Štítky článku: •  

K prosperitě se nelze prodanit

Murray N. Rothbard (1926-1995) byl děkanem rakouské ekonomické školy. Byl ekonomem, ekonomickým historikem a liberálním politickým filozofem. Na sklonku života se pokoušel najít schůdná řešení pro transformace východoevropských, socialistických ekonomik do fungujícího modelu.

murray-rothbard.jpg (3,372 kiB)
M. Rothbard

Vzhledem k tomu, že (nejen) naše republika setrvala v základě na většině principů předchozího režimu, dokonce v některých oblastech dotáhla tento socialismus pouze k ještě vyšší formě: byrokratickému centralismu. Pravda – z Ústavy sice zmizela oficiální úloha Komunistické strany, zmizela StB (?), zmizely Lidové milice, ale neuvěřitelná koncentrace moci v rukou KSČ byla jenredistribuována na různá detašovaná pracoviště Státu, do mnoha a mnoha ministerstev, úřadů, ústavů, rad, fondů a správ.

Protože jsme v podstatě v transformaci ekonomiky (a v důsledku i společnosti) udělali jen polovičatá opatření, stojí za to si připomenout, které kroky jsme neučinili, či kterým se nevěnovala dostatečná pozornost a které M. N. Rothbard pokládal za stěžejní.

Anglický originál naleznete zde.

Bylo sice umožněno soukromé podnikání (ale to se uvolňovalo už za perestrojky), byly sice učiněny kroky k restitucím majetků původním vlastníkům, ale stát si ponechal v rukách nezměrnou nátlakovou sílu tyto soukromé držitele a soukromé subjekty ovlivňovat, perzekvovat a dodatečně jim ekonomickými a úředními nástroji zasahovat do výkonů jejich práv a svobod.

Jinými slovy: došlo sice k „uvolnění“ centrálního plánování ve prospěch svobodného trhu, ale zároveň došlo k rozsáhlým restriktivním opatřením uplatněním Státní moci, která tento trh soustavně pokřivují, omezují a komplikují. Jinými slovy: nedošlo k privatizaci státu.

Rothbard velmi přesně pojmenovává problém východního bloku: „Přišli se nás zeptat, jak mají zavést svobodný trh pomocí byrokratických metod a nástrojů. Prostě nepochopili, že trh je dění, které nelze ani přikázat, ani naplánovat“. Interakci tolika jevů a okolností, že je nelze předvídat, ani předpokládat.

Je jasné, že mohutná socialistická byrokracie v takovém případě bude klást nastolení volného trhu obtížné překážky.

Obdobně tito „transformátoři“ chápali i význam kapitálových trhů, ale nedokázali dovolit tvorbu domácího kapitálu.

Klausův/Třískův/Ježkův postup privatizace měl zásadní filosofické a právní nedostatky. Ten postup si totiž zachoval princip vládního rozdělování, navíc egalitářského rozdělování, i těm, u kterých bychom ani nenašli důvod pro obdržení podílu na majetku. Byl to nešťastný způsob pro vytvoření základů zcela nového liberálního řádu vlastnických práv.

Zároveň s právním vakuem při privatizaci to vedlo k dvěma jevům: k poměrně masivnímu rozkradení privatizovaného majetku a v důsledku následné absence kapitálu domácího pak ke státnímu protežování a „kupování“ zahraničního kapitálu na účet celé obce (pobídky, daňové prázdniny). V důsledku toho jsme se stali „montovnami“ a „žrouty“ těch nejhorších potravin, přičemž „export“ domácího kapitálu jen nadále pokračuje.

Váhavý postup při uvolňování jen některých oblastí trhu pak má za následek reprodukující se distorze celého systému, což v důsledku vede k růstu nedůvěry již tak dosti nedůvěřivé veřejnosti.

Což můžeme po dvaceti letech jen potvrdit. Stát si ponechal celou řadu státních a polostátních firem pouze za jediným účelem: pod pláštíkem „přirozeného monopolu“ saje z občanů dodatečná zdanění, nepodléhající daňovému systému a ani kontrole parlamentu. Otázka je jednoduchá: „Cui bono?“ Občanu, nebo Státu? Protože to není totéž!

Pro dosažení opravdové svobody musí být úloha vlády a jejích poradců omezena pouze na proces uvolňování, a to co nejrychleji, jak jen je to možné. A poté by hlavním motivem vlády a Státu mělo být to, aby trhu nekladla překážky.

Tento poznatek je asi jedním z nejlepších receptů, jak provést opravdové reformy a transformace.

V poměru k množství vyrobeného zboží koluje v oběhu příliš mnoho peněz. Dlouhodobě totiž vlády nafukují peněžní zásobu s cílem ufinancovat rozbujelé státní výdaje. Poté, co peníze jsou utraceny a ceny rostou, začíná vláda spílat rostoucí inflaci, obviňujíce černý trh, nenasytné spotřebitele, zbohatlíky atd. a dokončuje dílo tím, že zabavuje peníze v okamžiku, kdy se dostanou do soukromých rukou. Ať tento proces někdo nazývá volným trhem nebo ne, pravdou zůstává, že jde o konfiskaci a nespravedlnost a dvojité nepřímé zdanění a uvalení břemena na celou ekonomiku.

Ano, to je přesně jediné, co současný Stát dovede ještě dělat: nalézt tu nejposlednější hromádku nějakých peněz a tu si nějakým svým vlastním výnosem přivlastnit. Navíc se parlamentní systém dostal do vážných nesnází: místo aby byl permanentním hlídačem vlády a jejích excesů, vybudoval se mechanismus, kdy vládne zhruba stejná skupina, která má parlamentní většinu i zákonodárnou moc. O kontrolním mechanismu parlamentu si lze jen nechat zdát.

Východoevropané se velmi rychle stali obětí domnělé nezbytnosti rapidního zvyšování daní a nutnosti jejich progresivity. Daně jsou však parazitické a etatistické, podkopávají iniciativu, tvorbu úspor a výrobu. Daně narušují vlastnická práva k soukromému majetku. Daně zvyšují nezaměstnanost. Čím vyšší jsou daně, tím více se stává ekonomika socialistickou, naopak čím jsou nižší, tím více se ekonomika přibližuje opravdové svobodě a privatizaci, čímž se myslí systém reálných soukromých vlastnických práv.

No, k tomu snad ani nelze nic dodat.

Pokud je daňová sazba dostatečně nízká, potom forma či systém zdanění nejsou příliš důležité. Zjednodušeně řečeno, pokud by byly daňové sazby pod jedním procentem, bylo by nepodstatné, jestli jsou vybírány z důchodu, majetku, spotřeby či kapitálových zisků. Naopak je důležité si klást otázku, jak velká část společenského produktu by měla uvíznout v neproduktivním chřtánu státu a důraz by měl být kladen na snahu toto břemeno minimalizovat.

Pravda číslo 2. A navíc – nikdo by se ani nepokusil daně krátit.

Existují tři základní cesty, jak vláda získává peníze: zdaněním, tiskem peněz a prodejem zboží a služeb. [Čtvrtá forma příjmu, půjčky od veřejnosti, striktně závisí na předchozích třech způsobech získávání zdrojů.] Ve skutečnosti nemůže být řeč o volném trhu a odstátňování do té doby, dokud má vláda moc „padělat peníze“ neboli tisknout nové peníze, ať už v podobě bankovek či bankovních depozit. Takovéto tisknutí peněz je v podstatě skrytou formou zdanění a vyvlastněním majetku a zdrojů těch, kteří vyrábí. Zamezení tomuto padělání má za následek vytlačení vlády z trhu peněz a z toho taktéž vyplývá nutnost eliminace papírových peněz a centrální banky. Odstátnění měny může nastat jen v tom případě, kdy budou papírové peníze nahrazeny trhem přijímaným kovem, nejlépe zlatem.

Všechny tyto tři cesty vláda soustavně a drtivě uplatňuje: daní již mnohokrát zdaněné, tiskne peníze jako na drátku a jako největší zaměstnavatel ve státě prodává zboží a služby. Plus si ještě půjčuje. V souhrnu to můžeme úplně klidně označit jako průběžný a plíživý proces znárodňování.

Přijetí zákona, který omezí vládu samu není zasahováním do ekonomiky, právě naopak.

Nejvyšší čas omezit vládu, aby přestala politicko-lobbyisticky vládnout, ale vrátila svobodu zpět jednotlivcům, občanům.

Socialistická ekonomika je ekonomika řízená (či omezovaná) obrovskou státní byrokracií. Tito byrokraté by měli být ihned propuštěni a byla by jim tím dána příležitost nalézt si produktivní zaměstnání a rozvíjet své produktivní schopnosti v nyní rostoucím a rozkvétajícím soukromém sektoru.

I když Státní plánovací úřad neexistuje, vláda má nesmírné množství neoprávněných nástrojů, jak do ekonomických jevů zasahovat. Je třeba nekompromisně a rychle provést privatizaci vládních aktivit. Navíc existuje v takovýchto socialistických státech (a náš jím je!) spousta vládních aktivit, které není třeba ani privatizovat, ale rovnou zrušit. To znamená, že odstátnění by v sobě mělo zahrnovat rušení, nikoliv privatizaci, těchto aktivit: regulační orgány, centrální banky, finanční úřady a samozřejmě všechny ty úřady, které dosud spravovaly nyní privatizované aktivity. [Je důležité si uvědomit, že jestliže vládní aktivita spíše škodí než prospívá společnosti, mohli bychom si přát, aby výkon této aktivity byl co nejméně efektivní.]

Jako poradce moskevské vlády v roce 1990 zjistil ekonom Paul Craig Roberts, že pro tamější obyvatelstvo připadají ohledně nomenklatury (a lhostejno, zda politické, nebo byrokratické) dvě možnosti: buď jim podříznout hrdla anebo je vyloučit z účasti na rozdělování vlastnických práv k rozdělovanému majetku. Tedy:
  1. …umožnit nomenklatuře nalézt si produktivní zaměstnání v soukromé sféře.
  2. …nebo okamžitou přímou výpověď

Závěr

Body nabízeného Rothbardova plánu odstátnění Státu jsou jasné:

  1. Zásadní a drastické snížení daní, vládní zaměstnanosti a vládních výdajů.
  2. Úplná privatizace státních aktiv: tam, kde je to možné, navrácení původním vyvlastněným vlastníkům nebo jejich dědicům; pokud to tak není možné, darování akcií dělníkům a rolníkům, kteří daná aktiva spravovali.
  3. Ctění úplných a bezpečných vlastnických práv pro všechny vlastníky soukromého majetku. Protože úplná vlastnická práva znamenají úplnou svobodu ve směně a transferech majetku; vládní zasahování do této směny je nepřípustné.
  4. Zbavení vlády možnosti tisknout peníze, nejlépe cestou zásadní reformy, kterou by byla v jednom okamžiku zrušena centrální banka a její zlaté rezervy by nahradily bankovky a depozita v podobě nově definované zlaté měnové jednotky.

Všechno toto může být (a mělo by být) provedeno najednou v jeden den, přičemž samotná měnová reforma může být provedena v postupných krocích během několika dní.

Ale to etatisté, centralisté, socialisté a technologové moci nemohou nikdy pochopit, ani si vzít za vlastní, že Kalousku, Nečasi, Sobotko, Paroubku a četní zástupové dalších.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 736 × | Prestiž Q1: 19,62

+49 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top