Štítky článku: •  

Výročí 21. srpna 1968 se blíží

Přátelé, čas běží. Už 43 let uteklo. Z historického hlediska to možná není mnoho, ale z hlediska lidského jsou to už dvě generace.

Politiku jsem začal vnímat jako desetiletý klučík někdy zjara 1968. Při snídani jsem si všiml titulní stránky deníku Práce (deník Ústřední Rady Odborů – mnoho na vybranou nebylo). Dívaly se z ní na mě fotografie tváří soudruhů Dubčeka, Svobody a tuším Smrkovského. Před tím jsem politiku nevnímal, pouze ji registroval jako důvod existence portrétu Antonína Novotného (a před ním Zápotockého a Gottwalda) v rámečku na zdi školní třídy. Úsměvné bylo, že ty předchozí portréty pro jistotu v rámečku zůstávaly vespod. Co kdyby se socialistický Bůh rozhněval.

Tehdy se stala divná věc: lidé, kteří pamatovali teror a perzekuci padesátých let uvěřili Komunistické straně, že socialismus je reformovatelný a přijali za svou myšlenku, že socialismus může mít „lidskou tvář“.

Nic nebylo pravdě dále. Cesty z tohoto stavu byly dvě: neodvratné zrušení dominantní pozice Komunistické strany a Národní fronty politických stran, které jen vnějškově dodávaly legitimitu režimu vedoucí úlohy KSČ, nebo tuhá konzervace. Gusáv Husák po srpnu 1968 vycítil a pochopil požadavek Sovětského Svazu na zabarikádování se v dogmatech a tvrdě uplatnil tzv. „normalizaci“, tedy přechod k tvrdě konzervativnímu komunistickému režimu.

Pamatuji se dobře, jak nám přes hlavu přistávaly těžké Antonovy, vzor 22, s těly naplněnými tanky, obrněnými transportéry a cizími vojáky, kteří zhusta nechápali kde jsou a proč zde jsou. Ale vystrašili mě, když přijela vojenská cisterna. Z útrob té cisterny vyskákali samopalníci a začali se rozhlížet, kde získat vodu. Naštěstí usoudili, že naše ruční pumpa není ten pravý zdroj.

Poslouchali jsme tehdy zprávy na tranzistoráku vzor T-58, taková blbá modrá kabelka s potenciometrem na hlasitost a špatně převodovaným pohonem ladícího kondenzátoru, která uměla pouze střední vlny. Ale schovávali jsme si ji pod bedýnku, aby nikdo nevěděl, že posloucháme vzpouru občanské společnosti proti oficiálnímu režimu a dogmatu.

Důsledky Husákismu sklízíme dodnes. Zkažená generace sedmdesátých let a bohužel i jejich děti jsou přesně produktem současnosti. Sobectví, bezohlednost a surovost jsou dominantními znaky dnešní společnosti.

A v důsledku: Dnešní strany ODS, ČSSD, či jiné marginální oficiální pidistrany jsou jen velmi přesnou kopií Národní fronty slabého a nerozhodného prezidenta pana Edvarda Beneše.

S demokracií, tedy vládou lidu (a už o ní hodně pochybuji) to má pramálo společného.


  1. Výročí 21. srpna 1968 se blíží
  2. Prolog zrady
  3. Iškariotský stříbrný
  4. Vzepětí národa
  5. Národ ještě věří
  6. Zrada národa

Celý cyklus je starý již 4 roky (2011), ale myslím, že neuškodí zopakovat si, že až žalostně se nám stále dokola historie opakuje: národ se semkne a sjednotí za nějakým cílem a následně jej pak „elity“ zradí. Připsáno 20. srpna 2015.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 298 × | Prestiž Q1: 11,00

+16 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top