Štítky článku: •  

Peníze? Ano, ale PENÍZE! (2)

Udělejme ještě jeden historický exkurs do vývoje peněz jako fenoménu. V druhé části (zde první část) se pokusím zbavit se všech subjektivních hodnocení a předložit co možná nejpřesněji fakta.

Před vznikem peněz v té formě, jak je dnes známe my, existovala takzvaná přirozená platidla. Nejprve ve formě přírodních forem (mušle), až po mince z drahých kovů, později mince z kovů obecných až k platidlům papírovým. Později tyto „bankocetle“, tedy garance bank za hodnotu, převzaly státy a začaly ovlivňovat nejen jejich množství, ale i hodnotu. V současnosti má dokonce většina peněz v ekonomikách formu nehmotných, virtuálních peněz.

Předchůdci peněz

money-1.png (115,558 kiB)
Mušle kauri (Cypraea nebrites)

Jak už jsem psal minule: čistý směnný (barterový) obchod narážel čím dál více na problém „dvojité vazby“ (double bind), tedy svízelného a nepružného hledání páru X/Y a Y/X. Proto se už ve velmi dávných společnostech začal uplatňovat zprostředkovaný obchod (za vzácné, trvanlivé, žádoucí předměty). Tedy (místně různé) předměty, které byl každý ochoten přijmout, i když je momentálně nepotřeboval. Nakonec převážily drahé kovy zejména pro jejich malý objem (a co si budeme říkat, i lesk). S výhodu, že se daly snadno dělit. Následně nabyly kovy formy mincí, které nebylo třeba vážit, či měřit jejich ryzost, měny se přestaly „vážit“ a začaly se „počítat“ (už Chammurapiho zákoník z doby okolo roku 1770 př. n. l.)

Mince

money-2.png (60,158 kiB)
Statér z Lýdie, 640 př. n. l.,
váha 4,71 g elektronu
(avers – lícová strana)
money-3.png (55,843 kiB)
Brakteát moravský
(cca 1250 n. l.)
money-4.png (55,382 kiB)
Zlatý dukát
(Rakousko-Uhersko, 1915)

První mince v západní civilizaci vznikaly přibližně koncem 7. století př. n. l. ve městech Malé Asie, kde se kapky elektra (přírodní směsi zlata a stříbra) označovaly raženou značkou města či panovníka a nazývaly se statér. Souvislost s vážením potvrzuje i to, že názvy starých mincí často současně znamenaly i váhové jednotky, jako talent, šekel nebo libra.“ [Wikipedia]

Původní mince (a až do konce 19. stol.) byly určovány tzv. měnovým číslem, tedy konstantou, kolik mincí bylo z nějakého množství kovu vyraženo. (Např. z 1 talentu stříbra bylo vyraženo 6 000 drachem). Problémy se začaly hromadit, když různé společnosti začaly používat jako výchozí kov jiné druhy (stříbro, zlato, ale i obyčejnou měď) a jejich směnná hodnota začala být sporná.

Často docházelo ke vzniku epizodních měn (panovník vydal svou vlastní měnu, postupně v ní snižoval obsah drahého kovu, až mince ztratila důvěryhodnost a přestala být spontánně přijímána). V podstatě ten jev kopíroval dnešní chápání inflace – znehodnocení měny bez ohledu na její množství v oběhu až ad infinitum.

Ty inflační tendence mincí měly řadu důvodů (od prosté nákladnosti ražby z dobrého kovu, tedy „spořivosti“ panovníka, až po periodické nedostatky drahých kovů, či naopak jejich masivní nálezy – dovoz obrovského množství „nového“ stříbra Španěly z Ameriky apod.).

Už v 15. století se můžeme setkat s bezcennými mincemi (z hlediska obsahu dobrého kovu) a s latinským heslem „Non aes sed fides“ (ne kov, ale důvěra). Panovníci v tomto okamžiku začali měnu „ovládat“. Jako bychom to dnes do důsledku kopírovali.

Takzvaná „fiat měna“, tedy bez fyzického obsahu kovu a postavená pouze na důvěře trhu v její hodnotu, vedla k vývoji jakýchsi ekvivalentů měny. Jedním z nich byly např. „tally sticks“, jistá forma primitivních směnek v podobě hůlek se zářezy, z nichž obě smluvní strany obdržely rozštípnutou polovinu hůlky. (Dokonce je můžeme vysledovat ještě v Anglii 18. století)

Pozdější papírové směnky, původně potvrzení o uložených penězích, byly vystaveny „na doručitele“, takže je za mince mohl vyměnit v bance kdokoli.

Bankovky

money-5.png (214,668 kiB)
Rakouská jednozlatníková
bankovka (1800)
money-6.png (210,721 kiB)
Rakouská jednozlatníková
bankovka (1868)
money-7.png (83,405 kiB)
1 $ bankovka (1935)
modrá pečeť vpravo znamená,
že bankovka je kryta stříbrem
money-8.png (119,623 kiB)
Stokoruna z období
První republiky

Starověká Čína zaznamenává transformaci prostých směnek na funkční bankovky už v 11. století, Evropa až o 500 let později. Evropsky doložený je příklad Stockholms Banco, která začala směnky vydávat pro nedostatek stříbra jako „náhradní, slibovou“ formu. Setkala se však s nedůvěrou lidí, kteří chápali, že banka se tak může dostat do insolvence, když nebude schopna (anebo nebude ochotna!!!) svým závazkům dostát.

[Bank of England získala monopol na vydávání těchto „fiat money“ roku 1694, zatímco v USA vydávaly tyto směnky (bankovky) stovky až tisíce bank až do roku 1913!]

Že se tím schylovalo k průšvihu nám dokumentuje příklad z roku 1720, kdy ve Francii byly zavedeny tyto „státovky“ anglickým dobrodruhem J. Lawem a v důsledku jejich bankrotu vedly až ke vzniku Francouzské revoluce.

Rakousko uzákonilo povinnost přijímat nekryté peníze (papírové směnky) až po Napoleonských válkách právě ke krytí válečných dluhů. Lidé se jejich používání z oprávněných obav velmi bránili.

Až ve 20. stol. došlo k důslednému oddělení místních měn od kovového standardu (metalická měna). Dnes jsou drahé kovy sice dále předmětem obchodu, tudíž se jejich cena mění, kdežto emitentem (vydavatelem) bankovek jsou nadále pouze státní banky a ručitelem měny je pouze stát. (A vnímejme, jak vágně a nepřesvědčivě „ručí“.)

Peníze touto historickou evolucí byly v podstatě „odhmotněny“, ztratily reálný základ. Z prvotní měny kryté kovem postupně přešly do stavu „non-metalismu“ a postupně dále až do stavu, kdy už nejsou kryty už ani papírovými bankovkami (vklady), protože peníze přešly ve své nové formě do podoby neexistence. Ano, elektronické peníze jsou o hodně pružnější, ale: jejich současná cena stojí již a jen na důvěře, že platí a mají tu cenu.

Stále (nevím proč) důvěřujeme tomu, že máme jistotu, že stát garantuje cenu těch grafik. Kdybychom pečlivěji sledovali stabilitu své měny, musíme nutně nalézt, že jsme oběťmi cílené manipulace – snad se možná konejšíme tím, že je to lepší, než by to mohlo být.

Ale jen do okamžiku, než první řezník řekne, že ten „potištěný papírek“ od Vás nechce, protože mu neposkytuje jistotu, že si za sadu podobných obrázků pořídí jiného vepříka. Jakmile lidé přestanou takovouto „lži-měnu“ přijímat, měna se nutně zhroutí.

Inflace a krize

A opět ocituji z Wikipedie: „Zavedením a prosazením ‚Fiat měny‘, založené pouze na zárukách bank a států, se sice odstranila hospodářská omezení díky nedostatku zlata, vzniklo však nové riziko znehodnocování peněz čili inflace. V průběhu 20. století se různé měny postupně zbavovaly zlatého krytí (Velká Británie 1931, USA 1971 a jako poslední Švýcarsko roku 1999). Nicméně už předtím, zejména v souvislosti s oběma válkami, začala vznikat trvalá inflace. Například v USA vzrostly ceny mezi léty 1915 a 2006 téměř 20×, z toho mezi léty 1970 a 2006 5×.

Vývoj měny v USA

Původní americký dolar z roku 1785 byl zakotven vůči oběma metálům, zlatu i stříbru. Tento bimetalický měnový systém se změnil v období 1900-1933 na monometalický (zlato) a dokonce byl v roce 1934 násilně devalvován o 41 %! To rozhodnutí o devalvaci nesouviselo nijak s nedostatkem zlata, ale šlo čistě o politické rozhodnutí na podporu amerického exportu v době krize.

Od té doby se stabilní a důvěryhodný dolar (až tak dalece, že se tehdy stal světovým standardem měny 1945-1971) posouval až k roku 1975, kdy metalické zakotvení opustil. Od té doby zaznamenává USD setrvalý pokles kurzu i důvěryhodnosti, ačkoliv se mu např. státy OPEC snažily pomoci zavedením tzv. „petrodolarů“ (výměnou za bezpečnost), jako jediné měny k nákupům ropy. Americká měna je nadále i pod tlakem poněkud „impotentního“ eura, ale také pod drtivým tlakem expanze Čínské ekonomiky.

Spekuluje se dokonce, že jedním z důvodů invaze USA do Iráku v roce 2003 bylo hlavně rozhodnutí Saddáma Husajna přejít k obchodování s ropou v eurech namísto v dolarech.

Stále více musíme vnímat to, že se peníze v rukou států změnily z jednoduchého nástroje směny statků na těžké politikum, jehož dosahy malý člověk nechápe, ale odnáší.

Evropa po WW2

K otřesům lokálních měn samozřejmě došlo po válce i v Evropě. Státy prováděly nejen řadu tzv. „měnových reforem“, ale hlavně své měny devalvovaly. Marshallův plán sice přinesl řadě zemí v poválečném stavu rychlou pomoc, ale na druhou stranu znamenal jen „petrifikaci“ Evropy americkým dolarem a vlivem, dolar se stal (politicky) rezervní měnou.

A Wikipedie konstatuje: „Od roku 1993 začala v Evropě platit kritéria Maastrichtské smlouvy, která připravovala vytvoření Evropské měnové unie a společné měny, od roku 1995 nazvané euro. Od roku 1997 platí pro země užívající Euro Pakt stability a růstu, roku 1998 vznikla Evropská centrální banka, od roku 2000 se začalo euro používat a od 1. 1. 2002 začaly platit bankovky a mince. Euro dnes používá 16 členských zemí EU (jako poslední přistoupilo Slovensko roku 2009) a řada dalších států a území mimo EU.

Abych nebyl „návodný“, zkuste si ty příčiny a důsledky analyzovat sami. Jistě na něco přijdete. Pěkný den.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 893 × | Prestiž Q1: 9,57

+12 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top