Štítky článku: •  

O zkratkách, eufemismech, sociálním inženýrství — 2

Velký Voltaire za svatou trojici Osudu každého z nás považoval dědičnost, prostředí a okolnosti. Kdy začít s výchovou dítěte? Oliver Wendell Holmes, asi nejmoudřejší soudce v historii Ameriky, doporučil započít s pedagogickým úsilím aspoň o století dřív, než se dítě narodí. Obtížně se dá polemizovat se zkušeností ze zemí třetího světa, různě rozvojového, že lze daleko snadněji dostat domorodce ven z džungle, buše, než divočinu dostat ven z domorodce.

oliver-wendel-holmes.jpg (25,333 kiB)
Oliver Wendel Holmes Jr.
(∗ 1841 — † 1935)

Nevalně se daří integraci eskymácké mládeže, roztroušené na obrovském prázdném prostoru severní Kanady. O obtížích, až nemožnosti, proniknout do domorodého uvažování mě informoval dánský lékař po svém deset roků trvajícím pobytu v Grónsku.

Nynější situace v Austrálii, jehož původního obyvatelstva — tzv. Abos — Aborigines — bylo odhadem jen sto tisíc, roztroušených po celém kontinentě, od té doby pětinásobně do půl milionu se rozmnoživších. Nyní převládá politika omluv, kompenzací, mnohými privilegii obdařovávaní Aboriginové nadále se domáhají více oficiálních omluv za dřívější příkoří a tím i legalizaci dalších nároků na finanční kompenzace. Zatímco australská mládež si musí při studiu přivydělávat všelijakou prací, Abo je placen státem za ochotu do školy docházet, a to s výsledky, že sedmnáctiletí opouštějí školy s gramotností pětiletých.

Ona nepatrná menšina obyvatelstva si ale nárokuje vlastnictví poloviny vší půdy v zemi. Jsou bídně pozadu za ostatním obyvatelstvem v otázkách zdraví, dosažené délky života, vedou v nadprůměrné spotřebě alkoholu, též v náramně značné kriminalitě. Živobytím, de facto povoláním většiny jich je pobírání sociálních dávek — celoživotní penzisté od kolébky do hrobu, však kajícnický stát se o ně postará.

V této souvislosti nelze nepomyslet na ošidnosti s integrací romského, dřív jinak pojmenovaného etnika v české zemi. Jeho vysokou kriminalitu a tuze nízkou gramotnost v prostředí, kam jejich prapředkové dovandrovali už před mnoho stoletími. Porovnejme s vietnamskou, jen nedávno vzniklou komunitou a se školními výkony jejich dětí.

Všichni nejsme stejní a nikdy nebudeme. A osudu budiž děkováno, že nám zkrušující uniformita, děsivá perspektiva totalitní jednotvárnosti, přece jen nehrozí.

Do života se zajisté líp startuje z rodinného paláce než z blechárny. Narodit se jako Rockefeller ve zlaté kolébce není zásluha. Z ubohých začátků se vyšvihnout, mnohé docílit, je skutečnost, na kterou leckdo reaguje nejen s nelibostí, stane se mu výčitkou, může ji pokládat za urážku. A americký establishment — liberální inteligence, pedagogové, media a ovšem i politici, de facto prosazují postoj, že úspěch jiných nemá zejména být pobídkou k dosažení téhož, ale důvodem tzv. grievance („stížnost, rozhořčení, zlost“), kdy autentický poctivý výkon, úspěch, je devalvován odsudkem „privilege“, případně i jako „inequity“ („nespravedlnost“), kdy lidé neúspěšní, jakkoliv třeba jen svou vlastní výlučnou vinou, jsou poctěni přejmenováním na „less fortunate“, což vše by se mělo napravit reformami, sociálním inženýrstvím, redistribucí dosažených výsledků, ve jménu „social justice“.

Důraz na individuálním výkonu přetrvává zejména ve sportovních disciplinách — černošští boxeři, sprinteři, dvoumetroví basketbalisté — a žádné přidělené kvóty pro mrňavé Asiaty. Ale ve vzdělání primárním kritériem není excellence, ale equality. Však i z tolik prosazovaného programu „No Child Left Behind“ George W. Bushe jakoby vyplývalo, že bez ohledu na nature, nurture, attitude, apptitude — těchto zásadních předpokladů — každý žák by to přece mohl dotáhnout na docenta v oboru nukleární fyziky, každý by mohl zpívat v Metropolitní opeře.

Realita je ovšem taková, že zejména černošské žactvo po dvanácti letech výuky, odchází s podvodnými diplomy, se znalostmi odpovídající úrovni z páté či šesté třídy.

Politicky korektní reformátoři přispěchají s vysvětlením: vina státu, nedostatek potřebných financí. Jenže od roku 1965 Amerika investovala triliony dolarů do nedosažitelného utopického cíle rovnosti výsledků. V propočtu výloh na každého žáka New York City je zpravidla na prvním místě. S těmito výkony v matematice: černochů uspěje 40 %, Hispánců 46 %, bělochů 75 %, Asiatů 83 %. (Což mě jednou přimělo k poťouchlému švejkovskému doporučení mezi námi kantory, mým odkazem na skutečnost, že třeba na Taiwanu a v Jižní Koreji výlohy na vzdělání jsou daleko nižší a výsledky daleko lepší, a z toho pak mým vyplývajícím dotazem, zda by tedy nebylo nejvhodnějším řešením zdejší vyhazování peněz pořádně omezit.)

Experimentům se sociálním inženýrstvím se v našem rodném prostředí zejména dařilo v dobách řízného třídního boje. Čtenářům ze starší generace by ještě mohla být povědomá písmena ADK — Absolventi dělnického kurzu, oni Ádékáři, též známí jako Přípravkáři, produkt úsilí, s nímž se započalo velekrátce po Vítězném únoru 1948. Vyhledat správné proletářské typy do rychlokurzů, kdy za pouhý jeden rok a třeba i za míň být obdařeni ekvivalentem gymnaziální maturity a jejich automatickým přijetím k univerzitnímu studiu. Čímž by správně třídně posílili řady žactva převážně nedělnického původu.

Vybavuje se mi neblahý rok 1949, když v našem prvním ročníku na právnické fakultě přibylo několik takových tvorů, o pár roků starších, opatrnický bolševický odstup si zachovávajících. S vědomím svého politicky privilegovaného postavení, přitom ale i jakoby s pocity, připomínajícími dívčinu, ocitnuvší se na císařském bále s dírou v punčoše.

Většina třídy rovněž nereagovala přílišnou vřelostí. Naše zkoušky byly ústní, k nim jsme přicházeli kolektivně, celkem sedm tzv. studijních kroužků. Pokud jsem mohl posoudit, získané znalosti Ádékářů se ověřovaly jaksi privátně, bez svědecké přítomnosti nás spolužáků. Každopádně, těmto kádrům cesta ke značným kariérám otevřená.

Řízná kádrová výměna postihovala všemožná odvětví státní mašinerie. Jejího dopadu se občas povšimla zahraniční media. Například se zmínila o unikátu československé diplomacie, jejíž reprezentant v Uruguayi neovládal žádný jazyk — ani ten jeho vlastní. On totiž velmi značně koktal. Což ovšem kompenzováno jeho perfektně spolehlivým bolševickým zakalením.

V justici došlo k uplatnění písmen PŠP — Právnická škola pracujících. První poúnorový ministr spravedlnosti Alexej Čepička, ještě dřív než ho čekala kariéra generálských lampasů, v Hoříně u Mělníka na bývalém Lobkowiczově zámku dal zřídit učiliště pro vybrané proletáře, kteří to pak do roka dotáhnou na jurisprudenty. Roční produkce asi stovky absolventů umožnila vyhazovat stejný počet starých kádrů.

Péešpáci našli zalíbení ve svých kariérách. Netlačili se na okresy, ale spíš na ministerstvo. V mé době ovládli Nejvyšší soud (namátkou jmenuji kádry Stýblo, Uhlíř, Litera), ministerstvo spravedlnosti (Číhal, Kejzlar, Michlová), osmnáct z devatenácti krajských prokuratur a všech devatenáct předsednictví krajských soudů. Maturitu, čtyři roky na univerzitě a dva roky soudního čekatelství kompenzoval dělnický profil a rok na Hoříně. Zmíněný Číhal to za sezonu dotáhl z manuála na juristu, náměstka ministra spravedlnosti a šéfa vojenské justice s šarží plukovníka. Těžko pak nevěřit Číhalově oddanosti režimu tak velkorysému.

Jeho kariéra ho aspoň uchránila od trapností, které čekaly péešpáky oblečené do talárů. Zejména ti slovenští vynikali mimořádným ignorantstvím. Pamatuji jistého Zelinku, bývalého železničního dělníka, který po několika letech udělování socialistické spravedlnosti se teprve propracovával k jakési pologramotnosti.

Zvlášť nebezpeční byli ambiciózní hákliví frustráti, aspoň částečně si vědomí svých nedostatků. Vždy jsem se vyhnul soudruhu Rojtovi, řádícímu v Rokycanech, odkud pak pro své zásluhy povýšil do pražské metropole k souzení disidentů, politických delikventů.

Ministerstvo spravedlnosti si časem přece jen povšimlo různých těch nedokonalostí a ponouklo PŠP soudce, aby si na dálku tu normální univerzitu udělali. Nároky spíš blahovolné než rigorózní, a doktoráty potěší i nejzarputilejšího proletáře. Ještě že páter Plojhar, který dvacet roků ministroval zdravotnictví, neměl stejný nápad vytrénovat si do roka dělnické chirurgy a pak později, pomocí korespondenčního kurzu, je seznamovat s anatomickým složením jejich obětí.

V příštím pokračování se soustředíme na významná písmena AA.

Píše pan Ota Ulč své postřehy (nejen) z USA

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 040 × | Prestiž Q1: 6,70

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top