Štítky článku: •  

Osud střední třídy…

Dostaly se mi do ruky osm let staré Lidovky. Jak jsem je s chutí pročítal, uvědomil jsem si, jak se některé věci málo změnily. Článek Jiřího Večerníka mě zaujal natolik, že si jej dovolím přepublikovat a opatřit jej několika poznámkami. (Komentáře jsou barevně odlišeny od původního textu.)

LIDOVÉ NOVINY, 16. prosinec 2000, str. 19

Měšťácký protiútok v minovém poli

Posilování „střední třídy“ prospívá celé společnosti, v Česku se však rozmohla „zahálčivá třída“ a klienti sociální sítě

Sociologové jsou často dotazováni, kdo u nás patří ke „střední třídě“ a jak je vlastně početná. Odpověď na takovou otázku může být jen podmíněná - k zařazení do středních vrstev totiž nestačí přiměřená profese ani příjmy. Jeho nezbytnou podmínkou je totiž především životní styl, životní příležitosti a perspektivy.

Jiří Večerník
Nejlepší je když se všichni lidé, nebo alespoň jejich většina, mohou cítit příslušníky střední třídy. Klíčovými hodnotami „středního stavu“ je iniciativa (v jejich podnikatelské složce) a znalosti (v jejich složce intelektuální). Utváření středních vrstev je velkou výzvou a zároveň nejcitlivějším zkušebním kamenem transformace. Je to výzva tichá, neboť tady nejde o dosažení nějakého konkrétního cíle, nýbrž spíše o souhrnný výsledek různých změn. Posilování středních vrstev a šíření jejich životního stylu prospívá to, co je prospěšné pro společnost jako celek, pro její ekonomický růst a pro sociální soudržnost vytvoření průhledného tržního prostředí a rovných podmínek pro podnikatele, rozvoj vzdělání a jeho uplatnění, odměňování podle výkonu apod.

Společně s řadou kritiků české transformace, mj. prof. Švejnarem, bych si dovolil konstatovat, že česká transformace úspěšná nebyla a to ani krátkodobě, ani dlouhodobě. Od převratu již uplynulo 19 let a ani generační posun nestačil překrýt deziluzi, zmarněná očekávání a stagnaci.

Myslím, že to řekl (16. 4. 2008 ráno) v televizi spisovatel a dramatik Jiří Stránský poměrně přesně. Na otázku redaktorky, zda si myslí, že žijeme v právním státě, odpověděl: „My, kteří ještě pamatujeme živě minulý režim, se sice ráno budíme s pocitem, že žijeme, zaplaťbůh, v lepším, ale že bychom žili v plné spokojenosti s ním, to ani zdaleka ne.“ A právě spravedlnost systému je základem k důvěře v něj! Čímž rozhodně nepléduji pro Marxovy scestné teorie, ale pro spravedlnost jak judikátů, tak spravedlnost odměňování, za spravedlnost selskou a rozumnou. Soudy nesoudí spravedlivě, policie nešetří řádně, státní zástupci nejsou řádnými ochránci zákona (a promiňte Vy, ti, kteří jste se svým povoláním zacházeli čestně a v úctě).

Nadále jsou mezi námi takoví, kteří jsou si v těchto podmínkách poněkud „rovnější“, než jiní, stejně jako za režimu minulého. Nemyslím tím jen do nebe volající privilegia pánů poslanců. Někteří bývalí soudruzi, dnes kapitalisté, se nám smějí ze svých mercedesů do očí a předplácejí si pokuty u dopravní policie dopředu. Někteří policisté mají seznamy SPZetek, jejichž řidiče není rozumné obtěžovat. Rozmohl se neřád korupce ve všech sférách, počínaje byrokratickou a konče podnikatelskou. Protože kdekdo kdekoho protežuje, je prostředí, a nejen podnikatelské, velmi kalné.

„Střední stav“ jako ekonomická hodnota

Pojem střední třídy neslouží jen pro popis společenské struktury, v poslední době se stále častěji objevuje v ekonomických analýzách při výkladu ekonomického růstu.

Podle ekonomů Engermana a Sokoloffa jsou společnosti se silnou střední vrstvou lépe schopny těžit ze svého lidského kapitálu na rozdíl od společností obdařených přírodním bohatstvím; jež dovolilo vytvoření parazitující horní vrstvy uzurpující bohatství země.

Další dvojice ekonomů, Persson a Tabellini, připomíná, že v sociálně rovnějších společnostech je menší potřeba přerozdělování a na podnikání není kladena taková zátěž, což prospívá ekonomickému růstu. Podle zjištění jiných ekonomů zase s rozsahem redistribuce roste role státu, počet a moc státních úředníků, kteří zatěžují státní pokladnu a nakonec dusí ekonomiku. V návaznosti na rozmáhající se výzkum vztahu mezi ekonomickým růstem a sociální nerovností používá ekonom Světové banky William Easterly termínu „středostavovský konsenzus“. Na ekonomických a sociálních ukazatelích osmdesáti zemí světa prokázal, že společnosti se silnou střední třídou vykazují větší akumulaci lidského kapitálu a lepší infrastrukturu, a proto také mají vyšší příjmy a ukazatele růstu, více demokracie, méně politické nestability, modernější strukturu sektorů a vyšší míru urbanizace. Souhrnně tak můžeme říci, že tam, kde je silná střední třída, se daří i vše ostatní.

Není co dodat. W. Easterly tento fakt prokázal nezpochybnitelně. Porovnejme to nejen s realitou roku 2000, ale i s dneškem. Jaké jsou naše ukazatele růstu? (Nikoliv však mnohokrát ohýbaný růst HDP, nýbrž HND. Jestliže se HDP oprostí od vyvezeného kapitálu korporací, nárůst je spíše negativní — a rychle je po úspěších socialistických vlád!!!) Tímto režimem z nás naši vládnoucí udělali pouhou námezdní sílu, ještě trapně lacinou. Mzdy se u většiny společnosti pohybují kolem Kč 10 000,- hrubého, což je ostudné. Nic nepomáhá ujišťování, že průměrná mzda ve státě se blíží Kč 20 000,-. Průměry jsou velmi ošidná čísla!

Dělnické hodnoty a „měšťácký protiútok“

Easterlyho pojem „středostavovský konsenzus“ můžeme v našich podmínkách použít k výkladu transformace a zejména přeměny hodnot společnosti od „dělnických“ ke „středostavovským“. Dělnický hodnotový systém známe z Kapitálu Karla Marxe, který v něm popsal svou „pracovní teorii hodnoty“. Říká, že hodnota zboží je objektivně určena prací, která byla do jeho produkce vložena. Rozhodující je tu vykonaná práce dělnická, zatímco duševní či řídící práce je chápána jako druhořadá. Základem takového uvažování je tedy materiální výroba a z ní plynoucí nabídka zboží. Poptávka a služby jsou druhořadé, měly by se omezit jen na racionální potřeby. Toto uvažování legitimizovalo konfiskace soukromých výrobních prostředků. Jedním z jeho důsledků byly i snahy zpomalit nebo dokonce zastavit historický čas, jak nasvědčovala výroba stále stejných produktů za poměrně stálé ceny v komunistickém režimu. Vůči Marxově „pracovní teorii hodnoty“ stavěli ekonomové koncepce konkurenční a jejich hledání vyvrcholilo objevem „subjektivní definice hodnoty“. Podle Ludwiga von Misese jsou tržní ceny určeny výhradně hodnotovými soudy lidí, tak jak opravdu jednají. Důraz je tedy položen nikoli na producenta, ale na spotřebitele. Rozhodujícím vodítkem pro chápání ekonomiky není omezení spotřeby a zastavení vývoje, ale naopak inovace a růst, obchod a služby. Namísto fyzi-

Ekonom Světové banky William Easterly prokázal, že společnosti se silnou střední třídou mají vyšší příjmy a ukazatele růstu. Souhrnně tak můžeme říci, že tam, kde je silná střední třída, se daří i vše ostatní.


cké práce se do popředí dostává práce duševní a řídící, namísto kapitálu výrobního se stává rozhodujícím kapitál lidský. A hlavně, na místo Marxova kapitalisty jako bezduchého přívěsku kapitálu a nelítostného vykořisťovatele přichází kapitalista Schumpeterův jako tvůrce a dobyvatel. Oba tyto přístupy jsou ideologicky zatížené. Objektivní teorie hodnoty straní „dělnické třídě“, subjektivní koncept byl výstižně nazván „měšťáckým protiútokem“ a „zbraní proti komunismu“ (Nikolaj Bucharin). Stejně tak ovšem mohl být také nazván „ekonomickou teorií střední třídy“. Navzdory Marxovu proroctví totiž vrstva lidí nacházející se mezi prací a kapitálem nejen nezmizela, ale naopak rostla a postupně se v tradičních západních společnostech stala dominantní. Střední vrstvy mají konstitutivní či dynamizující úlohu v mnoha oblastech sociálního a ekonomického života. Jejich působnost zajišťuje tři klíčové podmínky efektivní ekonomiky: úspěšné trhy, bohaté informační toky a funkční instituce. Především jsou však nositelem rozhodujícího kapitálu moderní ekonomiky kapitálu znalostí a inovací.
Dlužno poznamenat ke třem klíčovým podmínkám efektivní ekonomiky:
  • Úspěšné trhy: soudím, že dodnes nejsou příliš úspěšné.
  • Bohaté informační toky: připustil bych, že situace není zlá, ale mnoho schází do toho, aby byly bohaté.
  • Funkční instituce: Podle mých zkušeností jsou instituce neuvěřitelně zbytnělé, nadané nesmyslným množstvím rozhodovacích pravomocí a zcela podvazující jakýkoliv dynamický rozvoj.
  • Dodal bych ještě čtvrtou podmínku: zcela nefunkční kapitálový trh. Jen přes bankovní sektor se rozvoj a iniciativa financovat nedá. Chybí funkční systém cenných papírů, který Burza CP, ani RM Systém nenaplňují v míře, která je třeba.
Komunistický režim dosáhl uskutečnění svých představ v nečekané míře a hloubce. Proto si dnes možná ani neuvědomujeme jejich tíživou přítomnost. V souladu s duchem dělnické třídní optiky pozastavil historický čas a položil důraz na velké podniky, výrobu a rutinní práci, čímž potlačil ducha podnikavosti a zamezil expanzi vzdělanosti. Navíc úspěšně usiloval o sociální stejnorodost smazáváním rozdílů mezi lidmi. Přerozdělování směřující k rovnosti ve výsledcích mělo pro všechny zabezpečit uspokojení základních potřeb. Tímto stavem byly poznamenány počátky české transformace. Klíčová rozhodnutí byla prodchnuta vírou v zázračnou změnu poměrů pouhou privatizací státních podniků. Zvýhodnění bylo poskytnuto bankovnímu sektoru a starým velkým firmám, a naopak k stagnaci bylo odkázáno školství a zdravotnictví; začínající podnikatelé pak na své vlastní síly.
Zde bych si dovolil upozornit na jednu ze stěžejních chyb české transformace, která vedla k destrukci průmyslu a následnému „výprodeji potu“ i tradičních trhů. Navíc zvýhodnění, které bylo poskytnuto bankovnímu sektoru, zcela podvázalo jakoukoliv normální podnikatelskou aktivitu. Banky, které byly jedinými disponenty kapitálu, jej směřovaly do nehybné struktury, místo do dynamických oblastí, které by jim investici zhodnotily rychle a s menšími riziky. Místo toho se otevřely cesty různým Stehlíkům a podobným. Páni Ježkové a Třískové (pokud to nebyl úmysl), nikdy nepochopili plně nástroje, které měli v ruce.

Nepřátelé střední třídy nahoře i dole

Sotva začala vznikat střední třída, objevili se její nepřátelé. Nahoře vyrostla neproduktivní „zahálčivá třída“. Thorstein Veblen, který ji objevil a popsal, ji definuje jako vrstvu, jejíž vzestup se nezakládá na produktivních činnostech, nýbrž na finančních operacích. Česká cesta privatizace dovolila právě takovým „peněžním činnostem“ rozvinout se v naprosto výjimečné míře a napomohla k rychlému etablování falešné horní třídy. Na druhé straně ovšem obnovený český kapitalismus připustil dolní třídu chtěných i nechtěných obětí sociálního systému. Těch bylo jistě mnoho již v socialistické ekonomice, v rané transformaci však pokračovala tzv. sociální zaměstnanost díky tomu, že polostátní banky zaštítily velké podniky. Poměrně velkorysá sociální síť navíc stále zachytává ty, kteří by jinak byli okolnostmi donuceni pracovat. Lidé vytlačovaní z trhu práce sice deklarují ochotu přizpůsobit se (rekvalifikovat se či přestěhovat), ta však rychle vymizí, když si spočítají mizivý ekonomický přínos takové změny oproti životu na podpoře. V jiných původně sociálně štědrých zemích (Dánsko, Nizozemsko) tomu bylo podobně, tam však stát zakročil a zavedl povinné práce a rekvalifikace pro ty, kteří by se chtěli nechat zlákat pastí nezaměstnanosti. Rozšiřování „zahálčivé“ i dolní třídy působí neblaze v ekonomických procesech i při utváření hodnotového prostředí. První vysílá svůdný signál, že bohatství nevzniká vytvářením nového, nýbrž přerozdělením starého. Druhá zase vysílá podobně lákavý signál, že pracovat se nevyplácí. V prvním případě je podnikání z kreativní a dobyvatelské činnosti degenerováno na přesuny majetku bez jeho vytváření. V druhém případě zase degeneruje lidský kapitál namísto rozvíjení a uplatňování lidských znalostí a schopností. Je tu ovšem ještě třetí sociální kategorie, která rovněž stojí proti střední třídě a popírá její hodnoty, totiž byrokracie. Zde je však velmi obtížné vést hranici mezi státní administrativou jako službou společnosti a rozpínavou byrokracií parazitující na občanovi. Jisté je, že její velikost a moc roste s rozsahem státního přerozdělování: čím větší a složitější je struktura institucí, tím hůře fungují, tím hojněji se vytvářejí klientelistické sítě a bují korupce, která zase zpětně posiluje panství byrokracie nad občanem. Namísto průhledného prostředí s jasnými pravidly chování, motivujícími prospěšnou

Přes svůj přínos je střední třída ohroženým druhem. K zániku ji předurčil již před 150 lety Karl Marx, před 50 lety předvídal sociální propad „bílých límečků“ jeden z nejbystřejších sociologů moderní doby Ch. Wright Mills.


činnost, se lidé cítí obestřeni sítěmi neosobní moci, které se musí pasivně přizpůsobovat. Přes svůj nesporný přínos je střední třída ohroženým druhem, a to od samého počátku. K zániku ji předurčil již před 150 lety Karl Marx, před 50 lety předvídal sociální propad „bílých límečků“ jeden z nejbystřejších sociologů moderní doby Ch. Wright Mills. Dnes jsou prognózy jejího zániku spojovány s válcem globalizace, který prý za sebou nezanechá nic nezávislého na moci nadnárodních korporací. Bylo by naivní jakkoli zpochybňovat, že věci se ve světě i u nás dějí spíše proti zájmům středních vrstev. Ty však přes všechno zůstávají nadějí hospodářské prosperity země a soudržnosti společnosti.

• Autor je vedoucí týmu ekonomické sociologie v Sociologickém ústavu AV ČR, autor knihy Občan a tržní ekonomika (1998) a editor kolektivního díla Zpráva o vývoji české společnosti 1989 - 1998 (1998).


Závěrečná část stati je myslím zcela signifikantní. Shrnuje zprávu o průběhu a výsledcích transformace poměrně přesně. To, že úspěšným podnikatelem – tehdy s fialovým sakem – se stal ten, který koupil sto vagónů olejovek a obratem je prodal za dvojnásobek (opomíjím otázku, z čeho byly zaplaceny), místo toho podnikatele, který vymyslel a chtěl začít vyrábět cokoliv užitečného, ale nedosáhl na peníze, je typickým znakem naší transformace.

Poměrně diskutabilní je však analýza opačného pólu sociálního spektra. Spíše bych problém formuloval tak, že do oblasti sociálního systému se propadlo mnohem více lidí, než bylo nutné, či očekávané. Navíc problém nespočívá v příliš husté a měkké síti tohoto systému, ale v neschopnosti příslušných úřadů posuzovat, kdo je jen pasivním konzumentem dávek, a kdo je opravdu v nouzi. Navíc metody výpočtu sociální podpory jsou diletantským dílem lidí, kteří se nikdy doopravdy v nouzi neocitli.

Lidé vytlačení z trhu práce si hladce vypočtou ne, že se jim vyplatí zůstat na podpoře, ale že dodatečné náklady – a nejen finanční, ale též sociologické – vzniklé přestěhováním se za zaměstnáním (zpravidla s celou rodinou, přičemž partner(ka) musí též opustit třeba i dobré místo, děti opustit kolektivy spolužáků, zájmové oblasti atd.) jsou enormně vyšší, než přínos tohoto jednoho platu. Navíc naprosto disfunkční trh s byty dusí i tak malou mobilitu pracovní síly. Jestliže neexistuje převis nabídky s bydlením nad poptávkou a reálné mzdy se pohybují u sociálního dna, je nemožné, aby lidé odešli za prací podobně, jako ve Spojených státech.

Trocha matematiky: Rodinka, 2 platy po ± 10 000,–, dvě děti, nájem kolem 8 000,–, potraviny, doprava, vybavení dětí: s velkým optimismem bych mohl říci, že ušetří měsíčně tak 2 500,–. Budou-li chtít koupit domek, cena běžně tak kolem 2 500 000,–, budou ho splácet nějakých 83 let. A to jsem nepočítal úroky. To jsou téměř 4 generace. Taková je dnešní bilance těch nechtěných, ale žijících obětí tohoto systému!

Lze tedy parafrázovat pana Večerníka: v Česku bohatství vzniká přerozdělováním starého bohatství a ne prací, pracovat se nevyplácí, protože mzdové náklady na zaměstnance jsou masivní, mzdy tudíž nízké a míst málo. Hladový stát ožebračuje občany i podnikatele a vysává veškerou aktivitu. Daňové náklady jsou v Čechách obrovské, započteme-li i povinné sociální, důchodové a nemocenské pojištění. Stokrát může pan Klaus tvrdit, že to není daň. Je!!! Živí tím však hlavně svou rozrůstající se byrokracii, která nevytvoří nikdy žádnou společensky prospěšnou hodnotu, ale je pouze omezujícím, zakazujícím, přikazujícím a povolujícím elementem, a pramálo službou občanovi. Byrokratický dirigismus.
Možná však není daleko od pravdy, že právě byrokracie byla hlavním kladivem na čarodějnice v případě střední třídy a to hlavně z důvodu, že se sama jako střední třída toužila etablovat. Vždy však bude jen draze placenou neproduktivní, konzumující, společenskou třídou. (Můžeme ji však objektivně pojmenovat jako reálnou moc ve státě). Byrokracie je dnes naprostou vrchností, rozhodující o každé nicotnosti, ačkoliv ta nicotnost je v soukromém držení. Ochrana občana, majetku a vlastnických práv v tomto státě je směšná, jestliže stát zase znovu dokáže vyvlastňovat majetky ve „veřejném zájmu“, vybírat daně ze ztráty, požadovat po občanu znalost zákonů, které specializovaní právníci vykládají podle potřeby pokaždé jinak. Stát (kým reprezentovaný?) dopředu předpokládá, že každý podnikatel, živnostník, je a priori podvodník a zloděj, tudíž se jej snaží všemožně potírat. Podnikat (normálně) se v tomto státě tudíž také nevyplácí. Navíc druhotná platební neschopnost likviduje ty, kteří to mysleli poctivě a solidně.
Tento stát pravou, podnikatelskou střední třídu nechtěl. Od socialistů mě to nikdy až tak moc nepřekvapovalo, pan Špidla svůj postoj k ní formuloval poměrně přesně a zde možná lze hledat impuls ke vzniku falešné střední třídy úředníků. Levice se děsí sebevědomých, nezávislých lidí, kteří stát v podstatě k ničemu zásadnímu nepotřebují. Ale politická pravice – kdyby pravicí skutečně byla – by měla tuto otázku vidět velmi ostře a konečně konat, když za Klausova šéfování jejich podpora střední třídy byla sice hlasitá, ale nulová. Už je načase, aby jim ráčila sestoupit z úst do rukou. Jak už zmínil jeden, co také špatně dopadl.
Nám tu teď zbyla jen ta zahálčivá horní třída, obrovská masa „těch dole“ a zahálčivá třída těch, kteří z rozličných důvodů pracovat nechtějí, nebo nemohou. A byrokrati…

Co tedy zbývá? Uprchnout někam na druhý konec zeměkoule?
Zazvonit klíči ještě jednou? Kloním se k tomu druhému. Rok je k tomu, s tou osmičkou na konci, příhodný. Ostatně pan Klaus to tuší, zmínil se už v Novoročním projevu…
Ale tentokrát pořádně!!!

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 965 × | Prestiž Q1: 19,84

+50 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top