Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Peníze, ještě potřetí

Ještě jednou se pokusím podívat na peníze, které nás mnoho a mnoho let provázejí, ale jejichž význam se dobou posouval až k dnešní formě, kdy téměř můžeme konstatovat, že peníze ovládají nás, místo abychom je ovládali my. A jejichž smysl jsme přestali chápat. Vím, že je to dlouhé a že je úmorné to číst, ale ta problematika prostě není jednoduchá tak, jak vypadá na první pohled.

Dnešní formy peněz

Každý statek se vyznačuje různou měrou směnitelnosti. Jako peníze v podstatě sloužily ty statky,jejichž směnitelnost byla v daném okamžiku nejvyšší. Právní definice peněz je dnes od tohoto pravidla velmi vzdálená. Proto dnes znovu nalézáme podivuhodnou koexistenci mezi peudo-pravými penězi a „ne-penězi“. Řada statků nese vlastně dnes v sobě vlastnosti peněžních substitutů a vyznačují se stejně dobrou směnitelností, jako peníze samé.

Papírové bankovky a mince vydávané státy, označované jako oběživo, nebo též zákonné platidlo, nesou v sobě čím dále, tím méně funkcionality a nejvyšší směnitelnosti. (Srov.: já Tobě dřevo, Ty mně písek, já Tobě spravím záchod, Ty mně opravíš střechu apod.) Tedy vracíme se podvědomě k prvobytně směnnému obchodu, ačkoliv v účinnost peněz ještě věříme. Ale čím více jsou peníze používány k různým machinacím, úplatkům, tunelům a k dalším nepravostem, tím více vnímáme, že jejich vynechání ze směny je efektivnější (lacinější), než oficiální postupy.

Dobře se v tom výše zmíněném kontrastu vyjímá monopol Centrálních bank. Zákon jim udělujevýhradní právo emitovat oficiální měnu, přičemž každý jiný, kdo by se o podobnou věc pokusil, se tím dopouští trestného činu padělání či pozměňování měny.

Jednotliví aktéři na trhu tedy přijímají především tyto peníze a věřitelé jsou povinni tyto peníze přijímat ze zákona. Proč, když je to často méně efektivní, tedy dražší, než jiná forma?

Emise peněz

Dále nám zde existují další peněžní substituty, což jsou bezhotovostní peníze. Můžeme je označit právě jako neexistující, virtuální peníze. Pokud by fungovaly bezchybně, jednalo by se primárně o přebytečné peníze z realizovaných zisků (úložky, investice) z již realizované práce, jejichž základním atributem by měla být možnost okamžité směny za hotovost. Tak však bankovní systémy nefungují, protože při masivnějším pokusu tuto směnu zrealizovat (run na banku) by během několika hodin došlo k insolvenci daného bankovního domu a ke kolapsu, selhání tohoto systému.

Tento agregát „M“ (money) determinuje[1] právě schopnost likvidity měny uloženou (či vytvořenou) v bankovních domech. Dnešní ekonomiky, založené v principu na dluzích a na ziscích až (teoreticky) budoucích se v podstatě opírají o dvoustupňové bankovní systémy, kdy primárním viníkem nejsou až tak dalece Centrální banky, ale banky komerční, které jsou schopny (skrze rezervní systémy) zcela za dodržení zákona o Bankách, generovat obrovská množství neexistujících peněz. A Centrální banky v podstatě pouze odhadují množství peněz v ekonomice a jejich nástroje k řízení tohoto množství jsou v podstatě omezené. Primárním parametrem je pak jen sazba povinných minimálních rezerv, které se vztahují právě jen k některému agregátu (u nás ČNB používá agregát M1)

Nouzové peníze

Dalším průvodním jevem soudobých peněžních systémů jsou takzvané „náhradní“ peníze. Tedy peníze vyráběné v podstatě z bezcenných surovin (poniklovaná ocel, měď, papír). Původně vznikaly v období mimořádných situací, kdy peněžní zásoba nedostačovala poskytovat krytou (hodnotnou) měnu v dostatečném množství, případně v situacích akutních inflací. V důsledku však tyto emise vedly jen ještě k vyšší eskalaci inflačních trendů a multiplikativnímu snížení důvěry v měnu (1741—1742, 1754, 1848—1850, 1914, 1918—1921 a v roce 1945), často ještě provázané přídělovými systémy distribuce základních potřeb.

Poválečná situace

Zhruba ve třicátých letech 20. století vzniklá Velká hospodářská krize vedla k odklonu od neoklasické ekonomie. Keynesiánští ekonomové pokládali za nejvyšší zhoubu v ekonomice nezaměstnanost (podle jejich chápání chybnou alokaci pracovní síly) a začali ve vysoké míře uplatňovat vliv státu a redistribuci vládních výdajů tu do toho, jindy do jiného segmentu trhu, ke korekci právě těchto domnělých „selhání“.

Po 2. sv. válce začaly vznikat nadnárodní finanční instituce, které tyto keynesiánské these měly uplatňovat:

Tyto socializující myšlenky reprezentovali zejména:

  • John Maynard Keynes – centrální světová banka, mezinárodní clearingová unie, nová mezinárodní měna Bancor
  • Harry Dexter White – monetární instituce, která může stimulovat a finančními prostředky usměrňovat mezinárodní proud kapitálu

Brettonwoodský systém dal vzniknout světovým finančním institucím:

  • Mezinárodní měnový fond (IMF)
  • Světová banka (WB)

Monetarismus

Světový finanční řád se bezděky(???) překlopil k takzvanému monetarismu: byl opuštěn zlatý standard, opustila se deklarativní nadvláda dolaru, jako referenční měny, přešlo se na plovoucí měnové kurzy. Převládla makroekonomická teorie, podle které je ekonomika řízena nabídkou peněz, hlavními sledovanými parametry se staly HDP a cenová hladina, hlavním smyslem ekonomiky (ale už centrálně řízené) se stala stabilita a růst HDP, to za pomoci cílování, například inflace. Zásadní roli převzaly centrální banky, sice deklaratorně nezávislé na vládě státu, ale v podstatě plnící toto keynesiánské zadání.

Hlavním zastáncem těchto praktik byl hlavně ekonomický teoretik Milton Friedman. Ten sice kritizoval keynesiánství například pro prohlubování ekonomických cyklů, či za vznik stagflace, ale neopustil nikdy myšlenku potřeby intervencionalismu.

Monetarismus sám se stal terčem kritiky nejen od neokeynesiánců, kteří argumentovali, že poptávka po penězích závisí pouze na nabídce. Navíc, že se vlastně poptávka předvídat vůbec nedá. Joseph Stiglitz však dobře argumentoval tím, že při nízké inflaci je vazba ekonomiky na nabídku peněz jen velmi slabá. Ekonomové přetrvávající rakouské školy namítají dodnes (a osobně to tak vnímám), že se ignoruje subjektivní vnímání hodnoty peněz lidmi.

Např. Japonská krize z r. 1987 usvědčuje všechny keynesiánce z omylu právě tím, že ani masivní monetární politika, ani dlouhodobé injekce státních peněz do jednotlivých odvětví nevedly ke stabilizaci hospodářství, ani k rozvoji japonské ekonomiky. Dokonce soudím, že tzv. „deflační spirála“ byla právě přirozeným signálem fungujícího tržního mechanismu, zatímco opravovatelé tohoto jevu vnesli do ekonomiky pouze falešné signály a nereálná očekávání.

Neokeynesiánství

V současné době je hlavním proudem tzv. Neokeynesiánství, které stále klade důraz na motivační roli státu formou „povzbuzovacích balíků peněz“ do ekonomiky, kterou mají útraty státu rozhýbat. Zdůrazňuji: útraty státu!!! Má snad jít o kombinaci původní neoklasické ekonomie a přepracovaného keynesiánství, ale osobně setrvávám v názoru, že státy nemají používáním veřejných peněz vůbec do ekonomiky zasahovat (ani daňovými prázdninami, ani investičními pobídkami, ani jakkoliv jinak) a „útraty státu“ jsou jen důsledkem příliš snadného přístupu k cizím penězům a jejich nadužívání pro předem pochybné cíle.

Státy si tak maximálně mají hlídat daňové výnosy (když už uznáme Kristovu thesi, že co je královo, patří králi), ale vůbec nijak nemají zasahovat do spontánních jevů v ekonomice, tedy vlastně do toků peněz. Pokud by ty peníze byly skutečně pravými penězi a ne jen jakousi vylhanou pseudorealitou, která nadále deformuje a vydává lživá svědectví o skutečném stavu majetků, hodnotě věcí a jejich směnnosti, bylo by se lze nadíti i reflektivního chování trhů.

Problémem je, že současné ekonomické školy produkují jen další a další zástupy keynesiánců, protože profesory na ekonomických školách jsou v drtivé většině také keynesiánci – tedy zastánci intervencionalismu do ekonomiky. Na vysokých školách tohoto směru vůbec neexistuje soutěž myšlenek, ale jen tuhý dogmatismus.


[1] Snižuje hodnotu od pojmu obecného k pojmům méně obecným.

Tudy se z toho problému nemůžeme nikdy dostat.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 407 × | Prestiž Q1: 8,52

+11 plus Známkuj článek minus –2

Interní diskuse

Peníze, ještě potřetí

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top