Štítky článku: •  

Soukromý majetek ještě jednou

Bývám označován za nepřítele soudobé společnosti, ignoranta, kterému nedochází nutnosti moderního společenského zřízení. Nedocházely mi však ani nutnosti komunistického, resp. reálně socialistického zřízení a nedochází mi ani nutnosti zřízení současného. A ani pro něj nemám nějaký specifický název.

Rodiče, vlastně prarodiče, se kdysi přistěhovali z Moravy do Prahy. Ale ani náhodou dobrovolně. Dědeček si prošel Podkarpatskou Rusí, Slovenskem a nakonec zakotvil v Hodoníně. Pojal tehdy myšlenku, že limonády nejsou špatný kšeft a naučil se vařit šťávy, koupil kyvety na výrobu sifónu a úspěšně limonády vyráběl a prodával do širého okolí. Limonády vyráběl, lahvoval a rozvážel náklaďáčkem do mnoha okolních hospod. Dařilo se mu.

Jenže tou dobou se začalo dařit i komunistům. Jedno z prvních opatření bylo, že si nesmí vařit šťávy sám, ale musí je povinně odebírat ze státního sektoru. Co na tom, že státní šťávy měly životnost dva dny? Láhve v hospodách bouchaly, odběratelé se bouřili a děda to musel zabalit. Nikdo mu vlastně nic nevyvlastnil ani neznárodnil. Jen byl konkurenčně zneschopněn.

Ale o tom to vlastně není.

Přibyli do Prahy, děda se stal úředníkem vzájemné pojišťovny Slavia a život byl nějak snesitelný. Do Prahy přibyla i prababička a celý ten rod. Jako zajištěný člověk si děda s babičkou pořídili za Prahou zahrádku – ostatně byli zvyklí hospodařit – a městský život jim tuto přirozenost odepíral. Tuto nemovitost si pořídili někdy v listopadu 1950. Žádný statek. Zahrádka cca 2,5 ha s dřevěnou chatkou a v Praze byt 1+1.

Kdysi, velmi dávno, se manželé Heydrichovi usnesli, že ukradnou a zarizují zámeček v Panenských Břežanech. Byl výstavní, hodný zastupujícího říšského protektora. Paní Heydrichová si potrpěla na společenský život a protože Panenské Břežany byly daleko za periferií Prahy, rozhodla se, že k oživení společenského života je nezbytné sídlo vybavit letištěm. Na výstavbu letiště byli zjednáni italští váleční zajatci. Trochu není jasné, jaké italské vězně mělo k dispozici nacistické Německo, ale ponechme to bez odpovědi. Italští vězni stavěli, ale nedostavili. Říšský protektor zahynul před dokončením letiště.

Letiště zůstalo v nedokončeném stavu v podstatě až do roku 1953, kdy do něj přešla společnost Aero, do té doby registrovaná v Praze ve Kbelích.

Společnost Aero – v té době už Státní podnik – letiště zprovoznila, byť zpočátku pouze s travnatou přistávací plochu. V letech 1919 – 1932 se společnost Aero zabývala svojí vlastní vývojovou řadou letadel Ae-01 až A-100. V těsně předválečných letech vyráběla licenční bombardéry Bloch MB-200 a dopravní letadla Havilland DH-50.

Po válce, v inkriminované době, od roku 1954 (a zkušebně od roku 1951) se nově instituovaný podnik Aero Vodochody byl nucen orientovat na vývoj a licenční výrobu vojenských stíhacích letounů MiG-15 (1954) a posléze na řadu MiG-15Bis, MiG-19 (1958), MiG-21 (1963-1972), resp. MiG-23 (1967-1985).

mig-15-rb1.jpg (13,812 kiB)
MIG-15 RB

Proč o tom tak široce píšu? Protože ta chata a zahrada prarodičů se vyskytovala přesně na prvním kilometru před prahem přistávací dráhy. A závod Aero všechny ty proudové stíhače pečlivě testoval ve všech výkonnostních režimech ve vzduchu. Nevím, jestli jste někdy zblízka slyšeli startovat či přistávat proudové letadlo. My ano. Dnes a denně, mnohokrát za den. Jako děti jsme z nich měli děs. Sestra, jen zaslechla zvuk letadla, utíkala jako o život do chaty schovat se babičce pod sukně, nebo sebou plácla do trávy, ucpala si uši a bezmocně strachy řvala. A to nemluvím o nadzvukových strojích, které při rychlosti nad Mach+1 prolamovaly s ohlušujícím třeskem zvukovou bariéru (sonický třesk).

Z poklidné zahrádky se stal permanentně řvoucí děs. Za celá ta léta se ovšem nikdo ani náznakem nepokusil kompenzovat tu šílenou hlukovou zátěž ani nám, ani stálým obyvatelům obce. A že tento soukromě vlastněný pozemek cizím zásahem přišel o značnou část své ceny netřeba zdůrazňovat.

mig-19.jpg (18,699 kiB)
MIG-19

Další útok proti tomuto soukromému majetku se odehrál v sedmdesátých letech. Tehdejší JZD Klíčany navezlo na blízké pole obrovské kvantum igelitových pytlů s močovinou. Ty během zimy popraskaly a močovina se tajícím sněhem dostala do hlubokých vrstev ornice a následně se po několika letech objevila ve zdrojích pitné vody ve formě dusičnanů a dusitanů v koncentraci o stovky procent překračující hygienické předpisy. Voda ve studních se stala hygienicky závadnou a nepitnou. Ani za tento ekologický zločin nebyl nikdo pohnán k zodpovědnosti a škoda nebyla majitelům žádným způsobem kompenzována.

Třetí morová rána následovala v devadesátých letech. Stát se rozhodl vystavět rychlostní komunikaci Praha-Teplice. Plánovači narýsovali plány stavby, která rozpoltila obec Panenské Břežany ve dví. Nešťastní majitelé pozemků a zahrad, přes jejichž pozemky se dálnice vycabila byli sice vyplaceni, ale výkupní cena byla žalostná (něco kolem 4 Kčs/m2) a ti, kteří se vzpouzeli byli nekompromisně vyvlastněni za náhradu Kčs 0,20/m2.

Pozemky vlastníků, které jsou k dnešní dálnici těsně přilehlé byly zcela opominuty. Vlastníci nedostali nic. Od roku 1992/1993 byli obtěžováni nadměrnou prašností, hlukem stavebních strojů a devastací přístupových komunikací při výstavbě. Po uvedení dálnice do provozu jsou k dnešnímu dni již 18 let obtěžováni dopravním hlukem dálnice, exhalacemi ze spalovacích motorů a nadměrnou světelnou expozicí.

mig-21-bis.jpg (20,013 kiB)
MIG-21 bis

No a pokud odhadujete, že se nedočkali ani jediné koruny kompenzace, samozřejmě máte pravdu. Jejich pozemky jsou v současné době v podstatě bezcenné a neprodejné. A do značné míry neobyvatelné, nehledě ke kontaminaci ovoce a zeleniny.

Nejnovějším atakem na obyvatele Panenských Břežan je záměr finanční skupiny Penta Investments udělat z letiště Vodochody mezinárodní letecký terminál. Cílem je vytvořit paralelní letiště k letišti Ruzyně především určené pro charterové a nízkonákladové lety.

Tentokrát ale již nejde o bezohlednou akci státu, ale o projekt ryze soukromý. A pokud budu hodně nepříjemný, tak o soukromý projekt významně financovaný z veřejných prostředků. Pokud si nevzpomínáte, pak právě skupina Penta Investments za babku skoupila pozemky kolem letiště Ruzyně, které od ní později stát za velmi drahé peníze zpětně vykoupil.

Ale o tom až v příštím článku.

Závěr z této stati (volně navazuje na článek Neúcta k soukromému vlastnictví) je v podstatě velmi jednoduchý. Za komunistického zřízení byla úcta k soukromému vlastnictví prakticky nulová a nelze se tomu příliš divit.

Dvaadvacet let po převratu se ale vlastně vůbec nic nezměnilo.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 025 × | Prestiž Q1: 12,88

+23 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top