Štítky článku: •  

Kdy se z demokracie stává vláda blbců volená blbci?

„Nevěřím v princip kolektivní viny. Věřím však v princip kolektivní hlouposti.“ J. B.

Tak jsem si myslel, že si konečně odpočinu. Manželka se doléčuje v Bratislavě, děti jsou v Tatrách. Takže, když se postarám dopoledne o koně, psy, kočky a zajíce, vyřídím telefonické příkazy manželky a večer nakrmím psy, koně, kočky a zajíce (a dceřina potkana), tak mám čas pro sebe. Na koni jezdit stále nemohu, protože jsem si před pár týdny vykloubil velmi bolestivě rameno. Ne, ne. Ne, nespadl jsem s koně. Ačkoli, bylo by jistě monumentálně-epické tvrdit například:

„Noční jezdec (já) cválal po úzké lesní cestě. Bouře osvětlovala vichrem nahnuté stromy jako ve dne a nemilosrdný liják mu (mně) šlehal do obličeje. Jeho hrdý hřebec statečně čelil přívalům vody a nesl svého jezdce (mě) blíž a blíž k bezpečí domova. Zbývalo pár set metrů. Ušlechtilé zvíře instinktivně vědělo, že už je blízko … Ale nedojeli! Bleskem rozčísnutá stará jedle na ně dopadla v okamžiku, kdy konec lesa byl i v husté tmě a bouři na dohled. Silná větev, na které ještě před chvílí hnízdil hrdý slovenský orel (není to už trochu přehnané?) na ně spadla a potem a dešti zbroceného jezdce (mě) trefila přesně do ramene …“

Realita však byla trochu jiná. Mnohem více ponižující. Je o mně známo, že když ráno vstanu, nacházím se ve stavu jakéhosi polovědomí a akutně si musím dát minimálně dvě dvojité kávy. Abych vůbec mohl začít myslet. Tak jsem i toho dne vylezl v zmiňovaném polovědomí z ložnice a mé myšlenky se ubíraly výhradně směrem ke kávovaru v kuchyni. Akorát jsem v tom stavu zapomněl, opravdu nevím proč, že z ložnice do kuchyně se jde dolů po schodech. Jednoduše řečeno, zřítil jsem se ze schodů a vykloubil si rameno.

Takže žádný monumentálně-epický příběh hodný muže s velkým M. Však vidíte sami. Toto je senilní. Ale pojďme k věci.

Moje zádumčivé letní nicnedělání kolem zvířat vyrušil článek německého týdeníku Die Zeit. Tedy, četl jsem pouze jeho interpretaci.

Abyste mě pochopili. Vůbec by mi nevadilo, kdyby autor kritizoval Fica kvůli neschopnosti/neochotě řešit korupci v zemi, školství, zdravotnictví. Dokonce bych akceptoval i kritiku ignorace požadavků zahrádkářů, nebo kritiku za to, že nemáme curlingový stadion. Jde zde ale o jiné. Autor totiž tvrdí, že v rámci EU je „demokracie na hraně“ v Polsku, Maďarsku a na Slovensku. No. Tak tohle je síla. Die Zeit je liberální týdeník. Alespoň se za takový vydává. Mnoho, mnoho, mnoho politiků, novinářů, aktivistů a já nevím koho ještě, se zde vydává za liberály. Přičemž o liberalismus ani nezavadili.

Dnes se liberalismus bohužel interpretuje jako možnost bezbřehé kritiky všeho, co není v souladu s názorem kritiků. Pokud je to nutné, přečtěte si předchozí větu vícekrát. Nespletl jsem se, myslím to tak, jak je napsána.

Mnoho z těch, kteří se dnes hlásí k „liberalismu“ se tváří, jako kdyby oni jediní měli patent na rozum. A zejména na to, co jsou lidská a občanská práva. Do přirozených raději nezabředají, ty se ze své podstaty totiž nedají upravovat (tedy, možná se od nich dočkáme i toho, že dají). Oni nejraději o nich ani nemluví. Ale měli by. (Záměrně zde dost striktně odděluji přirozená práva od lidských, přestože si uvědomuji, že to není zcela korektní. Dělám to však kvůli tomu, aby někoho nenapadlo vydávat některá lidská práva za přirozená. Problém totiž je, že vidíme snahy některá lidská práva redefinovat, např.: svoboda myšlení, svědomí a náboženství, zákaz diskriminace, právo uzavřít manželství … Přirozené právo tak chápu i jako to, co je možné, ne jako to, co je dáno např. zákonodárstvím.)

Mnoho z těch, kteří se dnes hlásí k „liberalismu“ vymýšlejí nová a nová „práva“, aby pak mohli vznášet obvinění, že je někdo porušuje. Přičemž se odvolávají na jimi vymyšlená práva. Pokud vám to něco připomíná, máte pravdu. Je to excelentní tautologie.

Milí přátelé, mohl bych pokračovat, ale už jsem dostal výtky, že píšu příliš dlouhé texty. Ale neodpustím si jednu hádanku. Hádejte, kdo je autorem následující myšlenky (zkráceno):

„Jak je všeobecně známo, vláda lidu podléhá nedostatku vysoké úrovně duševních schopností ve vyšší míře, než kterákoli jiná (vláda) … Demokracie má co dělat, aby si zajistila potřebnou míru duševních schopností, která by stačila pro její vlastní působení“.

Záměrně vám ještě neřeknu, kdo je autorem citátu. Pojďme ho posoudit. Autor nám tedy říká, že největší riziko demokracie je v tom, že voliči a ani jejich zvolení zástupci, nemusí mít dostatečné intelektuální schopnosti na zvládnutí samotné demokracie. Abych to ještě zjednodušil — není vyloučeno, že demokracie se zvrhne na vládu blbců volených blbci. Ecce!

Předložte nyní tento citát dnešním „liberálům“. Pokud ho vůbec pochopí, s pravděpodobností hraničící s jistotou vám budou tvrdit, že autor je buď pravicový extremista (k tomu se ještě dostanu), nebo omezený paleokonzervativec. (Nejraději ještě katolický.) Ne, ne, milí přátelé, autorem citátu není např. Nikolaj A. Berďajev …, jak by si někteří z vás, ti „liberální“, rádi mysleli. Jeho autorem je jeden z otců moderního liberalismu, John Stuart Mill. Citát je z díla „Úvahy o vládě ústavní“. (Mimochodem, když jsem svého času zjistil, že J. S. Mill mluví také o „zastupitelské aristokracii“, skoro jsem se stal liberálem. Ale to jsem byl ještě mladý.) Samozřejmě, vše se vyvíjí, i Millův liberalismus. Ale asi se v hrobě obrací, když vidí, kam. Vlastně ne. Když slyší, kdo všechno se k liberalismu hlásí a argumentuje jím.

Tolik jen pro ilustraci. Samozřejmě, příklad mnou uvedený může být na několikaletou diskusi, ale jde o jiné. Jde mi o to ukázat vám, že tito naši (naši = evropští) „liberálové“ vůbec nejsou liberály. Jsou to bolševici. Nemusí se hlásit rovnou k Auroře. Stačí, že používají bolševické metody. Některé jsem již popsal výše. Podobně jako bolševici, i tito mění smysl slov. O tom jsem psal nedávno. Ale navíc, nabalují i to, čemu říkáme „lidská práva“. Porovnal bych to ke vkusnému gypsovému lvíčku, kterého si postavíte před bránu vašeho podnikatelsko-barokního příbytku. Váš lvíček má tak cca 1 metr na výšku. To se vám zdá normální, nebije to do očí, ale má to ten neopakovatelný gypsovo-kýčovitý šmrnc. A co je hlavní, nepřehlédne ho žádná návštěva.

Ale co se nestane. Když to uvidí vaši sousedé, i oni chtějí gypsového lvíčka. Ale ten jejich už nemá jen jeden metr. Soused vedle má gypsového lva 1,5 metru vysokého. A na konci ulice to skončí tak, že gypsový lev má velikost mamuta. A vy jste najednou mimo normy. Jste jiný. Méněcenný. Přitom se u vás nic nezměnilo. Váš gypsový lev má stále jeden metr. To je to.

Ani já například léta neměním světonázor. Roky si myslím, že jsem normální. A najednou zjistím, že nejsem. Najednou zjišťuji, že jak čas plynul, stal jsem se xenofobním, ale i homofobním, islamofobním, rómofóbním, antifeministou … Zkrátka netolerantním. Zaostalým. Nemoderním. A já nevím, co ještě.

Vtip je v tom, že já jsem se ve svém světonázoru ani prstem nepohnul. Já si vlastně už dost dlouho pořád myslím to samé. Před deseti lety jsem nebyl xenofobní …, dnes jsem, přičemž stále mám tytéž názory. Zkrátka, moje okolí někam uletělo. Jsem jiný, méněcenný, protože můj gypsový lev není velký jako mamut.

Samozřejmě, mohli byste argumentovat přirozeným vývojem společnosti. Například — někdy bylo normální, že se zabíjeli gladiátoři v aréně. Že byli otroci. Že v jistých částech světa lidé jedli lidi. Dnes je to nepřípustné. Neboť se civilizovalo, máme lidská práva. Souhlasím. Na 100 %. Opravdu.

Jenže víte v čem je rozdíl? Popsané příklady z minulosti totiž popíraly přirozená práva člověka. Jako např. právo na život. Tak je jen a jen dobré, že jsme přestali s gladiátorskými zápasy, že nekupujeme v nákupních centrech otroků (například v Auparku) apod. Ale rozdíl je v tom, že nyní se už nebavíme o přirozených právech. Najednou se nám záhadně začalo nabalovat to, čemu říkáme „lidská práva“. I když ne vždy přímo z definice, ale požadavky, nebo odvozeně. Zakrývá se to pak prohlášeními, dohodami apod. Zkrátka, někdo si tady udělal z „lidských práv“ skákací hrad, který nafukuje tak silně, jak vysoko potřebuje vyskočit.

Trochu jsem odbočil od našeho milého autora v Die Zeit. Jinak, toto je moje nemoc. Nejhorší je to prý v televizích. Moderátor se mě něco zeptá, a než se dostanu k otázce, relace skončí. Alespoň to mi tvrdí moje manželka. A ta se nemýlí. Nikdy! No a úplně trapné je, když si sám předložím problém, o kterém jdu psát, a píšu o jiném. Jenže — všechno se vším souvisí. Takže ještě jednou. Die Zeit.

Autor příspěvku si evidentně myslí, že tři země V4 mají vládu blbců zvolenou blbci. Určitě vychází z historické zkušenosti své země, kde demokracie skončila totalitou. Dále vychází z toho, že západní civilizace (lépe řečeno to, co pod ní rozumí evropské levicové elity) se momentálně nachází v konečné, nejdokonalejší a neměnné fázi svého vývoje a vše, co se jen trochu liší, je totalita, diktatura, nedemokratické a já nevím co.

Ale existuje i jiné vysvětlení. Jednodušší. Polsko, Maďarsko a Slovensko sdílejí velmi podobné postoje k imigrační krizi a téměř stejnou hodnotovou hierarchií. Tyto postoje nejsou zrovna kompatibilní s postoji dnešních levicových elit Evropy (již záměrně nepíšu liberálních). V duchu bolševického třídního boje nás tedy autor stigmatizuje. Hrozí zde prý totalita. No nevím. (Například nemám pocit, že na Slovensku dlouhodobě není svoboda slova.) Co je však obzvláště nebezpečné, autor zpochybňuje zastupitelskou demokracii.

Ono, opravdu v ní hrozí, a nejsou na to dostatečné pojistky, že se zvrhne na totalitu. Toto tvrdil o demokracii již Platón. Navíc, vezměme si i skutečnost, že by se 54 milionů obyvatel (Polsko + Maďarsko + SR) rozhodlo, že chce totalitu. Zde by nepomohla ani Radbruchova formule. Co s tím? Samozřejmě fabuluji. Je to celé nesmysl. Je to bolševický blud.

Protože nevěřím v princip kolektivní viny, nebudu teď otřískávat o hlavu autorovi článku v Die Zeit, aby si raději kontroloval demokracii ve vlastní zemi, protože tam se už jednou na totalitu zvrhla, a nehrál si zde na arbitra tří vlád a 54 milionů lidí. To je praštěné. Autor nám tu však ukazuje i další, typicky bolševickou vlastnost. Jednoznačné posuzování a odsuzování. Toto bolševik uměl. Ani jste se nenadáli, už jste byli nepřítel lidu … například, i já jsem byl. Okamžitě (bolševik) byl hotový s kýmkoli, kdo se jen trochu odklonil. Zda to byl Tito, Mao Ce-tung, Enver Hodža … Ne že by tito byli menšími zločinci. Jen byli trochu jiní. A hned byl oheň na střeše. Zkrátka, „kdo není s námi, je proti nám“. Jako v Die Zeit.

Všimněte si například, že rozeznávají pouze dvě kategorie — „normální občané“ a „pravicoví extremisté“. Normální jsou ti, kteří s nimi souhlasí. Pravicoví extremisté jsou ti ostatní (přičemž je vůbec netrápí, že ti „normální“ mohou tvořit názorovou menšinu). Mimochodem, toto jsem nevymyslel já, ale už před lety to tvrdil Roger Ailes z Fox News. Já bych ale ještě doplnil kategorii — „levicoví extremisté“, nebo když to bude vhodné, „neobolševici“. To je nejvýstižnější. Takže, kategorie „extrémní levičák/neobolševik“.

Zařaďme sem některé (!) NGO, které chtějí redefinovat pojem „rodina“, ty které přísně sledují pouze práva menšin, ale to, jak si plní povinnosti jim je jedno. Těch, kteří tvrdí, že židovsko-helénsko-křesťanské kořeny civilizace jsou překonány a zavádějí novou protokulturu (ano, trvám na tom „proto“) k svému obrazu. Bez diskuse a zejména aniž by je někdo požádal. Jsou mistři v tom, jak vám vysvětlují, že je možné většinu omezit na úkor menšiny (sic!). S tím, že to je v kontextu lidských práv, resp. nějakých deklarací. Jsou mistři v posuzování a odsuzování.

Například — založí si nějakou tu NGO a vyhlásí soutěž. Neboť soutěží se legalizují. Normální člověk má totiž v podvědomí, že soutěž může hodnotit pouze odborník. Tou soutěží může být například homofob roku, nebo největší požírač masa nevinných prasat, nebo největší nepřítel islámu, nebo největší nepřítel elektromobilů, nebo největší viník tání ledovců a já nevím co ještě. V tomto jsou mistři světa. Samozvaní rozhodci, kteří legitimizují sami sebe. No, milí přátelé.

Toto jsem už také zažil. Toto byl bolševik. Moji prarodiče, kdyby žili, tak by řekli, že toto byli i fašisté. Jenže je tu jeden rozdíl. Fašisté a komunisté to měli v převážné míře jako ideové přesvědčení. Naši „extrémní levičáci“ to do značné míry mají jako kšeft. Neboť např. i takové oteplování je kšeft. Ne že bych nevěřil, že se neotepluje. To ne. Ale věřím i tomu, že tyto cykly zde probíhají už miliony let. Nyní děláme paniku, protože teď to konečně i umíme změřit. Tedy nějakých posledních 200 let. Z těch několik milionů. Ano, milí přátelé. Nejlepší kšeft je ohrožení. Čehokoliv. Zde je živná půda některých NGO (všimněte si, že stále píšu „některých“).

Zapomněli jsme na jednu velmi důležitou věc. Zapomněli jsme „pochybovat o sobě“. Vyvíjeli jsme se vždy, když jsme o sobě pochybovali, tedy ne jako o schopných a inteligentních tvorech, ale mluvím o schopnosti pochybovat o nezvratné pravdě našich názorů, závěrů, čehož vrcholem je věta: „Vím, že nic nevím“. Tedy nemám na mysli pochybnosti, jako ztrátu sebevědomí. Mám na mysli pochybnost jako pokoru.

Zapomněli jsme pochybovat, jestli to, co prosazujeme „přes mrtvoly“ je správně. Ať to kromě nás chce i někdo jiný. Zapomněli jsme poslouchat. Stále tlacháme a neposloucháme. Je to výsledkem špatně pochopené asertivity, která je dnes vyučována v kurzech a na školách. Asi by bylo dobře, kdyby každý takový kurz měl i druhou povinnou část — kurz pokory. Abychom tu asertivitu správně pochopili. Jinak budeme rozšiřovat své názory jako „pravdy tesané do žuly“.

Zapomněli jsme, že v antice si dobře rozmysleli, co do žuly tesali. Jinak měli voskové tabulky. To bychom potřebovali někdy i my. Voskové tabulky pro některé naše názory, které hodláme vnutit jiným. Neboť pak nás princip „kdo není s námi, je proti nám“, sežere. Naše pravdy nejsou axiomy. Naše pravdy musí vznikat v diskusi, v sebekritice a kritice. Jinak je to bolševismus. Nebo fašismus.

Ještě vám dlužím odpověď na otázku v nadpisu. Velmi snadno se vám může stát, že v jistém okamžiku se vám zhroutí dosavadní svět. Pak máte dvě možnosti. Odejít, nebo postavit si ten svět znovu. Ale to už bude jiný svět. Neboť najednou zjistíte, že život je příliš křehký a krátký na to, abyste neříkali to, co si myslíte a ignorovali pravdu. Takže, milí přátelé, z demokracie se stane vláda blbců volená blbci tehdy, když se necháme zblbnout a neposloucháme zdravý rozum. Tak se zblbnout nenechme.

Článek Jána Baránka původně vyšel na glob.sk (překl. red.) 

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 381 × | Prestiž Q1: 5,69

+4 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top