Štítky článku: •  

Dodatečné podumání o minulých časech

K takové pošetilosti mě ponouklo nedávné ujišťování velikána Grebeníčka, že Jan Palach byl vlastně prosazovatelem socialismu s lidskou tváří — tak nějak.

o-ukolech-socialistickeho-soudnictvi.jpg (12,862 kiB)
Socialistické právo

Nejjednodušší to měli autenticky věřící. Tehdy hodně dávno mi tvrdila jedna skálopevná a přitom pěkně pohledná prokurátorka: „Komunistická myšlenka už prokázala svou historickou nevyhnutelnost. Byla už příčinou tolika nesmyslů a zločinů, a přitom stále sílí. Jak líp zdůvodnit oprávněnost naší politiky?“

Nejde zrovna o originální uvažování, pomyslíme-li na obhájce nevýtečných období v historii křesťanství, nicméně poskytovalo přežívajícím stoupencům víry kýženou etickou jistotu.

Kolegové v justici racionalizovali všelijak. Někteří našli vinu jen v systému a jeho zákonech. Jeden tajný katolík se mi svěřil takto: „Podívej se, nemravné jsou pouze předpisy. Někdo to dělat musí. Zachraňujeme, co se dá, i když se, pravda, moc nedá. Každopádně nemáme důvod k výčitkám svědomí.“ Tuto klasickou variantu kolaborantství všech věků pak ještě podpořila odpovědnost soudce otce a manžela za výživu a výchovu potomků.

Krátce před svým úprkem do náruče amerických imperialistů jsem si odtrpěl týden na školení pořádaném ministerstvem spravedlnosti. O večerech jsem se vytratil do vinárny, servírující příjemné popití a za týmž účelem tam docházel mladý plukovník vojenské justice. Sesedli jsme se a padl dotaz o našich vzájemných životech. Soudruh dělal „první hlavu“ — eufemismus pro protistátní agendu — velezrada, sabotáž, špionáž. Přejel mi mráz po zádech. Navíc, můj příjemný, kultivovaný společník nebyl zrovna typ revolučního krvežíznivce. Chtěl jsem vědět víc.

„Už jsi, soudruhu, někdy vynesl rozsudek smrt?“

„Ovšem. Proč se ptáš?“

Ptal jsem se proto, abych se dozvěděl, jaký je to asi pocit, poslat někoho na šibenici a být pak přítomen popravě.

„Inu, poprvé jsem se trošku klepal. Ale člověk si zvykne.“

Když jsem se pak zvyknuvšího si soudruha zeptal, o kolik oběšení se celkem zasloužil, odvětil mi poněkud nakvašeně, že se takovými detaily nezatěžuje.

Na cestě od vína mi naznačil, že sice komunismus nemiluje, ale každý rozumný člověk musí pochopit jeho situaci. Má ženu, dvě děti, o ně se musí starat. Proto tedy věší.

V Americe na často slyšenou otázku, jak že jsem trpěl pod bolševickou knutou, jsem tazatele, bez zkušenosti s režimem, vlastnícím všechny své ovečky, mátl odpovědí, že jako soudce čili slouha hanebného státu jsem byl de facto součástí násilné mašinerie, což ovšem neznamenalo, že bych nemohl být rovněž převálcován kvůli malichernosti — a opatrnost, spolu se strachem, byly mí trvalí partneři. A jiným druhem strachu byla představa povinnosti udělat něco nemravného a přitom nemít dost kuráže se tomu vzepřít. Tedy od takového dilematu pryč, což se mi za dost neobvyklých okolností povedlo.

Na politicky nepříliš divokém okrese jsem vesměs nedramaticky přežíval, s občasnými zážitky, jimž bych třeba v roli berního úředníka nebyl vystaven. Například se mi stalo, že se mi do kanceláře bez zaklepání přiřítila rozdurděná kolchoznice českého volyňského původu, bývalá sovětská občanka. Otočila se ke mně svým mohutným zadkem, sukni zvedla, kaťata stáhla a svůj promodralý gluteus maximus[1] prezentovala jako důkaz doličný v jejím právě probíhajícím divokém rozvodu.

Jakožto sudí, pověřený výlučně občansko-právní agendou, jsem byl ušetřen komplikace, s níž se musel potýkat kolega trestní soudce. I rurální[2] okres dovedl být příčinou všelijakého bolehlavu. Například k nám dorazilo udání na zoologa, že souloží s kravami. Vzdor generalizujícím předsudkům, které se vybaví při představě sodomity, tento pachatel nebyl primitiv mimo dosah zákonné příčetnosti, ale duše bystrá, s ukončeným vzděláním a dobrou pracovní pověstí. Nicméně si potrpěl na kravičky.

Policajtům tenhle případ nešel na rozum a také ne moc do pera.

Otázka: „Jak se choval předmět vašeho smilného útoku při souloži?“

Odpověď: „Předmět mého smilného útoku byl netečný.“

Několik podobných skvostů následovalo.

Trestní soudce se musel vypořádat s dilematem: Sodomie sice nebyla trestná, jenže jednou z primárních povinností soudu přece byla ochrana socialistického majetku — a tedy i socialistického skotu. Dopadený zoofil se totiž přiznal k intimitám s kravkami jak v družstevním, tak soukromém vlastnictví.

Rozhodnuto takto: Obžalovaný je vinen a odsuzuje se podle § 246 tr. zák. pro trestný čin poškozování socialistického majetku z nedbalosti co do krav družstevních, zatímco vlastníci obtěžovaného soukromého zvířectva se odkazují na pořad práva civilního k uplatňování eventuálního nároku na náhradu škody.

Což vede k poučení, že v případě nepotlačitelné touhy po zoofilních intimitách, smilnému aktu nechť předchází ověření majetkoprávní situace.

Všelijaké takové radovánky kalila obava ze dne, kdy vládnoucí strana mě bude nutit ke spáchání politicky žádoucího svinstva. Tak se stalo v podobě jednoduchého příkazu k vyklizení bytu. Po nijak populární měnové reformě v roce 1953, došlo k nucenému vystěhování tisíců neproletářských rodin z měst do nejbídnějších venkovských končin.

Mezi postiženými byl pražský architekt Bíba, kterého s ženou a dvěma dětmi nahnali do polorozpadné chýše v obci Úterý, okres Stříbro. Časem se však Bíbovým podařilo, vlastně holýma rukama, z chýše vytvořit slušné, bydlitelné prostředí. Jenže se pak vdávala dcera místního funkcionáře a tatínek se rozhlížel po bytě pro novomanžele. Do oka mu padlo vylepšené bydlo Bíbových.

Jednoduchá věc: Jménem lidu vesnický hodnostář vyhotovil výpověď a jako náhradní bydlení přisoudil Bíbovým něco mezi pastouškou a chlévem, bez oken, kamen či vodovodu. Přitom jedno děcko Bíbových trpělo obrnou, se kterou se za velké státní peníze marně potýkali v Janských lázních. Nyní chlév.

Tehdejší nový bytový zákon umožňoval odvolání k okresnímu soudu. Architekt se odvolal. Než jsem ale měl možnost věc rozhodnout, telefonoval mi Vojtěch Horák, první tajemník OV KSČ. Tento soudruh, jehož dosavadní zájem o mou činnost se vyčerpávala soustředěním na kohabitační[3] zvyklosti na okrese, měl tentokrát na mysli něco jiného. Objednal si mě k popovídání na partajním sekretariátě.

„Poslyš, soudruhu, jaký je tvůj názor na tu výpověď s Bíbou?“ započal.

„Inu, myslím, soudruhu, že tady žádný problém není. Výpověď je nesmyslná, protizákonná. Zruším ji co nejdřív a Bíbovic zůstanou, kde jsou,“ informoval jsem.

„No to jsem rád, že jsem se s tebou včas spojil,“ pookřál tajemník.

„Volali mi totiž dneska z Prahy. Soudruh Hlína z Ústředního výboru volal. On má Úterý v jakémsi osobním patronátu. A on nařizuje, že výpověď se musí potvrdit, a já jsem zodpovědný, že ty to pochopíš.“

Nemělo smysl s Horákem nesouhlasit. Vypadl jsem z okresního svatostánku s vágním ujištěním o vedoucí roli strany a boji za socialistickou spravedlnost. Co ale teď dělat? Když neposlechnu ÚV, Bíbovic stejně vyletí z bytu, jako já vyletím ze soudu. Od toho jsme měli Nejvyšší soud, aby politicky neposlušné rozhodnutí zlikvidoval pro údajné porušení zákona. Na zbytečného geroje si hrát nebudu. Jenže úloha přílišného prostituta se mi také nezdála. Našel jsem řešení v neřešení. Poněvadž se blížil den mého pokusu o ilegální vypochodování ze země, spis jsem strčil do šuplíku a nikdy nerozhodl.

Od takových budovatelů náramnějších zítřků jsem úspěšně zmizel, mé jméno si mezi západočeskými jurisprudenty[4] nikdo netroufl vyslovit.

Ke změně došlo až po listopadovém kotrmelci. Najednou se objevili udatové, oznamující, že o mých velezrádných úmyslech věděli, někteří že mi s plánováním dokonce pomáhali. Tolik jsem se nedávno dozvěděl od svědka u Nejvyššího správního soudu v Brně.

Důkaz perfektního čecháčkovství, jeho nesmrtelnosti.

Píše pan Ota Ulč v roce 2013

 

[1] Gluteus maximus: Velký sval hýžďový je největším hýžďovým svalem, je to velký, masitý sval kosočtvercovitého tvaru, který podkládá hýžďovou krajinu. U lidí má velký význam při udržování vzpřímeného postoje, ovládá kyčelní kloub a při sezení je hlavním antigravitačním svalem. http://cs.wikipedia.org/wiki/Gluteus_maximus

[2] Rurální: Venkovský

[3] Kohabitace: soulož, koitus

[4] Jurisprudence: právní věda

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 937 × | Prestiž Q1: 4,96

+1 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top