Štítky článku: •  

Sto let zdravotnického fašismu v USA (2/2)

Zatímco v první části jsme se podívali na historii zdravotní péče ve Spojených státech, v dokončení sledujme fatální posun k ryzímu fašistickému socialismu.

Nemocnice

fascism.jpg (6,993 kiB)
Fascism

Samozřejmě by nemělo smysl omezovat služby lékařů bez omezování nemocnic. Soukromé nemocnice byly první na řadě, a tam kde nebyly přímo zakázány, čelily zástupu regulatorních břemen, kterým ostatní nemocnice unikly — např. daň z příjmu a majetková daň. Nonprofitní nemocnice dostávaly štědré vládní podpory, daňově odečitatelné dary a místní plánovací agentury pracovaly v jejich prospěch, když bránily soukromým nemocnicím v expanzi. Tato státem sponzorovaná diskriminace proti soukromým nemocnicím si vybrala svoji daň: v dobách Flexnera bylo téměř 60 % nemocnic v soukromých rukou, v roce 1968 to bylo pouze 11 % s 8% podílem celkových přijatých pacientů.[1]

Eliminace většiny soukromých lékařských škol dávala smysl AMA a zbytku organizovaného mainstreamového lékařství, jelikož měly majitele a akcionáře, kteří měli motivaci udržet nízko náklady, aby maximalizovali profit. Nonprofitní nemocnice mohly svobodně jít za svými politickými cíli, které podporovala organizovaná mainstreamová lékařská veřejnost, speciálně pak cíl mnohem delšího a nákladnějšího vzdělávání, který sloužil jako další bariéra vstupu do profese. (Velmi zábavný byl článek z roku 2004, kde dva Dartmouthští lékaři argumentují pro udržení omezeného vstupu kvůli vysokým nákladům.[2])

Vzestup zdravotního „pojištění“

Na počátku 19. století byly vytvořeny předplacené zdravotní plány pro dřevorubce a horníky ze států Oregon a Washington, aby pomohly vyrovnat inherentní rizika těchto odvětví. V prostředí volného trhu se soukromými zdravotními pojišťovnami byly jednotlivé případy pečlivě zkoumány. Poplatky, procedury a extrémně dlouhé pobyty v nemocnicích byly monitorovány a čelily námitkám. Skupina lékařů v Kretonu, která odmítala takový systém kontrol, vytvořila plán, kde byly jednotlivé procedury a poplatky propláceny pouze po zodpovězení několika otázek. Plány s podobnou strukturou začaly dominovat trhu i v jiných oblastech kvůli vládou poskytovaným výhodám.

V roce 1939 byly tyto plány s mizivou kontrolou prodávány pod jménem Modrý štít. Ve stejný rok byl plán Modrý kříž schválen American Hospital Association. Modrý kříž, který byl v činnosti již deset let, začal jako pojišťovací plán pro Dallaské učitele, který jim dovoloval proplatit až třítýdenní nemocniční léčbu s nízkým měsíčním poplatkem.

Posléze započalo organizované mainstreamové lékařství válku s ne-Modrými plány. Goodman (1980) tvrdí, že některým lékařům byla odebrána nemocniční privilegia a dokonce i jejich licence kvůli akceptování ne-Modrých plánů.[3] Modré programy také získaly vládou dodávané výhody, které nebyly dostupné ne-Modrým plánům. V mnoho státech neplatily žádnou nebo velmi nízkou daň a někdy ani nemusely platit daň z nemovitosti. Také nemusely udržovat minimální benefit/premium poměry a nemusely mít žádné nebo jen velmi nízké rezervy. S vládními výhodami začaly Modré plány brzy dominovat odvětví. V roce 1950 měl Modrý kříž 49 % trhu s nemocničním zdravotním pojištěním, zatímco Modrý štít měl 52 % na trhu se standardním zdravotním pojištěním.[4] Sloučily se v roce 1982 a dnes kryjí každého třetího Američana.[5]

Modré „pojištění“ bylo všechno, jen ne skutečné pojištění.

  • Nemocnice byly vypláceny na bázi náklady-plus. Pojišťovací agentury neplatily sumu naúčtovanou pacientovi za služby, ale umělé „náklady“, které nemusely mít jakýkoliv vztah s cenou vykonaných služeb.
  • Pojištění rutinních procedur. Toto změnilo pojištění v předplacenou spotřebu, která podporovala nadměrné užívání služeb.
  • Poplatky za pojištění založené na „ratingu komunity“. Slovo komunita znamenalo, že každá osoba v dané geografické oblasti bez ohledu na věk, návyky, povolání, rasu nebo pohlaví platila stejně. Například průměrný šedesátiletý člověk má čtyřikrát vyšší náklady na zdravotní péči než pětadvacetiletý, ale všichni v dané komunitě platili stejně. (i. e. mladí lidé měli pojištění předražené, staří podhodnocené)
  • Pay-as-you-go systém. Na rozdíl od skutečného nemocničního pojištění, které dávalo poplatky do rezerv, aby mohlo platit požadavky, nové „Modré“ pojištění vybíralo poplatky pouze tak, aby mohly zaplatit očekávané náklady příští rok. Pokud velká skupina pojištěnců onemocní v průběhu několika let, poplatky všech pojištěnců se zvýší, aby pokryly náklady.

Tyto rysy znamenají explozi nákladů, takže byly přirozeně zapracovány do vládních programů Medicare a Medicaid, když byly v šedesátých letech minulého stoleté vytvořeny, aby vyřešily problém nedostupnosti zdravotní péče pro staré a chudé — problém, který federální vláda sama vytvořila!

Zbývá nám tedy historie, jak se zdravotní pojištění stalo součástí platu. Odpověď nalezneme dvě desetiletí před Medicare a Medicaid. Platová a cenová kontrola, kterou zavedla federální vláda během druhé světové války, bránila firmám v konkurenci na trhu práce skrz platy, takže začaly soutěžit kvalitou benefitů. Nejefektivnějším benefitem při vábení zaměstnancům se stalo štědré zdravotní pojištění.

Rozhodnutí federální vlády povolit velkým firmám s hodně zaměstnanci nezdanitelné benefity, zatímco zdaňovala pojišťovací plány malých firem a podnikatelů, vytvořilo systém, kde bylo zdravotní pojištění nejen vázáno na velikost pracovníkova zaměstnavatele, ale přímo na dané zaměstnání. Cena zdravotního pojištění se stala pro mnoho podnikatelů a malých firem nedostupná.

Organizace na podporu zdraví (OPZ)

OPZ byla předplacená zařízení, která začala především na západním pobřeží Spojených státu na počátku 19. stol. Western clinic v Tacomě (1910) a Ross-Loos v Los Angeles (1929) patřily mezi první z nich. (Ross-Loos se nakonec stal součástí Insurance Copany of North America, která se sloučila do CIGNA v roce 1982). Kaiser Permanente začal s klientelou dělníků v docích během druhé světové války. Po válce měly nemocnice a lékaře ale žádné zákazníky, a tak začaly nabízet své služby širší veřejnosti a v sedmdesátých letech dvacátého století měly více než tři miliony zákazníků v pěti státech.[6]

OPZ měly i tak omezenou působnost. V roce 1970 byl Kaiser jediným větším OPZ ve Spojených státech, přičemž většina zákazníků byla nucena stát se jejich zákazníky kvůli odborům.[7]

Více informací o PZO najdete v příštím čísle Quarterly Jurnal of Austrian Economics. Důvodem, proč je zde zmiňuji, je, že navzdory předpokladům jsou PZO cokoliv jen ne volno-tržní firmy. Health Maintenance Organization Act z roku 1973 poskytly PZO federální granty a půjčky, odstranil jisté státní restrikce, pokud se PZO stanou federálně certifikované, a požaduje, aby zaměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci, kteří nabízejí standardní zdravotní pojištění, museli nabízet schválené PZO plány.

Obamacare

I když se skutečně podíváte na samotný zákon, zjistíte, že obsahuje všemožné republikánské myšlenky… mnoho těchto myšlenek, v rámci kterých se zlepšuje kupní síla jedinců na trhu pojištění, je původně od Heritage Foundation.

(Barack Obama, NBC’s Today Show, březen 2010)

Poslední kapitola amerického zdravotního systému je jednou z nejabsurdnějších. PPACA z roku 2010 byl podepsán a uzákoněn 23. března 2010. Mezi mnoha dalšími opatřeními obsahuje tento zákon rozšířenou působnost Medicaid, zakazuje odmítnutí pojištění kvůli preexistujícím podmínkám a uzákoňuje povinnost koupit si pod pokutou federálně schválené zdravotní pojištění.

Zatímco obsah zákona je probírán na nesčetně místech, mnohem zajímavější je jeho republikánský původ. Stuart Butler z Heritage Foundation, intelektuál městských podnikatelských zón, ve své senátní řeči v roce 2003 navrhoval plán univerzálního zdravotního pojištění.[8] Tady je jedna překvapující část této řeči, která zní, jako by ji pronesl evropský socialita:

V civilizovaném a bohatém státě, jako jsou Spojené státy, je pro společnost rozumné akceptovat závazek zajistit všem občanům cenově dostupný přístup alespoň k základní zdravotní péči — stejně tak jako akceptujeme stejný závazek zajistit rozumnou úroveň bydlení, vzdělání a stravování.

Nezapomínejme, že Butler je současný vicepresident pro domácí a ekonomickou politiku konzervativní Heritage Foundation. Není divu, že se zdá, že Butler má nového obdivovatele, sloupkaře New York Times, Paula Krugmana. Butler pokračuje:

Závazek jedinců nemusí být „tvrdě“ nařízen, ve smyslu, že nezískání pojištění by bylo ilegální. Může to být „měkké“ nařízení, které by znamenalo, že nepořízení si pojištění vyústí ve ztrátu daňových benefitů a dalších vládních nároků. Navíc pokud by tento požadavek doplňovaly benefity federální daně nebo jiné podpory, státy a okrsky by mohly dostávat sumu prominuté asistence, aby získaly peníze na kompenzaci poskytovatelů pojištění, kteří poskytují služby nepojištěné rodině.

Romney se vystavil interview s Billem O'Reillym na stanici Fox News, které můžeme popsat pouze jako katastrofické.[9] O'Reilly se zabýval faktem, že 50 % plánu je financováno z daní a Romney souhlasil a dodal, že financování bylo odsouhlaseno dvěma konzervativními republikánskými tajemníky HHS, Tommym Thompsonem a Mikem Leavittem. Na další otázku přiznal Romney, že nevěděl, že náklady na ambulantní ošetřovny vzrostly v Massachusetts za poslední dva roky o 17 %. Opakovaně tvrdil, že tento plán vyřešil problém, ale nedokázal specifikovat, co přesně vyřešil, jelikož Massachusetts mělo nejvyšší náklady per capita před i po zavedení plánu.

Další z republikánů, bývalý guvernér Arkansasu Mike Huckabee opakovaně tvrdil, že v Obamacare je „něco dobrého“, konkrétně rozšíření Medicaid.

Voliči, kteří jsou dostatečně naivní, aby se domnívali, že Republikánská strana odmítne Obamacare, budou velmi zklamaní. Obamacare se svojí rozšířenou socializací nákladů a privatizací zisků amerického lékařství je přesně ta léčba, kterou měl konzervativní republikánský doktor na mysli již nějakou dobu. Problém je, že demokraté byli první, kteří ji implementovali.

Původní článek naleznete zde.

Mises.cz: 29. listopadu 2010, Jakub Skala


[1] Goodmand a Musgrave, str. 156.

[2] Weeks, William a Amy Wallace. „Weakness in Numbers,“ Barron's, 14. června 2004.

[3] Goodman, John C. The Regulation of Medical Care: Is the Price Too High? Washington: Cato, 1980. Viz také Patient Power, str. 159.

[4] Goodman a Musgrave, str. 160.

[5] Viz tato stránka BBC.

[6] Dranove, David. Code Red: An Economist Explains How to Revive the Healthcare System Without Destroying It. Princeton, 2008. str. 61.

[7] Holleran, Scott. „The History of HMOs.“ Arizona Republic. 1. listopadu 1999.

[8] Butler, Stuart. Laying the Groundwork for Universal Health Care Coverage.10. března 2003. Html.

[9] The O'Reilly Factor, episoda z 12. dubna 2010.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 430 × | Prestiž Q1: 4,94

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top