Štítky článku: •  

O tyranii většiny (3/4)

Tyranie většiny bývá považována za jednu ze zásadních hrozeb demokratického uspořádání státu. Cílem je zhodnotit riziko tyranie většiny v podmínkách soudobého systému reprezentativní demokracie a navrhnout mechanismy, jejichž prostřednictvím lze toto riziko minimalizovat. (Ale je třeba vzít v úvahu také to, že ta relativní většina vzešlá z voleb je obvykle v praxi menšinou.) Náplní dnešní části bude rozbor druhé z nich, tyranie ekonomické.

Ekonomická tyranie většiny a možnosti jejího omezení

alexis-de-tocqueville-book.jpg (17,550 kiB)
Alexis de Tocqueville

Ekonomickou tyranii většiny lze sice zařadit jako podtyp tyranie systémové, avšak vyznačuje se určitými specifickými znaky, kvůli nimž o ní referuji odděleně. Na rozdíl od obecné systémové většiny, vytvářející se v kontextu mnoha různých témat dohromady, ekonomická většina se specifikuje pouze na téma jediné. Zatímco se tedy systémová většina s časem mění a přelévá v závislosti na proměnách tématiky, o níž musí rozhodovat, ekonomická většina zůstává přibližně stále stejně silná a má vždy stejné zájmy.

Pro proniknutí do jejího jádra je potřeba se zeptat jak a proč vzniká. Vyjdeme-li z předpokladu, že demokratický systém je z ekonomického hlediska schopen kooperovat pouze s tržní ekonomikou[1] a že tudíž v sobě mimo jiné obsahuje i instituty soukromého vlastnictví a svobody podnikaní, dojdeme nutně k závěru, že demokracie při rovnosti příležitostí a přirozené nerovnosti potenciálu jednotlivých občanů znamená nerovnost výsledků jejich ekonomického snažení. Jinými slovy, demokratická společnost je přirozeně stratifikována podle velikosti příjmů či majetku.

Pro účely tohoto příspěvku vyjdu z Tocquevillova rozdělení společnosti do tří ekonomických tříd.[2] Do první třídy jsou zařazeni natolik majetní občané, kteří jsou schopni naplnit veškeré své materiální potřeby tak, aby nemuseli prostředky získávat prací. Do druhé skupiny pak řadíme střední stav, tedy občany, kteří sice mají větší či menší majetek, avšak stále musí pracovat a získávat tak prostředky pro uspokojování svých životních potřeb. Poslední skupinou jsou pak občané chudí, které Tocqueville charakterizuje tak, že nemají žádný či téměř žádný majetek a jsou na práci existenciálně závislí.

Pokud pak do této pomyslné rovnice zapojíme politickou rovnost, tedy stav, kdy se každý jeden občan, bez ohledu na velikost svého majetku či jiné atributy, podílí stejnou měrou na veřejném životě a má tudíž rovné právo rozhodovat o veřejných záležitostech, dojdeme k závěru, že v demokratickém státě je z ekonomického hlediska rozhodující silou ta společenská třída, která čítá nejvíce občanů. A rozdělení bohatství nasvědčuje tomu, že převážná většina populace přísluší ke třetí, nejchudší ekonomické třídě.[3]

Zároveň lze dle Tocquevilla u každé třídy na základě předchozí charakteristiky předpokládat, jaké budou její ekonomické zájmy. Zájem bohatých bude především zachování popř. rozšiřování svého bohatství a společenského vlivu. Na druhou stranu jsou ochotni zaplatit určité daně a poplatky státu výměnou za to, že jejich zbylý majetek i jejich postavení zůstane v bezpečí před případnými ataky nižších vrstev společnosti. Jejich výhodou je, že daně o rozumné výši je nijak existenciálně nezasáhnou.

Naproti tomu střední třída ve smyslu, v jakém ji popsal Tocqueville, touží dostat se mezi bohaté, zároveň se ale neustále obává propadu mezi chudé, proto usilovně pracuje a shromažďuje majetek. Právě tuto třídu daně zatěžují nejvíce, neboť jsou schopné snižovat to málo, co už získala a zároveň oddalovat její vysněný cíl postupu do vyšších sfér.

Nejnižší třída společnosti pak touží zejména po rovnosti bez ohledu na to, jak jí dosáhne.[4] Samozřejmě by se jí více líbilo zvýšit svou vlastní úroveň, na druhou stranu bude spokojená i ve chvíli, kde se na její úroveň poníží třídy ostatní. Proto bude podporovat co nejvyšší a nejprogresivnější zdanění, neboť ona sama nemá co zdanit a nemá tudíž příliš, co ztratit. A jelikož je nejpočetnější skupinou a tudíž majoritou ve společnosti právě třída nejchudší, mělo by podle Tocquevilla docházet k ekonomické tyranii většiny skrze tendenci k rovnosti.

Na tomto místě jsem se zde rozhodl přednést několik argumentů, které ukazují negativní důsledky rovnosti výsledků a majetku nejen na ekonomiku státu. Byť ze subjektivního hlediska většiny může vypadat rovnost spravedlivě, z objektivního celospolečenského hlediska přináší zejména všeobecnou demotivaci a rozmach šedé ekonomiky.

V případě, že existuje rovnost výsledků je na místě zeptat se, proč bych vlastně měl pracovat a snažit se, když dostanu stejnou odměnu i za nicnedělání. Ve chvíli, kdy usilovnější, časově, energeticky či intelektuálně náročnější práce je ohodnocena v zásadě stejně jako práce jakákoliv jiná, ba i podpora v nezaměstnanosti, neexistuje chuť pracovat, vzdělávat se, být inovativní.

Ve společnosti tak nejen, že klesá objem i kvalita výroby a nedochází k uspokojení potřeb, ale také stagnuje veškerý intelektuální, technologický či sociální vývoj. Společnost tedy upadá do apatie a stát získává kontrolu nad veškerými aspekty lidského života, což jej postupně přibližuje totalitě.[5] Zároveň bují šedá ekonomika, neboť lidé mají přirozenou tendenci zajistit si své potřeby a dosáhnout svých cílů jinými způsoby, když legální cesta neexistuje.[6]

Možná by se zdálo, že takovýto scénář je vcelku konspirační, avšak vzhledem k vývoji v Evropě v 19. století, musím podotknout, že obavy Alexise de Tocquevilla z ekonomické tyranie většiny a tendenci k rovnosti byly na místě. Jakmile jednou lidstvo zaslechlo myšlenky o idylické rovnosti nejen práv a příležitostí, ale i majetku a sociálního postavení, zatoužily nejnižší třídy prosadit tuto utopii do praxe.

Nejprve vznikají dělnická hnutí následovaná socialistickými politickými stranami. V průběhu 20. století pak probíhá nejen Asií, ale i východní a střední Evropou vlna komunistických režimů, které se snaží tuto jistě atraktivní myšlenku absolutní rovnosti zrealizovat. Všechny však postupně krachují vlivem výše zmíněných ekonomických i politických problémů. To, že nám empirie ukazuje reálné nebezpečí ekonomické tyranie většiny, však nutně neznamená, že si jej v demokracii budeme natolik vědomi, aby tendence k rovnosti opět nezačala bujet. Riziko ekonomické tyranie většiny je tudíž stále přítomno.

V tomto bodě se samozřejmě naskýtá otázka, proč se již tak dlouhou dobu toto riziko neprojevilo. Bylo by logické, kdyby vzhledem k předchozí úvaze v každých volbách vítězily levicové strany. Proč tomu tedy tak není? Odpovědí může být více. Jako nejpravděpodobnější možnost se mi jeví ještě dostatečně nezapomenutý strach z komunistické totality, jež byla právě na ideji absolutní rovnosti postavena.

Tento strach prozatím stále i u nižších vrstev společnosti převládá nad jejich přirozenou touhou po rovnosti. Dalším důvodem mohou být neideologické vlivy na voliče, který se jen málokdy rozhoduje právě na základě hodnotových kritérií a hledí spíše na personální sympatie či antipatie, empirickou zkušenost s danou politickou stranou či jiné faktory.[7]

Takto se může i pro chudé ideologicky nejpřístupnější strana svým voličům znelíbit a ti tak dají přednost stranám opozičním. Rád bych si dále myslel, že si většina voličů z nižších společenských tříd uvědomuje riziko, které přináší rovnost pro celou společnost a tudíž i pro ně, avšak vzhledem k mému strachu z přílišného optimismu považuji tuto možnost za spíše minoritní.

Někteří voliči se také mohou cítit dostatečně uspokojeni se stávajícím daňovým a přerozdělovacím mechanismem svého státu, ale i tento faktor považuji ze stejných důvodů jako ten předchozí za spíše marginální. Posledním avšak velmi důležitým aspektem bránícím tendenci k rovnosti je možnost velkých korporací stáhnout výrobu i přemístit své sídlo ze státu, který by jim skrze daně, poplatky či jiné regulace příliš zvyšoval náklady na výrobu. Takto zákonodárce předtím, než začne přerozdělovat majetek a zisky a tedy zdaňovat bohaté, musí nejprve provést analýzu trhu a zjistit, zdali případné zvýšení daní a poplatků či zavedení regulací nakonec příjmy státní pokladny spíše nesníží tím, že odradí některé stěžejní výrobce a poskytovatele služeb od dalšího působení v daném státě.[8]

Přes všechny tyto faktory se však může vcelku jednoduše stát, že voliči přesto dají přednost rovnosti před svobodou tak silnou většinou, že se ani ústavě nepodaří obstát před tlakem suveréna, jak jsme již mohli několikrát ve 20. století pozorovat. Je tedy potřeba zvážit i zde určité mechanismy, jimiž lze riziko ekonomické tyranie většiny limitovat.

Již od Aristotela se traduje v politické filozofii myšlenka, že posilování středního stavu, který se vyznačuje silným odporem k rovnosti, je jako obrana proti ekonomické tyranii většiny vhodným prostředkem.[9] S tímto názorem souhlasí i Alexis de Tocqueville.[10] Podpora drobných a středních podnikatelů by tedy měl být jedním ze stěžejních politických kroků demokratického státu. Jako další bych rád uvedl vytvoření dostatečně vysoké minimální mzdy a zároveň snížení limitu daně z příjmů tak, aby se překryly.[11] Tímto krokem si vlastně demokratická vláda zajišťuje, že žádný ekonomicky aktivní člověk nebude toužit po přílišném zvýšení daní, neboť i ten nejméně vydělávající by zdaňoval sám sebe.

Tento plán však není schopen řešit problematiku rostoucí daňové progrese, kterou by většina chudých stále bez problémů prosazovala. Dalším a snad mírně extrémním řešením by bylo navýšení platů veřejných činitelů zároveň s ústavně zakotveným zákazem vytvářet pro ně specifické daňové úlevy.

Kombinace těchto dvou změn by způsobila, že zvyšováním daní či jejich progrese by veřejný činitel zdaňoval i sám sebe, což by mohlo vést k umírněnosti i ty nejsocialističtější politiky.

Jako poslední možnost bych rád zmínil určitou osvětu, která by místo vzájemné antipatie různých společenských tříd zdůrazňovala naopak fakt, že se vzájemně potřebují.[12] Bez existence dostatku bohatých investorů a zaměstnavatelů by neexistovala velkovýroba a tudíž dostatek zboží a služeb ani dostatek pracovních míst. Bez dostatku zaměstnanců by zase podnik až na několik mechanizovatelných výjimek nemohl vyrábět a tudíž ani vykazovat zisk pro majitele či investory.

Pokud by si tento základní fakt obě strany a zejména zaměstnanci uvědomili, existuje určitá šance, že by byla tendence k rovnosti alespoň částečně omezena.


Poznámky pod čarou

[1] Dahl, R.: O demokracii. Průvodce pro občany., Portál, Praha 2001, s. 149 — 159.

[2] Tocqueville de A.: Demokracie v Americe, 3. vydání, Leda, Praha 2012, s. 204 — 207.

[3] Toto dokazuje analýza OECD Better Life Index, 2014, http://www.oecdbetterlifeindex.org/topics/income/.

[4] Tocqueville de A.: Demokracie v Americe, 3. vydání, Leda, Praha 2012, s. 547 — 550.

[5] Tocqueville de A.: Demokracie v Americe, 3. vydání, Leda, Praha 2012, s. 748 — 752.

[6] Vznik šedé ekonomiky tedy přirozeného tržního systém v podmínkách totalitní rovnosti lze definovat jako jeden z Havlových projevů života v pravdě: Havel V.: Moc bezmocných a jiné eseje, Knihovna Václava Havla, Praha 2012, s. 126 — 133.

[7] K tomu srov. úryvky uvedené v učebnice politologie Romana Davida: David R.: Politologie. Základy společenských věd., 5. přepracované a rozšířené vydání, Olomouc, Olomouc 2005, s. 96 — 101.

[8] Urban J.: Teorie národního hospodářství., 3., doplněné a rozšířené vydání, Wolters Kluwer, Praha 2011, s. 454 — 458.

[9] Aristotelés: Politika., Rezek, Praha 1998, s. 167 — 171.

[10] Tocqueville de A.: Demokracie v Americe, 3. vydání, Leda, Praha 2012, s. 577 — 579.

[11] Což ovšem nutně vede ke zvyšování nezaměstnanosti, jak je bohatě doloženo. Tento rozpor socialistických politik nebyl nikdy konzistentně zdůvodněn; vždy byl skutečný dopad pouze bagatelizován. Pozn. PeTaX

[12] Urban J.: Teorie národního hospodářství., 3., doplněné a rozšířené vydání, Wolters Kluwer, Praha 2011, s. 60 — 64.

Díly

  1. Díl
  2. Díl
  3. Díl
  4. Díl

Autorem cyklu je pan Filip Horák, 16. 9. 2014 na serveru kZamyšlení.cz (pokračování…)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 139 × | Prestiž Q1: 5,91

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top