Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Návod na rychlé řešení uprchlické krize

Pomoc uprchlíkům neznamená, že zamáváme nad hlavou květinami, vyzveme k lidskosti, a široce otevřeme dveře. Doprovodíme uprchlíky do provizorních táborů. A pak si sedneme zpět k „Fejsbůčku“. A pochválíme se, jací jsme velcí a úžasní a obětaví. A jak jsme zvládli zápas o naši tvář.

imigranti.jpeg (10,084 kiB)
Váleční běženci?

Na uprchlické krizi je trochu nešťastné, že nás spolkla. Jsme uvnitř. A nevidíme ji shora. Tak to zkusme napravit. Zvedněte hlavu. Oprašme glóbus. Chvíli se dívejme. Na ten válečný chaos na Blízkém východě a v severní Africe. Na mamutí záchytné tábory v Turecku, Libanonu a v Sýrii, kde jsou více než tři miliony uprchlíků. Těch, kteří se pak dále tlačí do Evropy, kde je máme „jen“ 300 tisíc. Dívejme se na ten pohyb. Bohužel dost jednosměrný.

A pak trochu odstupme a podívejme se ještě dále. Na arabský svět, kde nejsou jen zpustošené země, ale i ty šťastnější, nejbohatší na světě. Ale uzavřené diktaturou. Podívejme se na Spojené státy za modrým pruhem s nápisem Atlantik. A na jejich příspěvek k zvládnutí krize — slíbili, že možná (možná) vezmou o 5 tisíc uprchlíků více.

A po tomto výletu světem si přiznejme, že uprchlíci nejsou — a nemohou být — být největším problémem Evropy. Jen Evropy a právě Evropy. Ne. Nebylo by to spravedlivé.

A přiznejme si i to, že v moderní globální společnosti existují řešení, která by mohla zabrat rychle a účinně. Ne, to není žádná utopie. Uprchlická krize by se mohla vyřešit do konce roku. Jistě, nevyřeší se. Ale mohli bychom alespoň začít.

Zde jsou jednoduché řešení.

Bratři Arabové

Je hezké, že papež, hlava katolické církve, vyzval farnosti na pomoc muslimským uprchlickým rodinám. Jenže, připomeňme, že před papežem se měli v prvé řadě ozvat muslimové. A jejich duchovní. S velkou výzvou, aby bratrům muslimům a bratrům Arabům pomohl „jejich“ svět. Řekněme Saúdská Arábie, Spojené Arabské Emiráty, Kuvajt, Bahrajn, Katar. Tedy alespoň ty nejbohatší.

Ne, toto není levný populismus, živený britskými bulvárními médii. Toto je zásadní, zcela zásadní věc. Muslimovi v nouzi by měl pomoci hlavně jeho bohatý soused z Dubaje, který si právě přepočítává šest miliard dolarů na své kryté lyžařské středisko, co chce stavět kdesi v poušti. Teprve potom by mělo nastoupit Gabčíkovo… Mimochodem, část arabského světa je rozbita právě proto, že do místních konfliktů zasahují Saudi, Egypt, Jordánsko, Pákistán, Írán … A pak proto, že téměř všude se století vraždí navzájem šíité se sunnity. Vina Západu za krizi v arabském světě není ta hlavní.

Možná teď namítnete, že největší tábory jsou přece v Libanonu a v Turecku či v Jordánsku. Ano. Jsou. Zde však jde o jinou věc — o programy azylu či přesídlení uprchlíků do nového domova. V tomto nejvíce zaostává právě „bratrský“ arabský svět. Včetně nejbohatších států Perského zálivu.

Většinu uprchlíků by měly přijmout a „integrovat do své společnosti“ právě oni. Velcí nebo bohatí sousedé.

Přátelé Američané

Ten druhý v pořadí, který by si měl dělat vrásky z uprchlické krize a z přeplněných tureckých táborů, je Američan. Jednak proto, že Spojené státy jsou jako nejsilnější země světa „lídr“, který má jít příkladem. Pak proto, že jako největší stát Západu s 320 miliony obyvatel má dostatečné kapacity na pomoc. A nakonec i proto, že za krizi v Iráku, Sýrii či Libyi nese část odpovědnosti. A trochu větší část než Německo.

Němci tvrdí, že mohou letos pomoci 500–800 tisícům uprchlíků. Pokud by byly Spojené státy stejně „vzorné“, mohly by přijmout dva miliony uprchlíků z táborů v Turecku a Libanonu. Po pomoci arabských zemí a Spojených států by zůstaly turecké tábory prázdné. Evropa by pomohla těm, kteří táboří v evropských zemích (přes 300 tisíc uprchlíků).

Samozřejmě, toto srovnání je nepřesné. Německý přístup je přehnaně vstřícný a neprozíravý. Americký přístup, zaměřený na národní bezpečnost, je rozumnější prozíravější. Nikdo nemůže nutit Spojené státy, aby následovaly šílený „vzor“ Německa. Stále však platí, že Američané by mohli — a měli — přijít s řešením pro velkou část uprchlíků ze záchytných táborů. Slib ministra Kerryho, že zvýší azylovou pomoc o pět tisíc uprchlíků, je slabý. Spojené státy se zatím z bolestivých řešení „vykupují“ — jako největší sponzor záchytných táborů. To však není řešení. Řešením by bylo prosadit velký mezinárodní program pomoci pro uprchlíky (oddělených od ekonomických migrantů). S účastí amerických spojenců z arabského světa a nejbohatších zemí Západu.

Partneři v EU

Teprve tím třetím v pořadí „nasazení“ by měly být státy Evropské unie. Na území Evropy je okolo 300 tisíc uprchlíků. Deset procent z těch, kteří neměli to štěstí (a ty prostředky) a zůstali v táborech v Turecku a Libanonu. Jistě, je třeba se o ně postarat. Je třeba pomáhat.

A vůbec by to nebylo až tak těžké a neprozíravé a hloupé, kdyby byly naplněny výzvy z bodů 1 a 2. Po masivní pomoci uprchlíkům z bohatých zemí arabského světa a ze Spojených států by v tom Evropa nebyla opuštěná. Mohla by obnovit pořádek na vnější hranici, pořádek a pravidla v táborech v Řecku, právo uvnitř Schengenu. Mohla by oddělit ekonomické migranty od válečných uprchlíků. A pak — po těchto opatřeních, které máme zapsané v zákonech a dohodách — by se mohlo přistoupit k rozložení odpovědnosti (ano, jistě, i na Slovensko) pokud přesídlí ty, kteří mají nárok na azyl. S upozorněním, že jde o nárazovou krizovou výpomoc vybraným válečným uprchlíkům, ne o pozvánku pro každého, komu se líbí evropský sociální systém.

Řešení versus realita

Samozřejmě, návod na rychlé řešení krize, shrnutý v bodech 1 — 3, je opravdu jen návod. Požadovaný plán, ke kterému bychom měli směřovat.

Realita bývá vždy jiná. A protože jsme realisté, vedle optimálního řešení, které považujeme za správné, musíme mít i to realistické (nouzové či krizové). Kdyby plány, jakkoli správné, selhaly.

Tak se pěkně vraťme od glóbu a výletu světem do reality. Ta vypadá takto.

Bohaté arabské země pro své bratry muslimy nepohnou prstem a neposkytnou domov a integraci do své společnosti téměř nikomu. Vykoupí se. Pošlou jen další miliardy dolarů na záchytné tábory (anebo na vybudování mešit v Evropě).

Spojené státy odlehčí Turecku nárůstem pomoci o 5 tisíc nových azylantů. A pošlou další miliardy dolarů na záchytné tábory.

Evropské státy nebudou řešit jen 300 tisíc uprchlíků na svém území. Budou čelit dalšímu náporu milionů uprchlíků z táborů ve Středomoří, pro něž zůstane Evropa jediným východiskem.

A co pak? Jaký bude krizový plán? Další písně o lidskosti a pomoci a o otevřených dveřích? To by byl jen nebezpečný (velmi nebezpečný) pokus, jak do Evropy přivolat lidí v nouzi z celého světa. Takových jsou desítky, spíše stovky miliónů.

Co musí udělat Evropa

Evropa v takovém případě musí pomoci „svým“ uprchlíkům — ale ještě předtím musí udělat jednu velmi důležitou věc. Určit si stropy. Limity. Každá pomoc (v eurovalu či u uprchlícíků) je reálná pouze tehdy, pokud je krytá kapacitami a možnostmi, které máme. Jinak to není pomoc, ale falešná póza, která se může obrátit proti nám.

Pomoci uprchlíkům neznamená, že zamáváme nad hlavou květinami, vyzveme k lidskosti, do široka otevřeme dveře. Doprovodíme uprchlíky do provizorních táborů. A pak si sedneme zpět k „Fejsbůčku“. A poplácáme se po ramenou, jací jsme velcí a úžasní a obětaví. A jak jsme zvládli zápas o naši tvář.

Vážení, zde nejde o naše tvářičky. Zde jde o osudy milionů lidí.

Pomoci uprchlíkům — milionovým davům zoufalých lidí s vidinou dobrého života — znamená přesně, velmi přesně určit, co jim můžeme a chceme dát. A kolika z nich to umíme dát.

Pomoc uprchlíkům znamená dát jim slušnou práci za slušný plat. Dát jim domov. Dát jim stejné služby a jistoty, jaké máme my. Dát jim práva. Dát jim „prostor“, ve kterém budeme tolerovat jejich kulturu a jejich zvyky (asimilační modely selhaly). A jejich životní styl. A jejich šíitsko-sunitské soupeření… Dát jim právo na jejich vlastní politiku. Dát jim jejich samosprávu a tolerovat jejich právo (dokud nebude v konfliktu s tím našim). Toto vše — úplnou integraci migrantů — slibuje Evropa, která ještě nedávno s vráskou na čele plakala, že jejím největším problémem je masová nezaměstnanost mladých Evropanů.

Jsme na to připraveni? Víme, koho sem zveme a co mu dáme? Ne, tady nejde o těch 300 tisíc lidí, kteří jsou již zde. Jde o miliony, které sem vábíme. A které se připojí k milionům muslimů, kteří zde léta žijí. A nepříliš „integrovaně“.

Pokud jim nedáme, co slibujeme, pokud jim nedáme práci a bydlení a takový prostor, jaký budou později právem chtít, pak si to vezmou sami. A nebudou se ptát. Ne, nestraším tu žádným koncem Evropy ani apokalypsou, to ne. Hrozí jen tři obyčejné věci. Konflikty. Konflikty. Konflikty. Tak typické pro prostor, který ovládá muslimský svět…

Proto Evropa vůbec, ale vůbec nepotřebuje naléhavou debatu o kvótách (Němci nabízejí kapacity pro 800 tisíc lidí, zatím jich zde není ani polovina). Co naléhavě potřebujeme, je debata o stropech a limitech toho, na co máme a na co už ne. A co umíme zvládnout. A co už ne.

Pokud nad tím ztratíme kontrolu (jako že jsme ji už ztratili) a pokud se nám to časem vymkne z rukou (jako že se to už vymklo, a při menších počtech, jaké nás čekají), pak si strašným způsobem zahráváme s miliony zoufalých, ale ke všemu odhodlaných lidí… A zahráváme se tím i sami se sebou. A s našimi dětmi.

Protože bianco šeky, které v šalbě pomoci podepisujeme, skončí v jejich rukou. A naše silácké sliby budou muset dodržet — nebo zrušit — právě ony.

Držme jim pak palce. Budou to velmi potřebovat.

Napsal pan Dag Daniš na KonzervativnímVýběru.sk

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 042 × | Prestiž Q1: 10,64

+15 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Návod na rychlé řešení uprchlické krize

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top