Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Proč už jsem zase disident?

Kdo je vlastně disident? Slovník nám říká: „příslušník disentu, oponent, odpůrce; též odpadlík, rozkolník“. To, že jsem se před řadou let cítil být odpůrcem a kritikem komunistického zřízení si dnes pokládám spíše za čest. Nechtěl jsem poslouchat lži, nechtěl jsem na požádání lži říkat, nechtěl jsem masově sdílet programovou nenávist, nebo nadšení pro něco, čemu jsem nemohl věřit. Že se však stanu odpůrcem a rozkolníkem ve staro/nově instalovaném zřízení demokratickém by mě dříve ani v nejdivočejším snu nenapadlo.

Problém zřejmě leží ve dvou rovinách: s minulým režimem jsme se v podstatě nevyrovnali. Ani jsme formálně nepojmenovali viníky. Nemyslím si, že se řada jedinců měla houpat na lucernách. Tenkrát, v listopadu a v dalších měsících, jsem měl dobrý pocit, že: „nejsme jako oni“. Dnes si myslím, že to byla dost osudová chyba (anebo záměr, nebo snad dohoda?). Revoluce z listopadu '89[1], a označujme ji jakkoliv eufemisticky, totiž postrádala řadu rysů revoluce, tedy revolucí asi vůbec nebyla. Byla sice rychlá, výrazná, avšak nikoliv kvalitativní. Chyběla v tom totiž katarze[2]. Katarze nikoliv jednotlivců, ale celé společnosti.

Druhou – a závažnější – rovinou je to, že to, co jsme pokládali za cílový stav, tedy nastolení volné soutěže mnoha politických stran a idejí, se nám nějak vymklo z ruky. Politické strany se nestaly zdrojem myšlenek, osobností a cílů, ale jen různými převodovými pákami vlivu a moci, což je samozřejmě špatně, protože to neslouží zájmům lidí ve státě, ale jen a pouze zájmům jednotlivců v těchto stranách. Z toho vyplývá, že vlastně politické strany (a ještě bohatě dotované z veřejných peněz) slouží jinému cíli, než bylo jejich původní zadání a určení. A nemůžeme se příliš divit, že do stran se nehrnou lidé čestní, pracovití a poctiví, ale spíše svoloč, která v nich jen větří moc, peníze a vliv (a to od lokální úrovně až po nejvyšší příčky).

Prvním závěrem tedy je, že to, co jsme si tady v konsensu nastolili před 22 lety

nebyla demokracie, ale jakási post-demokracie, spíše demokratura

(a ono se s tím potýká více států, než je jen naše republika).

Vzpomínám si na ostrý spor Havla a Klause o model, který tady zavedeme. Havel byl zastáncem tzv. „nepolitické“ politiky a Klaus spíše inklinoval ke konzervativnímu modelu. Dnes můžeme vidět, že ten konvenční model selhává na všech frontách.

Havlova koncepce se zdá fantaskní, utopistická a nereálná: nepokládal za nutné vytvářet letadlové lodi nějakých politických dogmat, ale spíše pokládal za účelné vytváření jednorázových uskupení s nějakým konkrétním cílem a s konkrétní odpovědností jednotlivce, který jej bude prosazovat. (Nechci, aby se stavělo mezinárodní letiště ve Vodochodech, nechci, aby se Budvar prodal koncernu Anheuser-Busch, chci, aby se udělalo to, či ono.) A po prosazení (anebo neprosazení) té věci by prostě to uskupení spontánně zanikalo.

Žádná nová politická strana to nemůže změnit!

Vůbec nevím, jestli je toto řešení pro lidi vůbec přijatelné, protože s sebou nese daleko vyšší míru rozhodování a odpovědnosti, než konvenční stranění modrému ptáku, oranžovému pomeranči, či rudým třešním. Právě s vědomím toho, že strany o sobě před volbami deklarují jedno, ale v praxi, po volbách, pak dělají druhé.

Politické strany se prostě přežily,

protože ve významu demokracie, tedy distribuované vlády lidu, ztratily svoji funkci. A promarnily ostudně důvěru v sebe samé.

Je třeba najít jiný model, jak si doma udělat takový pořádek, který vyhoví maximu lidí. I za cenu opravdové revoluce, která by smetla tu oligarchii[3], která nám tu vládne. Možná je to plutokracie[4], možná mediokracie[5], ale ono je to v podstatě jedno.


[1] Rychlý, výrazný, kvalitativní, skokový přechod, prudká změna

[2] Vnitřní duševní očista, mystické očištění duše, povznášející pocit vůbec (vyvolaný např. i prožitkem uměleckého díla ap.)

[3] Vláda nevelké skupiny osob; vládnoucí skupina

[4] Vláda bohatých, peněz, majetku

[5] Vliv médií (všechny ty Novy, Blesky, Aha!) apod.

Rádo se zde píše, že „kapříci si sami rybník nevypustí“. Jenže uvědomte si, že kapříci mají kraťoučké a měkké ploutvičky, kterými si rybník vypustit nemohou. Rybník jim vždy vypustí pouze ti, kteří o daný revír pečují: rybáři, porybní – a čapíci.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 238 × | Prestiž Q1: 17,41

+39 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Proč už jsem zase disident?

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top