Štítky článku: •  

Vzpomínáček — 27. října — Michel Galabru a Lída Baarová

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 27. října. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: „Vyvraždění Vršovců, James Cook, Niccolò Paganini, Josef Václav Sládek, Ivan Vladimirovič Mičurin, Theodore Roosevelt, zákony na ochranu svobody osobní a svobody domovní, první linka podzemní dráhy v New Yorku, Otto Wichterle, Pavel Tigrid, Andrássyho nóta, Michel Galabru, SNP zatlačeno do hor, malý retribuční zákon, Akademie múzických umění, první pětiletka, František Halas, ústavní zákon o československé federaci, delegace Národní fronty položila květiny na hroby T. G. Masaryka a E. Beneše, Vilém Besser, návrh zákona o zániku federace, Štěpánka Haničincová, Lída Baarová…“ Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

vzpominacek-27-10.jpg (20,787 kiB)
Vzpomínáček 27. 10.

Události:

1108 — Svatopluk nařídil vyvraždění Vršovců (na hradě Vraclav — Vratislav nedaleko Litomyšle byl zavražděn jejich předák Mutina s družinou).

Příčinou byla údajná kolaborace s Poláky. Zbylí Vršovci uprchli do Polska a Uher.

1728 — Narodil se James Cook, britský námořní kapitán a objevitel († 14. února 1779)

1782 — Narodil se Niccolò Paganini, italský houslový virtuóz a skladatel († 27. května 1840)

1783 — Byl zrušen stavovský zemský výbor Království českého a jeho působnost byla přenesena na české zemské gubernium; vedení stavovských záležitostí převzali v květnu 1784 dva guberniální radové, zvolení českým zemským sněmem z panského a rytířského stavu.

1845 — Narodil se Josef Václav Sládek, český spisovatel († 28. června 1912)

1855 — Narodil se Ivan Vladimirovič Mičurin, ruský šlechtitel a ovocnář († 7. června 1935)

1858 — Narodil se Theodore Roosevelt, 26. prezident USA, nositel Nobelovy ceny za mír († 6. ledna 1919)

1862 — Zákony č. 87 a č. 88/1862 na ochranu svobody osobní a svobody domovní zahájily hlavní reformu politického systému. Zatčení osoby a provádění domovní prohlídky mohlo být uskutečněno jen na základě soudního příkazu.

1871 — Hohenwartova vláda po nezdaru fundamentálních článků podala demisi; do 26. listopadu t. r. úřadovala provizorní vláda barona L. Holzgenthana. Poté nastoupil kabinet knížete A. Auersperga, který zahájil perzekuční tlak proti všemu českému.

1904 — Otevřena první linka podzemní dráhy v New Yorku.

1913 — Narodil se Otto Wichterle, český chemik, vynálezce kontaktních čoček († 18. srpna 1998)

1917 — Narodil se Pavel Tigrid, český novinář († 31. srpna 2003)

1918 — Rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě G. Andrássy (jmenován 24. října t. r.) zaslal prezidentu USA W. Wilsonovi nótu, v níž byl vysloven souhlas s nabízenými podmínkami americké vlády (z 18. října, Wilsonova nóta) a rovněž ochota zahájit okamžité jednání o příměří.

1922 — Narodil se Michel Galabru, francouzský herec

michel-galabru.jpg (28,982 kiB)
Michel Galabru

Prožil bouřlivé mládí a původně se chtěl stát fotbalistou. Po maturitě ale odešel do Paříže, kde se živil mimo jiné jako pojišťovací agent nebo uvaděč v Théatre National Populaire. Začal se zajímat o literaturu a divadlo a studoval herectví na pařížské Konzervatoři. Po třech letech ho ukončil jako nejlepší absolvent oboru moderní a klasické komedie a v roce 1950 se stal členem divadla Comédie Francaise. Hrál především v klasickém repertoáru (Moliére, Shakespeare, Feydeau) a v angažmá vydržel sedm let. Později dal přednost kabaretu a filmování, na jeviště se vracel jen sporadicky.

Galabru svou vizáží obyčejného Francouze, jakého lze na ulici minout bez povšimnutí, nikdy neodpovídal představám o filmové hvězdě. Přesto patří k suverénně nejobsazovanějším francouzským hercům. Od začátku padesátých let byl obsazován spíš opatrně do epizodních rolí, až došlo na výraznější figurku otce jednoho z chlapců v KNOFLÍKOVÉ VÁLCE. Nabídky se začaly hrnout a byla mezi nimi i jedna klíčová od režiséra Giraulta — velitel ČETNÍKA ZE SAINT TROPEZ.

Rotmistr Gerber, který vede svůj úřad s línou blahovůlí a z letargie ho vyruší až posila sboru o agilního strážmistra Cruchota, v němž vycítí konkurenci, nadlouho určil žánr i charakter jeho dalších postav. V dlouhé řadě komedií ztvárňoval postavy navenek autoritativních mužů, kteří na své okolí pouštějí hrůzu, aby zachovali zavedený status quo a předešli případné revoltě. Kromě Gerbera do této skupiny patří třeba hokynář Emil, brojící proti konkurenci sousedního nákupního centra ve VELKÉM BAZARU, konzervativní politik, jemuž dcera úzkostlivě tají, že jejího nastávajícího vychoval homosexuální pár v adaptaci divadelního hitu LA CAGE AUX FOLLES nebo hlava hudebnické rodiny ve válečné komedii DĚDA SE DAL NA ODBOJ. Velkou popularitu mu přinesla i titulní role pana Juliena ve VRÁTNÉM OD MAXIMA, kde má jako portýr pověst šedé eminence luxusního pařížského podniku, zatímco doma pokorně podléhá příkazům své ženy.

V bezmála dvou stovkách filmů, které natočil, jsou komedie v jednoznačné přesile, ale čas od času dostal Galabru i nečekanou příležitost mimo svůj žánr. V sedmdesátých letech diváky i odbornou veřejnost šokovala jeho studie vyšinutého vraha dívek Bouviera v kriminálním dramatu SOUDCE A VRAH, za niž byl odměněn Césarem 1977. Další nominace na tuto cenu mu vynesly výhradně role ve „vážných“ filmech: policejní komisař Gesberg v Bessonově filmu SUBWAY, vynálezce smrtících paprsků Albert ve fantaskním filmu KAMIKADZE, nešťastný stařík, pátrající po zmizelém vnukovi v dramatu SANS DÉFENS a kolaborantský šmelinář ve snímku URANUS. [zdroj]

1929 — Volby do Národního shromáždění (nevolili již příslušníci branné moci a četnictva, těm bylo zákonem č. 56/1927 odňato volební právo); první místo si uhájila agrární strana (15 %), na druhé místo postoupila sociální demokracie (13 %), třetí skončila národně socialistická strana (10,4 %) a těsně za ní KSČ (10,2 %). Na Slovensku Ludová strana poněkud ztratila (5,7 %), z německých stran posílila své pozice sociální demokracie (6,9 %) a stala se nejsilnější německou stranou. Bund der Landwirte vytvořil koalici s tzv. Německým pracovním a hospodářským společenstvím (Německé volební souručenství) a získal jen 5,4 %.

1944 — Německé jednotky obsadily Banskou Bystrici; povstání bylo zatlačeno do hor.

Vládní delegace v čele s ministrem F. Němcem a generálem A. Hasalem přijela do Chustu na Podkarpatskou Rus, aby zde začala vykonávat svůj úřad, tj. vytvářela československou správu a zřizovala brannou moc. Brzy však docházelo ke konfliktům se sovětským velením (velitelstvím 4. ukrajinského frontu) v rozporu s dohodou z 8. května 1944 (vyhlášena mobilizace Rusínů do Rudé armády).

1945 — Vydán tzv. malý retribuční zákon (č. 138/1945 Sb.) o „trestání některých provinění proti národní cti“; platnost retribučního zákona skončila 5. května 1947.

V Praze zřízena Akademie múzických umění (zrušena mistrovská škola státní konzervatoře hudby).

1948 — Parlament schválil první pětiletku (1949–1953); jejím těžištěm bylo:

  1. přestavba (transformace) ekonomiky na státně rigorózní plánovitý systém;
  2. znárodnění zbytku průmyslu (malých a středních podniků);
  3. rozvoj kovoprůmyslu (zejména těžkého strojírenství);
  4. industrializace Slovenska;
  5. združstevňování zemědělství.

1949 — Zemřel František Halas, český básník (* 3. října 1901)

1968 — Národní shromáždění schválilo ústavní zákon o československé federaci č. 143/1968 Sb., kterým byla nahrazena značná část Ústavy ČSSR z roku 1960; zákon přeměnil unitární stát ČSSR s platností od 1. ledna 1969 ve federativní stát dvou rovnoprávných národů — Čechů a Slováků. Zákon se skládal z preambule (úvodní části) a 8 hlav rozdělených do 151 článků.

Delegace Národní fronty, vedená předsedou E. Erbanem položila květiny na hrob T. G. Masaryka v Lánech a na hrob E. Beneše v Sezimově Ústí, kde E. Erban navštívil Hanu Benešovou v jejím zdejším sídle.

V. V. Kuzněcov navštívil L. Svobodu a poté G. Husáka.

1985 — Zemřel Vilém Besser, český herec (* 2. prosince 1930)

1992 — Vláda ČSFR schválila návrh zákona o zániku federace.

1999 — Zemřela Štěpánka Haničincová, česká herečka, scenáristka, dramaturgyně a dlouholetá televizní moderátorka (* 30. září 1931)

2000 — Zemřela Lída Baarová, česká herečka, vlastním jménem Ludmila Babková (* 7. září 1914)

lida-baarova.jpg (74,680 kiB)
Lída Baarová

Lída Baarová, vlastním jménem Ludmila Babková, se narodila 7. září 1914 v Praze — Nuslích. Svůj pseudonym si zvolila podle rodinného přítele, básníka a spisovatele Jindřicha Šimona Baara.

Její rodina měla firmu Brouk a Babka. Otec Karel Babka (1886 — 1965) byl úředník pražského magistrátu a matka Ludmila (1890 — 1945) chtěla být operní pěvkyní a zpívala ve sboru. Když byly malé Lídě čtyři roky, přestěhovala se rodina na Letnou, do Ovenecké ulice. 9. července 1921 jejím rodičům narodila ještě dcera Zorka Babková, později známá herečka Zorka Janů (1921 — 1946).

Od roku 1924 navštěvovala gymnázium a brala hodiny tance. V kvintě přešla na Státní konzervatoř (1930 — 1931), k profesorům Rudolfu Deylovi st., Laudové — Hořicové a Anně Suchánkové, kterou musela po své první filmové roli opustit.

Později příležitostně hostovala na různých pražských scénách (např. Divadlo Vlasty Buriana, Národní divadlo, Prozatímní divadlo či herecká společnost Karla Jičínského).

Na počátku třicátých let statovala ve Vinohradských ateliérech v řadě snímků. V roce 1931 ji režisér M. J. Krňanský obsadil do své komedie KARIÉRA PAVLA ČAMRDY, kde ztvárnila Viktorku. Po prvním úspěchu si své rodné jméno změnila na Lída Baarová a šla z filmu do filmu. Zezačátku však hrála v pokleslých snímcích, kde se uplatňoval zejména její atraktivní vzhled.

Hrála například ve snímcích RŮŽOVÉ KOMBINÉ (žena profesora Sedláčka), ŠENKÝŘKA „U DIVOKÉ KRÁSY“ (Eva), LELÍČEK VE SLUŽBÁCH SHERLOCKA HOLMESE (královna), FUNEBRÁK (paní Rozmarová), JSEM DĚVČE S ČERTEM V TĚLĚ (Irena), GRANDHOTEL NEVADA (Čechoameričanka Lucy Whitmanová), DOKUD MÁŠ MAMINKU (Jana Machová), POKUŠENÍ PANÍ ANTONIE (Milada) atp. Společně s Hugo Haasem natočila pět velmi úspěšných snímků: ZAPADLÍ VLASTENCI (Albínka), OKÉNKO (Růženka), MADLA Z CIHELNY (Madla Lísková) — v tomto snímku debutovala Lídina mladší sestra Zorka, JEJÍ LÉKAŘ (Vlasta) a ŠVADLENKA (švadlenka Líza).

Baarová byla velmi fotogenická, krásná (i když někteří tvrdili, že ve filmu nebyla tak hezká jako ve skutečnosti) a měla jisté kouzlo. V roce 1934 se účastnila kamerových zkoušek k filmu BARKAROLA (1935) u pražské pobočky berlínské filmové společnosti UFA. Zkoušky vyhrála a odjela s matkou do Berlína, kde se zdokonalovala v němčině a herecké práci. Ve filmu BARKAROLA s ní hrál populární německý milovník Gustav Frölich, se kterým měla poté několik let poměr. Při natáčení se setkala se samotným Adolfem Hitlerem.

V Německu natáčela v letech 1935 — 1939, kdy vytvořila rozličné kreace Gerdy Hegertové (EINER ZUVIEL AN BORD / MUŽ PŘES PALUBU), Marion (VERRÄTER / ZRÁDCE), Thérése (PATRIOTEN / ZLOMENÁ KŘÍDLA), Ireny Leutternové (DIE STUNDE DER VERSUCHUNG / MEZIAKTÍ), Niny (DER SPIELER / HAZARDÉR), dvojrole Marie Wiegelové a Rosalindy (DIE FLEDERMAUS / NETOPÝR) až po její poslední německý film, drama PREUßISCHE LIEBESGESCHICHTE / LEGENDA LÁSKY (1938).

V přestávkách mezi natáčením v Německu hrála také v Čechách. Do konce třicátých let ztvárnila své nejlepší filmové postavy: MUDr. Pavla Junková v LIDECH NA KŘE (1937) Martina Friče, prodavačka Hana Poláčková ve Vávrově PANENSTVÍ (1937), Rosa v Krškově a Čápově OHNIVÉM LÉTĚ (1939) a dvojrole komtesy Blanky a filosofky Vlasty v komedii DÍVKA V MODRÉM (1939) Otakara Vávry, za kterou obdržela v roce 1940 Národní cenu. Jako slavná mezinárodní hvězda získala nabídku od americké společnosti MGM k natáčení v Hollywoodu, kterou odmítla, což pokládala za největší chybu svého života:

„Když jsem natáčela PANENSTVÍ, přišli za mnou dva muži od společnosti MGM a ptali se mě, jestli bych nechtěla do Ameriky. Já však měla závazky ke společnosti UFA, byla jsem mladá a tehdy, v roce 1937, jsem nevěděla, co se stane, že bude válka. Nikdo mi tehdy neřekl: ‚Vem si to nejnutnější a honem koukej být pryč.‘ Sedm let bych byla mohla pracovat v Americe a nic by se bývalo nestalo. To pokládám za největší chybu svého života.“

Rok před tím však udělala ještě jednu chybu: roku 1936, v době konání berlínské olympiády, se setkala s říšským ministrem propagandy a osvěty Josefem Goebbelsem. Stala se jeho milenkou, až do doby, kdy si Goebbelsova žena Magda stěžovala u Adolfa Hitlera. Bylo jí zakázáno veřejné účinkování a také filmováni. Byla dokonce sledována gestapem. Sama Lída Goebbelse milovala. Její herecká kolegyně Adina Mandlová ve své knize „Dneska už se tomu směju“ (1977, 1990 a 2004) zavzpomínala, jak se jí jednou Baarová svěřila, že se do Goebbelse zamilovala:

„Začala jsem jí to rozmlouvat, protože Goebbels je nacista, a i když jsem toho o nacistech tenkrát ještě moc nevěděla, tušila jsem, že tohle Lídě neprospěje. Ale ona jen vzdychla a prohlásila, že to všechno ví, jenže si nemůže pomoci…“

V roce 1939 se za dramatických okolností, a za pomoci svého otce, vrátila do Prahy, kde se s rodiči přestěhovala do vily na Hanspaulce, kterou rodičům nechala ve druhé polovině třicátých let postavit.

Za okupace se vrátila opět do českého filmu, kde stvořila hodnotné postavy baronky Lenky Rossettiové ve Vávrově kostýmní romanci MASKOVANÁ MILENKA (1940), Leontýny Sobotové v Krňanského melodramatu ARTUR A LEONTÝNA (1940), malířky Jarmily Bendové v Bromově komedii ŽIVOT JE KRÁSNÝ (1940), Jany Radimské v Hašlerově melodramatu ZA TICHÝCH NOCÍ (1940) a Rozárky Valentové v dramatu PALIČOVA DCERA (1941) Vladimíra Borského. Poslední českou filmovou rolí Baarové se nedobrovolně stala titulní role začínající zpěvačky Tyndy Ullikové ve Vávrově dramatu TURBINA (1941). Kvůli dabingu své role ve snímku MASKOVANÁ MILENKA, který pořídila přímo v Berlíně, jí bylo zakázáno filmování. Tudíž nemohla přijmout nabídku na film NOČNÍ MOTÝL (1941). Vydala také několik gramofonových desek a byla představitelkou krátkometrážních snímků BABY (1934) a ZAJATÝ HLAS (1939) Jiřího Lehovce, kde v jejím podání zněla také píseň „Milujem‘ to, co ztrácíme“.

Odejela proto do Itálie, kde v letech 1942 — 1944 vytvořila řadu snímků (LA SUA STRADA / JEJÍ CESTA; IL CAPPELLO DA PRETE / KNĚŽSKÝ KLOBOUK; L’ IPPOCAMPO / NOSOROŽEC; GRAZIA / PŮVAB; LA FORNARINA / PEKAŘKA; VIVERE ANCORA / JEŠTĚ ŽÍT a TI CONOSCO, MASCHERINA! / MĚ NEOKLAMEŠ!). Po návratu do Prahy jí byl zákaz natáčení zrušen, účastnila se s ostatními herci totálního nasazení a roztočila s J. A. Holmanem a Martinem Fričem detektivní drama TŘINÁCTÝ REVÍR (1945), který kvůli konci války nemohla dokončit. Po válce se k tomuto snímku Frič vrátil s Danou Medřickou.

Blížil se konec války, ten očekávala Lída s napětím. Rozhodla se s rodinou pražských Němců k útěku z Prahy přes Šumavu do Bavorska. Dostala se do amerického zajetí a dva měsíce jí kontrolovala kontrarozvědka CIC. Prodělala několik výslechů, byla zavřena na dva týdny do věznice v Stadlheimu a ještě ke všemu prodělala týden v mnichovském ústavu pro choromyslné. Z ústavu byla 23. září 1945 odvezena a předána zpět do Československa. Byla okamžitě uvězněna v Bartolomějské ulici a na Pankráci. Baarová byla obviněna z velezrady. Celá rodina prodělala řadu výslechů. Otec však apeloval u ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny a Baarová byla na Štědrý den roku 1946 propuštěna.

Byly to však smutné vánoce. Baarová totiž před tím prožila doslova „antickou tragédii“: její matka při výsleších v říjnu 1945 dostala mrtvici a zemřela, sestra Zorka Janů raději 24. března 1946 spáchala sebevraždu a otec přišel krátce před Zorčinou sebevraždou o nohu. Její soudní případ definitivně skončil v lednu 1948, s odůvodněním, „že její styky s nacisty nebyly v době přímého ohrožení republiky“. Byla však doživotně vyřazena z řad československých umělců. Ještě ve vězení jí navštívila dvacetiletá herečka Marcela Nepovímová, která se později stala druhou ženou jejího otce.

Ve vězení ji navštívil Jan Kopecký, za kterého se v červenci 1947 provdala. Manželé v roce 1948 opustili Československo a usadili se v Salzburgu. S manželem procestovala a žila v Itálii, Španělsku, Německu a Argentině. V Itálii navázala (už ne s takovým úspěchem) na svoji předešlou filmovou kariéru. Hrála př. ve snímcích GLI AMANTI DI RAVELLO / MILENCI Z RAVELLA (1950), LA BISARCA / NÁKLAĎÁK (1950), GLI INNOCENTI PAGANO / NEVINNÍ MUSEJÍ PLATIT (1951), LA VENDETTA DI UNA PAZZA / POMSTA BLÁZNIVÉ ŽENY (1952), CARNE INQUIETA / ZNEPOKOJUJÍCÍ MASO (1952), PIETA PER CHI CADE / SOUCIT S PADLÝMI (1953). Ze všech těchto snímků se pro Baarovou stalo nejvýznamnější drama I VETELLONI / DARMOŠLAPOVÉ (1953) režiséra Federica Felliniho. Na tento film však herečka vzpomínala velice nerada, protože zde musela hrát bez nalíčení.

Ke konci padesátých let hrála také ve Španělsku (LA MESTIZA / MÍŠENKA; MIEBO / STRACH; EL BATALLÓN DE LAS SOMBRAS / BATALION STÍNU; TODOS SOMOS NECESARIOS / VŠICHNI JSME DŮLEŽITÍ; VIAJE DE NOVIOS / CESTA SNOUBENCŮ; RETORNO A LA VERDAD / NÁVRAT K PRAVDĚ; IL CIEBO BRUCIA / NEBE V PLAMENECH nebo RAPSODIA DE SANGRE / KRVAVÁ RAPSODIE), kde se setkala s bývalým kolegou z Prahy Rolfem Wankou. Roku 1958 svoji filmovou kariéru ukončila. Do konce šedesátých let se věnovala pouze divadlu, hostováním na německých a rakouských scénách („Věc Makropulos“, „Má sestřenka z Varšavy“, „Jasný případ“, „Morálka paní Dulské“ a rovněž „Hořké slzy Petry Kantové“).

S Janem Kopeckým se rozvedla a roku 1969 se vdala za gynekologa Kurta Lundwalla, který zemřel v roce 1972. Jako vdova se usadila v Salzburgu, kde v ústraní žila do své smrti téměř třicet let. Četla si knížky v češtině, francouzštině, italštině, němčině a angličtině, poslouchala hudbu a odpovídala na dopisy, které jí často přicházely od obdivovatelů. Za pomoci Josefa Škvoreckého vydala memoárovou knížku „Útěky“ (1983), kterou později zcela přepracovala a doplnila pod názvem „Života sladké hořkosti“ (1991, 1992, 1998 a 2005).

Po roce 1989 několikrát navštívila Prahu. S její účastí vznikly dokumenty J. Veličky a J. Nekudy VSTAŇ A JDI DÁL (1990), Heleny Třeštíkové SLADKÉ HOŘKOSTI LÍDY BAAROVÉ (1995), Otakara Vávry ŽIVOT HEREČKY LÍDY BAAROVÉ V POHLEDU OTAKARA VÁVRY (1995) z dokumentárního cyklu České televize GENUS a Štefana Brauburgera a Olivera Halmburgera HITLEROVY ŽENY (2001). Jejím životem se dopodrobna zaobírali Josef Frais a Pavel Jiras v obrazové publikaci „Lída Baarová — Obrazový životopis“ (2001) či Stanislav Motl v knížce „Prokletí Lídy Baarové“ (2002).

Lída Baarová zemřela zapomenutá, osamělá, zahořknutá a zbavená svéprávnosti dne 27. října 2000 v rakouském Salzburgu ve věku osmdesáti šesti let. Poslední rozloučení se konalo v listopadu 2000 v Salzburgu a na popud Marcely Babkové v lednu 2001 také v Praze. Je pohřbena v rodinném hrobě se svojí matkou, sestrou, otcem a nevlastní matkou u strašnického krematoria. A nechme na závěr ještě promluvit samotnou Lídu Baarovou. Toto jsou slova o její bývalé slávě, která pronesla krátce před smrtí:

„To je právě to. Co jsem z toho měla? Byla jsem pošetilá, blbá, slávou opilá a proti své vůli jsem se vlastně nepěkně zapletla do dějin. A za tuhle pošetilost jsem strašně krutě zaplatila…“

[zdroj]

Svátky:

Svátek mají Šarlota/Charlota, Zoe a Frumensius.

V občanském kalendáři mají dnes svátek Šarlota a Zoe. Zastavme se nejprve u Zoe. Toto překrásné jméno znamená „život“, neboť jeho základem je řecké slovo zóé.

Ženy jménem Zoe či Zoa jsou v kalendáři dvě a obě byly shodou okolností krutě umučeny. První byla otrokyní u bohatého Římana Catula. Jakmile se její pán dověděl, že je křesťanskou, strašlivě se rozzuřil a vhodil ji do rozpálené pece. Psal se rok 130. Druhá žena byla taktéž křesťankou a za krutého Diokletianova pronásledování uprchla na římský venkov. Její pán byl také křesťan, a tak Zoe našla úkryt na jeho statku v Kampánii. Problém byl však v tom, že uprchlíků zde začalo nápadně přibývat, což nemohlo uniknout pozornosti místních udavačů. Brzy byli všichni křesťané zatčeni, krutě vyslýcháni a nakonec do jednoho popraveni. Zoe šla na smrt první a katani jí vybrali neuvěřitelně krutý způsob smrti: uvázali nebohou dívku za nohy a upekli ji zaživa nad ohněm. Poslední byl popraven její pán — protože byl římským městským prefektem, byl jako jediný ze všech sťat mečem. K této hromadné popravě prý došlo roku 287.

Druhou oslavenkyní je Šarlota nebo také Charlota (fr., angl., něm., hol., nor. Charlotte, jiné varianty se objevují i v dalších jazycích). Česky bychom řekli Karla, neboť se skutečně jedná o francouzský ženský protějšek jména znamenajícího „svobodný“ a přeneseně i „král a vladař“. Toto vznešené jméno nosily a jistě i stále nosí vzácné ženy. Naše dějiny se mohou pochlubit tím, že jedna z nich byla manželkou Tomáše G. Masaryka.

Charlotte Garrigue byla dcerou bohatého amerického podnikatele z New Yorku a pro Masaryka se jistě stala velice dobrou partií. Především to však byla vzdělaná a jemná žena. S budoucím prvním prezidentem Československé republiky se seznámila roku 1877 v Lipsku. Svatba se konala 15. března 1878 a oba novomanželé odešli do Vídně. Avšak již v roce 1882 se celá rodina přestěhovala do Prahy a u nás již Charlotte zůstala až do své smrti. Život s Masarykem jí přinesl jistě mnoho radosti, ale také velké utrpení. Zvláště těžce na ni dolehla léta jeho emigrace během první světové války. Veškerá starost o rodinu, strach o manžela v zahraničí, o syna na vojně a dceru ve vězení jí jistě na zdraví nepřidaly. Národní samostatnost a Masarykovo prezidenství si již proto dlouho neužila: zachvátila ji choroba, která zastřela její mysl, a tak smrt, která přišla 13. května roku 1923, byla pro ni vysvobozením. Prezident Masaryk zůstal po její smrti vdovcem, protože věděl, že místo jeho manželky Charlotty by žádná jiná žena nedokázala zaplnit.

V církevním kalendáři má svátek Frument, který je nazýván „apoštolem Habeše“. Žil v letech 300–360 a při své křesťanské misi si získal přízeň samotného etiopského královského dvora. Dokonce se stal vychovatelem následníka trůnu. Svého vlivu využil k pokřesťanštění země. Sv. Athanasius jej vysvětil na biskupa a v Etiopii se Frumentovi dostalo vzácného titulu Abba salama, což znamená „otec míru“. Je zajímavé, že tato čestná hodnost se v Etiopii užívala nepřetržitě až do komunistického puče.

Dnes končil keltský měsíc břečťanu Gort. Následujícího dne začínal keltský měsíc rákosu Ngetal. Rákos byl symbolem měření (coby metr) a zápisu (jako rákosové pero). Začínalo období vnitřního rozjímání, hledání a nalézání řádu.

Shaana

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 236 × | Prestiž Q1: 5,51

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 2 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.
Pavel

"Kvůli dabingu své role ve snímku MASKOVANÁ MILENKA, který pořídila přímo v Berlíně, jí bylo zakázáno filmování."

Tato věta se notoricky opakuje na mnoha místech internetu. Mohl by mi prosím někdo vysvětlit, proč dabing byl důvodem, že jí bylo zakázáno filmování?

PeTaX

Na to, Pavle, odpověď neznám. Ani nejsem autorem tohoto cyklu. Napsal jej před pár lety Shaana na jehož podnět cyklus znovu zveřejňuji. Uvádí zdroje, ze kterých čerpal: česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia; archivy syndikátu novinářů; Česko-Slovenská filmová databáze.
Zkuste se zeptat přímo jeho na mailu shaana(at)shaana.cz, anebo ještě lépe Aleše Cibulky (na českém rozhlasu byste na něj našel kontakt), který o Baarové napsal několik knih a ví o ní víc, než ona sama o sobě věděla.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top