jinou většinou s jinými názory, které se budou vzájemně omezovat a hlídat, čímž nebude žádná většina natolik silná, aby mohla zavést „tyranii“.[8]

Další možností je vymanit jednu ze složek veřejné moci přímému vlivu občanů a jejich většině. Touto složkou zpravidla bývá moc soudní, kde bývají soudci jmenováni ideálně s dostatečně dlouhými popř. i doživotními mandáty, v důsledku čehož můžeme mluvit o jejich nezávislosti. Jinými slovy, soudci se nepotřebují zodpovídat chvilkovým výkyvům a trendům veřejného mínění či jeho většiny. Takto vzniká uprostřed státní moci konzervativní prvek, který přirozeně limituje výkyvy, kterým ostatní složky moci, závislé na přímém vlivu občanů, podléhají.

Další skupina omezení se týká již přímo parlamentu, tedy ohniska legislativní moci, která je za své podstaty nejsilnější, neboť v její kompetenci je vytvářet právní řád, tedy limity a mantinely pro ostatní složky moci. Nutnou podmínkou je vytvoření takového legislativního postupu, který zajistí právo zastoupených menšin vyjádřit se k návrhům zákonů před jejich schválením.

Bez možnosti této demokratické diskuse by neexistoval způsob, jak by si mohla vládnoucí většina vyslechnout protiargumenty ke svým návrhům a ke své politice obecně. V extrémním případě pak lze mluvit i o zavedení jakési konsenzuální demokracie, v jejímž rámci by vládnoucí většina musela získat alespoň určitou část menšinových hlasů k přijetí zákonů. Takovýto systém by se však mohl na druhou stranu vyznačovat velmi častou blokací celé zákonodárné moci, proto se jedná spíše o teoretický nástin, který by vyžadoval podrobné rozpracování mechanismů, jež této případné blokaci mohly zabránit, a zároveň opět nevrátily celý koncept zpět k riziku tyranie většiny.[9]

Vedle zákonodárné a soudní moci se lze tyranii většiny bránit i na úrovni moci výkonné a to vytvořením profesionálního úřednického aparátu, jehož personální složení není závislé na přímém vlivu občanů. Byť nejvyšší úroveň exekutivy je v demokracii vždy volena, neboť v opačném případě by občané neměli ani konceptuální vliv na směřování byrokratického aparátu, tato zásada nutně neplatí i na nižších úrovních, v jejichž kompetenci jsou jednotlivé specifické a již odborné agendy.

Celý tento košatý byrokratický aparát by neměl příliš podléhat rozmarům většiny či politickým tendencím jeho nejvyšší úrovně, tedy vlády. Profesionální a apolitický byrokratický aparát pak naopak může fungovat jako filtr tendenčních a bez rozmyslu podnikaných kroků, kterými se vláda odpovědná nestálé většině občanů může vyznačovat.[10]

Poslední systémovou záštitou menšin je pak materiální jádro ústavy, které je nezměnitelné sebesilnější většinou. Ústavní listina české republiky např. považuje za nezměnitelné podstatné náležitosti demokratického a právního státu.[11] Většina tedy nemůže za žádných okolností měnit státní zřízení a základní ústavní principy, kterými je definován demokratický a právní stát.

Na ústavní úrovni jsou zpravidla chráněna i veškerá lidská, občanská a politická práva, která byť by nebyla řazena mezi materiální jádro ústavy, stále se těší i mezinárodní ochraně[12] a jejich dodržování je vyžadováno pro všechny občany, ať už jsou členy majority nebo minority. Ústavní listiny zároveň bývají rigidnější než běžné zákony a jejich změny tudíž vyžadují náročnější formálnější postupy či širší společenský konsensus, čehož je možné dosáhnout v zásadě jen se souhlasem menšin.[13]

Ústavní úroveň tedy vcelku úspěšně zajišťuje princip ochrany menšin, který tak můžeme stavit proti a zároveň po bok principu majority, čímž je přirozeně limitováno riziko vzniku tyranie většiny.


Poznámky pod čarou

[1] Tocqueville de A.: Demokracie v Americe, 3. vydání, Leda, Praha 2012, s. 245 — 248

[2] Srov. např. Pehe J.: Tyranie většiny a elitáři., in: Literární noviny č. 32 z 2. 8. 2000.

[3] Cabada L., Kubát M. a kolektiv: Úvod do studia politické vědy., Eurolex Bohemia, Praha 2002, s. 49.

[4] Pavlíček V. a kolektiv: Ústavní právo a státověda 1. díl. Obecná státověda., Linde, Praha 1998, s. 210 — 213.

[5] Zakaria F.: The Rise of Illiberal Democracy., in: Foreign Affairs 11th/12th 1997, s. 23 — 25.

[6] Příliš krátká volební období vedou podle Tocquevilla k nestabilitě celého systému, neboť proměnlivá vůle lidu příliš často zasahuje do veřejné moci: viz Tocqueville de A.: Demokracie v Americe, 3. vydání, Leda, Praha 2012, s. 243 — 245.

[7] Antoš M.: Principy voleb v České republice., Linde, Praha 2008, s. 82 — 85.

[8] Kuklík J. a Seltenreich R.: Dějiny angloamerického práva., Linde, Praha 2007, s. 385 — 386.

[9] Tocqueville de A.: Demokracie v Americe, 3. vydání, Leda, Praha 2012, s. 257 — 264; srov. také s Hamilton A., Madison J., Jay J.: Listy federalistů, Nakladatelství UP, Olomouc 1990, s. 414 — 419.

[10] K tomu srov. Pavlíček V. a kolektiv: Ústavní právo a státověda 1. díl. Obecná státověda., Linde, Praha 1998, s. 288 — 294.

[11] Odst. 2 Čl. 9 ústavního zákona 1/1993 sb. Ústava České republiky.

[12] Např. Všeobecná deklarace lidských práv z 10. 12. 1948 či Mezinárodní pakt o ochraně občanských a politických práv z 19. 12. 1966.

[13] Pavlíček V. a kolektiv: Ústavní právo a státověda 1. díl. Obecná státověda., Linde, Praha 1998, s. 159 — 160.

Díly

  1. Díl
  2. Díl
  3. Díl
  4. Díl

Autorem cyklu je pan Filip Horák, 16. 9. 2014 na serveru kZamyšlení.cz (pokračování…)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 058 × | Prestiž Q1: 5,45

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

O tyranii většiny (2/4)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top