Štítky článku: •  

Česko po auditu

Každý z nás si občas sám pro sebe udělá malé shrnutí. Někdy se takové zastavení povede večer, ale většinou se zastavujeme až ve chvíli, kdy nás na tělo prostřednictvím nemoci upozorní, že jsme něco zanedbali. Podobný audit Česka provedl Aspen Institute Prague a magazín Forbes.

pavel-vesely-cesko-po-auditu-7.jpg (51,583 kiB)
Pavel Veselý

Představili ho minulý týden na své konferenci. Výsledky jsou velmi zajímavé, ale já zde nechci tyto závěry reportovat. Spíše na jejich základě vyvstalo mnoho základních a možná i zásadních otázek, které stojí nejen před Českem, ale v zásadě i před Evropou v době, kdy dochází k poměrně zásadním změnám. A nad těmito otázkami bych se rád zamyslel.

Ekonomický potenciál

Většina obyvatel ekonomická čísla neřeší. Důležitým bodem ekonomiky je pro ně jistota práce a každý rok zvyšující se mzda. Ať již minimální, nebo jakákoli jiná, včetně benefitů, které zaměstnavatel nabízí. Lidé jdou prostě do zaměstnání, kde mají svého nadřízeného a ten má zase svého nadřízeného, a tak bychom mohli postupovat dál, až se ocitneme u majitele.

Majitel nebo skupina vlastníků musí mít svoji vizi, svůj podnikatelský plán a hlavně z pohledu zaměstnance musí každý měsíc poslat domluvený plat na jeho účet. Pokud se částka na účet nedostane, obrací se zaměstnanec nejen na zaměstnavatele, ale také na odbory a jiné organizace. Neřeší přitom ani svoji produktivitu, ani smysluplnost své práce. Nakonec proč by měl.

Mnohdy neřeší ani svoje vzdělání, doplnění kvalifikace či svůj osobní rozhled, aby jeho cena na trhu práce vzrostla. Když si zaměstnanec přečte, že se ekonomice daří, bez ohledu na další aspekty, zákonitě přejde k požadavku vyšší mzdy.

U výrobních firem se zvýšení produktivity práce dá změřit a jednoduše říci, zdali to je, či není možné. U státních zaměstnanců je měření produktivity složité. Co se však stane zcela jistě, v druhém případě se zvýší mandatorní výdaje. V současné situaci Česka, tedy v případě růstu, je možné zvyšovat platy. Nicméně růst není možný donekonečna a až se období další stagnace nebo i krize ukáže, nakolik unese zvýšení platů celá ekonomika?

Obecně se v současné době ekonomové shodují, že jsme sice na trajektorii růstu, přesto se dá charakterizovat minulé období jako ztracená dekáda. Je velmi zajímavé, že dekáda začala v době, kdy byl ministrem financí dnešní premiér české vlády. V té době byla ekonomika také v období růstu. A přesto již v té době se rozpočet propadl do hodnot, které později kritizoval i současný prezident Zeman. Česká ekonomika rostla podle závěrů studie v období 2003 — 2013 o pouhá 4 % ročně (měřeno paritou kupní síly) ve srovnání se 7,0 % v Polsku nebo 6,6 % na Slovensku. Z pohledu HDP na obyvatele dnes Česká republika zaostává za Estonskem, i když na začátku ČR „vedla“ o 47 %.

Takže už neplatí dlouho opakovaná premisa, že jsme z postkomunistických zemí tou nejbohatší. Díky reformám na začátku století rostlo v posledních 10 letech rychleji než ČR i podstatně bohatší Německo. Srovnání s Německem tedy stále zaostává. A není jen otázka produktivity a argumentu, že my pracujeme stejně jako v Německu a máme menší platy.

Na konferenci také zaznělo, že bychom si měli více hlídat a cenit naše zručné, chytré a schopné občany, aby nám neodcházeli mimo republiku. Plus lákat k nám chytré a zručné lidi ze zahraničí. Jedná se o dobrý nápad, nicméně jaký bude dopad na vývoj v Evropě, když se budou navzájem do jednotlivých zemí přetahovat zruční a aktivní lidé? Jak dlouho potrvá, než se začne projevovat velká rivalita mezi státy a to i uvnitř EU? Co bude potom dál?

Školství

Další oblastí je školství, které by mělo projít změnou. Rozhodně je sice dobrý nápad do škol přivézt zručné a inspirující učitele. Také odborníky ve svém oboru. Výrazné zvýšení platů a bezhlavé nárůsty rozpočtu do školství nejsou tím správným řešením. Určitě je potřeba učitelům na platech přidat, ale také je potřebné, aby se zvýšila prestiž učitelského stavu. Aby vážnost oboru postoupila do vyšších hladin. Ono okřídlené rčení: „Kdo umí, umí. Kdo neumí, učí,“ opravdu moc na váze ani sebevědomí kantorů nepřidá. Příklady ukazují, že investice do školství se vyplatí, ale podle mého názoru je potřeba, aby celý učitelský stav prošel hlubší proměnou a koncepcí. Jen tak budou peníze účelně vynaložené.

A odborníci v různých oborech budou mít důvod předávat své zkušenosti mladým. Pominu-li fakt, že ne každý špičkový odborník má ještě navíc ten dar a schopnost předávat své vědomosti mladým dál. Zásadní změnou ve vnímání ekonomického potenciálu v době technické revoluce, která by se dala srovnat i s průmyslovou revolucí v minulosti je, že není možné postupovat jako dříve. To, že do odvětví, které dobře nefunguje, přidám peníze a budu si myslet, že jsem tím problém vyřešil, je chybné a z dlouhodobého hlediska hodně krizové. Síla peněz totiž není v tom, že vše spasí. Ale v tom, že jsou prostředkem umožňujícím změnu.

Kvalita života

Jak zaznělo i na konferenci — každý z nás se chce mít dobře a šťastně žít. Mít kvalitní život. Jenže co tento pojem znamená? Co si pod tím představit a dá se kvalita života objektivně změřit?

Rozhodně se jedná o subjektivní pocit a složku života. Každý si ji představuje jinak a mnohdy vychází z životních zkušeností svých, rodinných i z prostředí kolem sebe. Obecně se dá říci, že šťastný je ten, kdo je zdravý a má štěstí. Dá se naprosto souhlasit s názorem místopředsedy vlády Pavlem Bělobrádkem, který k tomu a možná i na stejnou úroveň řadí mezilidské vztahy.

Je mnoho zdravých a produktivních lidí, kteří jsou osamělí a kteří mají v mezilidských vztazích smůlu. Jsou také lidé, kteří jsou nemocní a mají ve svém životě smůlu, a přesto jsou díky mezilidským vztahům a velkému počtu přátel těmi úplně nejšťastnějšími. Mezilidské vztahy se u nás zhoršily.

Pověstná závist v Čechách se díky ekonomickým úspěchům prohloubila. Vztahy jsme vyměnili za čísla a míra úspěšnosti se měří především mírou ekonomické prosperity. Tím ji ani v nejmenším nechci snižovat, ale není to základní měřítko lidského štěstí. Přiznejme si skutečnost, že jsme jako Češi povětšinou velmi pesimistický národ. Ke všemu a ke všem. Máme rádi své pomyslné jistoty, kreativitu obdivujeme u druhých, ale jen velmi obtížně a neradi se do ní pouštíme také my.

Na otázku „Jak se máš?“ je v Čechách přípustná odpověď „Špatně, nestojí to za nic. Všichni mě okrádají“. Jakákoliv jiná odpověď je podezřelá a ten, kdo ji řekne, musí být nutně buď úplně mimo anebo je jedním z těch, kteří lžou a kradou. Česká nechuť k ideálu, aby pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí, je přímo pověstná.

Nechovají se tak všichni, nicméně valná část populace je tímto způsobem naladěna. Mnohdy stále platí, že úspěch se našinci příliš nepřeje, raději ho přejeme cizinci. Vypovídají o tom i dějiny, ze kterých je velmi zřejmé, že Češi vždy měli problém si vládnout sami.

V dějinách, blízkých i vzdálených platilo, že doma není nikdo prorokem. Taková nálada se promítá zcela jistě do mezilidských vztahů a také do kvality života, jak ji vnímáme. Znám příklad matky s dcerou, která má Downův syndrom. Dcera mluví čtyřmi jazyky, skvěle fotí, je velmi aktivní a dokáže se postarat o sebe i o druhé. Má za sebou také několik světových fotografických výstav. Matka je velmi pozitivně naladěná. Je věřící. Ono i tato věc má jasné důsledky.

Kulturní okruh a morálka

Nemyslím si, že statut nejateističtější země v Evropě je naší kvalitě života a nejen jí ku prospěchu. Je zajímavé, že když na Národní Eucharistický kongres v Brně přišlo na náměstí podle organizátorů více než 25 000 lidí, je naše reakce — jenom? Přijde-li však na Václavské náměstí stejný počet odborářů, je reakce veřejnosti úplně jiná. Něco se ve společnosti děje.

Takové naprosto odlišné pojetí postojů je také tím, co velmi určuje postoj a kvalitu života. Neméně důležitou součástí je také rodina a počet dětí v rodině. Vztahy v rodinách jsou dnes velmi složité. Je mnoho teorií, proč tomu tak je. Jedna z nich hovoří o ztrátě důvěry k institucím obecně. A rodina do toho spadá také.

Na děti se dnes lidé dívají v obecném pohledu jako na budoucí plátce důchodového systému a majetek státu, a ne jako na dar. Je velmi krátkozraké se dívat z tohoto úhlu pohledu. Je smutné, když ho zastává i samotná ministryně práce a sociálních věcí. Je smutné slyšet, že dítě je dnes vlastně přepych. A na druhé straně udělat progresivní odvod daní do systému vzhledem k počtu dětí, tak jak je to v současném návrhu Ministerstva práce a sociálních věcí o změnách v sociálním pojištění v souvislosti s počtem dětí. Vzniká tak diskriminace bezdětných párů.

Bylo by možná na čase si uvědomit, že mezi nimi nejsou jen ti, kteří děti mít nechtějí. Ba právě naopak. Už tak jsou potrestáni tím, kolik bolesti, nákladných vyšetření, léčby a leckdy i narážek a útoků ze strany těch, co děti mají, musí proto zažít. Kolik českých párů musí našetřit nemalé peníze na IVF, a přesto se jim nepodaří mít dítě. Adopce dětí je v České republice velmi složitá a z pěstounství stát udělal zvýšení zaměstnanosti.

A tak stát postihuje hned několikrát lidi, kteří po dítěti touží a jistě by byli i dobrými rodiči, ale mít ho nemohou. Ti, kteří by měli dítě mnohdy radši než ti, kteří ho berou jako nutné zlo či jako zdroj sociálních dávek a příspěvků. Bezdětné páry budou od nynějška ještě těmi, které budou navíc přispívat těm, kteří děti berou jako investici k důchodovému systému. A takový přístup a postoj správný není.

Mělo by se spíše postupovat tak, aby bylo možné dítě mít. Ne jako ekonomický prostředek, ale jako opravdový dar. Stát by měl udělat maximum a podporovat a motivovat lidi k udržení úplných rodin a ke zvýšení porodnosti obyvatel našeho státu. I tímto směrem by se měl ubírat náš pohled na kvalitu života.

Národní bezpečnost

Na konferenci zaznělo, že Česká republika prožívá z dlouhodobějšího hlediska období nebývalého bezpečí. Máme dobré vztahy se sousedy a žijeme stále ještě na relativně bezpečném kontinentu. Patříme mezi nejbezpečnější země světa z pohledu vnějšího ohrožení stejně jako z pohledu vnitřní bezpečnosti.

Situace ve světě i v bezprostředním sousedství Evropy se nicméně v posledních letech významně zhoršuje — Rusko rozpoutalo válku na Ukrajině, Blízký východ se propadá do stále většího chaosu a do pohybu se daly milióny uprchlíků.

Stabilně a dlouhodobě pozitivně je českou veřejností vnímána role NATO jakožto základního pilíře české vnější bezpečnosti. I přes zhoršující se bezpečnostní situaci v Evropě a jejím bezprostředním okolí, zvýšené vnímání hrozeb ze strany české veřejnosti a zvyšujícího se přesvědčení, že výdaje na obranu zbytečně nezatěžují státní rozpočet, i přes deklaraci koaličních stran o navýšení rozpočtu na obranu na 1,4 % HDP v roce 2020, se reálné čerpání rozpočtu na obranu v minulém roce propadlo pod jedno procento HDP.

Nedosahujeme tak ani 50 % závazku platného v rámci Severoatlantické aliance. Mírně se zhoršující bezpečnostní situace se odráží i v hodnotách Indexu Aspen Institutu. V porovnání let 2005 až 2009 s lety 2010 až 2014 nedošlo sice k žádnému dramatickému propadu, změněná bezpečnostní situace v Evropě a jejím bezprostředním okolí se do hodnoty Indexu nicméně viditelně promítla.

Situace se odráží i v postojích veřejnosti, která nejrůznější hrozby začíná v posledních letech vnímat naléhavěji. Zhoršená mezinárodní bezpečnostní situace se zatím nepromítla do fungování českého státu — zejména do zvýšení financování obrany a bezpečnosti včetně zvyšování schopností a počtů příslušníků ozbrojených a bezpečnostních složek. Taková jsou zjištění.

Přesto jsou občané denně konfrontováni s migrační krizí a není den, kdy by se ve zprávách současné stěhování národů nepromítlo. Řešení se teprve hledají a podle mého názoru by měl být každý občan vnitřně konfrontován s tím, že míra bezpečnosti se může v budoucnu velmi rychle měnit.

V současné době se bohužel potkaly dvě skutečnosti. Jednou je představa federalizace Evropy a tou druhou, zatím nepříliš funkční, je federální správa EU. Celé to má za následek rozpory a nacionalistické tendence v EU. Pokud se mělo přejít v rámci Evropy na jiný model spolupráce, pak se tak mělo stát dříve a ne v době ohrožení Evropy.

Otázkou je, do jaké míry je stěhování národů určitým řízeným procesem na podporu sociálních systémů v Evropě a ve prospěch zisku a zájmů určitých skupin. Demografická křivka je známá a představa jejího řešení tímto způsobem je zřejmá nejen u premiérky Merkelové. Stavění zdí a plotů však rozhodně není tím správným řešením také. Migrace v dějinách byla vždy. Dnes se jen o ní více ví a určitým způsobem přispívá k navyšování nákladů na zbrojení a bezpečnost obecně.

I do složky národní bezpečnost je možné promítnout člověka a jeho odvěkou touhu po moci a větším vlastnictví, než má ten druhý. I proto bych zde uvedl příklad ze života, kdy mi jednou jeden člověk, který pracoval v cizině, řekl, že bohatství se málokdy získává v míru. Smutné, nicméně bohužel velmi pravdivé.

I v dnešní imigrační krizi jsou skupiny, které na ní jistě vydělávají bez ohledu na skutečnost, je-li to humánní, kolik lidí za to zaplatí svým životem a jak se to promítne do výsledku hospodaření ve státním rozpočtu. Současná situace by nás měla také nutit k určité zodpovědnosti nejen za sebe, ale i za druhé. Bohužel škála názorů od krajně odmítavých až po krajně liberální je příliš široká.

Obecně si však nemyslím, že v současné době je v Evropě v zájmu bezpečnosti čas na kroky, které by vedly k rozmělnění Evropy. V minulosti i čeští panovníci byli hybateli kolektivní bezpečnosti v Evropě. Ať již Karel IV. nebo Jiří z Poděbrad. Je tedy zřejmé, že navzdory snahám o zbohatnutí jsou zde i síly, které mají bezpečnost a národní bezpečnost jako jasnou prioritu.

V budoucnu by se na ni mělo rozhodně dbát více, než být jen ukolébáni kolektivní bezpečností a tím, že v rámci ní nejde o odpovědnost každého z nás.

Jak jsme na tom?

Z globálního pohledu nejvýstižněji charakterizuje současný stav výrok z filmu Postřižiny: „Budete se muset víc snažit, pane správče“. Žijeme v bohaté části světa. A to nejen z pohledu ekonomického, ale přes všechny nedokonalosti i v oblasti sociálního zabezpečení. V rámci prý ztracené dekády si nežijeme tak špatně. Přesto je důležité vidět také změny, které se dějí a které nás budou ovlivňovat a klást na nás nové nároky a výzvy. Ať již v oblasti technického vývoje, tak mezilidských vztahů nebo národní bezpečnosti.

Není možné nic z toho oddělovat a jedno předurčovat před druhým. Vše má své místo a svůj smysl, který do sebe zapadá, i když si myslíme, že ne. Je jen na nás, abychom si z každého takového auditu vzali poučení. Vzali zprávu jako fakt, který zkrátka je a pokusili se s tím něco udělat. Proto je důležité pořádat takové konference a dělat takovou práci, jako udělal Aspen Institute Prague a magazín Forbes.

Závěrem bych zmínil jeden osobní poznatek. Od určité doby je pro mne každé nové ráno, každé probuzení, novým impulsem k životu a děkuji za tento dar. To, co bylo včera, je už minulost, stalo se, ale dnes je nový den a je možné se svým životem něco udělat. Už jenom proto, že probudit se nemusí být tak samozřejmé, jak by se to valné většině z nás mohlo zdát, a jsou lidé, kteří ten dar ztratí. Život je dar a Země nádherné místo k žití. Tak si toho pojďme vážit a užívat…

Autor: Pavel Veselý, 27. 10. 2015

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 320 × | Prestiž Q1: 7,20

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top