Štítky článku: •  

O Demokratech a Republikánech — aneb kdo je tady rasista (2/2)

Ono se to v Americe nesmí říkat, že Demokraté jsou socialisté. Dokonce dnes extrémní socialisté, inklinující k neomarxismu. Dokonce se jim podařilo přesvědčit širokou veřejnost, že oni — samozvaní liberálové (to slovo liberál ukradli a ohnuli mu význam) a progresivci — hájí práva menšin, kdežto republikáni a konzervativci jsou ti „hnusní rasisti“ a „bigots“. A ve skutečnosti je to zrovna naopak.

Rošáda s voliči: laissez-faire versus socialismus a rovná práva versus rasismus

fdr-portrait.jpg (24,918 kiB)
Socialista FDR

Po americké Občanské válce demokraté — i skrze praktickou absenci republikánů v oblasti — relativně stabilně ovládali americký Jih až do roku 1964 a soutěžili zejména mezi sebou. Rozdíly byly zejména ve vnímání ekonomiky, kde zpočátku převažovala víceméně škola izolacionalismu a laissez-faire ekonomiky říznuté mírným merkantilismem zejména co do státní podpory infrastruktury a bankovnictví (průmyslníci si hájili své zájmy). Zajímavý je z tohoto hlediska souboj mezi Groverem Clevelandem a Williamem Bryanem o zlatý standard, kdy si Bryan myšlenkou „zaplavení ekonomiky levnými penězi ze stříbra“ získal množství příznivců, kteří opakovaně nominovali jak Bryana samotného, tak později jeho bratra.

Ke zlomu došlo s nástupem Franklina D. Roosevelta, který ve straně provedl menší revoluci. Odmrštil i zbytky dědictví laissez-faire a zavedl emotivní označení: právě „FDR“ totiž začal používat slova „liberál“ a „progresivec“ (pokrokář) k označení příznivců svého socialistického programu „New Deal“ a „konzervativec“ jako označení svých oponentů. Ne-socialističtí demokraté tedy zformovali tzv. „American Liberty League“ a pokusili se vzít si demokratickou stranu zpět, ale FDR byl výtečný řečník a demagog (laissez-faire demokraty označil za zlotřilou odnož republikánů, která „vymačká americké dělníky jako pomeranč“) a bez problémů je smetl, v důsledku čehož řada z těchto demokratů přestoupila kvůli ekonomickým otázkám k republikánům — to byl první výrazný zlom v rozložení voličů v novodobější historii obou stran.

Následující léta řešila demokratická strana zejména boje o zahraniční a vnitroekonomickou politiku proti „konzervativcům“ a domácím komunistům; zlom přišel s agendou „lidských práv“, jakou dnešní učebnice historie připisují dvěma demokratickým prezidentům: všemi milovanému Kennedymu a zejména jeho nástupci, Lyndonu Johnsonovi s jeho programem „Skvělé společnosti“ a vychvalovanými sociálními programy „proti chudobě“.

A v tom je zakopán pes. Johnson byl pro demokraty — a vůbec pro další vývoj americké politiky — naprosto stěžejní. Velmi rychle, na konci 50. let, totiž pochopil, že mají-li demokraté politicky přežít a uspět, potřebují hlasy černochů. A tak naplánoval a posléze provedl rošádu: vyměnil bělošské hlasy „Pevného jihu“ za hlasy etnických menšin a levicových intelektuálů na většině významných univerzit. Tím bylo dílo dokonáno.

Lyndon Johnson: muž, který převrátil rasismus naruby

Lyndon Johnson začínal jako učitel a této části své kariéry následně využíval v srdceryvných proslovech na adresu nebohých menšin, kterým je třeba pomoci („Nikdy nezapomenu na tváře těch hochů a děvčátek z té malé Welhausenské mexické školy, a pamatuji si i bolest v jejich tvářích, když si uvědomili, že je pro téměř všechny z nich vysoká škola nedostupná, protože jsou chudí.“). Mimo to pracoval pod Rooseveltem v rámci „New Deal“ a veřejnosti je znám za své velkorysé sociální programy. V příkrém rozporu s touto mediální tváří je ovšem fakt, že za 24 let, která se angažoval v politice jako reprezentant za Texas a následně jako senátor (1937–1961), hlasoval proti téměř každému návrhu zákona o lidských právech, který navrhli… Republikáni. Ti se totiž i nadále snažili fakticky zavést rovnost práv.

Zlom přišel v roce 1957. Prezident Eisenhower — republikán — tehdy navrhl zákon, který měl zlikvidovat „Jim Crow laws“ a zajistit, že etnické menšiny budou moci volit i de facto, nejen de iure. Jmenoval se „Civil Rights Act of 1957“. „Bojovník za práva menšin“ Kennedy (D), jen tak mimochodem, hlasoval proti tomuto zákonu.

Lyndon Johnson (D), tehdy v pozici předsedy senátní většiny, okamžitě pochopil, že se demokratická strana hrozí otřást v základech. Pro Jižany bylo naprosto nepředstavitelné, že by jej podpořili — ale Roosevelt vyměnil severské voliče demokratů za levicové intelektuály, kteří se pro hnutí občanských práv naopak nadchli. Akutně hrozil rozklad demokratické strany na umírněné severské a radikální jižanské demokraty, stejně jako v předvečer Občanské války. Jak tomu zabránit?

Republikánský zákon musel být zneškodněn. Johnson využil svého postavení a zákon poslal Soudní komisi Senátu, které předsedal James Eastland, zapřísáhlý odpůrce občanských práv. Eastland dokázal republikánský návrh změnit k nepoznání a do značné míry přizabít či „zneškodnit“, což s povděkem kvitovali jižanští voliči demokratů; zároveň ale zákon prošel, což kvitovali pro změnu severští voliči demokratů z řad intelektuálů a aktivistů. Vlk se nažral a koza zůstala téměř celá.

Bylo ale jasné, že takový stav není udržitelný. Demokraté se museli rozhodnout: buď menšiny a občanská práva, nebo americký Jih. A Johnson se opět zachoval jako liberální vizionář. Doslova řekl toto:

„Tihleti negři se stávají docela sebevědomými a to je pro nás problém, jelikož mají něco, co nikdy předtím neměli — politický tah, o který to své sebevědomí mohou opřít. Takže s tím musíme něco udělat; musíme jim něco dát, jenom tolik, aby zmlkli, ne dost na to, aby to skutečně něco změnilo. Protože když nic neuděláme, jejich spojenci se postaví proti nám a nic je nezastaví, my vyčerpáme průtahy a potom už žádným způsobem nebudeme moci zabrzdit všechny možné divoké zákony. Bude to jako druhá Rekonstrukce.“

— senátor Lyndon B. Johnson (D), 1957

Zajímavá slova od ochránce práv černochů, není-liž pravda?

A jeho slova nezůstala nepovšimnuta. Černoši historicky volili „lincolnovské“ republikány, Martina Luthera Kinga nevyjímaje. To vše se změnilo, když se Kennedy na popud svých bystrých poradců ozval, když Nixon mlčel: King mu to nezapomenul a 28. října 1960 veřejně deklaroval, že ačkoli chtěl původně volit republikány, nakonec bude volit Kennedyho. Načež se stal zázrak: 75 % černochů zvolilo rasistickou stranu — a Kennedy takřkajíc o vlásek vyhrál skrze „hlas černého muže“.

20. ledna 1961 začala éra Kennedyho administrativy — s Johnsonem jako viceprezidentem a bratrem JFK Robertem (který před volbami „mírnil“ demonstrace za lidská práva) jako ministrem spravedlnosti (ten nechal v roce 1963 proti Kingovi nasadit odposlechy a štěnice, což „liberální“ historici ospravedlňují tím, že chtěl Rob Kennedy skrze odposlechy Kinga očistit od nařčení…)

Kennedyho administrativa se i nadále pokoušela hrát na obě strany: aktivistům za lidská práva dávali sliby — ale zároveň je přesvědčovali, aby nedemonstrovali a pokud možno vůbec nic nedělali, nečeřili vodu a nepopouzeli Jih (k velkému rozhořčení mnoha těchto aktivistů, kteří se dožadovali odpovědi „na čí straně vlastně Kennedyho vláda stojí“). A u slibů také po většině zůstalo, jak si můžete přečíst v relativně vyrovnaném historickém článku o Kennedym a občanských právech: Kennedy neudělal moc pro zrovnoprávnění v republikánském smyslu, tedy pro nepřihlížení k rase a rovnosti práv, zato jako jeden z prvních začal v masovém měřítku zavádět kvóty „pozitivní diskriminaci“, když stávající rasismus — že bílí dostávali kvůli své rase dobré pozice a černí špatné — obrátil naruby tak, že ve státních službách přestal přijímat jako řidiče černochy (a tedy místo nich začal přijímat bělochy a jiná etnika), zato je vehementně prosazoval do vyšších funkcí ve státní správě a agenturách a chlubil se statistikami, kolik procent příslušníků jaké etnické skupiny pracuje na jakých pozicích.

Ačkoli hrál Kennedy opatrně, jeho se podpora u Jižanů propadla z 60 na 44 %. Bylo jasné, že na obě strany se hrát nedá. A bylo to jasné zejména Johnsonovi, který Kennedyho nahradil. Ve svém prvním období (tj. když sloužil za zavražděného Kennedyho) se tedy Johnson ještě držel při zemi a hrál podobně, jako Kennedyové — ale ve druhém období jej již nic nedrželo zpět a mohl odstartovat velkolepé programy sociální „pomoci“, kterými rozložil tradiční černošskou rodinu, učinili velké množství budoucích „afro-američanů“ závislých na státu a tím splnil to, co podle knihy Ronalda Kesslera „Inside The White House“ prohlásil na palubě Air Force One: „Zařídím, že negři budou volit demokraty dalších 200 let.“

Johnson nastavil americké demokratické straně mantinely, v jejichž rámci se pohybuje dodnes: dělat dojem, že nesmírně pomáhá menšinám, ale ve skutečnosti je ovládat a držet při zemi (není náhoda, že demokraté sypou přerozdělené peníze do humanitních oborů, ale systematicky ničí průmysl, ve kterém pracovala většina „normálních“ černochů); zakazovat všechno, co by snad komu mohlo umožnit, aby nad ním Stát či policie měla méně moci; přerozdělovat a tak ovládat masy; a to vše podporovat skvělým PR, velkolepými gesty a systematickou nerovností v podobě „dobrého rasismu“ alias pozitivní diskriminace.

Na tomto základě mohlo posléze vzniknout hnutí levicových „Weatherman“ teroristů a všelikých bojůvek za přeměnu USA na socialistický stát, protizbraňové aktivisty jako Sarah Brady s jejím „náš cíl vytvořit socialistickou Ameriku může uspět jen tehdy, když ti, co by nám mohli vzdorovat, budou úplně odzbrojeni“ nevyjímaje.


Zdroje:

Cover (na první díl)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 900 × | Prestiž Q1: 7,05

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top