Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Demokracie, omyly a důsledky

V minulém příspěvku jsem naznačil, že promýšlím příčiny nevalného stavu naší společnosti po dvaceti letech od „Sametového předání moci“[*] a obecně panující „blbé nálady“[**]. Protože mi osud a budoucnost naší společnosti, nebo zemičky, dosud není lhostejný, pokusím se nalézt osudové chyby našeho polistopadového vývoje.


[*] Nebyla to však klasická revoluce (= rychlý, výrazný, kvalitativní, skokový přechod, prudká změna), snad je lepším termín „puč“ (= převrat je však obvykle násilným svržením vlády a převzetím politické moci ve státě, nebo pokus o něj. Převrat je však obvykle obyvateli pouze tolerován. Pučisty mohou být vysocí příslušníci armády, vůdci paramilitantních organizací nebo i skupin, které již dosáhly legitimní moci. Pučisté, pokud jsou úspěšní, se zpravidla zmocní exekutivy a podřídí jí pak legislativu, judikaturu a politiku země. Též se používá spojení coup d'état. Tato klasifikace však neodpovídá realitě.) – výraz „předání moci“ se mi zdá asi významově nejpřesnějším.

[**] Jejíž konstatování presidentem Havlem premiér Klaus v roce 1996 prudce odsoudil, aby po třinácti letech sám použil téhož eufemismu. Zdá se, že pohled z Hradu bývá dosti odlišný od pohledu ze Strakovky…


Abych předešel námitkám, že to, co píšu, není nikterak originálním, předesílám, že mě velmi inspirovala myšlenka, nebo spíše vývody, uznávaného anarcho-kapitalistického filosofa Hans-Hermann Hoppe v díle – Democracy: The God That Failed[1].

Celých 20 let jsme se zaštiťovali floskulí, že demokracie je „nejlepší ze všech špatných metod vládnutí“. Položme si však otázku: splnily mechanismy demokracie naše představy? Předpokládám, že většinová odpověď bude znít NE. S námitkou viz výše. Přestože jsem nyní pevně přesvědčen, že demokracie v této formě vznikla jako důsledek brutálního odepírání práva na vládě různým skupinám obyvatel; ženám, otrokům, či etnickým skupinám někdy před lety 1861 ve Spojených státech, vyhlášení všeobecného volebního práva bylo později extrémní (ale logickou) reakcí na status quo. Jen s odstupem lze prohlásit, že jedna extrémní a neobhajitelná nespravedlnost byla nahrazena jinou, též neobhajitelnou nespravedlností.

Hledejme důvody. V prvé řadě se ptejme po právu na secesi, tedy na právo na odloučení, odchod ze spolku (státu). Pokud pomineme obnovené právo na zvolenou emigraci (ztrpčenou faktem, že ekonomické uprchlíky žádný jiný stát nemá rád a politická emigrace [za návěštím demokratického státu] logicky nemůže být tolerována). Právo secese je tedy v důsledku odepřeno: buď budeš skákat, jak etát píská, neboli budeš skákat, jak většina píská. Nesvoboda volby je více, než patrná.

V tom je právě ošidnost demokracie. Většina – jakákoliv– si může vynutit poslušnost menšiny právě pod krovkami té demokracie. Většina lidu si přeje to a to. A menšina musí reflektovat diktát většiny, i když ten je zcela kontraproduktivní (zaveďme milionářskou daň, vyvlastněme kapitál, stroje, výrobní prostředky, zabavme ve „veřejném zájmu“ cokoliv, zbavme se ve „veřejném zájmu“ čehokoliv.

Všechny moderní demokracie mají charakter organizace s povinným členstvím. A málokdo rozpoznal včas extrémní nárůst státní moci v průběhu 20. století s moderní „nucenou“ demokracií. Karel Kryl tu naši, ještě pokroucenější formu, dokonce nazýval demokraturou – právem. Jedna forma útisku – komunistická – hladce přešla v jinou formu – demokraturní. Za slovíčka o rovnosti se skryla jen jiná forma despotismu, byrokratický socialismus. Velikým obloukem jsme za 20 let přešli od politického dogmatu komunistického reálného socialismu k úplně stejnému dogmatu socialismu byrokratického. Snad ještě horšímu, než byl ten minulý. Absurdní příkazy EU jsou jen drtivým vítězstvím byrokracie nad selským rozumem, bez ohledu na vůli občanů.

Vraťme se k definici práva. V souladu s H. H.Hoppeem můžeme prohlásit, že „Při absenci práva na secesi je demokratická vláda z ekonomického hlediska nuceným teritoriálním monopolem poskytujícím ochranu a ve své jurisdikci činícím konečná rozhodnutí.“(jak je to podobné vládě monarchistické). Navíc – jak implikuje pozice násilného monopolisty – demokratické vlády, stejně jako monarchistické vlády, si přisvojily právo danit, tedy unilaterálně[2] rozhodovat, bez souhlasu chráněných, o množství peněz, které musí tito platit za svoji ochranu. Z této shodné klasifikace, jakožto nuceného monopolu, plynou některé stejné charakteristiky demokratických a monarchistických vlád.

Pod patronací monopolu budou ceny za spravedlnost a ochranu růst, zatímco množství a kvalita poskytované ochrany a spravedlnosti bude pomalu upadat. Monopolní agentura pro poskytování ochrany v sobě obsahuje tento vnitřní rozpor: ochranitel vlastnictví, který zároveň vlastnická práva porušuje. A taková organizace bude nevyhnutelně směřovat k vyšším daním za méně poskytnuté ochrany. Dokonce také u takové vlády, jakou propagovali například klasičtí liberálové, která by byla omezena pouze na ochraňování existujících vlastnických práv, by vyvstala otázka: kolik ochrany má vlastně vyprodukovat?

Mimo to: soudní monopol nevyhnutelně povede k postupnému úpadku produkce spravedlnosti.Pokud se nikdo nemůže odvolat nikam jinam než k vládě, dojde nevyhnutelně ke zvrácení spravedlnosti ve prospěch státní moci.

Tyto extrémní situace musíme posoudit jiným měřítkem: měřítkem univerzálního práva aplikovatelného vždy, na každého a za všech okolností. Pak ovšem docházíme k schizmatu, žev demokracii tedy neexistují osobní privilegia či privilegované osoby, ale existují funkční privilegia a privilegované funkce. To nejzásadnější privilegium však samozřejmě spočívá v tom, že veřejní činitelé mohou své aktivity financovat z daní, které uvalují na subjekty soukromého práva.

Jinak řečeno privilegia, právní diskriminace a protekcionismus v demokracii nezmizely, ale právě naopak. Nejsou již omezeny pouze na třídu králů a šlechticů, ale privilegia a protekci nyní může získat kdokoliv. Předvídatelně je pak v demokratických podmínkách tendence každého násilného monopolu – zvýšit ceny a snížit kvalitu produkovaného zboží – pouze zesílena.

Místo krále, který považoval zemi za svůj osobní majetek, nastoupili dočasní a vyměnitelní správci.Tito správci již nevlastní zemi, ale na tak dlouho, dokud jsou v úřadu, ji mohou využívat ke svému osobnímu prospěchu.

Můžeme vysledovat, že zdanění – ať už jeho absolutní výše nebo poměr k celkovému národnímu produktu – se zvýšilo vysoko nad úroveň obvyklou v monarchistickém zřízení. Dalším bodem je vládní zadlužení, které také vzrostlo daleko více v demokratických než monarchistických podmínkách. A třetí věcí jsou inflační tlaky, které jsou také v demokratických podmínkách daleko vyšší.

Z ekonomického hlediska je každé přerozdělování příjmů a bohatství od těch, kteří mají, k těm, kteří nemají, kontraproduktivní a v delším období snižuje celkovou produktivitu země, o kterou má samozřejmě (král) jakožto její vlastník, zájem.

Naproti tomu demokratický správce nemá žádnou logickou překážku, která by mu bránila v přerozdělování soukromého majetku. A ekonomicky nemá žádný vlastní zájem na zachování a rozšíření kapitálové hodnoty země.Demokratický správce má zájem pouze na posílení a upevnění svojí pozice proti konkurenci těch, kteří se snaží dostat do jeho funkce.

Tedy: legitimita správce, tedy legitimita demokratického politika, nespočívá na legitimitě soukromého vlastnictví. Spočívá na legitimitě veřejného či společného vlastnictví.

Nakonec se tedy v demokracii veškerý majetek stává veřejným majetkem. Jakékoliv existující vlastnické právo je pouze dočasně poskytnutým a dočasně platným a může být změněno podle unilaterálního správcova rozhodnutí o potřebách veřejného zájmu a veřejné bezpečnosti.

Jelikož demokratický správce nevlastní kapitálové statky země, ale pouze dočasně rozhoduje o jejich využití, kontraproduktivní účinky přerozdělování příjmů a bohatství ho netrápí. Ovšem zatímco dlouhodobé dopady přerozdělovacích opatření pro něho nejsou důležité, okamžité a krátkodobé účinky jsou pro něho nanejvýš zajímavé. Správce je podroben neustálé konkurenci těch, kteří se ho snaží v jeho pozici nahradit.

A za předpokladu, že existuje vždy více těch, kteří nemají, než těch, kteří mají a to všeho, co stojí za to mít, bude jeho přerozdělování egalitářské[3]na místo elitistického[4]. Následně a jako výsledek demokratické soutěže dojde k deformování charakteru celé společnosti.

Veškeré přerozdělování, bez ohledu na kritéria, na kterých je založeno, znamená, že se vezme od původního vlastníka či výrobce a předá se tomu, kdo není původním vlastníkem či výrobcem. Úměrně tomu se podněty být původním vlastníkem či výrobcem sníží a podněty k tomu nevyrábět a nebýt původním vlastníkem se zvýší.Počet produktivních členů společnosti tedy klesne a počet těch, kteří neprodukují, vzroste. A tato změna v populaci implikuje doslovně to, že relativní počet špatných, či ne až tak dobrých lidí a relativní množství špatných osobních charakteristik a zvyků poroste a život ve společnosti bude nadále méně příjemným.

Vláda jakožto monopolní organizace s povinným členstvím, která má moc vybírat daně a vydávat konečná rozhodnutí, je špatná, vyžaduje to ještě hlubší pohled k rozpoznání toho, že demokratická konkurence je ve skutečnosti velmi špatná.

V každé společnosti – dokud bude lidstvo takové,jaké je – existují lidé, kteří touží po cizím majetku. Někteří lidé jsou tímto pocitem ovlivněni více než jiní, ale téměř každý alespoň občas pociťuje závist vůči druhým.

Při uvolnění vstupu do vlády má každý možnost otevřeně dát průchod své touze po cizím majetku. To, co by bylo dříve pokládáno za nemorální a bylo potlačováno, je nyní pokládáno za legitimní smýšlení. Každý může dát otevřeně najevo svou touhu po cizím majetku, pokud se při tom odvolává na demokracii. A každý může dokonce jednat podle této nemorální touhy, když získá místo v demokratické vládě. V demokracii se tak každý stává potenciálně nebezpečnou osobou. A co horšího – z kandidátů ve všeobecných volbách budou nejúspěšnější ti členové společnosti, kteří mají nejmenší morální skrupule připřerozdělování cizího majetku. Tito demagogové[5],odpovídající na davové požadavky bez morálních zábran, budou získávat přístup do vlády a stoupat až na vrchol vlády. A proto se špatná situace stane ještě horší.

Dědičný monarcha, který ruinoval svoji zemi, byl (a dějiny to dokládají) nezřídka zavražděn členy vlastní rodiny.

Výběr vládnoucích lidí prostřednictvím všeobecných voleb činí podstatně obtížnějším, až nemožným, že by se nějaká dobrá či neškodná osoba někdy dostala na vládní vrchol. Naopakpředsedové vlád a prezidenti jsou vybíráni pro svou prokázanou schopnost být demagogy bez morálních zábran při přerozdělování cizího majetku. Demokracie si tak doslova zajišťuje, že nikdo jiný než špatní a nebezpeční lidé se nedostanou na vládní vrchol. A přes tuto jejich osobní charakteristiku se jen zřídka stává, že by jakožto dočasní a vyměnitelní správci byli zavražděni.

Dnes, po přibližně stovce let fungování povinné demokracie, máme teoreticky předvídatelné výsledky přímo před očima. Daně a vládní dluhy vystoupaly do astronomických výšin, zatímco hodnota peněz neustále upadá. Idea univerzálního a neměnného lidského práva v zásadě zmizela a byla nahrazena ideou práva, jakožto vládou vytvořené legislativy. Ve jménu veřejné bezpečnosti a sociální spravedlnosti se množí skupinová privilegia a smysl „ochrany“ byl zcela převrácen. Dnes chráníme životní prostředí, globální teplotu, delfíny a moskyty. Jsme chráněni před homofobií[6], sexismem[7], rasismem[8] a kuřáky. Nejsme ovšem chráněni před kriminálníky a hlavně před vládou, která nás může oškubat, jak si zamane.

Ludwig von Mises (stejně jako dříve David Hume) rozpoznal, že existence veškerých vlád nakonec spočívá na veřejném mínění. Pokud většina lidí, alespoň potichu nepodporuje svou vládu, tak žádná vláda nemůže vydržet. Vidíme však, že způsob centralizované vlády nám přináší shnilé ovoce dirigismu, přerozdělování a despocie. Tím, co by nakonec mohlo zlomit demokratický stroj, je inspirující vize fundamentální alternativy k současnému systému, jenž plyne z tohoto nového radikalismu. Spíše než nadnárodní politickou integraci, světovou vládu, světovou ústavu, soudy, banky a nekryté peníze, globální demokracii a univerzální a všudypřítomný multikulturalismus, bychom měli navrhovat dekompozici států na jejich heterogenní[9]součásti.

Čím menší a ekonomicky méně soběstačné je území, tím větší je ekonomický tlak na volbu svobodného obchodu! Státečky jako Monako, Lichtenštejnsko, San Marino, či Andorra to jasně dokladují. Tím bychom dosáhli obnovení secesního práva.


[1] Demokracie: Bůh, který selhal

[2] jednostranně

[3] rovnostářské

[4] vycházející z významu úlohy elit ve vývoji společnosti

[5] využívající zkreslených a zjednodušených argumentů, působících zejména na city a předsudky, k ovlivňování jednotlivců a skupin

[6] strach či odpor vůči stejnopohlavně eroticky zaměřeným osobám, nebo zmyšlenky o vlastním homosexuálním erotickém zaměření. Podle teorií,které tento pojem zavedly, je nezřídka obrannou reakcí ega v rámci potlačení těchto složek ve vlastním cítění.

[7] diskriminace podle pohlaví, zejm. diskriminace žen, nebo orientace na sex, zdůrazňování sexuality

[8] (polit.) nevědecká, proti humánní teorie o nadřazenosti lidských ras a etnických skupin; nenávist k lidem určité rasy; její projevy (utlačování apod.)

[9] různorodé, různotvárné, nestejnorodé, smíšené

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 3 171 × | Prestiž Q1: 14,69

+28 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Demokracie, omyly a důsledky

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top