Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Všichni presidenti světa, i ti mí

Charles Bukowski by mi snad tu parafrázi názvu jeho knihy odpustil. Chtěl jsem jen nějak shrnout události posledních dnů a vlastně i roků.

Můj život provázela celá řada presidentů. Nebudu se zabývat těmi zahraničními a pokusím se zaměřit pouze na ty zdejší.

Když jsem se dozvěděl, že Václav Havel zesnul, měl jsem nutkavou potřebu napsat mu nekrolog. Během několika hodin po jeho úmrtí byla novinových článků, nekrologů a různých postojů k jeho osobě plná média. Až tolik, že mě původní potřeba opustila. Ty novinové i internetové články mě přišly vesměs jako velmi vypjaté, jakoby přeexponované, některé jen prvoplánově povrchní, jiné až hyenistické, jiné až hloupě servilní.

Když jsem přišel na svět, pozvolna odezníval teror padesátých let. Na Pražském hradě tehdy seděl Antonín Novotný. Vlastně pro úplnost není od věci si zopakovat dějepis:

  • 1918 – 1935: Tomáš Garrigue Masaryk (* 1850, † 1937)
  • 1935 – 1938: Edvard Beneš (* 1884, † 1948)

Období druhé světové války:

  • 1938 – 1945: Emil Hácha (* 1872, † 1945), Státní president Protektorátu Čechy a Morava
  • 1939 – 1945: Jozef Tiso (* 1887, † 1947), president Slovenského štátu
  • 1938 – 1945: Edvard Beneš, president paralelní exilové vlády

Poválečná situace:

  • 1945 – 1948: dr. Edvard Beneš
  • 1948 – 1953: Klement Gottwald (* 1896, † 1953)
  • 1953 – 1957: Antonín Zápotocký (* 1884, † 1957)
  • 1957 – 1968: Antonín Novotný (* 1904, † 1975)
  • 1968 – 1975: Ludvík Svoboda (* 1895, † 1979)
  • 1975 – 1989: Gustáv Husák (* 1913, † 1991)
  • 1989 – 1992: Václav Havel (* 1936, † 2011)
  • 1992 – 2003: Václav Havel (Česká republika)
  • 2003 – dodnes: Václav Klaus (* 1941)

Podobizna Antonína Novotného mě provázela prvními školními roky nejen na poštovních známkách, ale i na fotografiích ve školních učebnách. A byl mi dokonale lhostejným. Události kolem smrti jeho předchůdce si nemohu pamatovat, ale podle dobových zpráv lze dovodit, že jen zemřel jeden aparátčík a byl nahrazen jiným.

Antonína Novotného smetlo Pražské jaro a presidentem se stal voják, armádní generál Ludvík Svoboda. Antonín Novotný zemřel v roce 1975 za absolutního nezájmu a zpráva o jeho smrti byla vysázena malými písmenky někde až na páté straně Rudého práva.

Asi to byl můj první dotek s politikou. Velmi přesně si vybavuji jedny jarní noviny z roku '68, kde se na titulce ocitly vedle sebe fotografie Alexandera Dubčeka a Ludvíka Svobody.

Ludvík Svoboda byl svým způsobem mým presidentem. Až později jsem si uvědomil, že jeho buzulucká minulost nebyla až tak bez poskvrnky a jeho angažmá v potupném jednání v Moskvě v srpnu 1968 a přijetí ultimát Moskevského protokolu mu u mně hodně ubralo na lesku. I když plně chápu jeho bezděčnou poznámku: „Já je znám (Rusy), co dovedou“.

V roce 1975 byl Ludvík Svoboda nucen abdikovat. Zčásti pro neschopnost vykonávat prezidentský úřad pro pokročilou stařeckou senilitu, jednak pro vysokou ambicióznost jeho nástupce Gustáva Husáka.

Přesto vše, když v r. 1979 a.g. Ludvík Svoboda zemřel, vybavuji si velmi přesně jeho „státní“ pohřeb. Jeho tělesné ostatky byly vezeny na lafetě děla v rakvi překryté státní vlajkou přes celou Prahu. A lidé se spontánně scházeli podél celé trasy jeho poslední cesty a vzdávali mu čest. Jakoby se symbolicky loučili i s nějakým přesahem tohoto presidenta.

V té době už plně probíhala etapa tuhé „normalizace“. Doba zešedla a politicky „zglajchšaltovatěla“ pokud to vůbec ještě šlo. Po krvavých padesátých letech nastoupil jiný režim. Režim politického konformismu, doba estébáckého teroru, zavírání lidí za banality, zakazování všeho možného i nemožného, doba emigrací a jen trochu jiného strachu.

Nic nemohlo spravit to, že se Gustáv Husák naučil mluvit česky, nic nepomohlo, že byl pronikavě inteligentní, nic nepomohlo, že byl velmi dobrým rétorem. Vytvořil jen dobu bezobsažných tlachů, prázdných gest a beznaděje.

Gustáv Husák řečnil na sjezdech a natáčel novoroční projevy v nichž na nás zíral přes brýle podobné dnům popelníků. V těch projevech však vždy chybělo něco podstatného. Byla-li v nich nějaká čísla (mimo politických frází), vždy scházela vztažná jednotka.

Byla-li řeč o růstu nějakého odvětví průmyslu, byl zmíněn nárůst o x %, ale už nikdy o základu, k čemu jsou ta procenta vztažena. A naopak: bylo-li řečeno, že jsme dosáhli světově unikátního výsledku 6,8 tanku na obyvatele, i zde bylo zamlčeno jaký je to procentní podíl na něčem jiném, či za jakou cenu to bylo.

Byla to pouhopouhá čísla, která měla dokladovat úspěchy socialismu a přitom bezděky dokladovala všechny jeho neúspěchy. Nic neměnila na tom, že lidé nadále stáli před prázdnými obchody, stáli nekonečné fronty na základní zboží tzv. vyspělého státu. Ty teoretické percentuelní úspěchy jim zajišťovaly jen možnost výběru z jediného zboží daného typu, pokud vůbec byl k dispozici. A „suché“ a přesládlé kubánské pomeranče, stejně většinou jen před Vánocemi.

Gustáv Husák byl donucen abdikovat pod tlakem ulice v prosinci 1989. Symbolicky, v duchu absurdních dramat Samuela Becketta, zvolili komunističtí poslanci i přes své osobní nesouhlasy novým presidentem Václava Havla.

Můžeme mít 100 výhrad k jeho volbě a můžeme mít 100 výhrad ke složitým souvislostem sklonku roku 1989. Ať byly věci jakékoliv, ve svém životě jsem získal svého druhého presidenta, ačkoliv jsem si jej sám nevolil.

Možná byl legrační, když si při své prvé inauguraci vytáhl kalhoty příliš vysoko, možná byl z mého hlediska myšlenkově trochu příliš „nalevo“, možná byl některým lidem příslovečným trnem v oku z jiných důvodů. Ale tím vším byl lidský.

Myslím, že zcela nezpochybnitelné je to, že zbytek světa jej velmi respektoval. Dokonce o mnoho více, než lid vezdejší. Václava Havla tento fakt velmi trápil.

Domnívám se, že to, co Václav Havel udělal pro světový věhlas Československa, resp. České republiky téměř nemá obdoby. Alespoň matné povědomí světa, že Česká republika není kdesi ve Vídni, ani není jednou z federativních republik Jugoslávie je nezpochybnitelným výsledkem jeho angažmá na Pražském hradě. Kdyby ničím jiným, tak už jen tím se mimořádně zasloužil o Českou republiku.

A to, že tam z legrace jezdili na kolobrndě, je pro mne jen „zlidštěním“ do té doby přeškrobeného a toporného chování jeho předchůdců.

Gustáv Husák zesnul v roce 1991 v naprostém zapomnění a lhostejnosti veřejnosti. Paradoxní je, že přes svůj celoživotní „vědecký“ ateismus si ke svému skonu přizval kněze. Nelze to vnímat jinak, než že Gustáv Husák sám věděl, že žil celý svůj život v ideologických lžích, kterým svým způsobem i pragmaticky věřil, ale věděl, že to byl život ve lži. Snad proto se potřeboval na prahu svého života vyzpovídat ze svých hříchů.

Václav Havel byl mým presidentem, ačkoliv jsem s ním mnohdy nesouhlasil politicky. Lidsky mi však byl velmi blízký.

Osobně jsme se vlastně setkali jen dvakrát v životě: poprvé, když jsem byl pozván na recepci na Americkou ambasádu tuším v roce 1990, nebo 1991, ku příležitosti výročí ukončení druhé světové války. Ne, že bych ji zažil, ale díky nějakým jiným okolnostem jsem byl pozván. Hostitelkou byla úžasná paní Shirley Temple-Black (1989 – 1993) a pozváni byli (mj.) i nejvyšší státní představitelé.

Hovořil jsem s ním i s dalšími. Nemohu nezmínit jednu věc: i v té nejvyšší ústavní roli se choval nesmírně skromně, snad až ostýchavě a plaše.

Podruhé jsem jej viděl až po mnoha letech, už jako exprezidenta, když loni uvádělo Jihočeské divadlo jeho poslední hru Odcházení. Při premiéře byl osobně přítomen. Po skončení představení na něj čekali místní papaláši s velkohubými projevy. On před nimi uprchl do místnosti technického personálu divadla. Seděl v šatně s kulisáky, maskéry a inspicienty, popíjel pivo a zdál se mi v té společnosti velmi šťastný. Byl už jako věchýtek; nejmenší průvan by jej odnesl. Ale byl stále stejný: skromný, ostýchavý a stydlivý.

Minulou neděli skonal. Je mi až trapno za všechny ty bulvárem zavánějící novinové články a za řady farizejských projevů z úst vysokých státních činitelů které byly řečeny při jeho pátečním pohřbu.

Prastará biblická formule říká: „Prach jsi a v prach se obrátíš“. Dodal bych za sebe, že velmi záleží na tom, co v tom mezičase fyzického bytí člověk vykoná. Může to být jen mechanický život v rámci stanovených mantinelů, anebo život zasvěcený pravdě, jakkoliv riskantní a obtížný. A právě ten druhý vytváří ten transcendentní přesah rozměru jednotlivce za jeho pozemský život. Trochu to připomíná Jana Husa, trochu to vyvolává rozpaky.

Následník Václava Havla, Václav Klaus je mi politicky o mnoho bližší, než pan Václav Havel. Ale lidsky a osobnostně je mi naprosto cizí. Zdá se mi, jako by jeho ambice přesáhly v některých ohledech jeho vlastní rozměr. Až tak daleko, že Václava Klause nemohu vnímat jako svého presidenta, ačkoliv s řadou jeho názorů souhlasím.

Vaše tělo se pane Havle v pátek rozplynulo v několika obláčcích kouře. Prach jste byl a v prach jste se vrátil. Ale Vaše stopa v tomto pozemském světě není bez významu.

Loučím se s Vámi, pane presidente, se smutkem. Ne státním a nařízeném, ale se smutkem osobním. A i Vy vidíte, že tato moje svoboda jak to takto cítit je znovu oktrojována. Už mi zase někdo poroučí.

Vy jste se, pane Havle, zpovídat příliš nemusel. Váš duch Vás opustil bez církevního rozhřešení i bez posledního pomazání. Ale myslím si, že Vám to moc nevadilo.

Zdvíhám za Vás, pane, číšku piva. Snad mi rozumíte.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 628 × | Prestiž Q1: 11,90

+19 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Všichni presidenti světa, i ti mí

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top