Štítky článku: •  

Potěmkinova vesnice I: Víme, co učit a proč (1)

Když posíláme dítě do školy, nějak automaticky předpokládáme, že je jasné, proč se tam učí zrovna tohle. Mnoho lidí, zejména rodičů, je přesvědčeno, že to, co se děti učí ve škole, je přesně to, co se děti naučit mají. Tak to ovšem není. Často se ve školách děti učí věci, o nichž už dávno nikdo neví, proč se učí a k čemu jsou dobré.

Potěmkinovy vesnice ve školství

Příběh o knížeti Potěmkinovi a jeho ukázkových vesnicích může sloužit jako vhodná paralela k současnému stavu českého školství. Aby kníže Potěmkin ukázal císařovně Kateřině Veliké, jak dobře vládne na svěřeném území, nechal namalovat kulisy výstavních vesnic. Za nimi se skrývali ubozí vesničané. Podobně ve školství je dost věcí, kterým věříme tak, jako Kateřina kulisám vesnic, ale přitom jsou jen falešnou dekorací. Věříme jim ze setrvačnosti, z pohodlnosti, z nedostatku informací, často tak jako Kateřina proto, že jsme od skutečnosti příliš daleko a nezajímáme se (třeba mnozí rodiče), anebo naopak, že jsme do věci příliš ponořeni a chybí nám odstup a nadhled (třeba někteří učitelé nebo žáci).

Budu se postupně věnovat třem takovým Potěmkinovým vesnicím ve školství. Třem našim přesvědčením, že něco je ve školství pořádku, ale ve skutečnosti není.

  1. Víme, jak učit,
  2. Víme, co učit a proč,
  3. Děti se ve školách naučí to, co mají.

Pravda není ani jedno.

Důležité poznámky

Než to všechno vyložím, musím učinit tři důležité poznámky.

Především mluvím o základním vzdělávání. A i když v dalším budu čerpat příklady zejména z českého prostředí, situace v jiných rozvinutých zemích není v některých ohledech příliš odlišná.

Druhá poznámka. Nehledám vinu u učitelů, ti za tyhle Potěmkinovy vesnice nemohou. Oni učí, musí učit, to, co jim předepisují osnovy resp. dnes Rámcové vzdělávací programy, ale ty oni nenapsali. Učí, musí učit, ve školách podle platných předpisů, ale předpisy ani celkovou organizaci školy oni neurčují. Výsledky žáků hodnotí a musí hodnotit, podle kritérií, pravidel a vzhledem ke zvyklostem, které sami nezavedli. Učitelé jsou tak mnohem spíše jednou z obětí celého systému. Učitelé Potěmkinovy vesnice nenamalovali, ale musí v nich žít.

A za třetí, mluvím o školství jako celku, o průměru, o většinové běžné škole. A jako všude jsou i zde výjimky, jsou místa, školy, učitelé, rodiče, kteří mají jasno v tom, co a proč se děti učí, jak a proč to dělají, i v tom, co děti nakonec umí. Jedním pěkným takovým příkladem, i když mimo školství je Skaut.

Potěmkinova vesnice I

Víme, co učit a proč

Mnoho lidí, zejména rodičů je přesvědčeno, že to, co se děti učí ve škole, je přesně to, co se děti naučit mají. Že je kdesi kdosi moudrý, kdo o tom na základě rozsáhlých rozborů, hlubokých úvah a dobře promyšlených cílů vzdělávání rozhodl. Že je někdo, kdo ví, proč se učí zrovna tohle a ne něco jiného. Mnoho lidí věří, že takto moudře a promyšleně vznikly i Rámcové vzdělávací programy (dále jen RVP), které určují, co se na školách musí učit. To je ale po všech stránkách omyl.

Od roku 1849 pořád stejně

Základní skladba předmětů, jak je známe ze základní školy či gymnázia: Čeština, Matematika, Dějepis, Zeměpis, Přírodopis (Biologie), Fyzika, Chemie, Cizí jazyky a Tělocvik, Zpěv a Výtvarka, existuje od roku 1849, od tzv. Exner–Bonitzovy reformy. Jen místo chemie jsme tehdy měli lučbu a místo fyziky silozpyt. Už to samo o sobě je podivné. Předměty, které měly děti připravovat do života na počátku průmyslové revoluce, kdy se svítilo svíčkou, v době páry, v Habsburské monarchii jsou dodnes stejné, přestože nyní žijeme v době sociálních sítí, nanotechnologií, robotů, úprav genetického kódu a v demokratickém státě.

Navíc pojetí obsahu všech předmětů je praktiky stejné. Tu a tam nějaký učitel zajásá, když se podívá do sto let staré učebnice. A u většiny předmětů se ani obsah mnoho nezměnil, kromě toho, že samozřejmě v přírodních vědách přibyly některé nové objevy a dějepis už zahrnuje světové války. Víte třeba, proč u nás máme o dost víc výuky fyziky než ve většině jiných zemí? No protože „…žádná věda na zničení tmavých pověr s hroznau jejich družinau při čarodéjnických duchů zaklínačů, pokladů hledačů atd. více a dobročinněji neaučinkovala, nežli právě silozpyt“. A máme to tak dodnes. (viz též zde.)

Boj o hodiny

A od roku 1849, už více než 160 let, jen oprašujeme starý systém. O skladbě předmětů, o celkové koncepci, o obecných cílech vzdělávání, ani o tom, jak bude vypadat svět, do nějž děti vyrostou, a jak je na něj připravit, o tom se široká odborná debata nevede. Zato za kulisami probíhá živá diskuse, resp. někdy i ostrý souboj o počet hodin, které každý předmět dostane. Za těch 160 let totiž vznikly velké skupiny učitelů jednotlivých předmětů, češtináři, fyzikáři, matikáři, tělocvikáři atd. Třeba dějepisářů jsou tisíce, matikářů a češtinářů dokonce desetitisíce. A některé skupiny učitelů mají i docela dobře organizovaná a silná zájmová sdružení.

A ti pak vedou boj o hodiny. Kdyby třeba totiž někdo přišel s tím, že zrušíme chemii, co by chemikáři dělali, že? Nebo že i jen snížíme počet hodin dějepisu, stovky možná tisíce dějepisářů by ztratilo práci. A stejné to bylo i při přípravě platných Rámcových vzdělávacích programů. A tak především zachování současného stavu a péče o zájmy učitelů jednotlivých předmětů rozhodují o tom, co školám předepíšeme, že mají učit. Úvahy o tom, jak děti co nejlépe připravit na jejich budoucí život, ať už tím myslíme jejich spokojenost, seberealizaci či úspěch, osobní či pracovní život, zůstávají na okraji.

Rodiče chtějí to, co sami zažili

Změna tradičního zaběhnutého systému je ovšem obtížná i z řady dalších důvodů. Jsou tu rodiče, kteří se sami učili co? No právě tohle! A rodiče rodičů? Totéž. A tak každý předpokládá, že když se to učili moji rodiče, budou se to učit i moje děti. V tom jsou na tom rozvíjející se země mnohem líp, třeba v Brazílii většina prarodičů dnešních dětí do školy vůbec nechodila, a tak jsou tam změnám a pokroku mnohem přístupnější.

Změně brání i další věci. Chemii na gymnáziu nemůžeme zrušit, protože se z ní přece dělají přijímací zkoušky na medicínu, že? Ale třeba z práva ani z ekonomie se na právnické ani ekonomické fakulty přijímačky nedělají. A to prostě proto, že tyhle předměty se na základních školách a gymnáziích neučí vůbec nebo tak málo, že by nebylo co zkoušet. Kdyby se ale chemie neučila, nikoho na medicíně by nenapadlo z ní dělat přijímací zkoušky. Je omyl se domnívat, že by se stalo něco vážného. Prostě by se s potřebnou chemií začalo od začátku, stejně tak jako se na medicíně začíná od začátku s histologií, na ekonomce s ekonomií a na právech s právem.

Znalosti z ekonomie nebo práva využije ovšem dnes prakticky každý, středoškolskou chemii jen málokdo. Jenže to v roce 1849 nikdo nevěděl, a tak ve škole z tradice a setrvačnosti učíme chemii a ne ekonomii. A deficit školy v ekonomii či právu suplují média či banky (např. v Lidových novinách zrovna nedávno vycházel právní rádce). A jsme zase u rodičů, ano rodiče chápou, že pro většinu dětí by ekonomie či právo bylo užitečnější. Ale z chemie se přece dělají ty přijímací zkoušky.

Co je vlastně úkolem školy?

A tak se začarovaný kruh školy pro školu uzavírá. Dokonce, i když se zeptáte dětí na základní škole nebo na gymnáziu, o rodičích a učitelích nemluvě, tak většina z nich vám řekne, že je potřeba, aby měly všeobecné vzdělání. A co je všeobecné vzdělání, no to je to, co se učí základní škole nebo na gymnáziu. Protože to, co se tam učí, budou potřebovat. Kde? V přijímacích zkouškách, nebo v dalším studiu.

Ekonomii a právo jsem si vybral jen jako přehledný příklad, toho, co by člověk v dnešním a hlavně budoucím světě potřeboval a škola mu to nedává. Takových věcí, v kterých často pociťujeme v životě deficit je mnohem víc. Lepší znalosti a dovednosti v mezilidských vztazích a komunikaci, jak si vybrat partnera, jak vychovávat děti, jak si vybrat práci, jak si hledat práci. V takových věcech hledáme radu a pomoc, až když vzniknou problémy, rozvádíme se, děti se chovají jinak, než bychom si přáli, začnou brát drogy, přestane nás bavit práce, přijdeme o ni. A jen málokdo si v té chvíli uvědomí, že tomuhle se třeba dalo předejít, kdybych o tom ze školy něco víc věděl.

Mnohý ovšem namítne, že tohle není úkol školy. A v tom je právě hlavní problém. Je nebo není? Máme tohle a podobné věci ve školách učit nebo ne? Nevíme. A ani si tu otázku neklademe. Co je vlastně smyslem a cílem školy? Připravit děti na přijímací zkoušky a na další studium? Připravit je na budoucí zaměstnání? Připravit je partnerský a rodinný život? Připravit je občanský život? Rozvíjet jejich osobnost? Vychovat z nich demokraty? Kompenzovat sociálně vzniklé rozdíly mezi dětmi? Udržovat národní tradici?

Píše pan Ondřej Šteffl na Aktuálně.cz (pokračování zítra)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 571 × | Prestiž Q1: 5,14

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top