Štítky článku: •  

Vzpomínáček — 20. září — Ludvík Svoboda a Raoul Schránil

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 20. září. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: „Saladin zahájil obléhání Jeruzaléma, Bruno ze Schauenburka olomouckým biskupem, Zikmund Lucemburský římskoněmeckým králem, korunovace Maxmiliána na českého krále, Galileo Galilei souzen Inkvizicí, nový vpád Tatarů, Pius VI. založil českobudějovickou diecézi, třetí koaliční válka, císařský manifest, Upton Sinclair, první automobil na benzín, Vladimír Clementis, Ján Nálepka, Sophia Loren, první ročník filmového festivalu v Cannes, Fortran, vojenské cvičení Varšavské smlouvy Vltava, 20. září 1968 a 1969, Ludvík Svoboda, Bejrút, Petr Čepek, Raoul Schránil, Raisa Gorbačovová, German Titov, Simon Wiesenthal, nový úsek Pražského okruhu…“ Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

vzpominacek-20-9.jpg (19,322 kiB)
Vzpomínáček 20. 9.

1187 — Saladin zahájil obléhání Jeruzaléma.

1245 — Papež Inocenc IV. jmenoval olomouckým biskupem Bruna ze Schauenburka (1245–1281) z hraběcího rodu Holštýnsko-Schauenburského.

Ten podle německého vzoru zavedl tzv. manské zřízení (lenní systém, zavazující poddané na biskupských statcích k vojenské službě).

Tímto rozhodnutím byl ukončen spor o obsazení biskupství mezi Vilémem, arcijáhnem přerovským, a Konrádem z Freiberku, kanovníkem hildesheimským.

1410 — Po smrti Ruprechta Falckého (18. května 1410) zvolila část kurfiřtů římskoněmeckým králem Zikmunda Lucemburského (byl již králem uherským).

1562 — V Praze se konala korunovace Maxmiliána (společně s chotí Marií Španělskou, jeho sestřenicí) na českého krále (správu v zemi však až do roku 1566 vedl arcivévoda Ferdinand Tyrolský, jeho bratr).

1633 — Galileo Galilei byl souzen Inkvizicí.

1663 — Nový vpád Tatarů, kteří poplenili hradišťský kraj.

1785 — Papež Pius VI. založil českobudějovickou diecézi.

1792 — U vesničky Valmy (v severozápadní Francii) bylo poraženo spojené rakousko-pruské vojsko francouzskými jednotkami; Francouzi převzali iniciativu, vytlačili interventy ze země a sami obsadili rakouské Nizozemí a část Porýní.

1805 — Třetí koaliční válka byla zahájena vpádem francouzských vojsk přes Rýn do jižního Německa.

1865 — Vydán císařský manifest prozatím pozastavující (do odvolání) platnost únorové ústavy a říšské rady; monarchie měla vstoupit na „novou volnou dráhu“. Únorová ústava měla být předložena k projednávání uherskému a chorvatskému sněmu a tyto výsledky (pokud by znamenaly revizi uvedených zákonů) by pak byly dány ke schválení zastupitelským orgánům ostatních zemí. Manifest vzbudil naděje federalistů a byl přivítán českou veřejností i poslanci českého sněmu; ti na zahájeném sněmu (23. listopadu) schválili odeslání děkovné adresy císaři.

1878 — Narodil se Upton Sinclair, americký spisovatel, († 25. listopadu 1968)

1891 — V Massachusettském Springfieldu byl předveden první automobil na benzín.

1902 — Narodil se Vladimír Clementis, slovenský politik a právník († 3. prosince 1952)

1912 — Narodil se Ján Nálepka, československý důstojník († 16. listopadu 1943)

1934 — Narodila se Sophia Loren, italská herečka

1938 — Hodžova vláda odmítla britsko-francouzský požadavek na odstoupení Sudet Německu.

1946 — Uskutečnil se první ročník filmového festivalu v Cannes

1948 — Předsednictvo ÚV KSČ ustavilo svou kulturní radu, která rozhodovala o všech otázkách kultury a ideologie včetně personálních záležitostí; v roce 1950 převzal její roli stranický aparát.

1954 — Vytvořen první program v programovacím jazyku Fortran.

Fortran (zkratka slov FORmula a TRANslator) je v informatice imperativní programovací jazyk, který v 50. letech 20. století navrhla firma IBM pro vědecké výpočty a numerické aplikace. Z počátku byl označován jako FORTRAN (verzálami), ale od verze Fortran 90 se přešlo na označení Fortran.

Fortran se brzy stal jedničkou mezi programovacími jazyky a více než půl století se využíval například pro výpočty předpovědi počasí, analýzu pevných částic a další fyzikální a chemické výpočty. V novějších verzích Fortranu se postupně objevovaly různé nové vlastnosti, jako například podpora pro datová pole (Fortran 90/95), objektově orientované programování a generické programování (Fortran 2003).

Takto ve Fortranu vypadá základní instrukce Hallo world:

PROGRAM HALLO
PRINT *, 'Hallo, world!'
END

1966 — Na území Československa do 25. 9. probíhalo vojenské cvičení armád států Varšavské smlouvy nazvané „Vltava“; účastnily se ho vojenské útvary z ČSSR, SSSR, NDR a Maďarska.

1968 — Po návštěvě Mezinárodního strojírenského veletrhu v Brně zavítali A. Dubček a O. Černík do ostravských strojírensko — hutních kombinátů a zúčastnili se krajského aktivu KSČ.

Kolegium ministra vnitra uložilo zpracovat návrh na zřízení speciálního pracoviště vnitřního zpravodajství Hlavní správy StB ke kontrole nad vybranými jednotlivci a skupinami obyvatel.

Na všechny Krajské národní výbory došel oběžník, podepsaný Františkem Hamouzem, místopředsedou vlády, zda lze v místech jejich působnosti zajistit ubytování pro sovětské jednotky.

V Pardubicích se konalo plenární zasedání ÚV ČSM za přítomnosti ministra školství V. Kadlece a Z. Mlynáře. Bylo přijato prohlášení k čs. mládeži, která se zdržuje v zahraničí, aby se vrátila do vlasti a pokračovala v práci ve prospěch republiky.

Rudé právo publikovalo prohlášení České národní rady k federalizaci republiky.

V Sovětském svazu byla vydána tzv. Bílá kniha o Československu, kterou zpracovala tisková skupina sovětských novinářů s podtitulem „Fakta, dokumenty, svědectví tisku a očitých svědků“. Z ruského originálu ji okamžitě přeložila a 1. 10. vydala mezinárodní redakce ČTK v Praze. Byla rovněž hojně rozšířena, vzbudila ve veřejnosti pohoršující diskuse a celkové odsouzení za vytrhané věty z kontextů, překroucené pravdy a polopravdy, spíše lži.

Sovětský deník Izvestija uveřejnil článek V. Fedinina s názvem „O jakých hnacích silách ekonomického rozvoje vykládá O. Šik a další?“ Napadá v něm skupinu čs. ekonomů, kteří se v prohlášení, otištěném v Rudém právu 16. 9., přihlásili k zásadám ekonomické reformy.

Tisková agentura ADN (Allgemeiner Deutscher Nachrichtendienst) vydala zprávu o přijetí sovětského velvyslance P. Abrasimova W. Ulbrichtem, aby projednali „otázky, které souvisejí se zřetelným zesílením revanšistického a militaristického kurzu Spolkové republiky Německa a jejími protiprávními opatřeními“.

1969 — Předseda ústřední rady odborů K. Poláček navštívil v Mariánských Lázních 80 příslušníků Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí, kteří se zde zotavovali po zákroku v srpnových dnech 1969.

Zpravodaj Čs. rozhlasu Karel Jezdinský, akreditovaný v Jugoslávii, se rozhodl emigrovat na protest „proti bourbonské restauraci stalinismu v Československu“.

1979 — Zemřel Ludvík Svoboda, československý generál a prezident (* 25. listopadu 1895)

ludvik-svoboda.jpg (49,615 kiB)
arm. gen. Ludvík Svoboda

Ludvík Svoboda (25. listopadu 1895 Hroznatín — 20. září 1979) byl československý generál a prezident, nositel titulů hrdina ČSSR a SSSR.

Za první světové války člen Československých legií v Rusku. Od roku 1922 důstojník československé armády. Roku 1939 uprchl do Polska, kde organizoval československou jednotku. Po jeho porážce byl zajat Rudou armádou, internován a odsouzen k smrti jako špión (rozsudek však vzápětí na to byl zrušen — patrně z důvodu toho, že Svoboda již tehdy pracoval jako špión pro NKVD).

Po přepadení SSSR Německem (1941) vstoupil do nově ustavovaných bojových jednotek Čechoslováků bojujících po boku Rudé armády, kde rychle stoupal v hodnostech. V roce 1945 se stal divizním generálem a ministrem obrany ČSR jakožto nestraník (ačkoliv už v té době byl s velkou pravděpodobností tajným členem KSČ).

Právě jeho naprostá loajalita ke KSČ, jíž si demokratické strany nebyly vědomy (jinak by jej nikdy do této funkce neschválily), byla jedním z klíčových prvků v únorovém převratu. Svoboda tehdy sdělil prezidentu Benešovi, že armáda za žádných okolností „nepůjde proti lidu“, čímž se zpronevěřil svým povinnostem ministra obrany, ale zato splnil úkol komunistického trojského koně ve vládě a ozbrojených silách. Na počátku 50. let byl odstraněn z politiky a krátkou dobu vězněn.

V rámci Pražského jara byl 30. března 1968 zvolen prezidentem za příliš zkompromitovaného A. Novotného. Za srpnové okupace na jedné straně odmítl jmenovat dělnickorolnickou vládu Biľaka a Indry, na druhé straně se v následujících letech podílel na tzv. normalizaci. 29. května 1975 byl pro zdravotní problémy zbaven prezidentské funkce. [Neoficiálně z důvodu stařecké demence.]

Václav Černý hodnotí Ludvíka Svobodu ve svých Pamětech přísně: „Na rozdíl od celého národa jsem nikdy ani minimum národní naděje nespojil s osobou generála Svobody, věděl jsem od února, že postrádá mravní přímosti, má myšlenkový obzor a potenciál podřízeného velitele střední vojenské jednotky; národní neinformovanost, žijící z legend, proměnila ho v symbol národní brannosti, a on pouze sám uvěřil kolektivnímu omylu, vzal za bernou minci metály na svém kabátě a funkce, jimiž ho postupem doby ověsili.“

1984 — Sebevražedný atentátník v autě zabil 12 lidí před americkou ambasádou v Libanonském Bejrútu.

1990 — ČSFR byla opět přijata za člena Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj.

1994 — Zemřel Petr Čepek, český herec (* 16. září 1940)

1998 — Zemřel Raoul Schránil, český herec (* 24. března 1910)

raoul-schranil.jpg (27,400 kiB)
Raoul Schránil

Raoul Schránil se narodil 24. března 1910 v Mostě jako Raoul Marian Kristian Schránil do rodiny bývalé operní a koncertní pěvkyně a ministerského rady.

Navštěvoval školy ve Vídni, Praze, Slezsku a čtyři roky francouzském lyceu Carnot v Dijonu.

Slušné vzdělání a jazykové dovednosti ho předurčovaly pro dráhu diplomata či ředitele hotelu.

Byl úředníkem ve sklárně v třeboňském Chlumu a recepčním v pražských hotelích (Alcron, Flóra).

Na radu svého bratrance, režiséra Karla Antona, započal se svojí hereckou dráhou.

Vystupoval v Divadle Vlasty Buriana (1935 — 1938), Okružní scéně Theodora Pištěka (1938), českobudějovickém Jihočeském Národním divadle (1938 — 1939), Divadle Anduly Sedláčkově (1939 až 1942), Vinohradském divadle (1942 — 1943) a Uranii v Holešovicích (1943 — 1945).

Po okupaci jezdil s estrádní skupinou (1945 — 1947) a byl členem Divadla Ference Futuristy (1947 až 1948), Vesnického divadla (1949 — 1953, 1960 až 1962), kabaretu Alhambra (1953 — 1960) a oblastních divadel v Mladé Boleslavi (1962 — 1965) a Ostravě (1965 — 1967). Nakonec zakotvil v Národním divadle jako kulturní a propagační referent. Přestože na divadelních prknech vytvářel výrazné dramatické úlohy, pravou hereckou hvězdu a symbol elegantního milovníka 30. a 40. let z něho udělal až film (i když mu takové stěžejní úkoly nikdy nedal).

Na filmovém plátně vynikl nejvíce jeho zjev, vrozený šarm, dokonalé uhlazené společenské vystupování a chování, jež přesně pasovalo pro úlohy mladíků a mužů z lepší společnosti, světáků a lvů salónů. Debutoval jako npor. Domin (MILAN RASTISLAV ŠTEFÁNIK), úředník Švalbenšvanc (VDAVKY NANYNKY KULICHOVY) a myslivec (nedokončená VIKTORKA).

Zpočátku musel svůj talent utápět v průměrných a podprůměrných snímcích Vladimíra Slavínského, Miroslava Cikána, Karla Špeliny či Václava Binovce (NA TÝ LOUCE ZELENÝ, SEXTÁNKA, VZDUŠNÉ TORPÉDO 48, DĚVČE ZA VÝKLADEM, KLATOVŠTÍ DRAGOUNI, KRB BEZ OHNĚ, KLAPZUBOVA XI., DĚDEČKEM PROTI SVÉ VŮLI, HOLKA NEBO KLUK?, BÍLA VRÁNA, PŘÍTELKYNĚ PANA MINISTRA, DVA TÝDNY ŠTĚSTÍ, NEBE A DUDY či POZNEJ SVÉHO MUŽE).

Pouze několikrát získal od filmových režisérů výraznější a cennější šanci: nadporučík Karel Hojer v Cikánově BATALIONU (1937), tajemník Kučera v crazy komedii EVA TROPÍ HLOUPOSTI (1939) Martina Friče, nudný světák Fred v komedii KRISTIÁN (1939), inženýr Jiří Rudík v Burianově snímku KATAKOMBY (1940), inženýr Ivan Molenda v komedii ROZTOMILÝ ČLOVĚK (1941), dirigent Jarka Aleš v komedii PROVDÁM SVOU ŽENU (1941), Vilém Putička ve Slavínského ZLATÉM DNU (1942), hrabě Alexy v Nového detektivce ČTRNÁCTÝ U STOLU (1943) a nebo nadpraporčík Panič v melodramatu Rudolfa Hrušínského JARNÍ PÍSEŇ (1944).

Po válce se jeho typ salónních milovníků nemohl uplatnit a nikdo z diváků si také nedokázal Raoula Schránila představit jako dělníka v montérkách. Na několik let jeho filmová kariéra ustala (i z důvodu jeho ročního vězení na Pankráci kvůli pouhé zmínce o případné emigraci) a musel se živit jako stavební dělník a zeměměřič.

V 50. letech se mohl vrátit v historických filmech Václava Kršky MLADÁ LÉTA (lékárník), STŘÍBRNÝ VÍTR (důstojník) i Z MÉHO ŽIVOTA (pán ve švédské společnosti) a v dalších malých epizodkách ve snímcích ZLATÝ PAVOUK (montér), MÁTE DOMA LVA? (čert), ZA PĚT MINUT SEDM (učitel), ZTRACENÁ TVÁŘ (lékař), LUPIČ LEGENDA (sluha), DNY ZRADY (anglický člen mise), SOKOLOVO (generál Píka), OSVOBOZENÍ PRAHY (americký generál), JAK UTOPIT DR. MRÁČKA ANEB KONEC VODNÍKŮ V ČECHÁCH (vedoucí antikvariátu), ZÍTRA TO ROZTOČÍME, DRAHOUŠKU…! (číšník), PAN VOK ODCHÁZÍ (komorník), KŘTINY (ředitel), ŠAŠEK A KRÁLOVNA (dvořan) atd.

Hrál rovněž v zahraničních produkcích (LES AFFINITÉS ÉLECTIVES, ROSA LUXEMBURG, BURNING SECRET, MAIGRET apod.). Na filmovém plátně se naposledy objevil jako vrchní v Hřebejkově muzikále ŠAKALÍ LÉTA (1993).

Spolupracoval rovněž s rozhlasem („Osm kroků“) a televizí v inscenacích (KAT NEPOČKÁ, PAGANINI, ZÁMEK V ČECHÁCH), seriálech (30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, DNES V JEDNOM DOMĚ, LUCIE, POSTRACH ULICE, DYNASTIE NOVÁKŮ, LEKÁR UMIERAJÚCEHO ČASU, LÉTAJÍCÍ ČESTMÍR, BAMBINOT, ARABELA SE VRACÍ, NÁHRDELNÍK, BYLO NÁS PĚT aj.) a do 90. let ve vzpomínkových pořadech. Jeho druhou ženou byla herečka Věra Lišková (* 1930). Raoul Schránil zemřel 20. září 1998 v Praze ve vysokém věku osmdesáti osmi let. [zdroj]

1999 — Zemřela Raisa Gorbačovová, ruská socioložka, manželka Michaila Gorbačova (* 5. ledna 1932)

2000 — Zemřel German Titov, sovětský kosmonaut (* 11. září 1935)

2005 — Zemřel Simon Wiesenthal, rakouský lovec nacistů (* 31. prosince 1908)

2010 — byl otevřen nový 23 km dlouhý úsek Pražského okruhu

Svátky:

Svátek mají Oleg, Ondřej, Pavel a druhové, Eustach.

V občanském kalendáři má dnes svátek Oleg. Toto ruské jméno má skandinávský původ a jeho prastarý tvar zněl Helgi. Znamenalo to, že jeho nositel je „svatý“ či „spásu přinášející“ a přeneseně také „zdravý a silný“.

Toto jméno nosil i první historicky doložený kníže Kyjevské Rusi (zemřel roku 912 nebo 922). Od roku 879 vládl v Novgorodě a od roku 882 v Kyjevě, který dobyl. Spojením Novgorodu s jižními oblastmi dal základ Kyjevské Rusi. Podrobil si východoslovanské a finské kmeny a v letech 907–11 podnikl tažení do Byzance, s níž v roce 911 uzavřel výhodnou obchodní smlouvu.

V církevním kalendáři má dnes svátek několik světců. V českém je to Ondřej, Pavel a druhové a v římském Eustach. O prvně jmenovaných se toho ví skutečně velice málo, zato o Eustachovi toho víme více než dost. Bohužel si však některé zprávy protiřečí. Eustach, který se před obrácením jmenoval Placidus, přišel na svět v polovině 1. století. Byl vychován v pohanské víře a dostalo se mu vojenské výchovy. Stal se z něho dokonce statečný voják. Po vojenských poctách přišlo manželství a s ním dva synové. V té době vstoupil do jeho života kříž. Legenda vypravuje, že zázračné zjevení na lovu ho pohnulo k tomu, aby se stal křesťanem: v lesní samotě spatřil totiž jelena, mezi jehož parohy zářil kříž. On i celá jeho rodina se ihned stali křesťany. Od tohoto okamžiku však začaly potíže. Několik ran osudu rozhodlo, že rodina přišla takřka o všechno a musela zcela zchudlá opustit zemi. Jejím cílem se stal Egypt. Protože však Eustach při přistání nemohl zaplatit převoz, vzali mu jeho ženu a prodali ji do otroctví. Oba jeho synové brzy potom našli smrt v poušti.

Eustach byl na dně a těžce pracoval na venkově. V té době si na něho vzpomněli v Římě, kde se nedostávalo schopných velitelů. Eustach se vrátil zpět a dosáhl v čele legií nových skvělých vítězství. V Římě byl pak vítězný Eustach přijat s poctami císařem Hadriánem. Oslavy trvaly pouze do té doby, než se zjistilo, že Eustach je křesťanem. Zásluhy šly stranou a Eustach na smrt, byl upálen v roce 118. Mučedníkovo tělo odpočívá dodnes v drahocenné porfyrové rakvi v kostele sv. Eustacha v Římě a část ostatků se dostala do farního kostela sv. Eustacha v Paříži.

Eustach byl jako oblíbený světec mnohokrát znázorňován. Jako válečníka s korouhví jej nakreslil na slavném paumgartnerském oltáři Albrecht Dürer (1502). Po staletí jej uznávají za svého patrona města Paříž a Madrid, dále pak i myslivci, lovci, klempíři a soukeníci. V některých krajích slavili Eustachův svátek také 3. listopadu (někdy 2. listopadu), tedy v den, kdy se slaví i památka sv. Huberta. To souvisí s tím, že Eustacha a Huberta si lidé pletou již od 11. století.

Shaana

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 125 × | Prestiž Q1: 5,90

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top