Štítky článku: •  

Amnestie

Amnestie je pravomoc prezidenta, která mu umožňuje hromadně promíjet a snižovat tresty a právní následky odsouzení, právo nařizovat, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo. Amnestie se může vztahovat i na přestupky. Pokud se vztahuje na přestupky, vždy se jedná konkrétně o některý z přestupků a uděluje se celoplošně. Amnestie nemůže být zrušena. Prezident může určit okruhy osob, na které se amnestie vztahuje, i okruhy osob, na které se nevztahuje. K platnosti amnestie je třeba spolupodpis předsedy vlády nebo pověřeného ministra. (Wikipedia, současnost)

Leze mi na nervy s jakou vehemencí spousta lidí neustále a bez znalosti faktů opakuje, že Václav Havel svou amnestií z 1. ledna 1990 propustil vrahy, násilníky a zloděje. Není to totiž pravda, alespoň ne v takto zjednodušené formě. Ta amnestie byla sice relativně velmi široká, ale také dosti selektivní.

Je třeba mít stále na paměti, že komunistický režim, když někoho potřeboval nutně zavřít, tak to prostě učinil. Podle hesla: „kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde“. Komunistickou stranou ovládaný a řízený justiční systém, spolu s StB, se v mnoha případech nezabýval ani zdaleka hledáním spravedlnosti (…ach, jak málo se změnilo!), ale spíše ideologickým cílem a politickým zadáním KSČ.

Mnoho lidí se ocitlo za zdmi Mírova, Ruzyně či Borů za nějaký zástupný paragraf, který byl jen zneužit, aby na nějaký čas vzpurnému jednotlivci ukázal, kdo je tady pánem. Havel to ze svých praktických pobytů za mřížemi dobře věděl. A koncipoval svoji amnestii s tímto vědomím.

Masivní nárůst kriminality, k němuž v roce 1990 došlo, byl spíše důsledkem široce chybně vnímaného pojmu demokracie (mnoha lidmi byla totiž pochopena spíše jako anarchie), a z jisté části i pramenící z frustrace o které zpíval Karel Kryl: „po vinných ani slechu a jiným ku prospěchu jsou naši ranění…“.

Z vězení bylo tehdy propuštěno 23 260 osob (více než dvě třetiny všech vězňů), což se stalo důvodem široké kritiky Havlova rozhodnutí. Havlovi kritici mu vyčítali, že tímto rozhodnutím výrazně zvýšil míru kriminality. Trestných činů spáchaných propuštěnými na základě této amnestie (tzv. amnestovanými) však bylo jen 9 procent z celkové kriminality v roce 1990. Tuto propagandistickou lež do zblbnutí opakovaly „některé“ tiskoviny tak dlouho, až se podle Goebbelsovské poučky stalo, že 100× opakovaná lež se stala pravdou.

Z výše uvedeného faktu lze dovodit, že drtivá většina amnestovaných se do vězení nevrátila a nepodílela se na žádné kriminální činnosti.

Než se podíváme na vlastní text amnestie z 1. 1. 1990 (rozh. PR č. 1/1990 Sb.), podívejme se na některé významnější amnestie v naší novější historii:

  1. První amnestie presidenta Antonína Novotného z 9. května 1960 (rozhodnutí č. 54/1960 Sb.), vyhlášená u příležitosti 15. výročí konce druhé světové války, prominula tresty za protistátní trestné činy (kromě případů, že šlo o „přímé agenty imperialistických rozvědek, teroristy, sabotéry, záškodníky a organizátory nebezpečných protistátních skupin“ apod.) a za řadu dalších trestných činů. Šlo o nejrozsáhlejší amnestii od r. 1946 až do pádu komunistického režimu v r. 1989.
  2. První, nejrozsáhlejší amnestie presidenta Ludvíka Svobody z 9. května 1968 (rozhodnutí č. 55/1968 Sb.), vyhlášená „v roce 50. výročí vzniku samostatného státu“ (fakticky ovšem u příležitosti Svobodovy inaugurace), prominula tresty za trestný čin opuštění republiky, z trestů za protistátní trestné činy byly prominuty tři roky, dále byli amnestováni všichni pachatelé takových trestných činů, kteří si odpykali aspoň osm let odnětí svobody, a u ostatních trestných činů byl prominut jeden rok.
  3. Poslední amnestie před pádem komunistického režimu, provedená rozhodnutím presidenta republiky Gustáva Husáka ze 27. října 1988, č. 167/1988 Sb., vyhlášeným u příležitosti 70. výročí vzniku Československa a 20. výročí vyhlášení federace, prominula některé nepodmíněné tresty za úmyslné trestné činy do dvou let, za nedbalostní trestné činy do tří let a dále všechny trestné činy emigrantské; šlo o reakci režimu na vzrůstající společenské napětí a sílící kritiku toho, že ČSSR nedodržuje své mezinárodní závazky v oblasti lidských práv.
  4. Rozhodnutím presidenta republiky z 8. prosince 1989, č. 150/1989 Sb., které vyhlásil president Husák dva dny před svou abdikací, byla provedena generální amnestie politických trestných činů. Šlo mj. o trestné činy podvracení republiky, pobuřování, zneužívání náboženské funkce, hanobení republiky a jejího představitele, hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele, opuštění republiky, poškozování zájmů republiky v cizině, odnětí věci hospodářskému určení, nedovoleného podnikání, útoku na státní orgán a orgán společenské organizace, ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele, maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi a hanobení národa, rasy a přesvědčení.
  5. Svou první a nejrozsáhlejší amnestii vyhlásil president Václav Havel 1. ledna 1990 u příležitosti svého zvolení do funkce (rozhodnutí presidenta republiky č. 1/1990). Při ní byly prominuty tresty do dvou let u úmyslných trestných činů, resp. do tří let u nedbalostních trestných činů a v případě trestů úhrnných a souhrnných. (Tehdy ještě nebyla třeba kontrasignace jinými ústavními činiteli.) Propuštěno bylo cca 15 000 vězňů, 16 000 se trest zkrátil.

Václav Havel jako prezident České republiky udělil i další amnestie, a to v letech 1993 a 1998. Obě se týkaly jen nižšího počtu osob (130 a 955) a nevzbudily větší kontroverze.

  1. Druhá Havlova amnestie ze 3. února 1993 (rozhodnutí č. 56/1993 Sb.), vyhlášená u příležitosti jeho zvolení presidentem České republiky, prominula tresty za nedbalostní trestné činy se sazbou do tří let odnětí svobody.
  2. Poslední, „malá“ amnestie presidenta Havla ze 3. února 1998 (rozhodnutí č. 20/1998 Sb.), vyhlášená na počátku druhého Havlova funkčního období, prominula tresty nebo jejich části ve výměře do šesti měsíců a provedla abolici u trestných činů se sazbou do dvou let odnětí svobody.
  3. President Václav Klaus jako historicky první hlava státu při svém nástupu do funkce v r. 2003 amnestii nevyhlásil.

Amnestie z 1. ledna 1990


Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. ledna 1990 o amnestii

(č. 1/1990 Sb.)

U příležitosti svého zvolení prezidentem Československé socialistické republiky využívám práva daného mi ústavou a vyhlašuji tuto

amnestii:

Čl. I

Promíjím nevykonané tresty

  1. odnětí svobody nebo jejich zbytky samostatně uložené za přečiny,
  2. odnětí svobody podmíněně odložené,
  3. nápravného opatření nebo jejich zbytky,
  4. peněžité nebo jejich zbytky, pokud nebyly uloženy vedle trestu odnětí svobody,

které byly nebo budou pravomocně uloženy za přečiny nebo trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí s tím, že se na pachatele hledí dnem tohoto rozhodnutí, jako by nebyl odsouzen.

Čl. II

  1. Promíjím nevykonané tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, které byly nebo budou pravomocně uloženy za trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud nepřevyšují
    1. dva roky za úmyslné trestné činy,
    2. tři roky za trestné činy spáchané z nedbalosti,
    3. tři roky u úhrnných a souhrnných trestů uložených za úmyslné trestné činy a trestné činy spáchané z nedbalosti,
  1. Z ostatních trestů odnětí svobody nebo jejich zbytků, které byly nebo budou pravomocně uloženy za trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí, promíjím
    1. z trestů uložených za úmyslné trestné činy jednu třetinu, nejméně však dva roky,
    2. z trestů uložených za trestné činy spáchané z nedbalosti jednu polovinu, nejméně však tři roky,
    3. z trestů úhrnných a souhrnných uložených za úmyslné trestné činy a trestné činy spáchané z nedbalosti jednu třetinu, nejméně však tři roky.
  1. Ustanovení odstavců 1 a 2 se vztahují též na tresty úhrnné a souhrnné uložené za trestné činy a přečiny.

Čl. III

Tresty odnětí svobody, které byly pravomocně uloženy za trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí, u nichž horní hranice trestu odnětí svobody nepřevyšuje jeden rok, promíjím s účinkem, že se na pachatele hledí dnem tohoto rozhodnutí, jako by nebyl odsouzen.

Čl. IV

Nařizuji, aby nebylo konáno řízení o přečinech, které byly spáchány přede dnem tohoto rozhodnutí.

Čl. V

Nařizuji, aby nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání

a) pro úmyslné trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud je na ně stanoven trest odnětí svobody nepřevyšující tři roky,

b) pro trestné činy spáchané z nedbalosti přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud je na ně stanoven trest odnětí svobody nepřevyšující pět let.

Čl. VI

  1. Ustanovení článků II a V se nevztahují

a) na trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. a trestné činy a přečiny spáchané s nimi v souběhu,

b) na pokusy trestných činů a dokonané trestné činy teroru podle § 93 tr. zák., obecného ohrožení podle § 179 odst. 3 tr. zák., vraždy podle § 219 tr. zák., loupeže podle 234 odst. 2,3 tr. zák., znásilnění podle § 241 odst. 2,3 tr. zák. a pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 3,4 tr. zák.,

c) na osoby odsouzené jako zvlášť nebezpeční recidivisté podle § 41 tr. zák.

  1. Z trestů, které byly nebo budou pravomocně uloženy za trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí, pachatelům uvedeným v odstavci l písm. b), c) promíjím jeden rok.

Čl. VII

Ukládám generálnímu prokurátorovi ČSSR, ministrům spravedlnosti ČSR a SSR a ministru národní obrany ČSSR, aby mi na základě přezkoumání předložili k rozhodnutí návrhy na zastavení trestního stíhání nebo návrhy na prominutí nebo zmírnění trestů za trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí u osob, na které se toto rozhodnutí nevztahuje nebo se na ně vztahuje jen zčásti, jde-li o

a) těhotné ženy,

b) matky, které pečují o dítě mladší 15 let, anebo jiné osoby, které se samy starají o takové dítě,

c) muže starší 60 let a ženy starší 55 let,

d) osoby, které trpí těžkou nevyléčitelnou chorobou nebo jsou invalidní,

e) osoby obviněné na odsouzené za trestné činy podle I. hlavy zvláštní části trestního zákona a za trestné činy zběhnutí do ciziny podle § 238 tr. zák.

Čl. VIII

Ukládám generálnímu prokurátorovi ČSSR, ministrům spravedlnosti ČSR a SSR a ministru národní obrany ČSSR, aby zajistili provedení tohoto ustanovení nejpozději do 21. ledna 1990.

Havel v.r.

Více se dočtete v případě zájmu na http://www.trestni-rizeni.com/dokumenty/

Z uvedených faktů lze vyvodit závěr, že amnestie presidenta Václava Havla z 1. 1. 1990 nebyla žádnou kardinální chybou (jak se mu mnoho lidí, žel úspěšně, snaží podsunout), ale byla vcelku logickým aktem, který se ani významněji nevymykal jiným historickým amnestiím a nevyvolal žádné fatální důsledky.

Celé se mi to zdá, po studiu mnoha historických dokumentů, jakoby se někteří soudruzi z KSČ potupení tím, že je ÚV KSČ ústy Mariána Čalfy (za asistence dalších významných zákulisních figurek, jako byl např. Oskar Krejčí a další) donutil zvolit Václava Havla presidentem, potřebovali pomstít.

A jak jinak, než po komunisticku…

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 3 001 × | Prestiž Q1: 12,95

+22 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top