Štítky článku: •  

O zkratkách, eufemismech, sociálním inženýrství — 4

Začnu se zopakováním samozřejmosti, že my pozemšťané nejsme stejní a naštěstí nikdy nebudeme. A snad není důvod k hořekování, když mezi multimiliony naprosto nepozoruhodných individuí zazářil například Mozart, Wolfgang Amadeus, už jako čtyřletý chlapeček komponující symfonie.

Sociální inženýři manipulátoři zareagují adjektivem FAIR — že není poctivé, spravedlivé, po česku tedy „férové“, když někteří mají mnoho a jiní nemají nic.

Pak ale pozor při vstupu, vklouznutí na tak tenký led. Jistěže je výhodnější narodit se v paláci než v nějaké bídné chýši, a stát má mít příležitost zmírňovat dopad takových kontrastů — aniž by ale možnosti stejných příležitostí začal ztotožňovat s kýženým cílem stejných výsledků.

Thomas Sowell, černoch, výtečný ekonom a publicista, ve svém pojednání „The ‚Fairness‘ Fraud“ (Townhall.com., 22. 2. 2012 Původní článek (pdf), anglicky) reaguje na tvrzení politika, že není férové, když dítě, narozené neprovdané matce v Bronxu bude mít horší vyhlídky do života, než v sousedním státě Connecticutu. Sowell odpovídá takto: „Otázka, zda život je férový, se značně liší od otázky, zda ve společnosti existují stejná pravidla odměn a trestů pro každého. Lidé se chovají různě — s různými ovšem výsledky.“

Vědecky, statisticky nesčetněkrát potvrzeno, že trpí výchova dětí v prostředí bez otce (nepřítomného, neznámého, vězněného, atd.), což je případ tří čtvrtin všech černošských dětí, narozených mimo manželství. Stejné statistiky potvrzují, že dosažené vzdělání je přímo úměrné dosaženému platu a životní úrovni. A je to rovněž případ černošského etnika s nejvyšším procentem nedokončené povinné školní docházky.

Další relevantní Sowellova otázka: „Dovolit politikům zmocnit se víc peněz stále větším zdaňováním úspěšných občanů, aby je utráceli k vylepšení svých šancí na znovuzvolení, do jaké míry toto je pak ‚férové‘ vůči těm jiným?“

Rovněž značně je prosazován politicky korektní požadavek DIVERSITY — rozmanitosti, kýžené různosti, se zdůrazňováním práv, nikoliv však povinností, všemožných menšin, zejména ovšem rasových, též náboženských či s podivnými sexuálními zálibami. Pravidlo má však jednu výjimku a tou je politika, její vkus a orientace, a to zejména v americkém akademickém prostředí. Čím prestižnější učiliště, tím přísnější kriteria, s požadavky totožných hodnot, kráčet v jednotné frontě, jíž je ovšem liberalismus ve své americké, hodně levicové podobě.

V šedesátých letech čili před půl stoletím, době už dvou generací, došlo k prosazování písmen AA, programu jakkoliv třeba chvalitebného, leč nikoliv v souladu s ústavou. Ústava (14. amendment) přece jednoznačně přikazuje barvoslepé posuzování jedince, bez ohledu na rasu, národnost, náboženství, socio-ekonomické zařazení.

Již jen nezřídka se cituje tužba Martina Luthera Kinga, v památném roce 1968 zavražděného: „Mám sen, že jednoho dne mé čtyři děti budou žít v národě, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle svého charakteru.“

Soudy vesměs sympatizují se zřetelnou negací onoho dnes již dost posmívaného archaického principu barvoslepé rovnosti.

obama-dreams-from-my-father.jpg (21,226 kiB)
Dreams from My Father

Prvním takovým precedentem bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu (Bakke vs Kalifornská univerzita v Davis) v roce 1969 ve věci žalobce, neúspěšného žadatele o přijetí na studia medicíny, vzdor jeho lepším výsledkům, než jaké docílili přijatí úspěšní žadatelé z řad menšin. Tito nejvyšší soudci, s výpomocí eufemismů, s všelijakými piruetami se značili vybruslit z přece jednoznačného ústavního požadavku, příkazu oné bezpodmínečné rovnosti.

Takže například „kvóty“ — příliš zřetelné, jednoznačné, se rozmělňovaly ve „směrná čísla“, či „žádoucí trendy.“ Mnoho akademických funkcionářů a politiků se rozhodlo pro menší zlo — snížení požadavků pro černošské a hispánské kandidáty (nikoliv však pro asijské, kteří dle uvažování AA menšinou ke zvýhodnění oprávněnou nejsou) — čímž se jim umožní kýžený krok k jinak nedosažitelným kariérám.

Bruslící juristé výslovně sice nepotvrdili zřetelně protiústavní praxi měřit nestejným metrem, ale přece jenom za některých, jistěže netypických, nepříliš častých situacích, bude vhodno přihlédnout, záhodno výjimečně učinit, aby atakdále.

To tedy byl rok 1969. Akce AA v plném běhu, ledacos se docílilo a zejména nedocílilo, jak například potvrzeno podrobným vyhodnocením US Commission on Civil Rights (2010).

obama-the-audacity-of-hope.jpg (22,934 kiB)
The Audacity of Hope

Léta plynula, v Bílém domě se usídlil nový nájemník, produkt AA.

Barack Hussein Obama — americký fenomén, do značné míry mediální výtvor, však něco takového tu dřív ještě nebylo: černý otec z Keni, bílá matka z Kansasu, na havajských ostrovech nebo třeba jinde narozený, v Indonésii vyrostlý, na Harvardu vzdělaný.

V projevu k delegátům Demokratické strany v roce 2004, jenž značně pomohl jeho kariéře, Obama tehdy ujistil, že „zde není černošská Amerika, bělošská Amerika, španělsky mluvící Amerika, asijská Amerika, zde jsou Spojené státy americké.“ Rasovou identitu nezdůrazňoval, nepokládal ji za něco primárně důležitého, dominantním tématem přestalo být lpění na kdysi již dávném otroctví, pokročili jsme směrem k prospěchu oné diversity — vzájemně užitečné, obohacující rozmanitosti. On je přece příkladem, jak vlastním přičiněním lze vyniknout.

A snad téměř každý, od zdrojů jako Newsweek po New York Times Obamu velebil za jeho post-racial hodnocení amerického stavu věcí. Jenže předčasné to radovánky, krok za krokem se pak začala zpřítomňovat ta pravá realita. Však stačit měla blízká, dvacet roků trvající asociace s jeho duchovním mentorem, černošským rasistickým maniakem, reverendem Jeremiášem Wrightem. Nikdo se pořádně nezačetl do Obamových memoárů (Dreams from my Father) s přiznáními jako:

„Když mi bylo dvanáct či třináct roků, přestal jsem se zmiňovat o matčině rase, poněvadž jsem začal získávat pocit jako bych se tím zavděčoval bělochům.“ Přiznává, že „Našel útěchu v pěstování pronikavého pocitu rozhořčení a nepřátelství vůči matčině rase. Nikdy jsem nenapodoboval lidi bílé nebo hnědé rasy, jejich osud mi byl cizí. Ztotožňoval jsem se s otcem, černochem, synem Afriky.“

V druhé své knize (Audacity of Hope) se zaručuje „Budu stát na straně muslimů v případě, že politický vítr se pohne tak ošklivým směrem.“

Dobrá, to jsou jen citáty, z textu vytržené. Ale nevytrženo zůstává jmenování Erica Holdera do funkce Attorney General, Van Jonese, snoubícího ekologii s rasismem, Toma Pereze do funkce vedoucího odboru pro lidská práva v ministerstvu spravedlnosti, už za prezidenta Clintona ve státu Marylandu vehementně prosazujícího kvóty podle rasových kritérií. V případě náboru do řad požárníků, ve zkoušce (apptitude test), ze 48 úspěšných kandidátů, 46 byli běloši. Perez výsledek odmítl se slovy „Takové statistiky jsou nepřijatelné (unacceptable).“

Předchůdce George W. Bush byl pravidelně nemilosrdně kritizován, zatracován jako primitiv, blb, ba i válečný zločinec. Nic takového by si ovšem nikdo na Obamovu adresu netroufl.

Diskriminující program AA se netýkal jen přijetí na studia, ale i pro přijetí do zaměstnání, při rozhodování o vládních zakázkách, s přihlédnutím k firmám s rasově zvýhodněným vlastnictvím. USA jsou ovšem federací padesáti států, jejichž předpisy se v mnohém značně liší. V Kalifornii v roce 1996 došlo k hlasování (Proposition 209), jež zakázalo rasová preferenční kritéria v oblasti veřejného vyššího vzdělání.

Jinak tomu ale ve státě Michiganu, na výtečné univerzitě v Ann Arboru (též adrese ekonoma Jana Švejnara, zájemce o český prezidentský trůn), kde se důsledně uplatňovala preferenční a tedy diskriminují praxe. Došlo k žalobě odmítnutých bělošských žadatelů o přijetí na studia práv — kausa Grutter vs Bollinger (tehdejší rektor, nyní v téže funkci na Kolumbijské univerzitě v New Yorku) a k definitivnímu rozhodnutí u Nejvyššího soudu došlo v roce 2003 těsnou většinou jednoho hlasu (5 : 4) ve prospěch žalované strany a její rasově motivované diskriminace. Poněkud rozmělněno zákazem automatického připisování plusů jen s ohledem na barvu pokožky, nicméně s jaksi mlžným přikývnutí k legitimitě pokračujících praktik jakožto údajného kýženého cíle oné diversity.

Rozsudek (majority opinion) vypracovala soudkyně Sandra O'Connor. V něm velebila onu diversity (slovy „encourages lively classroom discussion, fosters cross-racial harmony“) zbožná to přání, nemající s realitou nic společného. Místo harmonie přece očividně dochází k averzím, konfliktům, frustracím a ghetoizaci sice zvýhodněných, ale míň než znamenitě vynikajících studentů. Ve svém rozhodnutí ale přiznala, že „rasová klasifikace, vzdor naléhavostí svých cílů je potenciálně (potentially) nebezpečná.“ Též předpověděla, že tato sice dosud potřebná, ale přece jenom obtížně stravitelná praxe ještě potrvá 25 roků.

john-g.-roberts.jpg (24,463 kiB)
John G. Roberts

Jenže je tu teď naděje, že tak dlouho nepotrvá. Soudkyně O'Connor Nejvyšší soud opustila (zdravotní důvody, pokud se nemýlím), a tehdejšímu prezidentu George W. Bushovi se podařilo na její místo prosadit spíš konzervativně orientovaného juristu Samuela A. Alito. Nový předseda Nejvyššího soudu John G. Roberts (jehož nominaci se marně snažil Obama zabránit, načež pak po svém volebním vítězství musel složit přísahu právě k jeho rukám) se jednoznačně skepticky vyjádřil k rasově motivovaným vládním programům („Racial balancing is not transformed from ‚patently unconstitutional‘ to a compelling state interest by relabeling it ‚racial diversity‘.“)

Takže je teď naděje, že pět hlasů (Roberts, Alito, Scalia, Thomas, Kennedy) rozhodnou, že veškeré rasově motivované AA počínání je protiústavní. Mělo by se tak stát v rozhodnutí sporu Fisher vs University of Texas, No. 11–345, v němž studentka Abigail Fisher, běloška, žaluje univerzitu, že ji odmítla přijmout výlučně z rasových důvodů. Zákon (Title VI of the Civil Rights Act of 1964) výslovně zakazuje rasovou diskriminaci v programech financovaných z federálních zdrojů.

Obamova administrativa vyjádřila podporu stanovisku texaské univerzity nadále uplatňovat diskriminace jménem oné „diversity“.

Lze si jen přát, že dojde k rozhodnutí, jehož se obává politicky korektní rektor Lee Bollinger jako něčeho, co je ominous — zlověstné, osudné.

Tuze doufám, že naše rodná zem se vyvaruje takových starostí — žádné již zkratky ADK, PŠP, natož hrozící AA, vyvarovat se alibistickým eufemismům, též inženýrům duší, zkázonosným, jakkoliv politicky korektním břídilům.

KONEC

Píše pan Ota Ulč své postřehy z USA

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 100 × | Prestiž Q1: 5,03

+1 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top