Politiku jsem začal vnímat jako desetiletý klučík někdy zjara 1968. Při snídani jsem si všiml titulní stránky deníku Práce (deník Ústřední Rady Odborů – mnoho na vybranou nebylo). Dívaly se z ní na mě fotografie tváří soudruhů Dubčeka, Svobody a tuším Smrkovského. Před tím jsem politiku nevnímal, pouze ji registroval jako důvod existence portrétu Antonína Novotného (a před ním Zápotockého a Gottwalda) v rámečku na zdi školní třídy. Úsměvné bylo, že ty předchozí portréty pro jistotu v rámečku zůstávaly vespod. Co kdyby se socialistický Bůh rozhněval.

Tehdy se stala divná věc: lidé, kteří pamatovali teror a perzekuci padesátých let uvěřili Komunistické straně, že socialismus je reformovatelný a přijali za svou myšlenku, že socialismus může mít „lidskou tvář“.

Nic nebylo pravdě dále. Cesty z tohoto stavu byly dvě: neodvratné zrušení dominantní pozice Komunistické strany a Národní fronty politických stran, které jen vnějškově dodávaly legitimitu režimu vedoucí úlohy KSČ, nebo tuhá konzervace. Gusáv Husák po srpnu 1968 vycítil a pochopil požadavek Sovětského Svazu na zabarikádování se v dogmatech a tvrdě uplatnil tzv. „normalizaci“, tedy přechod k tvrdě konzervativnímu komunistickému režimu.

Pamatuji se dobře, jak nám přes hlavu přistávaly těžké Antonovy, vzor 22, s těly naplněnými tanky, obrněnými transportéry a cizími vojáky, kteří zhusta nechápali kde jsou a proč zde jsou. Ale vystrašili mě, když přijela vojenská cisterna. Z útrob té cisterny vyskákali samopalníci a začali se rozhlížet, kde získat vodu. Naštěstí usoudili, že naše ruční pumpa není ten pravý zdroj.

Poslouchali jsme tehdy zprávy na tranzistoráku vzor T-58, taková blbá modrá kabelka s potenciometrem na hlasitost a špatně převodovaným pohonem ladícího kondenzátoru, která uměla pouze střední vlny. Ale schovávali jsme si ji pod bedýnku, aby nikdo nevěděl, že posloucháme vzpouru občanské společnosti proti oficiálnímu režimu a dogmatu.

Důsledky Husákismu sklízíme dodnes. Zkažená generace sedmdesátých let a bohužel i jejich děti jsou přesně produktem současnosti. Sobectví, bezohlednost a surovost jsou dominantními znaky dnešní společnosti.

A v důsledku: Dnešní strany ODS, ČSSD, či jiné marginální oficiální pidistrany jsou jen velmi přesnou kopií Národní fronty slabého a nerozhodného prezidenta pana Edvarda Beneše.

S demokracií, tedy vládou lidu (a už o ní hodně pochybuji) to má pramálo společného.