Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 18 min.

Politické myšlení v Evropě: Francouzská revoluce — 3

Rok 1794 byl rokem války a teroru. 150 000 spojeneckých vojáků se s různými úspěchy pokoušelo o vpád do Francie. 26. června v bitvě u Fleurus byli na ústup obráceni Rakušané. 27. července (9. termidor) byl v Paříži proveden státní převrat. Skončila vláda jakobínů, k moci se dostala majetná buržoazie, začalo období masových poprav.

Příliš krásná ústava

Když byla normandská armáda poražena; Lyon, který se vzbouřil, byl znovu dobyt; byli i takoví, kteří chtěli město srovnat se zemí a zbavit je i jeho jména; Toulon, kam povstalci povolali Angličany, byl znovu dobyt po skvěle vedeném obležení, v němž se vyznamenal mladý dělostřelecký důstojník: kapitán Napoleon Bonaparte.

Ve Vendèe vyděsily úspěchy povstalců republikány načichlé federalismem a vnukly jim touhu smířit se s Konventem. Ten jim dal k tomuto kroku záminku: byla to nová ústava z roku 1793, jeden z krásných podvodů v dějinách. Ještě nikdy nebylo žádnému národu nabídnuto tolik záruk proti diktatuře jednoho muže nebo jednoho shromáždění: zákonodárný sbor volený jen na jeden rok; zákony schvalované referendem; výkonná rada o dvaceti čtyřech členech, z nichž polovina byla po půl roce volbami vyměňována; sama ústava předložená národu k referendu. Nikdy se svoboda nezdála být lépe chráněna a nikdy nebylo méně svobody, protože jakmile byla tak svědomitá ústava referendem schválena, byla „prohlášena za příliš krásnou, než aby se riskovalo, že se používáním poškodí“.

Jakobínská menšina u moci

death-of-marat-by-david.jpg (40,634 kiB)
Marat ve vaně

Avšak tento eskamotérský kousek, referendum a slib (ovšemže nesplněný) nových voleb, dal lidem čas, aby se uklidnili. Federalismus byl poražen zbraněmi a umíral i v myslích lidí. Maratova smrt (zavraždila ho ve vaně mladá dívka z Caënu Charlotta Cordayová) ospravedlnila přísná opatření. Od té doby mohla jakobínská menšina vládnout pod pláštíkem vlastenectví. Vláda Výboru veřejného blaha byla mnohem absolutnější než monarchie. Nejvýše stál sám výbor, který představoval výkonnou moc. Policejní záležitosti spadaly pod Výbor obecné bezpečnosti, ale „velký výbor“ kontroloval vše. Jeho deset členů vykonávalo kolektivní diktaturu. Prohlašovali, že zůstanou u moci „do míru“.

Výbor veřejného blaha byl válečnou vládou

lazare-nicolas-marguerite-carnot.jpg (33,842 kiB)
Lazare Nicolas
Marguerite Carnot

Výbor veřejného blaha byl ilegální a tyranský, ale byla to skvělá válečná vláda. Žádný ministr nepracoval více a lépe než Carnot, který zformoval armády republiky, a Jeanbon Saint-André, který vytvořil její loďstvo. Konvent bez diskuse schvaloval všechny dekrety výboru. Komisaři nebo pověření poslanci po celé zemi a v armádě hlídali podezřelé a prováděli čistky ve veřejné správě. Válka vyžadovala všechny síly země. K obraně země bylo postaveno čtrnáct armád, sedm set padesát dva tisíce mužů. Tato všeobecná mobilizace byla novinka, ale Francouzi nereptali, právě naopak. V dopisech vojáků je vidět nadšení ve vojsku: „Představ si, maminko, jakou budeme mít radost, až uvidíme vzkvétat naší milovanou republiku navzdory jejím nepřátelům…“ Tehdy Carnot ukoval meč, který bude jednou mečem Napoleonovým, a zaslouží za to jen chválu, avšak činnost Výboru veřejného blaha měla i jiné, zlověstnější podoby.

Jak teror vyvolal thermidorskou reakci

Existují různá vysvětlení vzniku teroru: vražda J-P. Marata, royalistické spiknutí a zejména vojenské neúspěchy v létě 1793. Členové Výboru byli podle Mathieze „v situaci oprávněné sebeobrany“. Nehájili jen své ideje, své osoby a svůj majetek. Hájili současně vlast. Poslali pod gilotinu vlastenecké generály, jako byli Coustine, Beauharnais, Biron, Louis de Flers, byl to nejen zločin, byla to zároveň chyba. Saint-Just prohlásil: „Vláda republiky dluží nepřátelům lidu jedině smrt.“ Byla to jen slova, ale zabíjela.

Hledají se viníci, ale také podezřelí — proces proti girondistům

V září 1793 žádaly sekce, aby Konvent dal „teror na pořad dne“. Brzy se už nehledali jen viníci, ale podezřelí. Za podezřelé platili aristokraté a jejich příbuzní, pokud prokázaně neprojevili oddanost revoluci; všichni sesazení hodnostáři; všichni emigranti, i když se vrátili v předepsané lhůtě; všichni, kdo se nepřátelsky vyjadřovali o revoluci, a všichni, kdo pro ni nic neudělali. Jednoduchý mechanismus nového vynálezu — gilotiny — urychlil řezničinu.

Ačkoliv zářijové masakry „vyprázdnily vězení“, bylo v Paříži gilotinováno na dva tisíce osm set lidí a v provinciích na čtrnáct tisíc. Ale i jiné způsoby poprav (utopení, střelba) měly své oběti a mnoho z těch, kdo tak zahynuli, patřili k elitě Francie. Až na několik osamocených výjimek neměla obvinění žádný podklad. „Od 10. srpna do 9. thermidoru nedošlo k jedinému royalistickému spiknutí.“

„Nastal čas, kdy se podle předpovědi podávají mrtvoly lidu, žádajícímu chléb,“ řekla paní Rolandová. Udavačství se tehdy stalo projevem občanské uvědomělosti a gilotina oltářem ctnosti. Revoluční tribunál zasedal bez přerušení čtrnáct měsíců. Strašný veřejný žalobce Fouquier-Tinville, poznamenaný neštovicemi, se sinalými rty a nízkým čelem, žádal hlavy, a ty padaly s krvavou jednotvárností.

Obžaloby se neměnily: royalistické spiknutí, paktování s Pittem a Coburgem. Tak zahynula Marie Antoinetta; její švagrová Madame Elisabeth; paní Rolandová, která před smrtí povzdychla: „Ó Svobodo! Kolik zločinů se páše tvým jménem…“; učenec Bailly, tak populární před třemi léty; básník André Chénier, který — obžalován a urážen Camillem Desmoulinsem — soudil, „že je pod úroveň čestného muže vzít do ruky pero proti člověku, kterému lze odpovědět jen vyvracením lží“.

téže době spáchal sebevraždu starý manžel paní Rolandové, stejně jako její přítel Buzot a moudrý Condorcet. „Tolik talentů zavražděných nejpodlejšími a nejhloupějšími z lidí!“ napsal liberál Benjamin Constant.

Samého Robespierra někdy události zmáhaly: „Což stačí říci: ‚Ten a ten je vinen, žaluji ho‘…? Budeme stále přijímat obžaloby bez předložení důkazů?“

A hrůzu vzbuzující Carrier: „Bude nutno dávat pozor na samy udavače.“ Avšak Hébert a jeho přátelé byli zuřiví. Ačkoli hlavy padaly „jako tašky se střech“, Paříž vypadla klidně. „Jsou dny, kdy se zdá, že nejsme ani ve válce, ani uprostřed revoluce.“

V provinciích, v Cambrai, v Arrasu, v Lyonu, místní diktátoři stříleli, zabíjeli šavlemi, gilotinovali. V Nantes utopil Carrier dva tisíce osob. Někteří z těchto prokonzulů byli sadističtí šílenci; jiní upřímně věřili, že pracují „pro šťastný život budoucích pokolení“. Francie jen přihlížela, ale někteří z předních vůdců revoluce se už stavěli na odpor.

Výčitky svědomí

Danton a Camille Desmoulins byli procesem a smrtí girondistú konsternováni. Danton, který byl jejich odpůrce, nikoliv však nepřítel, plakal. „Nebudu je moci zachránit,“ řekl. Camille Desmoulins, jemuž byli Brissot a Pétion za svědky na svatbě, s hrůzou řekl: „To já, já jsem je zabil,“ a opravdu k jejich zkáze přispěl jeho pamflet: Historie brissotovců. Měl takové výčitky svědomí, že se chtěl přihlásit do armády a dát se sám zabít. Danton mu to rozmluvil; jsou jiné, a dokonce účinnější způsoby, jak tento zločin napravit: „Podívej se,“ říkal, „Seina je rudá krví. Je příliš mnoho prolité krve! Vrať se na své místo a žádej více umírněnosti; podpořím tě…“

Od toho okamžiku Desmoulins ve svých novinách Le vieux Cordelier zdůrazňoval myšlenku „výboru umírněnosti“, který by byl chtěl Danton založit. Tak se vytvořila frakce Shovívavých, proti níž se postavili Hébertovi Zuřiví, kteří „dělali kariéru ve všech extremismech; v extremismu gilotiny i oltáře“. Jimi inspirován, propagoval Konvent kult Rozumu a Nejvyšší bytosti. Zorganizoval v chrámu Notre-Dame ceremonii, při níž byla uctívána bohyně Rozumu, která byla náramně při těle. V provinciích se kopie těchto parodií na bohoslužby proměnily v orgie.

Robespierre a smrt Dantona

Robespierre pozoroval Shovívavé i Zuřivé se znechucením. Jeho ctnosti byly nepopiratelné. Dosáhl „skutečné diktatury“ díky své pověsti nepodplatitelného a své, možno říci, politické nehybnosti; nikdy nezměnil způsob řeči, chování ani oblek. Smrt Manon Rolandové a Lucile Desmoulinsové vyhovovala jeho misogynství. Byl současně pedant a dandy, sansculot, ale v hedvábných krátkých kalhotách. Tento „krasoduch vládnoucí gilotinou“ v sobě pěstoval strašlivou sebejistotu člověka, který věří ve své poslání.

S nejupřímnějším přesvědčením považoval své nepřátele za nepřátele Francie. Byl si tak jist svou čistotou, že si dovoloval jakýkoliv zločin. Jeho tvrdost snad lze vysvětlit naprostým nedostatkem kontaktu s elementárním prostým lidským životem. Když se chopil moci, stála cela Evropa proti Francii a dvě třetiny Francie proti Výboru; do šesti měsíců obnovil pořádek. Hlásal naprosté potlačení jedince ve prospěch vlasti a přesvědčení.

Rozhodnutí o zničení frakcí

Robespierre se rozhodl zničit frakce, protože narušovaly obludný egocentrismus jeho systému. Mělo by se začít s gilotinováním Shovívavých, nebo Zuřivých? Dantona nebo Héberta? Za první oběť zvolil Héberta, protože Danton byl z obou silnější a mohl mu pomoci zničit Héberta. Z toho Fouquier-Tinville okamžitě udělal „spoluviníka Pitta a Koburga“. Po Hébertově smrti přišel na řadu Danton. Byl by mohl bojovat a prodat svou kůži draho, ale tento dionýsovský muž byl znaven životem a v nitru sžírán výčitkami svědomí. „Raději si dám srazit hlavu,“ říkal, „než gilotinovat druhé… Ostatně mne lidstvo nudí.“ Byla to téměř sebevražda.

Když mu přátelé radili, aby uprchl, říkal: „Odnese si člověk vlast na podrážkách střevíců?“ Když ho 31. března 1794 zatýkali, řekl: „V podobné době jsem dal ustavit Revoluční tribunál; prosím za to o odpuštění Boha i lidi.“ Když byl odsouzen k smrti, vykřikl: „Hanebný Robespierre, popraviště tě volá… Půjdeš za mnou!…“ A v káře: „Nu tak, Dantone, žádnou slabost!“ Na popravišti poručil katovi: „Ukaž lidem mou hlavu; stojí za to.“ Jeho chyby, úspěchy a výčitky svědomí byly chybami, úspěchy a výčitkami obra.

Robespierre — pánem Francie

Po Hébertově a Dantonově smrti se Robespierre stal pánem Francie. Výkonní členové Výboru se ztráceli za diktátorem, který triumfoval v teroru a v ctnosti, „v ctnosti, bez níž je teror příšerný, a v teroru, bez nějž je ctnost bezmocná“. Na Revolučním tribunálu vyžadoval další a další uťaté hlavy, „aby bylo zavedeno království věčné spravedlnosti a aby se očistily duše a pozvedla srdce“.

„Jakmile od lidí očekáváme příliš mnoho, jsme nuceni je všechny zabít.“ Biskupové, věřící, atheisté, royalisté, republikáni, verdunské jeptišky a statkáři všeobecně byli hnáni pod gilotinu. V kárách bylo vidět malé holčičky vedle osmdesátiletých starců.

Popravy celých rodin

Celé rodiny zaplatily za útěk jednoho či dvou emigrantů. Asi v té době se Châteaubriand v Anglii dozvěděl, že Revolučním tribunálem byli právě posláni na popravu „Malesherbes; jeho dcera presidentová de Rosanbo; jeho vnoučata hrabě a hraběnka de Châteaubriand, kteří všichni zemřeli ve stejnou hodinu na stejném popravišti“. Všichni, kdo mysleli, všichni, kdo si zachovali trochu mravní odvahy, byli ve vězení. Více než deset tisíc nevinných bylo obžalováno, to jest odsouzeno.

Otče všehomíru, nejvyšší inteligence

berthon-joseph-fouche-1759-1829.jpg (34,142 kiB)
Berthon-Joseph Fouché

A zatím Robespierre s velkou pompou slavil na Martově poli svátek Nejvyšší bytosti. Operní sbor zpíval: Otče všehomíru, nejvyšší inteligence… Robespierre měl projev. Při této podivné ceremonii v jedné chvíli nebylo zřejmé, je-li sloužícím knězem, nebo modlou. Konvent, který už nedovedl protestovat, reptal. Fouché, který sice vyšel z koleje oratoriánů, ale dělal kariéru v atheismu, pronášel u jakobínů o Nejvyšší bytosti a o Robespierrovi neurčité a nepřátelské řeči. Od toho dne Robespierre přísahal Fouchému záhubu, a tím ho donutil, aby se bránil.

A donutit Fouchého k manévrování bylo nebezpečné, tím nebezpečnější, že našel spojence ve shromáždění. To se od okamžiku, kdy Robespierre žádal o právo obžalovat poslance bez souhlasu Konventu, třáslo strachem. Ze zbabělosti dopustilo srazit Francii hlavu; ze zbabělosti bylo ochotno srazit hlavu Robespierrovi. Už nic neospravedlňovalo teror. Republikánské armády, zejména armáda ze Sambre-et-Meuse, vršily vítězství na vítězství. Saint-Just, vědom si, že je to nebezpečí, co dává Výboru sílu, žádal Barrèra, „aby je přestal vychvalovat!“ Ale Barrère je vynášel o to hlasitěji. Výbor veřejného blaha byl Nepodplatitelným unaven.

Konvent proti Robespierrovi

Robespierre byl všemocný; byl ztracen, neboť ztratil smysl pro míru. Zákon z 22. prairialu (10. 6. 1794) ohrozil všechny poslance Konventu na životech tím, že je zbavil imunity, a dodal tak nejzbabělejším z nich odvahu učinit pro svou záchranu to, co se neodvážili učinit pro záchranu země. Vynalézavý a proradný Fouché zpracoval shromáždění, především Bahno. Ve Výboru obecného blaha se proti Robespierrovi obrátil Carnot se svými přáteli, které ohrožoval Saint-Just.

Popravy se množily; vdovy a sirotci představovali celý národ nepřátel; v Paříži se při průjezdu popravčích kár zavíraly obchody. Drobný, ale důležitý moment: vlivný člen Konventu Tallien chtěl zachránit Terezu Cabarrusovou, bývalou markýzu de Fontenay, která byla jeho vězněm, stala se jeho milenkou a měla být postavena před Revoluční tribunál.

Vlna nenávisti proti Robespierrovi

Robespierre cítil, že se proti němu zdvihá vlna nenávisti, a přešel do útoku. 8. thermidoru (26. 7. 1794) žádal v Konventu proslovem, který ještě sklidil potlesk, čistku ve Výboru obecné bezpečnosti a ve Výboru veřejného blaha. Toto čištění čističů vzbudilo znepokojení. Cambon se odvážil odpovědět a prohlásil, že jediný muž paralyzuje práci Konventu a tím mužem je Robespierre. Ten, znervóznělý, se špatně bránil. V noci se několika mužům podařilo probudit „žáby z Bahna“.

Legální ukončení Robespierrovy diktatury. Pryč s tyranem!

Nazítří, 9. thermidoru, přišel Saint-Just do Konventu přečíst pohotový, téměř nestranný projev, v němž navrhoval, aby se učinila taková opatření, aby vláda nemohla směřovat k libovůli, podporovat útlak nebo zasahovat do práv zastupitelstva národa, „aniž přitom cokoliv ztratila ze svého revolučního zápalu“.

To znamenalo legální ukončení Robespierrovy diktatury; možná to znamenalo otevřít cestu éře Saint- Justově. Avšak Tallien ho přerušil hned na třináctém řádku slovy: „Žádám, aby byla roztržena opona!“ Podivná věc: chladný Saint-Just se nechal vyhnat z tribuny. Konvent ihned odhlasoval trvalé zasedání. Robespierre se chtěl zvednout. Byl přijat řevem: „Pryč s tyranem,“ a nebylo mu uděleno slovo. V následující zmatené scéně se uvolnily tak dlouho utajované nenávisti v Bahně a propukly v jednohlasný pokřik. Nakonec někdo vykřikl: „Hlasovat o zatčení!“

Robespierre, vyvedený z míry, odsekl: „A já žádám smrt.“ Odpověděli mu: „Stokrát sis ji zasloužil.“ Několik věrných přátel, mezi nimi jeho bratr, ho obklopilo. Na předsedův rozkaz byli zatčeni oba Robespierrové, Couthon, Le Bas a Saint-Just.

Zatýkání opozice

Druhé jednání dramatu se odehrálo na radnici. Jakmile se Komuna dozvěděla o Robespierrové zatčení, rozhodla se povstat a „osvobodit Konvent od útlaku“, to jest zatknout členy Konventu nepřátelské Robespierrovi. Vydala také rozkaz věznicím, aby ho nepřijaly, a dala si ho přivést na radnici. Tenkrát by byl Nepodplatitelný mohl vytvořit proti Konventu revoluční vládu a pokusit se o štěstí. Váhal, odmítl — nepochybně pro skrupule legality — podepsat povolání do zbraně, posléze svolil, avšak příliš pozdě.

Byl by získal Paříž na svou stranu, kdyby byl chtěl bojovat? Je to málo pravděpodobné. Všechny sekce buržoazních čtvrtí byly hrůzovládou znaveny. Barras, jmenovaný velitelem ozbrojených sil, energicky vystoupil a nařídil pochod na radnici. Tam jeden četník rozdrtil ranou z pistole Robespierrovi čelist. Nazítří byl Robespierre se svými druhy gilotinován před nespočetným davem, který tleskal a volal: „Pryč s tyrany! Ať žije republika!“

Byl to týž dav, který před několika měsíci se stejným odporem hulákal na Robespierrovy oběti. „Zdálo se, že jsme vstali z hrobu a znovu se probudili k životu.“ Tallien a Barras, kteří by byli před několika měsíci tak ochotně přijali roli teroristů, byli nyní oslavováni jako vítězové nad terorem. Sedmého thermidoru by se byla v Paříži sotva našla stovka mužů s odvahou odsoudit krutosti.

Návrat girondistů

Jedenáctého už neměl Robespierre jediného přítele. Náhle se rozvázaly jazyky; sto tisíc podezřelých vyšlo z úkrytů; už byli obžalováni jen žalobci a popravováni popravčí. Fouquier-Tinville a porotci Revolučního tribunálu zakusili osud svých obětí. Pak přestaly popravčí káry vozit svůj každodenní příděl. Paříž se rázem změnila. Vrátili se přeživší girondisté; naděje se přestěhovala do jiných salonů; divadla hrála protijakobínské hry. Zlatá mládež oblékala zelenou pláštěnku povstalců z Vendée, nosila účes „à la oběť“ (krátké vlasy) a velké hole, kterými „Muscadini“ a „Neuvěřitelní“ bili jakobíny.

Tereza Cabarrusová, která se stala občankou Tallienovou, hezká „Úžasná“, které nechyběla laskavost ani inteligence, vládla této epoše. Vděčnost a ironie se spojily, aby jí daly přezdívku: Notre-Dame thermidorská. Maratův kult se stal zločinem, jeho busty byly rozbity. Pronásledovaní bývalí jakobíni si stěžovali, že jsou utiskováni aristokracií.

Thermidorské povstání však bylo reakcí malých měšťáků, zaměstnanců a kleriků, nikoliv aristokratů. Jeho vůdci nebyli royalisté. Posmívat se revoluci a jejím principům platilo za elegantní a duchaplné, ale volat: „Ať žije král!“ se zdálo předčasné. K čemu král? Přáním nových vládců bylo dál vládnout.

Lidé touží, aby se do Francie vrátil pořádek

Lidé se stávali stále konservativnějšími a přáli si silnou vládu, která by Francii vrátila pořádek. Avšak zbohatlí venkované i „majetní jakobíni“ se shodovali v přání, aby vláda respektovala existující poměry. Chtěli skoncovat s revolucí, ale nechtěli ztratit její výhody.

Takové ovšem nebylo rozpoložení bývalých monarchistů, ožebračené šlechty a zlaté mládeže, která nosila kolem krku červenou stuhu „à la oběť“. Royalisté doufali v návrat bývalého režimu, v potrestání teroristů, v restituci zkonfiskovaného majetku a čekali na ně.

Muscadini se snažili vzbouřit pařížský lid proti Konventu. Ukazovali lidem bílý chléb a říkali jim: „Takový nemá každý, to je chléb poslanců!“ Doufali, že vyprovokují volání: „Chléb, nebo krále!“ ale pařížští dělníci neprojevovali pro krále valné nadšení. Podobné kampaně měly větší úspěch v provinciích.

Bílý teror

Ozbrojení partyzáni, Jéhuovi tovaryši a Tovaryšstvo slunce, zavedli na jihu a v Lyonu bílý teror. Republikáni zaplnili věznice. Ta pak napadli kontrarevolucionáři a vyvraždili vězně stejně krutě jako vrazi zářijových masakrů. Výzvy byly zuřivé: „Nemáte-li zbraně, nemáte-li pušky, vykopejte kosti svých otců a těmi ty lotry zabijte!“

Tato prolitá krev králi v exilu neposloužila. Francie pochopila, že „bourbonští princi spíše zavedou státní inkvizici, než by vyhlásili občanský edikt nanteský“. Persekuce a exil jsou špatnými rádci. V emigrantech zvítězila žízeň po pomstě nad láskou k vlasti. Na pravici mluvili exaltovaní a krutí hlupáci o popravách osmi set tisíc Francouzů.

Nový král

Nový král Ludvík XVIII., ohlašoval z Verony, že monarchie bude opět absolutní, že svobody budou zrušeny a revolucionáři vyhlazeni. Není vyloučeno, že se tehdy mohla uskutečnit restaurace monarchie, nebýt hlouposti royalistů. Jejich nesmiřitelnost dodala odvahu žábám z někdejšího Bahna. Těm nezbývalo, než se udržet nebo zahynout.

Republikánská nedemokratická ústava

Pařížský lid by si byl přál, aby byla uskutečněna ústava mrtvě narozená roku 1793, ale Tallien a Barras, muži Thermidoru, dali odhlasovat ústavu roku III., která lépe sloužila jejich záměrům, protože byla republikánská, aniž byla demokratická. Napadlo je požádat o její vypracování Sieyèse jako ústavního experta a praktika; když jim však Sieyès dal jen pythické rady, vypracovala bez něho komise jedenácti originální a podivný návrh.

Výkonnou moc bude mít pětičlenné direktorium zvolené oběma komorami, v němž se bude každý rok jeden direktor vyměňovat. Dvě komory, shromáždění pěti set a shromáždění bývalých, měly zastupovat „Představivost a Rozum. Režim bude založen na censu, to znamená, že se voličem může stát jen ten, kdo má majetek. To bylo zvýhodnění venkovanů proti dělníkům.

Nebyl stanoven žádný postup řešení konfliktu mezi exekutivou a legislativou. Ústava roku III, tato „panna s jedenácti otci“, byla předložena k plebiscitu a schválena. Avšak dodatečný paragraf, podle nějž měli členové Konventu tvořit dvě třetiny nového shromáždění, získal jen slabou většinu a miliony voličů se k volbě nedostavily. Díky tomuto dodatku se u moci udrželi zámožní jakobíni, kteří věděli, že by ve volbách neobstáli. Francie nesouhlasila, ale nechala událostem volný průběh. Byla znechucena a především unavena. „Národ se zdá být vyčerpán, jako bývá vyčerpán zuřivec po pouštění žilou, koupelích a dietě,“ řekl Mallet du Pan.

Naděje royalistů, bílí a rudí teroristé

Zřejmý odpor země proti paragrafu o dvou třetinách oživil naděje royalistů a v Paříži zorganizovala zlatá mládež manifestace proti Konventu. Ten se cítil ohrožen a svěřil svou obranu Barrasovi, který od thermidoru platil za slavného bojovníka a chodil s velkou šavlí po boku. Barras se domníval, že nejlepšími obránci proti bílým teroristům budou bývalí rudí teroristé, kteří věděli, že jsou v nebezpečí života.

Propustil z vězení a dal ozbrojit tisíce republikánů. Royalisté mluvili o tomto prokletém bataliónu „olizovačů gilotiny“ s opovržením, ale revoluční obrana se zorganizovala. Barras rozhodl svěřit v ní velení jakobínským důstojníkům. Mezi jinými povolal malého korsického brigádního generála Bonaparta, který se vyznamenal jako dělostřelec při obléhání Toulonu, ale pak se kompromitoval jako přívrženec Robespierrův, a měl odjet s vojenskou misí do Turecka.

Někdejší Bonapartova sláva byla v těchto vendémiairských dnech přeceněna. Děla, která na jeho příkaz přivezl Murat, neměla rozhodující podíl na vítězství Konventu, ale mladý Korsičan na sebe upoutal pozornost svou energií. Na tribuně Konventu byl jmenovitě chválen, byl jmenován zástupcem velitele domácí armády a stal se jedním z Barrasových důvěrných přátel; u něho se seznámil s jednou z jeho bývalých milenek, s roztomilou a smělou martinickou kreolkou Josefínou de Beauharnais, se kterou se brzy nato oženil.

Třináctý vendémiaire zachránil královrahy, ale Konvent byl na konci sil. Když se Američan Morris naposledy podíval na toto bezmocné shromáždění, konstatoval: „Stále si myslím, že podlehnou vládě jediného despoty.“ 4. brumairu roku IV (26. října 1795) prohlásil Konvent, že ukončil svou činnost, a rozešel se s provoláním: „Ať žije republika!“

Ke komu se připojit?

Jakobíni, kterým se kladla vina za všechna ta neštěstí, byli stále neoblíbení, avšak royalisté se zmítali ve vzduchoprázdnu, jako by politika přestala Francouze zajímat. Státní úředníci měli odpřísáhnout nenávist ke království a k ústavě z roku 1793. Odpřisáhli; události je poučily o ceně přísah. Bylo odhaleno spiknutí předchůdce komunismu Graccha Babeufa, který založil Společnost rovných a požadoval ekonomickou rovnost.

Spiklenci byli zatčeni a gilotinováni, aniž to vyvolalo jakékoliv silnější hnutí na jejich podporu. Tato apatie se však mohla náhle proměnit v zuřivost. Roku 1795 byli členové Konventu národu vnuceni zákonem. Již v prvních svobodných volbách roku 1797 byli téměř všichni poraženi. Francie si za zástupce zvolila „poctivé muže“, nepřátele direktoria, dokonce i royalisty. Katolictví a mír měly v obecních radách většinu. Poslední zbylí jakobíni si mír nepřáli. Uspíšil by okamžik, kdy bude nutno skládat účty.

A přišla chvíle třetí strany — převrat

charles-maurice-de-talleyrand-perigord.jpg (45,794 kiB)
Charles Maurice
de Talleyrand-Périgord

Nastala chvíle třetí strany, která ve Francii vždycky přichází, jako přišla po frondě, jako přišla po náboženských válkách. Působila únava direktoriem, slabostí výkonné moci, špatnými zákony, nespravedlivým pronásledováním. Ani jakobíni, ani royalisté — takové bylo přání národa. Političtí kouzelníci, „trojka páterů“ Sieyès, Fouché, Talleyrand, cítili, že z tohoto přání mohou vyčarovat převrat.

Ze všech spiklenců právě generál nejvíce váhal před použitím armády proti zástupcům lidu. Bonaparte moudře předvídal, že ten, koho k moci vynesou bajonety, může být také bajonety moci zbaven. Přál si získat hlasy obou shromáždění. Sieyès si byl jist souhlasem „bývalých“; zbývalo „shromáždění pěti set“.

napoleon-i.-bonaparte.jpg (30,601 kiB)
Napoleon I. Bonaparte

Sieyès rozhodl, že je svolá k zasedání do Saint-Cloud, aby je vzdálil od pařížského lidu. Napoleonův bratr Lucien Bonaparte, který jim předsedal, na sebe vzal jejich přesun. Operace proběhla nadvakrát: osmnáctého brumairu v Paříži, devatenáctého v Saint-Cloud. Druhý den málem dopadl špatně. Jakobíni, které chtěl Sieyès zlikvidovat, byli muži zvyklí na politický boj a dovedli se bránit.

Bonaparte, nervózní a snadno vyvedený z míry nepřátelstvím, které cítil ve shromáždění, ztratil hlavu a málem omdlel, když uslyšel výkřiky: „Pryč s diktátorem!“ Granátníci najednou nevěděli, mají-li ho poslouchat, anebo zatknout. Situaci zachránil Lucien Bonaparte. Jako předseda pěti set měl zákonné právo požádat o vojenskou pomoc proti každému poslanci, který ruší jednání shromáždění. Toho práva užil.

Za zvuku bubnů vyklidili granátníci pod vedením Joachima Murata sál. Převrat se podařil. Hrstkou poslanců, sehnaných mezi prchajícími, dal Lucien odhlasovat, že na místo direktoria nastoupí tři konzulové. Dva direktoři, kteří „den“ naplánovali, k sobě přibrali generála, který ho umožnil… Bonaparte, Sieyès a Roger Ducos. Veřejnost slyšela jen jedno jméno… Nikdo nepochyboval o legálnosti nového režimu. Francie nebyla znásilněna; sama se nabízela.

Exkluzivně pro Svobodný Svět píše JUDr. I. M. Novotná

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 036 × | Prestiž Q1: 5,01

+1 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Politické myšlení v Evropě: Francouzská revoluce — 3

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top