Štítky článku: •  

O dárcích a příjemcích — ošidnosti s redistribucí

Štědrý distributor A cizího majetku B vděčným nabyvatelům C, s třeba i poctivě míněným záměrem po dosažení maximální spravedlnosti — oné zaručeně nedosažitelné nirvány. Znárodňovat, vyvlastňovat, konfiskovat, z cizího rozdávat.

Nevím o případech, že léčba radikálním přerozdělováním se někde příliš povedla. Pokusy spíš končily ke škodě nejen těch oškubávaných, ale i podarovávaných. Aniž by ovšem příliš splasklo sebevědomí inženýrů lidských duší, kteří se o tak tristní výsledky zasloužili.

Před mnoha lety — v roce 1967, krátce před pošetilým pokusem národa o socialismus s lidskou tváří, jsem odletěl do Asie představit se vyženěnému čínskému příbuzenstvu, aby si okoukli takto získaného bělošského barbara. Poprvé jsem s ocitl v onom tzv. Třetím světě, k němuž tehdy ještě patřil Taiwan (v České republice nadále paličácky przněn označením Tchai-wan, dokonce takto s pomlčkou). Při první příležitosti jsem se začal s tchánem hádat o nemravných praktikách v pouliční dopravě v metropoli Taipei a nejen tam. Protestoval jsem proti nehoráznostem dosud přežívající živnosti rikšů — chudáků v roli tažného zvířete: ne sice již bosky klusat s nákladem nijak provinile se cítícího pasažéra, ale na bicyklu, opřeni do pedálů a za jejich zpoceným hřbetem sedí ten který transportovaný vykořisťovatel.

Od tchána jsem se dozvěděl o údělu mnou litovaných chudáků. Většinou to byli vysloužilí vojáci Čankajškovy armády, která se po vítězství komunistů stáhla na ostrov mimo Maocetungův dosah. Na moji otázku, proč nejdou dělat něco méně potupného, jsem byl informován o nedostatku tehdy lepších existenčních příležitostí.

Taková dilemata se vyskytující v přemnoha podobách. V Malajsii a nejen ovšem tam, děvčátka od rána až do setmění se hrbí u monotónní výroby bot a prádla, a odměnou je jim pár šesťáků. Basketbalista Magic Johnson, svým vzrůstem téměř žirafám konkurujícím, za své nicnedělání — reklamy s jeho jménem, velebícím výrobky Niké — pobírá víc peněz, než všechny dělnice v jihovýchodní Asii této firmy dohromady.

Jak by se dalo nesouhlasit s požadavkem, že je přece nejvyšší čas, aby se začalo s redistribucí, pořádným přerozdělováním?

Až do začátku devatenáctého století Haiti, tvořící polovinu karibského ostrova Hispaňola, byla zásluhou plantáží s cukrovou třtinou ekonomicky prosperující francouzská kolonie. Tuze vykořisťovaní otroci v roce 1804 ale povstali a své bílé pány vesměs vyvraždili. (Mezi historiky, zabývajícími se onou dobou, se lze dočíst, že dopad haitského hororu tuze ovlivnil postoj států severoamerické konfederace, odmítajících zrušení otrokářství.)

Haiti se po USA stala první samostatnou republikou v západní hemisféře. Dodnes, s obyvatelstvem z poloviny negramotným, zůstává tou zcela nejchudší, vzdor pravidelné a nemalé finanční asistenci, zejména z Washingtonu, z jeho již důkladně vypleněných měšců.

unrwa.jpg (5,988 kiB)

Pouhým přísunem peněz se ovšem osudy států nevyřeší. Jak je porovnávat s váhou historické zkušenosti, klimatem, kulturou, všeobecnou mentalitou? Jak by asi vypadala zde zmiňovaná západní hemisféra, kdyby její severní část kolonizovali Španělé a tu jižní část Britové? Po šestidenní válce na Blízkém východě, kdy Izrael uštědřil svým početným nepřátelům pořádný výprask, jsem jel se po té zajímavé obtížné končině porozhlédnout. Být svědkem nepřehlédnutelných kontrastů — nehybnost jedním, tvořivé úsilí druhým směrem.

Prosperující plantáže versus pasivní nicnedělání. Takový kontrast se nedá zaflastrovast úsilím ve všemožných podobách, třebas s písmeny UNRWA (United Nations Relief and Works Agency), speciálním odvětvím OSN, zahrnující palestinské obyvatelstvo rekordním množstvím všemožné asistence. S nevalným ovšem úspěchem, s patrně nevymýtitelnými problémy jako inefficiency, mizerná koordinace a ovšem mohutné rozkrádání.

O nic víc optimističtějším příkladem poslouží Zimbabwe, bývalá Jižní Rhodésie.

Za třicet roků postkoloniální existence, se ji jejím osvoboditelům podařilo zruinovat. Několik tisíc výtečně produktivních farem, živících celou zemi, vyvlastnit a předat prezidentovým oblíbencům, bez zájmu a schopnosti smysluplně hospodařit.

Výsledkem je ovšem hladomor.

V daleko menší míře to leckterému z našich pamětníků připomene sudetské pohraničí v prvním poválečném období. Nyní je Německo zmohutnělé, sjednocené — všeho všudy 16 federálních států (včetně 3 metropolí — Berlín, Hamburg, Brémy) — potýkajících se s ošidným břemenem oné redistribuce. Brát od prosperujícího Bavorska, Hesenska, Baden-Würtenbergu, ve prospěch Berlína, Brém, Duryňska,, s přirovnáváním k Řecku, Španělsku, Portugalsku. Bavorsko zcela určitě netěší přesuny fondů do méně perspektivních končin, že u nich doma nutno platit za vysokoškolské vzdělání, kdežto v Berlíně nikoliv.

Thomas Sowell, znamenitý černošský ekonom a publicista (Hoover Institute, Kalifornie) ve svém textu „The Fallacy of Redistribution“ (Townshall, 21. 9. 2012) se tématem zabývá: fallacy ve smyslu „klam, falešná představa“. Jako nejlepší, ale nikoliv jediný příklad uvádí 20. století, kdy iniciativy s redistribucí bohatství dosáhly, zejména redistribuce, zmnožení chudoby. Teoreticky by tomu tak ovšem nemělo být, když se vezme menšině její velké bohatství a jím se podaruje méně majetná většina.

Jenže je v tom notný zádrhel: konfiskovat, všelijak rozdávat lze jen hodnoty již existující a nikoliv ty budoucí, které by tvořili, ale již netvoří jejich původní, nyní však zkonfiskovaní, rozkulačení jedinci. Navíc když zasáhne krutá ruka vládců, výsledkem je hladomor, jehož počet obětí ve Stalinově říši ve třicátých letech odhadem stál víc životů, než co se Hitlerovi podařilo docílit v holocaustu.

Na rozdíl od farmářů, průmyslníci jsou se svým umem pohyblivější, mohou ho uplatnit ve značných dálavách. Sowell jako příklad uvádí ruského vynálezce Igora Sikorského, jenž se svým umem znamenitě uspěl, letadla a helikoptéry v Americe stavěl.

Nejvzácnější hodnotou v kterémkoliv státu není bohatství pod nohama, jen ho vyrýpnout a dostat na povrch, ale to co je v hlavách jeho lidí — onen tzv. human capital — znalost, zručnost, zkušenost, ovšem za podmínky, že stát umožní uplatnění takového talentu. Z Castrova socialistického experimentu desetina národa upláchla a z chudáků exulantů se na Floridě stali prosperující Novoameričané, v notném kontrastu s jejich doma setrvavšími soukmenovci.

Přibývající množství znalosti je ovšem k prospěchu národa, ale nikoliv v zájmu všech vládců.

Některým přece víc vyhovuje pasivita, pokorná podřízenost mocipánům.

Ota Ulč, 2012

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 790 × | Prestiž Q1: 5,75

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top