Štítky článku: •  

Levicový liberalismus jako konec dějin

Francis Fukuyama sepsal po pádu komunismu budovatelské dílko „Konec dějin a poslední člověk“. Oslavil v něm liberální demokracii, jež podle něj měla vítězně zavládnout po celém světě od teď až po navždy. Více se ani mýliti nemohl.

Ti, co znají relativitu „věčných časů a nikdy jinak“, ti se tomu rozhodně divit nemohli, nicméně v očích liberálů jeho hvězda až tak nepohasla. Na rozdíl od nenáviděného Samuela Huntingtona, jenž se nemýlil takřka v ničem. Diskurs, vedený dnes na Západě, by se dal trochu zjednodušeně popsat jako liberálové versus zbytek světa. A liberálové mají zatím navrch, začíná jim ale docházet dech.

Levicový liberalismus je na tom trochu podobně jako sociální demokracie. O ní se s nadsázkou říká, že poté, co ve dvacátém stolení naplnila prakticky všechny ty veskrze úctyhodné cíle, kvůli nimž v století devatenáctém vznikla, osmihodinová pracovní doba, sociální a zdravotní zabezpečení, důstojné a právně zajištěné postavení pracujících, by se bývala měla rozpustit a ukončit svou činnost. Jak známo, tak takto neučinila a pokračuje dále, byť jí poněkud schází raison d´être. A obdobně tak liberálové.

Poté co bylo dosaženo — míněno samozřejmě na Západě — občanských a lidských práv a svobody jednotlivce v míře nebývalé, nezavršil liberalismus jakožto směr své úspěšné úsilí svým zakončením a „rozpuštěním“, ale pokračuje směle dál. A je tak nucen si hledat další a další „oběti“ a bojovat za další „diskriminované“ skupiny a „zrovnoprávňovat“ je.

A tak „osvobozuje“ sexuální menšiny, jeden z jeho posledních hitů je, že se v jeho hledáčku se vedle mnoha jiných objevili i lidé extrémně obézní (viz téma nedávného Respektu). V tomto případě jde o lidi, kteří nejsou tlustí v důsledku nějaké poruchy (pak by se vešli do kolonky lidí s handicapem, o jejichž ochraně nikdo rozumný nepochybuje), ale díky enormnímu přežírání se a jiným fatálním prohřeškům proti životosprávě.

Masový vrah Breivik, jenž se soudil se státem kvůli svému omezování, spočívajícím krom dalšího i v nepěkném výhledu z okna cely a který zčásti uspěl, je jen logickým pokračováním této poněkud úletové filosofie. Navíc se nám levicoví liberálové částečně zkřížili se socialisty, tradičně ovládajícími velkou část médií i akademické obce. Levicoví liberálové pak jdou za svým s odhodlaností náboženských fanatiků. A jimi vybojované výdobytky postupně vedou k čím dál většímu sešněrovávání společnosti a omezování skutečných svobod individua.

Evropa a Amerika (míněno Západní Evropa a Severní Amerika coby pilíře Západu) se ale dosti liší. Podstata některých rozdílů může tkvět i v odlišnosti revolucí, které tyto společnosti vytvořily. Ta americká byla ve své podstatě konzervativní. Založená na víře a spravedlnosti. A na akcentování svobody. Však také jedním z prvních funkcionářů, které si vznikající obce volily, byl soudce. Ta francouzská, která vyplynula z osvícenství a racionalismu, byla liberální. Založena na negaci víry (někdy i dosti brutální) a rovnosti. Francouzská revoluce pak v podstatě (a postupně) vytvarovala Evropu a přes pařížskou komunu, jež naštěstí byla zdárně dořešena na Père Lachaise, vyvrcholila v bolševické revoluci, která nebyla — přes rozpad Sovětského svazu a porážku světového komunismu — bohužel dořešena dodnes.

Připomeňme si v této souvislosti ty desítky užitečných idiotů, jak je nazýval jeden bývalý agent německého císařského generálního štábu, kteří vedli neúnavnou propagandu ve prospěch země a věci sovětů. A byli to významní intelektuálové své doby, socialisté i levicoví liberálové. Žádný konzervativec se takto nespustil, pochopitelně.

Zde je nutné, i s ohledem na to co následovalo, poněkud demytizovat samu francouzskou revoluci. Dle některých pramenů si vyžádala až milion mrtvých, čti ponejvíce povražděných. Přitom k roku 1792 měla Francie zhruba 28 milionů obyvatel. Samotný 14. červenec 1789, dodnes francouzský státní svátek, je čiročirý mýtus. Bastila nebyla dobyta, ale vydána rozlícenému davu, který zde nalezl úhrnem sedm vězňů. Čtyři padělatele, mladého zvrhlíka zavřeného na žádost vlastních příbuzných a dva blázny.

Velitel Bastily pan de Launay, vzdělaný muž a filantrop, kapituloval, aby předešel krveprolití. Za odměnu pak byl děsivým způsobem zavražděn a stejného osudu se dočkali i jeho důstojníci a řada invalidů přidělených k ostraze vězňů. Srovnejme si v této souvislosti obsahové náplně čtrnáctého a čtvrtého července. Stačí si přečíst Deklaraci nezávislosti. Tady je co připomínat.

Zvláštním případem je povstání venkovanů ve Vendée, vyvolané brutálním atakem vůči kněžím, kteří nebyli ochotni sloužit novému režimu, ale jen svému poslání a svým ovečkám. Selské vojsko si vedlo zpočátku podivuhodně dobře, zbožní sedláci se chovali v mezích možnosti i slušně a humánně. Všeobecně obdivovaní republikánští vojáci pak jako zvěř.

Po porážce vzpoury se potlačování zvrhlo v genocidu. Republikánský velitel Westermann napsal konventu: „Děti jsem dal udupat koňskými kopyty, ženy zabít, aby už alespoň nemohly porodit žádného banditu. Nemohu si vyčítat, že jsem ušetřil jediného zajatce.“ Jeho žáky byli Tuchačevskij, Trockij, Heydrich, Bach-Zelewski a další.

Důsledkem odlišného charakteru oněch dvou revolucí je i různý vývoj na obou březích Atlantiku. Spor můžeme demonstrovat na střetnutí svobody a rovnosti. Není-li tedy míněna rovnost před zákonem a rovnost šancí, ale ty už dávno nejsou zejména v Evropě ty hlavní. Ono je to buď svoboda, nebo rovnost. Zájemcům lze doporučit přečíst si třeba práce takového Thilo Sarrazina.

Liberální média i politici se o něm vyjadřují ohavně, o to více stojí za pozornost. I díky rozdílnému dědictví obou určujících revolucí se levicovým liberálům podařilo daleko více rozložit Evropu, americké šance na přežití si přeci jen stojí výše. Když ale člověk sleduje velkohubého Donalda a rudého Bernieho, i tato jistota se relativizuje.

Média, ale i akademickou sféru na dnešním Západě, tedy ty, co udávají tón, ovládají levicoví liberálové, můžeme říci i korektnisté. Jim se přizpůsobuje i politická sféra. Jenže z liberalismu je dnes omezování svobody v duchu korektnismu, hnaní stáda úzkými mantinely přípustnosti. Výsledkem vítězství tohoto směru, vítězství, jehož základy byly položeny v posledních dekádách minulého století a na přelomu milénia, je krom všeobecné sterility i fádní šeď politické scenérie.

Z ní pak ti, kteří vybočují, jsou mainstreamem označkováni jako populisté (v tom lepším případě) či extrémisté (v tom horším). Naprosto bez ohledu na to, jací že jsou doopravdy. A na politické scéně fatálně chybí osobnosti, leadeři. Korektnismus by je prostě sežral zaživa.

Mnohokrát již bylo řečeno, že osobnosti typu Churchilla, Adenauera, ale i Thatcher, de Gaulla a podobných by dnes neměly jednoduše šanci. Jen si ale připomeňme, že tito jednotlivci, dnes by byli zváni přinejlepším kontroverzními, ve své době zachránili své země či národy. Ty se jim ne vždy zrovna odvděčily, ale to je již jiná pohádka. Nejhorší nebezpečí bylo bezpečně zažehnáno.

Srovnejme si však jen dnešní vedoucí představitele s jejich předchůdci. Camerona s Blairem (jak toho nenávidí levicoví liberálové!), Hollanda či Sarkozyho s Mitterandem. A konečně Angelu Merkel s Kohlem. Jakou naději slibují tyto beztvaré figurky Západu či přinejmenším Evropě? A co jejich konkurence? Ta vypadá snad ještě beznadějněji…

A vzpourou pak jsou oni populo-extrémisté, jak je zovou liberální média. Ale ona je vlastně vytvořila. A tak se všichni diví výsledkům zemských voleb v Německu, presidentských v Rakousku. Nakonec i ty americké primárky jsou vzpourou proti estabilishmentu.

Jako každá vzpoura může to vše vyústit v něco pozitivního, co dá novou naději i svým způsobem restart liberální demokracii. Anebo v něco podstatně horšího, z čeho se budeme vyhrabávat hodně dlouho, vyhrabeme-li se vůbec. Dopadnout to může všelijak.

Vládnoucí estabilishment to může ještě na chvilku ustát, všichni se — jako po nedávných zemských volbách — budou kojiti nadějí, že to vlastně nedopadlo tak zle, že hodní vlastně zase vyhráli. Ale na jak dlouho? Hodiny, vyměřující čas panujícím poměrům, tikají neúprosně. Čeká se na nové Churchilly a Adenauery. Nepřijdou-li oni, dorazí dozajista noví Hitlerové se Staliny a Leniny. Zdali si to ve své dusivé korektnosti uvědomují liberální média a akademici?

Zatím si ale vytvářejí svět podle vlastních představ a předkládají jej veřejnosti k uvěření. Typický příklad uvádí již zmiňovaný Thilo Sarrazin v úvodu své knihy Teror ctnosti: Redaktor Spiegelu se svého času zeptal tří mladých Peršanů: „Vadí vám, když politici jako Thilo Sarrazin tvrdí, že imigranti jsou líní a vůbec nemají zájem, aby se podíleli na formování této země?“ Odpovědi nemohly než dopadnout podle očekávání tazatele. Sarrazin se na list obrátil s tím, že citace jeho údajných výroků je smyšlená a v žádném z jeho projevů, písemném či mluveném, ji nelze nalézt. Žádal tedy o uvedení věcí na pravou míru nebo omluvu. Redaktor mu bohorovně sdělil, že netvrdí, že se takového výroku dopustil, ale jen vypointovává některá z jeho minulých stanovisek (!). A tím to taky skončilo.

A tak liberální média dále „vypointovávají“ naši skutečnost. Teď jsou nadšena novým londýnským starostou Sadiqem Khanem, protože je muslim. Kdysi byli u vytržení z Obamy, protože je černoch. Jen doufejme, že nový starosta nebude představovat takový propadák jako starý president. A i kdyby, naši levicoví liberálové si s tím poradí. Cenzura funguje, ať již se jedná o cenzuru redakční (viz třeba kolínské události na přelomu roku) nebo o daleko častější autocenzuru. S ní padá ke dnu důvěra publika. A média jsou následně překvapena a podivují se nad pomýlenými voliči.

Socializační (a tedy i nivelizační) tendence v dnešní liberální Evropě popsal krásně Stanislav Komárek ve své knize Evropa na rozcestí, kde i dle autora lze nahradit poslední slůvko za „scestí“.

Těmto tendencím, které — alespoň zatím — nenabírají okatě drsnou podobu, se vzpírá jediný stav. Osoby samostatné, tedy živnostníci, drobní podnikatelé, případně rolníci. Ty pak bude třeba krotit různými administrativními, daňovými a podobnými šikanami. V tomto světle taková kontrolní hlášení DPH či elektronická evidence tržeb nabývají jiného významu. Snížení daňových úniků se od nich příliš očekávat nedá, zato snížení počtu živnostníků a drobných podnikatelů bezesporu.

Jak dokazuje i chorvatský příklad, kdy radikálně poklesl počet živnostníků a tím i logicky vzrostla nezaměstnanost. (Podle Eurostatu se výběr DPH nezvýšil, počet OSVČ klesl o více než deset procent, nezaměstnanost vyrostla zhruba o 2 procentní body.) Osoby samostatné prostě do onoho socialistického (a v zásadě i levicově liberálního) snu o krásném světě rovnosti nezapadají. Na rozdíl od závislých, tedy třeba nezaměstnaných.

Svým způsobem totalitní tendence mnohých liberálů přestanou býti až tak překvapivými, pokud si uvědomíme, že třeba němečtí liberálové v 19. století byli tvrdými nacionály a jejich velkoněmectví se stalo jedním ze zdrojů pozdějšího nacismu. A rakouskou liberální stranu, tedy Svobodné, vytvořili zase v padesátých letech bývalí nacisté.

Rovnostářské úsilí současných levicových liberálů mocně omezuje svobodu. Dost možná tak dnešní levicoví liberálové, více či méně socialisté, dláždí cestu k novým koncentrákům. Aniž by to samozřejmě zamýšleli. Stejně jako jejich předchůdci v dvacátých a třicátých létech. A i slunný lágr, se v zásadě humánními dozorci a nutričně kvalitní stravou, zůstává stále tím lágrem.

Staronové dobré úmysly tak dláždí cestu do nových pekel.

Píše Josef Ježek na blog.respekt.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 767 × | Prestiž Q1: 6,57

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top