Štítky článku: •  

O Demokratech a Republikánech — aneb kdo je tady rasista (2/2)

Ono se to v Americe nesmí říkat, že Demokraté jsou socialisté. Dokonce dnes extrémní socialisté, inklinující k neomarxismu. Dokonce se jim podařilo přesvědčit širokou veřejnost, že oni — samozvaní liberálové (to slovo liberál ukradli a ohnuli mu význam) a progresivci — hájí práva menšin, kdežto republikáni a konzervativci jsou ti „hnusní rasisti“ a „bigots“. A ve skutečnosti je to zrovna naopak.

Rošáda s voliči: laissez-faire versus socialismus a rovná práva versus rasismus

fdr-portrait.jpg (24,918 kiB)
Socialista FDR

Po americké Občanské válce demokraté — i skrze praktickou absenci republikánů v oblasti — relativně stabilně ovládali americký Jih až do roku 1964 a soutěžili zejména mezi sebou. Rozdíly byly zejména ve vnímání ekonomiky, kde zpočátku převažovala víceméně škola izolacionalismu a laissez-faire ekonomiky říznuté mírným merkantilismem zejména co do státní podpory infrastruktury a bankovnictví (průmyslníci si hájili své zájmy). Zajímavý je z tohoto hlediska souboj mezi Groverem Clevelandem a Williamem Bryanem o zlatý standard, kdy si Bryan myšlenkou „zaplavení ekonomiky levnými penězi ze stříbra“ získal množství příznivců, kteří opakovaně nominovali jak Bryana samotného, tak později jeho bratra.

Ke zlomu došlo s nástupem Franklina D. Roosevelta, který ve straně provedl menší revoluci. Odmrštil i zbytky dědictví laissez-faire a zavedl emotivní označení: právě „FDR“ totiž začal používat slova „liberál“ a „progresivec“ (pokrokář) k označení příznivců svého socialistického programu „New Deal“ a „konzervativec“ jako označení svých oponentů. Ne-socialističtí demokraté tedy zformovali tzv. „American Liberty League“ a pokusili se vzít si demokratickou stranu zpět, ale FDR byl výtečný řečník a demagog (laissez-faire demokraty označil za zlotřilou odnož republikánů, která „vymačká americké dělníky jako pomeranč“) a bez problémů je smetl, v důsledku čehož řada z těchto demokratů přestoupila kvůli ekonomickým otázkám k republikánům — to byl první výrazný zlom v rozložení voličů v novodobější historii obou stran.

Následující léta řešila demokratická strana zejména boje o zahraniční a vnitroekonomickou politiku proti „konzervativcům“ a domácím komunistům; zlom přišel s agendou „lidských práv“, jakou dnešní učebnice historie připisují dvěma demokratickým prezidentům: všemi milovanému Kennedymu a zejména jeho nástupci, Lyndonu Johnsonovi s jeho programem „Skvělé společnosti“ a vychvalovanými sociálními programy „proti chudobě“.

A v tom je zakopán pes. Johnson byl pro demokraty — a vůbec pro další vývoj americké politiky — naprosto stěžejní. Velmi rychle, na konci 50. let, totiž pochopil, že mají-li demokraté politicky přežít a uspět, potřebují hlasy černochů. A tak naplánoval a posléze provedl rošádu: vyměnil bělošské hlasy „Pevného jihu“ za hlasy etnických menšin a levicových intelektuálů na většině významných univerzit. Tím bylo dílo dokonáno.

Lyndon Johnson: muž, který převrátil rasismus naruby

Lyndon Johnson začínal jako učitel a této části své kariéry následně využíval v srdceryvných proslovech na adresu nebohých menšin, kterým je třeba pomoci („Nikdy nezapomenu na tváře těch hochů a děvčátek z té malé Welhausenské mexické školy, a pamatuji si i bolest v jejich tvářích, když si uvědomili, že je pro téměř všechny z nich vysoká škola nedostupná, protože jsou chudí.“). Mimo to pracoval pod Rooseveltem v rámci „New Deal“ a veřejnosti je znám za své velkorysé sociální programy. V příkrém rozporu s touto mediální tváří je ovšem fakt, že za 24 let, která se angažoval v politice jako reprezentant za Texas a následně jako senátor (1937–1961), hlasoval proti téměř každému návrhu zákona o lidských právech, který navrhli… Republikáni. Ti se totiž i nadále snažili fakticky zavést rovnost práv.

Zlom přišel v roce 1957. Prezident Eisenhower — republikán — tehdy navrhl zákon, který měl zlikvidovat „Jim Crow laws“ a zajistit, že etnické menšiny budou moci volit i de facto, nejen de iure. Jmenoval se „Civil Rights Act of 1957“. „Bojovník za práva menšin“ Kennedy (D), jen tak mimochodem, hlasoval proti tomuto zákonu.

Lyndon Johnson (D), tehdy v pozici předsedy senátní většiny, okamžitě pochopil, že se demokratická strana hrozí otřást v základech. Pro Jižany bylo naprosto nepředstavitelné, že by jej podpořili — ale Roosevelt vyměnil severské voliče demokratů za levicové intelektuály, kteří se pro hnutí občanských práv naopak nadchli. Akutně hrozil rozklad demokratické strany na umírněné severské a radikální jižanské demokraty, stejně jako v předvečer Občanské války. Jak tomu zabránit?

Republikánský zákon musel být zneškodněn. Johnson využil svého postavení a zákon poslal Soudní komisi Senátu, které předsedal James Eastland, zapřísáhlý odpůrce občanských práv. Eastland dokázal republikánský návrh změnit k nepoznání a do značné míry přizabít či „zneškodnit“, což s povděkem kvitovali jižanští voliči demokratů; zároveň ale zákon prošel, což kvitovali pro změnu severští voliči demokratů z řad intelektuálů a aktivistů. Vlk se nažral a koza zůstala téměř celá.

Bylo ale jasné, že takový stav není udržitelný. Demokraté se museli rozhodnout: buď menšiny a občanská práva, nebo americký Jih. A Johnson se opět zachoval jako liberální vizionář. Doslova řekl toto:

„Tihleti negři se stávají docela sebevědomými a to je pro nás problém, jelikož mají něco, co nikdy předtím neměli — politický tah, o který to své sebevědomí mohou opřít. Takže s tím musíme něco udělat; musíme jim něco dát, jenom tolik, aby zmlkli, ne dost na to, aby to skutečně něco změnilo. Protože když nic neuděláme, jejich spojenci se postaví proti nám a nic je nezastaví, my vyčerpáme průtahy a potom už žádným způsobem nebudeme moci zabrzdit všechny možné divoké zákony. Bude to jako druhá Rekonstrukce.“

— senátor Lyndon B. Johnson (D), 1957

Zajímavá slova od ochránce práv černochů, není-liž pravda?

A jeho slova nezůstala nepovšimnuta. Černoši historicky volili „lincolnovské“ republikány, Martina Luthera Kinga nevyjímaje. To vše se změnilo, když se Kennedy na popud svých bystrých poradců ozval, když Nixon mlčel: King mu to nezapomenul a 28. října 1960 veřejně deklaroval, že ačkoli chtěl původně volit republikány, nakonec bude volit Kennedyho. Načež se stal zázrak: 75 % černochů zvolilo rasistickou stranu — a Kennedy takřkajíc o vlásek vyhrál skrze „hlas černého muže“.

20. ledna 1961 začala éra Kennedyho administrativy — s Johnsonem jako viceprezidentem a bratrem JFK Robertem (který před volbami „mírnil“ demonstrace za lidská práva) jako ministrem spravedlnosti (ten nechal v roce 1963 proti Kingovi nasadit odposlechy a štěnice, což „liberální“ historici ospravedlňují tím, že chtěl Rob Kennedy skrze odposlechy Kinga očistit od nařčení…)

Kennedyho administrativa se i nadále pokoušela hrát na obě strany: aktivistům za lidská práva dávali sliby — ale zároveň je přesvědčovali, aby nedemonstrovali a pokud možno vůbec nic nedělali, nečeřili vodu a nepopouzeli Jih (k velkému rozhořčení mnoha těchto aktivistů, kteří se dožadovali odpovědi „na čí straně vlastně Kennedyho vláda stojí“). A u slibů také po většině zůstalo, jak si můžete přečíst v relativně vyrovnaném historickém článku o Kennedym a občanských právech: Kennedy neudělal moc pro zrovnoprávnění v republikánském smyslu, tedy pro nepřihlížení k rase a rovnosti práv, zato jako jeden z prvních začal v masovém měřítku zavádět kvóty „pozitivní diskriminaci“, když stávající rasismus — že bílí dostávali kvůli své rase dobré pozice a černí špatné — obrátil naruby tak, že ve státních službách přestal přijímat jako řidiče černochy (a tedy místo nich začal přijímat bělochy a jiná etnika), zato je vehementně prosazoval do vyšších funkcí ve státní správě a agenturách a chlubil se statistikami, kolik procent příslušníků jaké etnické skupiny pracuje na jakých pozicích.

Ačkoli hrál Kennedy opatrně, jeho se podpora u Jižanů propadla z 60 na 44 %. Bylo jasné, že na obě strany se hrát nedá. A bylo to jasné zejména Johnsonovi, který Kennedyho nahradil. Ve svém prvním období (tj. když sloužil za zavražděného Kennedyho) se tedy Johnson ještě držel při zemi a hrál podobně, jako Kennedyové — ale ve druhém období jej již nic nedrželo zpět a mohl odstartovat velkolepé programy sociální „pomoci“, kterými rozložil tradiční černošskou rodinu, učinili velké množství budoucích „afro-američanů“ závislých na státu a tím splnil to, co podle knihy Ronalda Kesslera „Inside The White House“ prohlásil na palubě Air Force One: „Zařídím, že negři budou volit demokraty dalších 200 let.“

Johnson nastavil americké demokratické straně mantinely, v jejichž rámci se pohybuje dodnes: dělat dojem, že nesmírně pomáhá menšinám, ale ve skutečnosti je ovládat a držet při zemi (není náhoda, že demokraté sypou přerozdělené peníze do humanitních oborů, ale systematicky ničí průmysl, ve kterém pracovala většina „normálních“ černochů); zakazovat všechno, co by snad komu mohlo umožnit, aby nad ním Stát či policie měla méně moci; přerozdělovat a tak ovládat masy; a to vše podporovat skvělým PR, velkolepými gesty a systematickou nerovností v podobě „dobrého rasismu“ alias pozitivní diskriminace.

Na tomto základě mohlo posléze vzniknout hnutí levicových „Weatherman“ teroristů a všelikých bojůvek za přeměnu USA na socialistický stát, protizbraňové aktivisty jako Sarah Brady s jejím „náš cíl vytvořit socialistickou Ameriku může uspět jen tehdy, když ti, co by nám mohli vzdorovat, budou úplně odzbrojeni“ nevyjímaje.


Zdroje:

Cover (na první díl)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 918 × | Prestiž Q1: 7,06

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top