Štítky článku: •  

Srpen 1968 – Zrada

Historické shrnutí základních událostí toho neblahého měsíce, kdy se lid sjednotil a elity jej následně zradily. Ne poprvé a ne naposledy.

27. srpna 1968

  • Již v noci na úterý 27. srpna se rozšířila dlouho a netrpělivě očekávaná zpráva, že byl v Moskvě podepsán protokol o jednání mezi delegacemi ČSSR a SSSR.
  • Zároveň však se měli sejít zástupci tzv. „varšavské pětky“ (zemí Varšavského paktu, jejichž armády nás 21. srpna okupovaly), aby podepsali tajný protokol, v němž prohlašují, že budou vycházet z faktů společného čs.-sovětského protokolu.
  • Lovíme na stupnici rozhlasových přijímačů, neboť své zpravodaje nikde nemáme.
  • Dohodli jsme se proto včera, že budeme od této chvíle pro naši vlnu 490 metrů, na které Svobodný vysílač je nadále slyšitelný, přebírat zprávy z vysílání Čs. rozhlasu a jeho svobodných vysílačů krajských, které si po všechny minulé první dny okupace naší země štafetově předávaly a jejichž koordinace byla hodinu od hodiny dokonalejší.
  • Na naši vlnovou délku si mnoho posluchačů zvyklo během prvních dnů okupace a dokud se situace zcela nevyjasní, budeme vysílat i nadále souběžně s Čs. rozhlasem a s vlastními vstupy.
  • V 07:25 hod. se naši občané ze svých rozhlasových přijímačů dozvídají tolik očekávanou zprávu, že jednání v Moskvě skončilo a čs. delegace se vrací do Prahy. Hned na to následuje výzva, aby v devět hodin se rozezvučely na 15 minut všechny zvony a sirény. Vedení Ústřední rady odborů vyzvalo závodní a stávkové výbory, aby permanentně zasedaly a sledovaly další události. Mezitím se již začíná tvořit dlouhatánský špalír našich obyvatel od ruzyňského letiště až do vnitřní Prahy.
  • Dozvídáme se, že z okolí Pražského hradu se stáhly sovětské okupační jednotky a sídlo prezidenta republiky střeží opět Hradní stráž. Okupantská vojska s její těžkou technikou opustila Kladenskou třídu, prostranství v Dejvicích s ministerstvem národní obrany, Chotkovou ulici až dolů ke Klárovu, také střed našeho hlavního města. Všechna tato místa jsou doslova obsypána čekajícími občany.
  • V 08:15 hod. jsou slyšet z rozhlasu první slova jednoho z členů čs. delegace, která se krátce předtím vrátila z Moskvy; jde o stručný a zadrhávaný záznam několika málo slov Josefa Smrkovského: „Těžko se mi mluví… skláním se prostřednictvím rozhlasu před národem, který tolik dokázal… vrátili jsme se všichni… Kriegel také…
  • O půl jedenácté již stanul před Národním shromážděním opět jako jeho předseda, který také svolanou mimořádnou schůzi řídil.
  • Z jugoslávské agentury Tanjug jsme zachytili zprávu, že další člen čs. delegace – předseda vlády Oldřich Černík žádá všechny ministry, aby se zúčastnili zasedání čs. vlády v 10 hodin dopoledne.
  • Sovětský velvyslanec SSSR S. V. Červoněnko, jeden ze strůjců hanebné okupace v naší zemi, informoval rovněž dopoledne velvyslance ostatních socialistických zemí o výsledku moskevského jednání.
  • Jde vesměs o kusé a strohé informace, doplňované prvními opatrnými zdravicemi, v nichž však je rozhodně zdůrazňován požadavek otevřeného informování prostřednictvím rozhlasu a televize. (Ta stále ještě v tu dobu nevysílala.)
  • Na Pražský hrad odjeli také rozhlasoví reportéři z Národního shromáždění Rudolf Zeman Margita Kollárová.
  • Teprve o půl třetí odpoledne se čte nejprve zpráva ze schůze vlády, kterou na Pražském hradě řídil O. Černík a které se zúčastnil též prezident republiky L. Svoboda. Vláda projednávala opatření pro okamžitý postup strany a vlády. Obrací se k obyvatelstvu, aby zamezilo živelným akcím klidem podpořilo cestu ke konsolidaci na celém území republiky. Dále bylo oznámeno, že se bude v 15 hodin vysílat komuniké o čs. – sovětském rokování a že promluví také L. Svoboda, a A. Dubček. Teprve druhý den pronesou své projevy O. Černík a J. Smrkovský.
  • Po dlouhém výčtu jmen všech účastníků jednání v Moskvě z obou stran včetně jejich titulů a funkcí, posloucháme s napětím formulace vět, které po našich zkušenostech v období Pražského jara a zejména po šesti osudových dnech okupace znějí našim uším naprosto falešně, o nějaké otevřenosti nemůže být vůbec řeč:
    • …v otevřené soudružské diskusi byly posouzeny otázky… sovětská strana vyjádřila porozumění… sovětští představitelé potvrdili svoji připravenost k nejširší a upřímné spolupráci… dokonce na základě vzájemné úcty, rovnoprávnosti a nezávislosti… (Tady už nikdo nemohl u přijímače zachovat klid, spíše ta nabubřelost Sovětů znásobila hněv našich lidí.) …spojenecká vojska, která dočasně vstoupila na území naší republiky, se nebudou vměšovat… klást rozhodný odpor militaristickým, revanšistickým a neonacistickým silám…
    • Korunu tomu všemu nasadila poslední věta komuniké o tom, že „rozhovory probíhaly v ovzduší otevřenosti, soudružství a přátelství.“ Tak této licoměrnosti už se nedá vůbec věřit. Z celého komuniké vyčuhuje zkamenělé myšlení sovětského politbyra a všech jeho zkostnatělých politiků.
  • Naši zajatci, naši rukojmí byli v Moskvě odděleni od svého lidu a jeho obrovské veřejné podpory. S čím vlastně přijeli nazpět?
  • Vedení domácího zpravodajství Čs. rozhlasu se rozhodlo zkrátit dobu čekání na projevy státníků a zorganizovalo besedu kolem kulatého stolu. Přizvali historika Karla Bartoška, profesora Právnické fakulty Františka Šamalíka, a spolu s nimi hovořili narychlo svolaní rozhlasové redaktoři Jiří Dienstbier, Karel Jezdinský, Josef Podaný a Ondřej Neff. Hovořilo se o obrovském zklamání, o přívalech rezolucí, které byly vzápětí odpovědí na oficiální komuniké o čs.-sovětském jednání.
  • Poněkud více prozradily až projevy L. Svobody a kolem půl šesté navečer A. Dubčeka, které následovaly. Zatímco prezident republiky mluvil spíše jako voják a vcelku optimisticky se snažil užívat slova o posilování humanistického charakteru našeho společenského řádu, přitom se ani slovem se nezmínil o odchodu okupantských vojsk, pak A. Dubček přistupoval k mikrofonu jako zlomený politik, který těžklo hledal slova, posléze v závěru se za to vše snaží jakoby omluvit:
    • Vážení posluchači, prosím, abyste mi prominuli, že někdy se projeví nějaká přestávka v tomto mém improvizovaném projevu, v tomto mém vystoupení. Myslím, že mě chápete, čím je to vyvoláno… Nezahyne národ, ve kterém se každý dokáže řídit svým rozumem a svým svědomím. Prosím vás všechny, drazí moji spoluobčané… zůstaňme jednotni, klidni a hlavně rozvážní…
  • Naše rozhlasové vysílání se během krátké chvíle s povoleným napětím proměňuje v lavinu protestů proti výsledkům moskevského jednání. Ozývají se nejen všechny stranické orgány, organizace podporované straníky, nestraníky, veškerým lidem.
  • Celý národ říká jednoznačné ne! Znovu voláme celý svět, všechny, kteří nám až dosud poskytovali podporu. My Češi a Slováci se nedáme pokořit! Nechceme se připojit k ujišťování o přátelství a bratrství, které bylo hrubě a bezostyšně pošpiněno!
  • Voláme všechny občany dělníky, rolníky, inteligenci a mládež nejen u nás doma, ale také v zahraničí. Vyjadřujte svými prostředky podporu našemu lidu,žádejte od svých vlád rozhodné akce, které by daly okupantům na vědomí, že svět není a nikdy nebude lhostejný k násilnostem. Odborní znalci mezinárodního práva nám pohotově doručili vyjádření k naší současné situaci, které předali rovněž státním, stranickým a ústavním orgánům. Zní:
    1. Jakékoli ujednání delegace ČSSR, týkající se pobytu cizích vojsk na čs. území, je třeba podrobit souhlasu Národního shromáždění,jinak by bylo podle ústavy neplatné.
    2. K invazi a násilné okupaci Československa vojsky pěti států došlo při hrubém porušení základních zásad mezinárodního práva, Charty OSN, Varšavské smlouvy a dalších ujednání mezi ČSSR a těmito státy. Od tohoto faktu nelze v žádném případě ustoupit a dodatečně jej sankcionovat.
    3. Československo je svrchovaným státem, členem OSN, který je pod ochranou mezinárodního práva a má zejména právo na respektování jeho územní celistvosti a politické nezávislosti. To, že si zvolilo socialistickou cestu vývoje a dobrovolně v duchu internacionalismu spolupracovat s jinými socialistickými státy, nikterak neznamená, že se zřeklo své suverenity a že jiné socialistické státy tím dostaly právo se vměšovat ozbrojenou mocí či jinak do vnitřních záležitostí Československa.
  • Tak jako v prvních hodinách okupace, i nyní se znovu ozval Emil Ludvík, generální tajemník Společnosti pro lidská práva.
  • Byli jsme přinuceni ustoupit bezpříkladné věrolomnosti a hrubého násilí. Celý svět ví, že jsme ustoupili jen proto, abychom uchovali národ, ale duchovními vítězi jsme zůstali my. Zůstali jsme především lidmi. Lidskou přirozenou touhu po svobodě nezlomí ani vraždění, ani nové zatýkání, ani nové mučení, které nám okupanti chystají…
  • Není divu, že zejména po těchto dvou provoláních odpovědných představitelů naší právní vědy a kultury se zvedl v celé veřejnosti nesouhlas. Svolávají se narychlo schůze, jimž se předkládají první verze peticí a rezolucí. Lokomotivní depo ČSD v Praze, pracovníci podniku Stavoservis, další a další telegramy, dálnopisy, telefonáty, vyjadřují nespokojenost nad dosud pronesenými projevy.
  • Člověk zatíná zuby a do očí se mu derou slzy bezmocného vzteku, píše se v letáků pracovníků z kovoprůmyslu, musíme ty zatnuté zuby udržet a zachovat klid. A v kom by snad ještě zbyly nějaké iluze, ať se jde podívat do márnic a pražských nemocnic. Mrtvý s ustřelenou hlavou, přičemž ošetřující lékař je u mnoha zranění přesvědčen, že k nim došlo po zásazích střelami dum-dum…“
  • V dokumentech, které se pře námi kupí, vyzývají naši občané, aby okupanti uhradili veškeré škody, způsobené republice, odmítají nazývat dále zrádce soudruhy a naopak odejmout funkce, které jim byly z vůle lidu přiděleny, žádají uskutečnit lidové hlasování, varují před znovuzavedením cenzury a požadují, aby napříště a vždycky mělo platit o nás a s námi! V legálním Rudém právu s datem 27. srpna píše spisovatele Jan Drda, jak se mu chvěje pero v ruce a hlas zadrhává. Díváme se „v hanbě a bezmoci, ale ne se zlomeným charakterem. Přežijeme tu ránu, překousáme tu hanbu zrady a podlosti, ale přičtěte to svému načalstvu a sami sobě, okupanti a zrádci, jestliže ze svých srdcí vyvrhneme slova o lásce a družbě. Jste bezectní okupanti a měl stokrát pravdu ten, kdo napsal na pražské zdi: Nezkřivte jim ani vlas, nepodejte jim ani kapku vody…
  • Vysílání Svobodného vysílače z hloubětínského sklepa musí skončit. Spojení s předsednictvem ÚV KSČ je přerušeno a v tomto duchu už není žádoucí… Máme k dispozici ještě prohlášení ústředního výboru, který byl zcela legálně zvolen na XIV. mimořádném sjezdu.
  • Balíme své věci, složky, svršky, sbírám všechny zbylé papíry, popsané i prázdné, protože nás ukolébávají spojoví pracovníci Čs. televize, že je pro nás připraveno náhradní vysílací studio ve věžovém domě na Zahradním městě v Jabloňové ulici, kde také sídlí personální a osobní oddělení. Naposledy se rozhodujeme rychle a povzbuzeni zapínáme mikrofon:
  • Upozorňujeme naše posluchače, že ještě dnes večer obnovíme své vysílání na střední vlně 490 metrů při frekvenci 613 kHz… Tady Svobodný vysílač Čs. televize. Jsme s vámi, buďte s námi!
  • V 10. poschodí onoho věžáku na Jabloňové ulici nás vskutku čekalo miniaturní studio, s režisérským pultem a množstvím magnetofonových nahrávek. Přijeli sem nejen technici, ale dorazili z nejrůznějších míst Vladimír Škutina,Jaroslav Dietl, Jiří Malásek, režisér Ivo Paukert a další televizní spolupracovníci. Dozvídáme se, že také Jindra Fairaizl vysílal odkudsi z Prahy. Přicházejí kameramani, zvukaři, produkční, dramaturgové, redaktoři, sdělujeme si navzájem, kdo kde byl a vysílal, jak to šlo i nešlo, jak po nás pátrala s goniometrickými přístroji auta okupantů. Slyším tu zprávu o tom, že se vysílalo i z retranslanční stanice na Ještědu, kromě Václava Havla a Jana Třísky improvizovaně uváděl zprávy Miroslav Hladík, redaktor Libereckých výstavních trhů. Na Českomoravské vysočině přenášel naše rozhlasové zprávy vysílač na Javořici, kde celý týden působil jako hlasatel Jaroslav Roubínek z Telče, jinak radiokomunikační inženýr. Snad to bude jednou zmapováno…
  • Co na tom však záleží po tom všem, co jsme dneska slyšeli? Čteme si sami pro sebe a už jen mezi sebou ještě dokument z předsednictva ústředního výboru KSČ, zvoleného ve Vysočanech:
    • Naše veřejnost přijímá s hořkostí a pocitem zklamání komuniké o jednáních našich představitelů v Moskvě. Sdílíme tyto pocity a plně prožíváme vážnost této chvíle. Ustupujeme přesile, ale nikdy se nevzdáme požadavku suverenity a svobody.
    • Chápeme těžkou situaci, ve které soudruh Dubček a další s ním pracovali v Moskvě, odděleni na delší dobu bez nás. Soudruzi, bratři, přátelé! Nezoufejte, není všem, dnům konec. Socialismus s lidskou tváří zůstává posláním našich národů. Nepodařilo se svrhnout legální vládu, zničit náš politický systém a natrvalo okupovat naši vlast. Náš heroický postoj v posledních sedmi dnech umožnil mnohé zachovat pro budoucnost.
    • Komuniké ignoruje pocity, přání a požadavky 14 miliónů našich občanů, naproti tomu arogantně oznamuje mocenské požadavky vlastní, demagogicky vydávané za společenské zájmy všech socialistických zemí.
    • Vyzýváme vás ve jménu jednoty, která nás v uplynulých těžkých dnech spojovala, zachovejte klid, hrdost a rozvahu. Ústřední výbor jedná a promýšlí vzniklou situaci. Uděláme všechno, co je v našich silách, abychom společně našli východisko a pomohli vytvářet podmínky pro budoucnost našeho národa. Věřte nám, buďte s námi, my budeme s vámi!
  • Z neodvysílaných dokumentů ve složkách je mj. dopis Ústřední rady odborů, které vyslovuje ostrý protest proti váhavému postoji Světové odborové federace
  • Protest ministerstva zahraničních věcí Číny proti proniknutí sovětských vojáků na čínské velvyslanectví v Praze
  • Zpráva maďarské tiskové agentury MTI, že byly otevřeny hraniční přechody pro všechny zahraniční turisty nacházející se v Maďarsku
  • K. T. Mazurov (alias generál Trofimov) končí své poslání v Praze a vrací se do Moskvy, kde je mohutně uvítán L. Brežněvem
  • Japonská vláda v prohlášení k výsledkům moskevských jednání říká, že kompromisu bylo dosaženo pod tlakem vojenské intervence
  • Z iniciativy politických stran v Nizozemí (s výjimkou Komunistické strany Holandska) a odborových organizací byly v zemi vyhlášeny dvě minuty ticha jako veřejný protest proti okupaci Československa
  • Československá delegace v OSN požádala oficiálně o zastavení jednání o vstupu vojsk Varšavské smlouvy na čs. území…
  • Jenomže, naši lidé, všichni ti stateční občané, si zaslouží, aby jim byla řečena pravda, a všechny dohody, uzavřené v Moskvě, byly také projednány ústavními orgány státu. Kdy k tomu dojde?

28. srpna 1968

  • Pošmourné ráno ve středu 28. srpna odpovídalo náladě mezi lidmi.
  • Přesto usedáme bláhově k mikrofonu, začínáme vysílat, čteme včerejší provolání ústředního výboru KSČ, jehož plenární schůze má dnes večer zasedat. Stejně tak se mají sejít parlament a vláda, podle nepotvrzených zdráv se budou konat některé tiskové konference, z veřejných schůzí očekáváme další stanoviska a názory k výsledkům moskevských jednání.
  • Z Bělehradu přišla zpráva o tiskové konferenci na čs. velvyslanectví, které se zúčastnili naší členové vlády, zdržující se v Jugoslávii na dovolené. Jde o místopředsedu Otu Šika, ministry Františka Vlasáka a Štefana Gašparika. Vláda doma v Praze zatím postrádá ještě ministra Jiřího Hájka, který se má vrátit z OSN, a ministra stavebnictví Jozefa Trokana, který je v USA na dovolené. O. Šik na konferenci k budoucímu vývoji uvedl, že rozhodujícím činitelem bude postoj lidu v jeho podpoře vůči spolupráci s okupanty.
  • Druhým činitelem bude mezinárodní veřejné mínění. O svých jednáních v Rumunsku prohlásil, že Bukurešť souhlasí se svoláním konference evropských komunistických stran v Praze za účasti A. Dubčeka. Nebude-li pět okupačních zemí s takovou schůzkou souhlasit, Rumunsko je ochotno přijít na ní do kterékoliv jiné země.
  • Jugoslávský vysílač Novi Sad označil okupaci Československa – i přes zveřejněné komuniké – jako trvalou a neodpustitelnou hanbu a že si nemůže vzpomenout na jinou událost, která by tak hluboce otřásla jugoslávským lidem a naplnila ho takovou hořkostí.
  • Ze Švédska máme k dispozici prohlášení komunistické strany a jejího vůdce Hermansona, v němž se praví:
  • Komuniké moskevského jednání je příliš všeobecné a má proto mnoho prostoru k výkladu. Nadále odsuzujeme skutečnost, že socialistické státy použily vojenskou moc, aby si vynutily svá přání. Teprve budoucnost ukáže, zda se český a slovenský lid smíří s okupací své země. Lze očekávat, že nikoliv! Protože Československo ukázalo účinnost vystupování jednotného lidu proti velké přesile.(*)
  • Do věžového domu na Zahradním městě nám byl ještě doručen leták „Svobodné Televizní noviny“ s podtitulem „Vydržet – nezklamat – věřit! Mluvíme k Vám tištěným slovem.“ V letáku se dožadují účastníci zasedání pléna okresního výboru Praha 1, aby mimořádný XIV. sjezd permanentně pokračoval v jednání za předsednictví A. Dubčeka a na základě plné informovanosti o celé, byť kruté pravdě řešil vzniklou situaci.
  • V letáku je dále sdělení celozávodního výboru KSČ České televize, který se staví za stanovisko OV KSČ Praha 1 a žádá:
    1. uvolnění všech pracovišť Čs. televize, aby vysílání mohlo pokračovat v legálních podmínkách,
    2. záruky osobní svobody pro všechny, kteří vystupovali na obrazovce či v rozhlasu a zajišťovali program vysílání v uplynulých dnech ve smyslu stanoviska a požadavků legálních vládních a stranických institucí – a to v duchu myšlení a cítění všeho československého lidu.
  • Prohlášení pracujících závodu ČKD Trakce, adresované vedoucím představitelům státu a strany, stačíme odvysílat ještě celé pro jeho nesmlouvavý postoj, protože nelze mlčet k hanebnému obsahu a především k formě závěrečné rezoluce moskevských jednání, vyvolaných násilnou okupací naší země:
  • Více než vysloveného se obáváme nezveřejněných podmínek a závazků… Obáváme se, že dojde k zavedení cenzury a skončí tak náhubkem blokující myšlenkový vývoj našeho lidu… Obáváme se o pracovníky kultury – od význačných spisovatelů až po pracovníky spojů, kteří získali velkou úctu našeho lidu v jeho nejtěžších chvílích… Budeme vám věřit, avšak jen potud, pokud budeme přesvědčeni, že mezi námi a vámi nestojí žádná tajná dohoda o cílech či taktice a že všichni nazýváme věci jejich pravými jmény. I když se to snad v tomto okamžiku bude zdát podivné, doufáme pevně, že účet za škody způsobené okupací, bude předložen ještě vámi, a že bude také plně uhrazen…
  • Toto prohlášení podepisovali po celý den pracující ze všech závodů ČKD Praha, jimž bylo rozesláno a do večera pod ním bylo několik desítek listů s podpisy.
  • Pozoruhodný dopis psaný azbukou jsme obdrželi v odpoledních hodinách od vojáka tankové jednotky v Praze 2. Jeho jméno a plná adresa existují na sekretariátu vedoucího tajemníka městského výboru KSČ v Praze, odkud nám dopis také poslali. Zprvu voják píše, jak byli před odjezdem přesvědčováni, že sovětská vojska vstoupila do Československa jen proto, aby splnila svou internacionální povinnost. A pak pokračuje:

21. srpna jsme tedy překročili státní hranici. Před mýma očima se otevřel tento obraz: naše tanky v obydlených obcích začaly srážet telegrafní sloupy, najížděly do plotů, porážely ovocné stromy, nasázené podél cest. Zbouraly přitom několik obytných budov a hrozily lidem, že do nich vjedou.

S úžasem jsem se díval na to vše a nic jsem nemohl pochopit. Ale ještě strašnější obraz se mi otevřel, když jsme přijeli do Prahy. Vy sami jste to viděli a dobře o tom víte. Chovali jsme se jako věrolomní okupanti a museli vystupovat proti mírumilovným lidem.

Na otázky, proč jsme sem přišli, kdo nás sem pozval, moji velitelé odpovídali, jak nám bylo řečeno – že nás sem pozvala vaše vláda. Když jsem celou tu situaci viděl, začal jsem chápat a hanbit se za naše činy. Není třeba být velkým politikem, abych pochopil prostou jistotu: což mohla vaše vláda žádat takovou pomoc od spojeneckých zemí, které přinesly vašemu státu velké materiální škody a uvěznily samu vládu?

Na základě toho jsem si udělal závěr, že naše činy jsou hrubým vměšováním do vnitřních záležitostí vaší země. Stydím se před vaším lidem za všechny své soudruhy. Chci vyjádřit svůj plný souhlas s politikou, kterou provádíte. Ideje pravdy vítězí. S úctou k vám – voják sovětské armády v Praze, 28. srpna 1968.

  • Z městského výboru KSČ ještě přinesl kurýr „Seznam zabitých okupačním vojskem v Praze“, zatím je neúplný, jsou zde zařazena jména zabitých občanů podle jednotlivých dní až do 27. srpna, včetně data jejich narození a bydliště. Žádáme posluchače, aby hlásili jména padlých, kteří v seznamu nejsou uvedeni.
  • Ale to už je opravdu poslední, vskutku poslední informace, kterou Svobodný rozhlasový vysílač televizních pracovníků pustil do světa. Technici od režisérského pultu sdělují, že radiokomunikace ruší naše spojení, že naše vysílání je už bezpředmětné a definitivně končí.
  • S odpovědností vedoucího rozhlasového vysílání Svobodného vysílače odjíždím do Vysočan, kde se chci rozloučit i s „hloubětínskými“. Je zde stále ještě mnoho funkcionářů a zdravíme se navzájem, protože jsme o sobě věděli, ale každý kdesi působil. Tak se zdravím se slepým Klementem Lukešem,Otkou Bednářovou a dalšími novináři. Její jmenovkyně Věra Bednářová, která pracovala spolu s Helenou Pecharovou v jednom mém tvůrčím týmu (desetiminutovky o hlavním městě Praze) mi sděluje, že právě přijala nabídku získat pas a odjet do emigrace. Když se dozvěděl Evžen Erban, že jsem ve Vysočanech, vyhledal mne, děkoval za statečný postoj v době okupace a z titulu své funkce na ministerstvu zahraničních věcí nabídl pro mne a celou moji rodinu bianco cestovní pasy s možností okamžitě vycestovat do zahraničí. Jen na vysvětlenou uvedu, že v době, kdy byl tento politik a státní úředník ředitelem Státní správy hmotných rezerv, jsem s ním pro Hospodářské noviny otiskl velký rozhovor včetně jeho karikatury. Od té doby o mně věděl, takže sledoval i mé působení ve Svobodném vysílači. Jeho nabídku jsem odmítl: Proč mám utíkat? Tady jsem doma, mám tu rodinu, tři děti, nikdy jsem o něčem podobném neuvažoval a bez nich se přece nemohu k tak závažnému kroku ani rozhodnout, Ne, děkuji. „Rozmysli si to, ještě mne můžeš kontaktovat, až se poradíš, jinak následky poneseš ty sám…
  • Mezitím došlo k několika dalším událostem: Prezident republiky přijal představitele vedení čs. armády, aby jim poděkoval za jejich postoj v minulých dnech: „Zachránili jste tento stát, vyslovuji vám pochvalu…“
  • Zároveň prezident republiky vydal rozkaz k úkolům čs. armády po podepsání moskevského protokolu: hlavním úkolem armády je zajištění klidu a kázně.
  • Na 200 příslušníků vojenské kontrarozvědky odmítá podepsat prohlášení, odsuzující vojenskou okupaci Československa.
  • Plénum Národního shromáždění, které řídil J. Smrkovský, vydalo prohlášení, v němž se nadále považuje obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy za protiprávní.
  • Před branně bezpečnostním výborem parlamentu vystoupil náměstek generálního prokurátora ČSSR se zprávou, v níž oznamuje vyšetřování trestného činu ohrožení republiky Viliamem Šalgovičem a dalšími osobami.
  • Schůze předsednictva České národní rady, opět již v čele s Č. Císařem, odsoudila brutální zásah do vnitřních záležitostí ČSSR a vyslovila věrnost myšlenkám Pražského jara.
  • Z funkce ředitele ČTK byl odvolán Miroslav Sulek a na jeho místo jmenován Jindřich Suk.
  • Vládním zmocněncem pro Čs. rozhlas byl jmenován Odon Závodský s úkolem zajistit přímý vliv vlády na vysílání rozhlasu.
  • Zvláštní vydání Literárních listů vyjadřuje nesouhlas s moskevskými dohodami a oznamuje zastavení jejich vydávání.
  • Moskevská disidentka a básnířka Natalja Gorbaněvská zaslala Rudému právu a dále pak listům L´unitá, Morning Star, Times, Neue Züricher Zeitung, New York Times a Washington Post otevřený dopis s informací o demonstraci sedmi sovětských občanů proti okupaci Československa, k níž došlo v Moskvě 25. srpna.
  • Po poradě s britským ministerstvem zahraničních věcí a sovětskými činiteli odvolali londýnští pořadatelé návštěvu sovětského vojenského Alexandrovova souboru v Anglii.
  • Z tiskové konference šéfredaktorů tisku, rozhlasu a televize, která se konala na Pražském hradě, a které byl přítomen i prezident republiky L. Svoboda, byl vydán zápis tohoto znění (jak se nám dostal do rukou 29. srpna 1968):
  • Všechny tyto informace nelze v současné době oficiálně zveřejnit ani tiskem, ani rozhlasem (televize stále ještě nevysílala, proto není uvedena). Předseda vlády O. Černík sdělil novinářům toto:

„Ve středu 21. srpna 1968 navštívil generál Pavlovský s Aloisem Indrou prezidenta republiky a oznámili mu, že přinášejí demisi vlády, podepsanou O. Černíkem. Prezident Svoboda prohlásil, že demisi vlády může přijmout pouze od premiéra vlády O. Černíka osobně.

V té době byl O. Černík internován, demise byla podvržena. Dále se na Hrad dostavil velvyslanec Červoněnko, kterého provázeli Kolder, Indra a Švestka. Přišli s návrhy některých členů vlády. Prezident prohlásil, že s těmito představiteli nemá co činit a pokud bude s někým jednat, tak pouze s nejvyššími představiteli SSSR. Poté se telefonicky spojil s Moskvou a prohlásil, že v Moskvě musí být bezpodmínečně jednání přítomni soudruzi Dubček, Černík a Smrkovský. Dále si žádal i přítomnost Indry, Koldera a Švestky, aby se mohla situace vyjasnit.

Na jednání do Moskvy byli jednotliví internovaní představitelé našeho státu dodatečně přiváženi. Při příletu čs. delegace na moskevské letiště odmítl prezident obvyklé objímání a Brežněva odstrčil. Proto byly jako filmové materiály z přivítání použity podvržené dokumenty.

Při jednání Brežněv úplně znemožňoval jakýkoliv svobodný projev všem našim představitelům kromě prezidenta Svobody. Přerušoval výroky, nenechal dokončit myšlenky, arogantně mával rukama.

Již od samého začátku jednání byl Dubček jednoznačně prohlašován sovětskými představiteli za zrádce komunismu. K žádné dohodě nedošlo a komuniké, které bylo původně třikrát delší, bylo během porad neustále zkracováno. Brežněv chtěl dosáhnout ustanovení nové vlády z našich kolaborantů nebo přijetí okupační vlády. Další alternativou bylo připojit ČSSR k SSSR.

Během jednání byl znám pevný postoj celého národa – jak našim představitelům, tak i sovětské straně. Za těchto okolností zájem pracovat v nové kolaborantské vládě měl pouze Indra. Ostatní kolaboranti couvli. Po ukončení jednání ukázal Brežněv na skupinu Indra, Kolder, Švestka a Biľak se slovy: „A tyhle si vemte sebou a naložte s nimi, jak uznáte za vhodné…

Indra se po tomto prohlášení zhroutil a v současné době je v moskevské nemocnici. Naši zástupci museli přijmout tři podmínky, které mají být splněny do čtyř dnů:

  1. prohlášení XIV. sjezdu KSČ za neplatný,
  2. zrušení Klubu angažovaných nestraníků KAN a Klubu K 231, nedovolit obnovu sociálně demokratické strany,
  3. zavedení cenzury zpráv o SSSR.
  4. Budou-li tyto podmínky splněny, budou okupační vojska odcházet ve třech etapách:
    1. odchod z měst do vojenských prostorů,
    2. odchod z vládních budov, rozhlasu a televize,
    3. úplný odchod vojsk.
  • V případě nesplnění podmínek se vojska vracejí na svá původní postavení.
  • Na otázky šéfredaktorů odpovídal premiér Černík. Během konference se dostavil prezident republiky. Na otázku, co mají novináři psát o Sovětském svazu a ostatních socialistických státech, odpověděl premiér: „Bude lépe o nich nepsat vůbec, ať kladně či záporně – ignorovat.“ A na otázku, týkající se naší politiky, řekl, že nikdy nebude naše lidi zatýkat, ale upozornil na přítomnost členů NKVD v Československu a doporučil těm, kteří se angažovali, aby se zatím ukryli.
  • Dále oznámil, že soudruh Dubček je vážně nemocen a že již během jednání v Moskvě měl záchvaty a také při svém projevu v Čs. rozhlasu musel být lékařsky ošetřován. Jeho projev byl uskutečněn za asistence sovětských důstojníků. Sovětská strana má zájem, aby se jeho zdravotní stav zlepšil a tím se předešlo podezření, že měl být likvidován.
  • V době, kdy se konala tato nemastná-neslaná tisková konference, ponižující šéfredaktory opět do úlohy „služky“ a vykonavatelů příkazů „shora“, vysílaly všechny zahraniční rozhlasové stanice obsah tajného dokumentu, podepsaného v Moskvě. Ukládal státnímu a stranickému vedení ČSSR mimo jiné tyto nejdůležitější podmínky:
    1. kontrolu tisku bude provádět komunistická strana a nikoli vláda,
    2. vyhoštění všech zahraničních zpravodajů, kteří se v posledních dnech zvláště angažovali,
    3. vyloučit všechny novináře, kteří se v kritických dnech postavili proti Sovětskému svazu,
    4. zavedení listovní a telefonní cenzury,
    5. jmenování nových předsedů Svazu čs. novinářů a Svazu čs. spisovatelů,
    6. politická rozhodnutí bude přijímat pouze strana a nikoli vláda,
    7. prosovětští političtí činitelé nesmějí být stíháni,
    8. těsnější spojení ČSSR s Radou vzájemné hospodářské pomoci,
    9. vyloučení všech ministrů, kteří se v posledních dnech zdržovali v Jugoslávii, a také ministra zahraničních věcí Jiřího Hájka za jeho vystoupení v OSN,
    10. zákaz separátních jednání s Jugoslávií a Rumunskem,
    11. návštěvy západních umělců, novinářů a vědců mohou být dovoleny jen v omezeném rozsahu, obdobně jako je tomu v NDR,
    12. vyhoštění vedoucího obchodního zastoupení NSR v Praze,
    13. odmítnout veškeré úvěry ze Západu,
    14. Zavedení vízové povinnosti pro všechny návštěvníky ze Západu, obdobně jako je tomu v NDR,
    15. upevňovat a rozvíjet bratrské vztahy se Sovětským svazem.“
  • V Čs. rozhlasu byl vysílán ještě týž den večer projev předsedy vlády O. Černíka, v němž kladl před sebe a posluchače, před celou čs. veřejnost množství osudových otázek, aby na ně postupně sám odpovídal. Zdůraznil urychlenou normalizaci poměrů a mimořádná opatření, která budou mít jen dočasnou působnost. Vláda předstoupí v nejkratší době před Národní shromáždění s programem normalizace.
  • K posluchačům Čs. rozhlasu promluvil večer také Josef Smrkovský, předseda parlamentu, který prosil občany, aby jemu a všem ostatním věřili, děkoval, že ve stínu tanků a letadel v pohnutých dnech demonstrovali proti vstupu cizích vojsk.
  • Za svá slova, adresovaná pracovníkům vědy, kultury, tisku, rozhlasu a televize a všem příslušníkům inteligence, sklidil však bezprostředně kritiku sovětských činitelů.
  • Marně se čekalo také na projev předsedy ústředního výboru Národní fronty Františka Kriegla, který byl po celou dobu deportován mimo Moskvu. Sověti ho nechtěli ani pustit zpátky do vlasti. Energický a důsledný postoj prezidenta republiky zapůsobil, že se F. Kriegel mohl vrátit s ostatními. Nad textem moskevského protokolu prohlásil, že „dřív umře, než podepíše“.
  • V nesčetných rezolucích a dopisech, na mnoha shromážděních vzpomínali naši občané jeho jméno ve spojení s neohrožeností bojovníka, který nepřistoupil na žádný diktát. Eticky a politicky stál úplně jinde, než Brežněv a jeho kamarila.
  • Postupně se čs. veřejnost dozvídala zejména ze zahraničního tisku a z letáků šířených mezi lidmi o přísně tajném protokolu, který byl součástí nejnapjatějších jednání v Moskvě. Tento protokol nebyl uveřejněn ani v Sovětském svazu, ani u nás v Československu. Svazoval ruce všem, kteří ho podepsali. Nešlo o dohodu rovnoprávných partnerů, ale jen a jen o diktát jedné velmoci, kterou ovládali neostalinisté.
  • Takový je výsledek dramatických událostí, jichž jsme byli svědky, ale zároveň jejími aktéry tady v okupovaném Československu. Máme zato, že naše vysílání sehrálo výjimečnou úlohu.

29. srpna 1968

  • Poslední dny letošního nadmíru horkého srpna jsou poznamenány studenými šoky, které ovlivňují náladu mezi lidmi, třebaže je jim určeno další provolání „Všemu československému lidu“.
  • Slova o „normalizaci“ a „dočasném pobytu cizích vojsk“ jsou však vzdálena nedávným pojmům o obrodném procesu a demokracii.
  • Slovník politiků, jimž jsme všichni věřili, se začíná plnit zcela novými odcizenými pojmy.
  • Naděje polednové politiky se začínají rozplývat.
  • Do toho přichází zpráva z Bratislavy, kterou 30. srpna otiskuje také Rudé právo.
  • Jde o prohlášení slovenských delegátů pražského XIV. sjezdu KSČ, v němž je uvedeno, že „vzhledem k tomu, že se zástupci dubčekovské reprezentace ujali svých funkcí v mimořádně těžkých podmínkách, nepovažujeme za možné být členy orgánu, v jehož čele není Dubčekovo vedení“.
  • Jak tomu rozumět, když vzápětí volají po svolání mimořádného sjezdu KSČ, aby se zabránilo rozkolu ve straně?
  • Ještě že máme možnost poslouchat zahraniční rozhlas: Rakouská vláda dementuje tvrzení moskevského listu Pravda, že v červenci a srpnu bylo do Československa přes Rakousko tajně dopraveno 22 pojízdných západoněmeckých vysílaček. Také firmy Siemens, Standart Elektro Lorenz a AEG – Telefunken odmítají tvrzení, že prodaly do Československa pojízdné vysílače.
  • Prezident USA Johnson v texaském San Antonio vyslovil varování před útokem Sovětského svazu na Rumunsko.
  • Ze zahraničního rozhlasu se dozvídáme i některé domácí události: Antonín Kapek, o němž jsme v posledních dnech neměli žádnou informaci – prý údajně trávil několik dní na své chatě mimo Prahu (vida ho, bojovníka!) oznámil, že se vzdává veškeré politické činnosti a rezignuje zároveň na funkci generálního ředitele ČKD Praha. Nepodílel se na žádném z posledních jednání, unikl sovětskému zatýkání a teď to všechno vzdává. (Dnes už podle známých dokumentů víme, že byl vůbec první, kdo poslal Brežněvovi žádost o pomoc a že v květnu 1990 spáchal sebevraždu.)
  • Sovětské jednotky začínají rozšiřovat první číslo tiskoviny s názvem Zprávy, které má vydávat „redakční rada při sovětských vojskách“, dovážejí se z Drážďan, kde se také tisknou. (Vycházely až do 10. května 1969 – celkem vyšlo 61 čísel.)
  • Předsednictvo Národního shromáždění vyjádřilo souhlas s požadavkem některých poslanců, aby se všichni poslanci formou čestného prohlášení vyjádřili, že „ani písemně, ani ústně nevyzvali vlády zemí Varšavské smlouvy k vojenskému zákroku v ČSSR“.
  • Vláda zahájila rozhovory se sovětským velením v Praze o stažení vojenských jednotek a uvolnění budov redakcí tisku, ČTK, rozhlasu a televize. Operativní skupinu ústředních orgánů při předsednictvu vlády vede jmenovaný místopředseda vlády František Hamouz.
  • Jako první jsou uvolněny budovy ÚV KSČ, Rudého práva a Karolina.
  • Zástupci sovětské armády požadují odstranit v hlavním městě všechna hesla, nápisy a plakáty, teprve za tohoto předpokladu opustí území hlavního města Prahy.

30. srpna 1968

  • Na schůzi předsednictva ústředního výboru KSČ projednali návrh referátu pro plenární zasedání ÚV KSČ, ale také četné návrhy na kádrové změny, jakož i návrh usnesení vlády o mimořádných opatřeních ke kontrole hromadných sdělovacích prostředků. Ještě týž den 30. srpna vydala vláda usnesení o těchto mimořádných opatřeních. Zřídila ÚTI - Úřad pro tisk a informace (zakrátko se ujal přiléhavý termín „ÚTISK“), jehož úkolem bylo jednotně usměrňovat a kontrolovat činnost tisku, rozhlasu, televize a ČTK, pracovat zároveň jako informační a konzultační středisko předsednictva vlády pro styk s redakcemi. Ředitelem byl jmenován Josef Vohnout (také příznačné jméno pro ten útisk!). Za 14 dnů nato přijalo Národní shromáždění zákon o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků, v němž je zakotveno zřízení „v zájmu dalšího pokojného vývoje“ v Čechách a na Moravě ČÚTI a na Slovensku SÚTI (Slovenský úřad pro tisk a informace). Dnes už víme, že tento zákon byl zrušen až k 29. březnu 1990 zákonem číslo 86/1990 Sb. o periodickém tisku a ostatních hromadných informačních prostředcích.

31. srpna 1968

  • Na zasedání ÚV KSČ (doplněném o členy zvolenými „vysočanským“ sjezdem) byl přijat moskevský protokol jako jediné východisko z dané situace. Politickou iniciativu měly v rukou reformní síly v čele s A. Dubčekem, které se domnívaly, že existuje reálné východisko z tragické situace (možnost normalizovat situaci v zemi a dosáhnout odchodu cizích vojsk).
  • V sobotu 31. srpna se konalo zasedání ÚV KSČ za účasti členů ÚKRK a některých delegátů XIV. mimořádného sjezdu, vybraných krajskými výbory KSČ. Hlavní referát měl A. Dubček, potom L. Svoboda informoval o postupu moskevských jednání a J. Smrkovský o znění moskevského protokolu. V. Biľak, J. Pilller, M. Jakeš, D. Kolder a další přenesli čestná prohlášení, že se nikdy, ani v posledních deseti dnech nedopustili na lidu republiky ničeho, co by bylo v rozporu se ctí komunisty a občana Československé socialistické republiky.
  • Zasedání schválilo výsledky moskevských protokolů, zrušilo usnesení o svolání mimořádného XIV. sjezdu KSČ na 9. září a ustavilo komisi pro přípravu sjezdu komunistů v českých zemích. Kooptovalo do ústředního výboru sedm dosavadních kandidátů a 80 nových členů, zvolených na vysočanském sjezdu.
  • Z návrhů o kádrových změnách schválilo uvolnění M. Chudíka z členství v ÚV KSČ, z předsednictva byli uvolnění O. Švestka, D. Kolder, E. Rigo, F. Kriegel, z funkce kandidáta předsednictva ÚV KSČ uvolnilo A. Kapka a Č. Císaře uvolnilo z funkce tajemníka ÚV KSČ. Novými členy předsednictva ÚV KSČ byli zvoleni L. Svoboda (čestný člen), E. Erban, J. Hetteš, L. Hrdinová, G. Husák, Vl. Kabrna, Z. Mlynář, K. Neubert, J. Pinkava, Š. Sádovský, V. Slavík, V. Šimeček, B. Šimon, A. Ťažký a J. Zrak. Novými kandidáty předsednictva ÚV KSČ se stali K. Poláček, F. Barbírek. Novým šéfredaktorem Rudého práva byl jmenován Jiří Sekera namísto O. Švestky, který byl pověřen řízením týdeníku Tribuna.
  • Ještě v průběhu zasedání z Moskvy L. Brežněv telefonoval A. Dubčekovi a kritizoval „nedemokratický způsob doplňování ÚV“, tj. kooptaci části delegátů vysočanského sjezdu do nového ÚV KSČ.
  • Ze své funkce byl odvolán ministr vnitra J. Pavel a na jeho místo jmenován Jan Pelnář. Ten okamžitě vydal rozkaz o dalších úkolech ministerstva, v němž je nutné konsolidovat bezpečnostní aparát, narušený v minulých dnech. Zároveň vydal tajný rozkaz o mimořádných opatřeních k zabezpečení klidu a pořádku.
  • V prohlášení umělců, novinářů a vědců se dementují zprávy ze zahraničí o tom, že naši kulturní pracovníci opouštějí republiku. „Lidé, kteří jsou za hranicemi, jsou tam legálně, nehodlají vytvářet novou emigraci, naopak se chtějí vrátit domů“.
  • Moskevská Pravda uveřejnila článek, podle něhož „řádilo v ČSSR na 40 000 ozbrojených kontrarevolucionářů“.
  • Americká agentura AP a některé rozhlasové stanice přinesly zprávu o současném pobytu čs. ministra zahraničních věcí J. Hájka ve Švýcarsku jehož cílem je ustavit čs. vládu v exilu.
  • Ve Washingtonu se konala schůzka velvyslanců zemí NATO a státního departmentu USA. Komuniké konstatovalo „nejsilnější přítomnost sovětských ozbrojených sil ve střední Evropě od druhé světové války, což představuje ohrožení bezpečnosti USA a jejich spojenců“. Je proto nutné uvést v život konkrétní opatření k zajištění společné bezpečnosti.

Pak už zbyl jenom zmar.


Další vývoj v Československu byl určen tzv. „salámovou“ technikou Moskvy a konzervativních klik v KSČ. Postupné ořezávání a postupně i kriminalizace všeho, co si lid Československa v tomto dějinném úseku masově přál a čemu věřil a co si vydobyl.

V krátké době byli z politiky a veřejných funkcí odstraněni prakticky všichni aktéři „Pražského jara“, snad s výjimkou presidenta. Nastupující „normalizace“, kterou do rukou pevně uchopil Gustáv Husák, provázená masovými čistkami nejen v KSČ, ale i na pracovištích, potupné lámání charakterů celého národa nuceným souhlasem s pamfletem „Poučení z krizového vývoje…“, zesílením činnosti „zdravého jádra“ StB, represemi, vězněním nepohodlných, cenzurou a relativizací morálky.

Posledním krokem bylo v roce 1975 nahrazení nemocného a již senilního Ludvíka Svobody Gustávem Husákem, který tím ve vlastních rukách zkoncentroval moc generálního tajemníka ÚV KSČ a presidenta republiky.

Nechci a nemohu být soudcem těch, kteří v Moskvě přijali a podepsali moskevské protokoly, ale jejich zrada důvěry lidu znamenala v důsledku zlomení charakteru nejméně dvou generací československých občanů. Nevím, jestli se měli nechat zastřelit, nebo deportovat na Sibiř. Nechci budovat složité konstrukce: coby-kdyby.

Touto dlouhou zprávou jsem chtěl naznačit jediné: vždy, když se v jednotě národ semknul a postavil se na odpor nějaké zvůli, politické elity jej v této jednotě opustily a ponechaly na pospas. Odvetnou akcí národa za tyto zrady byl vždy pokles morálky, konfidentství, podlézání novým satrapům, ohnutý hřbet a nastrčený zadek. Lhostejno, zda v roce 38, 68, či 89.

A to, že tyto charakterově pokřivené generace jsou zdrojem toho, co tady dnes sklízíme.

Konec


  1. Výročí 21. srpna 1968 se blíží
  2. Prolog zrady
  3. Iškariotský stříbrný
  4. Vzepětí národa
  5. Národ ještě věří
  6. Zrada národa

Prameny: česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia, archivy Syndikátu novinářů a s laskavým svolením pana Vlastimila Shaany Šantrocha jeho Vzpomínáčky

Celý cyklus je starý již 4 roky (2011), ale myslím, že neuškodí zopakovat si, že až žalostně se nám stále dokola historie opakuje: národ se semkne a sjednotí za nějakým cílem a následně jej pak „elity“ zradí. Připsáno 20. srpna 2015.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 942 × | Prestiž Q1: 12,02

+19 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top