Štítky článku: •  

Únor 1948 – sled dějů

V minulém článku jsem shrnul několik příčin, ale hlavně důsledky celého komunistického puče z února 1948. Podívejme se podrobněji na některé aspekty tohoto vývoje.

V „předúnorové“ vládě zasedalo celkem 26 ministrů. Devět bylo komunistických, tři byli sociální demokraté, dvanáct bylo tzv. „nekomunistických“ nebo „buržoazních“ – příslušníci dalších stran, a dva byli „nestraníci“.

Komunisté si velmi dobře uvědomovali, že po poměrně úspěšných volbách z roku 1946 – 2,2 miliónů hlasů, 93 mandátů, je demokratický princip dalších voleb v roce 1948 nutně odsune na naprosto bezvýznamnou kolej. Jednoznačné signály zaznívaly nejen z antikomunistického křídla Sociální demokracie. Napětí kulminovalo kolem projednávání dvou zákonů: zákona o „O trvalé úpravě vlastnictví zemědělské půdy“ a zákona o „Zvýšení platů státních a veřejných zaměstnanců“. (Pro další vývoj událostí byly důležitým bodem sporu změny ve velitelství tehdejší Policie – Sboru národní bezpečnosti (SNB).) Nekomunističtí ministři požadovali důsledné vyšetření tzv. Krčmaňské a Mostecké aféry (politické kauzy), což se komunistickému ministru vnitra Noskovi do krámu absolutně nehodilo. Vláda přijala proti vůli komunistů usnesení, které bránilo přijetí těchto zákonů.

17. února

Vláda měla projednávat zprávu ministra spravedlnosti o zneužívání státní moci (Bezpečnost – usnesení vlády z 13. února). Nekomunističtí ministři vyhrožují, že pokud toto usnesení vlády nebude naplněno, podají demisi. (President Beneš pak mohl buď jmenovat úřednickou vládu, nebo vypsat předčasné volby, nebo tuto demisi odmítnout.)

Všechna tato řešení (už značně vyčerpaný a nemocný Beneš) odmítá. Navrhuje novou „politickou“ vládu s proporcionálním zastoupením všech stran. ÚV KSČ v tom okamžiku začíná svoji válku: vyzývá zfanatizovanou část lidu k „ostražitosti“ a připravenosti zasáhnout proti „reakci“. Pražská Státní bezpečnost (již zcela v rukou KSČ) má pohotovost, stejně jako zpravodajské odbory a některé pohraniční pluky.

18. února

Nekomunistické strany bojkotují schůze vlády, pokud nebude splněno usnesení z 13. února. President Beneš toto usnesení vlády podpořil (i když to, že o hrozbě demise nekomunistických mistrů věděl, později popřel).

19. února

Nekomunistické strany se stále více zabývají možností demise ministrů (v důvěře v Masarykovskou tradici, kterou pak uplatní president Beneš).

Komunisté se snaží zviklat Sociální demokraty ke spolupráci – k vytvoření levé, či ultralevé vlády. Ti odmítají. President Beneš znovu odmítá vytvořit úřednickou vládu a slibuje Gottwaldovi, že ministerským předsedou bude i nadále on. Vzniklá politická krize budí pozornost i v zahraničí. Do Prahy přijíždí zástupce Sovětského ministerstva zahraničí Valerián Zorin a americký velvyslanec Steinhardt ukončuje léčebný pobyt v lázních a vrací se do funkce.

20. února

Na plánované schůzi vlády jsou pouze komunističtí ministři a Sociální demokraté. Ostatní strany pouze zaslaly dopis, jestli je plněno vládní usnesení z 13. února. Po písemném Gottwaldově vyjádření, že „věc v podstatě není na stole“, podávají tito ministři demisi o níž informují ministra zahraničí Jana Masaryka. Ten ji odmítá. Sociální demokraté lavírují. Nechtějí ani abdikovat, ani podporovat komunisty. President se tedy dovídá jen o demisi ministrů tří stran. Gottwald stupňuje nátlak a vyhrožuje svoláním masové demonstrace na Staroměstské náměstí.

21. února

Demonstrace síly proběhla. Komunisté požadují doplnění vlády pouze komunistickými kandidáty. Demonstrovaly i jiné strany, ale jejich demonstrace nebyly hysterické, spíše smířlivé. Komunisté vydírají presidenta představiteli dělnických hnutí, kteří vyžadují písemné stvrzení Gottwaldových požadavků. Dokonce padají slova o tom, že se musí podrobit „vůli lidu“.

V této politicky vypjaté atmosféře dochází ze strany KSČ k flagrantnímu vlomu do ústavnosti: Politická strana si začíná vytvářet vlastní ozbrojené složky, Lidové Milice a tzv. Akční výbory Národní fronty (nejsou voleny, ale jmenovány), což je už daleko za hranou zákona. K legalizaci těchto neústavních postupů dojde až později zvláštním zákonem (a kde nám zůstává nedovolená retrospektivita zákonů?).

22. února

Sjezd závodních rad. Komunisté je již plně ovládají. Plná podpora Gottwalda, požadavky znárodňování, hrozba generální stávky na 24. února. Další nátlak na Sociální demokracii k sestavení ultralevé vlády. Odpůrci komunistické taktiky jsou zatýkáni (údajné nebezpečí ozbrojeného puče – srov. se stejně nelegálním ozbrojováním „Lidových Milic“). Sekretariáty nekomunistických stran jsou prohledávány. Komunisty ovládané represivní složky jsou na pokyn ministra Noska nasazeny ku kontrole mostů, strategických budov a rozhlasu. Do pohraničních oblastí jsou nasazeny komunisty řízené vojenské síly. Sovětský komunistický deník „Pravda“ vyjadřuje plnou podporu československým komunistům.

23. února

Státní bezpečnost (už komunistická Policie) zatýká příslušníky stran, jejichž ministři podali demisi. Lidové milice se nadále vyzbrojují, probíhají akce směřující k omezení činnosti nekomunistických stran. Akční výbory vyzývají nekomunistické ministry k odchodu z ministerstev. Sociální demokraté se odmítají vyjádřit ke své účasti ve vládě, ale podporují znárodňování. Provádějí se domovní prohlídky. Představitelé nekomunistických stran stále prohlašují, že věří ve smírné vyřešení krize s pomocí prezidenta Beneše. Prezident se snaží přimět Gottwalda k udržení staré Národní fronty, ten však odmítá. Beneš trvá na svém stanovisku a informuje ministry Národně socialistické strany, že komunistickému nátlaku neustoupí. Prezidenta podpořil průvod více než deseti tisíc národně socialistických vysokoškoláků a jejich příznivců, kteří se vydali na Pražský hrad.

24. února

Ve 12 hodin začala generální stávka, které se zúčastnilo 2,5 milionů pracujících. Měla pomoci prosadit sociální a ekonomické požadavky. Byli zatčeni další funkcionáři Národně socialistické strany, která odmítla vytvoření Akčního výboru, přestaly vycházet stranické noviny „Svobodné slovo“. V Lidové straně byl akční výbor vytvořen a převzal kontrolu nad deníkem „Lidová demokracie“. Lidové milice obsadily budovu sekretariátu sociální demokracie a následně Lidový dům. Pod tímto nátlakem se strana rozhodla k účasti v budoucí Gottwaldově vládě. Když potlačili odpor politických stran, soustředili komunisté svůj nátlak na prezidenta. V dělnickém hnutí zorganizovali podepisování rezolucí požadujících přijetí demise ministrů a vyhrožovali další generální stávkou.

25. února

Komunisté usilují o odstranění dosavadní Národní fronty. Ustavují Ústřední akční výbor NF. Národní socialisté usilují o jednání s presidentem Benešem, ten je ale odmítá. Komunisté mu předkládají seznam nových ministrů. Vytvářejí naň nátlak chystanou demonstrací na Václavském náměstí – pokud by nepřistoupil na jejich požadavky, demonstranti by se za podpory 6 tisíc (nelegálně) ozbrojených Lidových milic přesunuly na Pražský hrad. Pozdě odpoledne znovu jedná Beneš s Gottwaldem, přijímá demisi ministrů a přijímá všechny Gottwaldovy návrhy.

Gottwald odjíždí na Václavské náměstí vyslovit své památné souvětí: „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“ (Není bez zajímavosti, že komunistická dějeprava překroutila i takovouto banalitu a učebnice uváděly, že ty věty zazněly z balkónu na náměstí Staroměstském!)

Večer proběhla ještě demonstrace ozbrojené síly komunistů (LM a Pohraniční stráž). Jediným viditelným odporem byl pochod asi 5 tisíc vysokoškoláků, novinářů a učitelů na Pražský hrad. Přes odpor Lidových milic se na hrad dostali, ale president je odmítl. (Následuje rozsáhlé zatýkání, věznění, vyhazovy ze škol i zaměstnání.)

K tzv. Vítěznému únoru, či k jednotlivým událostem z února 1948 existuje více interpretací:

  1. Zneužití moci: Mnozí komunisté jednali protizákonně, v rozporu s Ústavou, za použití klamů, hrozby zásahu ozbrojených sil, manipulovali veřejným míněním k prosazení svých osobních zájmů. V souladu se zákonem bylo nalezeno jen východisko z vládní krize, prezident Beneš přijal demisi ministrů pod nátlakem.
  2. Legální proces v mezích tehdejších zákonů: Převzetí moci nebylo převratem, ale dílem obratného jednání komunistů v rámci platných zákonů, přičemž mocenské struktury státu zůstaly zachovány. Podpora armády, policie a dělníků byla výrazem jejich svobodné vůle.
  3. Jen formální akt: Ve skutečnosti se nejednalo o státní převrat, ale jen o formální završení dlouhodobého procesu, řízeného z větší části ze Sovětského svazu, započatého během druhé světové války a pokračujícího v letech 1945 – 1947 v tzv. pretotalitní fázi. Vládní krize, k jejímuž vyvolání jako záminka sloužilo vládní usnesení o Bezpečnosti, jen všechno urychlila, přičemž k převzetí státu by později stejně došlo.

Několik méně známých faktů

Komunisté (už za války) vůbec nepočítali s obnovou Československa, Stalin zamýšlel zcela jiné uspořádání střední Evropy, ve kterém se české země měly stát pouze součástí širšího socialistického celku sovětského typu. Primární úlohou komunistických stran (řízených Kominternou) nebyl vlastně odpor proti nacistické okupaci (za čelného nepřítele byla vydávána Francie a Velká Británie), ale přípravy na tzv. socialistickou revoluci, ke které mělo po válce plánovaně dojít ve střední Evropě. (Oproti Benešově koncepci poválečné obnovy ČSR.) Slovenské komunistické hnutí dospělo dokonce až k představám o budoucím začlenění Slovenska do SSSR podobným způsobem, jakým byly v létě 1940 včleněny do SSSR pobaltské státy.

Tak asi tolik o způsobech uvažování komunistů, o jejich cílech i metodách. Ani se příliš nezměnili, i když jim dnes za zadkem nestojí Sovětský svaz. A je tristní, kolik lidí mezi námi je dosud (nebo znovu) obdivuje.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 747 × | Prestiž Q1: 11,91

+19 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top