Štítky článku: •  

Co bychom si měli uvědomit

Občas se (nejen zde na blogu iDnes) rozhoří verbální souboje dogmatických vyznavačů demokracie a odpůrců demokracie (alespoň v této formě). Častým argumentem obhájců je výrok sira Winstona Churchilla: „Demokracie je nejlepší ze všech špatných politických systémů“.

Demokracie v České verzi posledních 22 let však není totéž, co bylo pod pojmem demokracie chápáno a aplikováno ve Velké Británii (USA, Francii, atd.). Jen díky této demokracii se totiž mohlo stát, že v podstatě jeden z „vítězů nad nacismem“ W. Churchill se nestal po válce znovu ministerským předsedou a jeho místo zaujal 27. července 1945 Clement Attlee.

Problémů demokracie v současné České republice si všímá dokonce i významný Britský týdeník The Economist[1]. Článek zabývající se tímto tématem naleznete mj. na této adrese (česky).

Pokusme se podívat bez dogmatičnosti na některé závažné problémy, na které The Economist poukazuje:

Česko je zahnívající zemí, kterou si rozdělily politické strany

Představitelé českých politických stran, které se v roce 1989 zmocnily demokratického procesu, nyní zneužívají systém ve svůj prospěch“, píše The Economist. Českou politiku proto označuje za zahnívající partitokracii. Jako důkaz pro své tvrzení uvádí mj. kauzy Víta Bárty a Alexandra Vondry. „Mnoho jejich čelných představitelů systém od té doby zneužívá ve svůj prospěch, stali se z nich arogantní a zkorumpovaní lidé.“

Za jedno z ukázkových selhání tuzemské „demokracie“ považuje Anna Grzymalová-Busseová, uznávaná odbornice na postkomunistický politický systém, pád vlády v roce 2009, kdy převládly osobní ambice nad zájmy státu. Tuto skutečnost dokonce označila za formu „uchvácení státu“.

Druhým postřehem Anny Grzymalové-Busseové je nadměrné využívání veřejných prostředků vládnoucí elitou (pro vlastní zájmy a cíle).

Dále The Economist cituje doktorandskou práci tří posluchačů UK: „Takzvaný index zadávání veřejných zakázek ukázal, že 67 procent z 343 miliard korun vydaných v letech 2006 až 2010 není uvedeno v oficiální databázi zakázek. Ve 14 procentech vypsaných nabídkových řízení v této době měla soutěž pouze jednoho zájemce, který ještě navíc neodpovídal kritériím ministerstva pro místní rozvoj a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

Podle Transparency International se pohybuje Česká republika v žebříčku zkorumpovanosti někde na úrovni Saúdské Arábie, či JAR[2], v Evropských poměrech má pozici úplně nejhorší, což je pro nás obrovská ostuda.

Tradičně jsou z tohoto stavu obviňováni „političtí dinosauři“, tj. ODS a ČSSD, ale jak nás přesvědčilo dění posledních let, i nové strany (VV a TOP-09) jsou velmi „učenlivé“ a rychle vklouzly do stejných manýr (causa ABL, Kalousek vs. Penta (causa Fortuna), apod.).

Jakési drobné pokusy Nečasovy vlády korupci řešit sice jsou (propuštění Martina Romana za přinejmenším podivné praktiky při privatizaci Škody Holding), na druhou stranu nevýhodné zakázky, či causa Promopro Alexandra Vondry (ODS) se příliš neřeší, a místo aby byl z místa ihned odstraněn, dokonce se stal členem komise pro vyšetřování korupce, jak uvádí The Economist.

Dokonce i špičkoví byznysmeni už si stěžují na českou korupci. „Je to Palermo, kde vládne mafie“, říká např. Andrej Babiš.


Vrátíme-li se k příčinám tohoto stavu, můžeme vyvodit závěry:

  1. Politické strany (jakékoliv) negenerují mravné politiky s vizemi na dlouhá léta dopředu, ale jen všehoschopné jedince s prvoplánovým záměrem: ukořistit co největší kus moci a přístup do těch sfér, kde se protáčejí milióny a miliardy, ze kterých se dá vždy nějaký kousek „odklonit“. Samozřejmě s příslušným vděkem ke straně, která mu tento žebřík k moci umožnila. A setrvat v této pozici co možná nejdéle. Tím se jen znovu eskaluje moc a vliv politických stran.
  2. Vlády mají k dispozici příliš mnoho tzv. veřejných prostředků, se kterými mohou nakládat za velmi malé, nebo žádné kontroly veřejnosti. Nejvyšší kontrolní úřad, který by měl jít jako pes po každé zpronevěřené, nebo promrhané koruně je bohužel zase jen dalším státním úřadem, jehož plány kontrol jsou plánovány řady měsíců dopředu a žádnou účinnou kontrolu vlastně není schopen provést (i kdyby v nějaké osvícenosti chtěl).
  3. Prakticky není uplatňována odpovědnost politika za jakékoliv skandální jednání, ale ani hmotná odpovědnost za chybná rozhodnutí, či přímo úmyslné poškozování zájmů státu, či zneužití pravomoci veřejného činitele. Jediná, takzvaná „politická odpovědnost“, je plivancem do tváře veřejnosti. I ten nejposlednější dělník je za výrobu zmetků, nebo zpronevěru majetku podnikatele tvrdě postižen.

Musíme si uvědomit, že poslanci, senátoři, ministři, premiér i president jsou našimi zaměstnanci. I všichni úředníci ministerstev, úředníci jakýchkoliv úřadů jsou našimi zaměstnanci, které si (mnohdy krvavě) platíme. Proto je nutné najít nástroj, jak je hnát k odpovědnosti, pokud se jako řádní zaměstnanci nechovají. Přivlastňují si různé privileje, exkluzivní postavení, či jinak formulovanou nedotknutelnost. Hrozba že příště nebudou zvoleni je příliš malá a příliš vzdálená.

Chovají se jako novodobá šlechta. Vlastně to celé připomíná feudální řád. Jen panovníků je povícero, za střední šlechtu se pokládají všichni státní zaměstnanci, úředníci od ministerstev až po poslední paní za okénkem sociálního úřadu. A dole? Dole je ten plebs. Dole jsou ti nevolníci, kteří celou tu srandu bez možnosti odporu musí platit. „Uhlíři, už máš zaplacené daně na příští rok?

Problém demokracie tedy ani není tak dalece v tom, že se „vypotřebovala“. Problém je v tom, že v Československu/Česku vůbec nebyla zavedena. Demokracie nespočívá jen v existenci více politických stran, jak si „někteří“ naivně představovali. Pokud chybí odpovědnost těchto uskupení k lidu země, stávají se v podstatě jen jakýmisi podnikatelskými subjekty s velmi privilegovanou pozicí a obrovským vlivem. To je samozřejmě naprosto špatně.

Ústava nám jednoznačně v článku 2, bodu 1 říká: „Lid je zdrojem veškeré státní moci“. Sice dodává, že: „Lid ji vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní“, ale jestliže všechny tyto tři moci z výše uvedených důvodů selhávají, pak by lid měl využít bodu 3, jenž definuje, že: „Státní moc slouží všem občanům“, nebo bodu 2 a vykonat svoji moc přímo. Nelze připustit výklad, že výkon přímé moci lidu lze pomocí podřazených zákonů a jejich výkladů obrátit zcela naruby a z vůle lidu si udělat jen jakýsi nezávazný „průzkum veřejného mínění“.

Na anketu: Je podle vás Česko „zahnívající partitokracií“? odpovědělo 97 % respondentů Ano, a pouhá 3 % Ne. Ivan Derer to v komentářích přiléhavě označil jako „Čechokracii“.


[1] Časopis se zaměřuje na vysoce vzdělané čtenáře, v jejichž řadách byste našli i řadu vlivných představitelů a politiků. Vychází v nákladu přes milión výtisků.

[2] Minulý rok se Česká republika umístila na 53. místě z celkem 178 hodnocených zemí. Letos si ještě o čtyři místa pohoršila.


Jako bychom něco v nějaké naivitě, důvěřivosti a prostotě zpackali. Vina totiž neleží na nich, ale na nás. Na nás, protože si to necháváme líbit. Nazrál čas začít věci opravovat tak, aby opět fungovaly.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 867 × | Prestiž Q1: 12,86

+23 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top