Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Plniči latrín

Nedávno, když jsem s jednou velmi dobrou známou diskutoval o existenciálních věcech člověka, vyjádřila ona svůj postoj: „většina z nich jsou pouze plniči latrín“. To hodnocení se mi zdá pregnantní, protože hutně (a docela přesně) popisuje stav dnešní společnosti.

V minulém článku jsem se vědomě pošťoural klacíkem v sršním hnízdě. Tolik zlobných a uražených reakcí jsem primárně nečekal. Očekával jsem vlnu kritiky od bolševiků, s tou jsem počítal. Ale překvapilo mne, kolik lidí bude zlobně reagovat i na prostý výčet historických etap České republiky. Jako bych mnoha z nich ukradl svačinu a nevrátil jim pytlík. Asi jsem se dotkl neuralgického bodu našeho národního sebevědomí.

A opakovaně zdůrazňuji: národní sebevědomí není, když davy lidí dutě skáčou na náměstí a křičí: „kdo neskáče, není Čech“ jen proto, že nějaká „sborná“ vyhrála nad jinou „sbornou“. Jednak to není jejich zásluha a jednak to nemá s národním sebevědomím nic společného. To je jen parazitické přiživování se na něčím úspěchu.

Za krátkou historii našeho státu (a co to je 93 let proti věčnosti; vždyť jsou to vlastně pouhé čtyři generace!), jsme naše národní sebevědomí ztratili. Ještě za Rakouska-Uherska jsme byli centrem kultury, průmyslu a vyspělosti. Kde jsme dnes? Jsme z většiny jen bezvýznamnou a lacinou montovnou cizích výrobků, stejně jako Albánie a v podstatě neznamenáme vůbec nic.

Ona se ta národní hrdost musí budovat na jiných základech. Na schopnostech a dovednostech. Na schopnostech být chytřejší, dovednější, než jiní. A na soukromém altruismu[1]. Realitou dneška je, že když se někomu podaří výjimečný, významný vědecký objev, odejde s ním nakonec do Ameriky, kde jej uplatní nejen po vědecké, ale i ekonomické stránce, protože doma existuje tolik bariér, že nemá smysl se zde o to pokoušet.

A samozřejmě na dennodenní práci každého „obyčejného“ pekaře, řezníka, či metaře. To vše je potřeba, aby spolek lidí dobře fungoval a měl na co být hrdý, na dobré rohlíky, parádní jitrnice a čisté chodníky. A vážně to myslím i na toho metaře – i jeho práce je v tom spolku nesmírně důležitá.

Až teď jsem si uvědomil, aniž bych to opisoval, že vlastně píši stejné věty, jako psal TGM, jen novějším jazykem. On ten filosofický pohled na vůkolní svět asi není až tak od věci.

Vrátím-li se k tomu minulému článku: většina těch negativních komentářů pramení z frustrace z toho, že už nemáme ani ty pověstné „zlaté ručičky“, ani nejsme centrem vzdělanosti, ani nejsme dobře prosperujícím státem. Stali jsme se nulou, která sice má svůj matematický význam, ale pořád je to jen nula. Bezvýznamné zrnko mezi imperialismem pangermánským a imperialismem východním, Ruským. Řečeno s Járou Cimrmanem: „jak lze toto přežíti?“.

Musíme začít znovu budovat naše národní sebevědomí. Ale na úplně jiných základech, než dnes. Na poctivé, fortelné práci, na dobrých řemeslech, na poctivosti, na tom, že smlouvy se dodržují i když nejsou psané, na tom, že za práci se platí, a tak podobně do nekonečna.


[1] Nesobecký způsob myšlení a cítění; nezištné jednání ve prospěch druhých jako mravní princip


Jinak z toho marasmu a bezvýznamnosti prostě nevypadneme.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 710 × | Prestiž Q1: 22,71

+66 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Plniči latrín

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top