Štítky článku: •  

Traktát o práci

Nikdy (a žádnému člověku) nespadli nikdy pečení holubi do huby sami. Vždy za tím muselo stát nějaké úsilí, nějaký vklad (a často i risk). Ten fakt si řada lidí neuvědomuje – a často ani nechce jej vědět.

Sledoval jsem včera hodně přes hodinu dva jedince: vyzbrojeni reflexními vestami a košťaty „pometali“ asi dvacetimetrový úsek ulice. Rozhodně však nezametali. Prostě se na tom úseku ukázkově flinkali. Tu jeden vzal koště, odnesl jej o 10 m dále a opřel o zeď, pak se rozvážně vrátil do výchozího bodu, aby zjistil, že nemá koště. Po zralé úvaze se pro něj vydal, vyměnil si s kolegou řádku (jistě hlubokomyslných) vět, opřel se o koště a sledoval, jak jeho kolega začal hnát hromádku jakési uliční špíny z jihu na sever. Po nějaké době jeho kolega, jistě uondán prací, spočinul rovněž na násadě koštěte. Nastoupil tedy on a začal popohánět tu hromádku ze severu zpět na jih. Takto se v pomalém tempu střídali řadu desítek minut, až jeden z nich pohlédl na hodinky, zjistil, že „padla“, metnul tu osudem smýkanou hromádku pod zaparkované auto, společně s kolegou si hodili košťata na ramena a zmizeli mi ze zorného pole.

Nevím, jestli ti lidé vykonávali „alternativní“ trest Veřejně prospěšných prací místo vězení. Spíše bych řekl, že to byli lidé bez práce, na které dopadl Zákon o povinné práci při ÚP. Ale bez ohledu na to se pouze jednalo o práci pro práci. I ta Hladová zeď stavěná na pražském Petříně měla větší smysl.

Ti lidé pouze pod hrozbou státu předstírali, že pracují (a stát předstíral, že je za to platí).

Vede mě to k úvaze o odosobnění práce. Nevím kolik z Vás zná ten pocit z dobře udělané práce. Nemyslím tím, že si v Ikea koupíte nějakou poličku a manželka Vás po řadě týdnů donutí výčitkami připevnit ji na zeď. Myslím tím to, že se Vám v hlavě usídlí myšlenka, že byste něco chtěli. Promyslíte si jak na to zajít, nakoupíte si nějaký materiál, případně nástroje, a pak v potu tváře nějakou tu věc vytvoříte, na závěr ji nalakujete a postavíte si ji někde ve svém životním prostoru. Anebo ji jako dovednou věc prodáte svému bližnímu za peníze. Ale stále tam zůstává to vědomí, že jste tu danou věc vytvořili vlastníma rukama a někomu to bude sloužit.

Několik let jsem byl vlastníkem firmy na „umělecké zpracování skla“ (než mi to stát absolutně znechutil). Ale dodnes, když se pohybuji po městech a vesnicích a se zadostiučiněním si všímám, kde ta i ona moje práce existuje, žije a slouží lidem, mám dobrý pocit.

Vlastně na to odosobnění práce poukázal už Charlie Chaplin, tuším ve filmu Moderní doba. Na tu marnost úsilí jednotlivce, který někam vloží nějaký šroubek, vloží podložku, nasadí matici a utáhne ji. Hrdost na tento dílčí úkon se prostě nemůže dostavit, protože za sebou nikdy neuvidí ten finální výrobek, nebo službu, a de facto ani vděk za ni. Ano, pracuje ve mzdě, to co měl udělat udělal (dobře/špatně), ale tím jeho úloha v tom soustrojí končí. Jistým způsobem to o řadu let později popisuje Arthur Hailey v knize Kola. Mechanické, rituální opakování činností na nějakém běžícím pásu, který se posouvá čím dál rychleji a každého vlastně nakonec semele. A který se nikdy nezastaví. Jen mele a mele lidi.

Samozřejmě lze právem namítat, že dělba práce je efektivnější, než aby si každý všechno vyráběl sám. Ale ten mechanismus narazil na své limity, nebo spíše na nedomyšlenost. Vůbec netvrdím, že stroje se mají rozbít, protože kradou lidem práci, jak to zkratkovitě bylo vnímáno před sto lety. Stroje jsou užitečné, ale musí vést k vyšší efektivitě práce jedince, nikoliv k jeho ponížení do bezvýznamného a nahraditelného kolečka v jakémsi superstroji.

Obloukem se vrátím k původní myšlence: V okamžiku, kdy stát ustanovil práci jako trest, degradoval veškerou hodnotu práce na postih. Dokonce jako trest za osobní neštěstí. Nebo za vzpurnost? Nebo jakkoliv definovanou anomálii.

Práce, tvůrčí a plodná práce přece nesmí být trestem. Jakmile stát začne lidi trestat povinností práce, nemůže to skončit jinak, než u těch dvou chlapíků: budou metat košťaty a ve finále to zametou pod auto. To nemá žádný smysl. A vlastně to známe i z doby nepříliš dávné.

Každá, každá práce musí mít svůj smysl. A když jej nemá, je to trestání prací podobně jako v trestních lágrech. Jen výkon moci nad člověkem a metoda jeho ponižování v rámci dosavadních mantinelů.

Ale ty mantinely se mohou velmi snadno posunout dál…

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 540 × | Prestiž Q1: 10,22

+15 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top