Štítky článku: •  

Elity a lid: Více moci lidu!

Demokracie. Slovo, které se v myslích mnoha automaticky pojí se svobodou, právy, rovností. Demokracie se stala synonymem pro vše dobré ve společnosti, a to do té míry, že předpona „ne-“ z ní činí politické zostuzení nejhrubšího zrna. Demokracie je moderní mýtus v klasickém slova smyslu: Vysvětluje složitý společenský život uchopitelnými pojmy. Kdo vládne? Lid. Jak vládne? Nejlépe, jak je to možné. Vše ostatní prý bylo vyzkoušeno a selhalo.

Začátkem léta rozčeřil unylé vody českého politického komentátorství Petr Robejšek se svou filipikou proti reprezentativní demokracii. Inteligentní článek, pokládající nepříjemné otázky ohledně prospěšnosti statu quo — tak má vypadat kritická politologie. Nezastavila se však kritika pana Robejška příliš brzy?

Podle pana Robejška je masa moudřejší než elity. Dav lidí dokáže s velkou přesností určit váhu býka, uvádí respektovaný komentátor s odkazem na historickou skutečnost. Dokáže však odhadnout i jeho cenu? Umí lid odhadnout, jak se tato cena bude v čase vyvíjet? V demokratické společnosti totiž masa lidí neodhaduje měřitelné fyzikální veličiny, jako je hmotnost. Voliči naopak rozhodují o záležitostech, které nejsou dost dobře měřitelné: omezení vlastnických práv, konfiskace majetku, cenzura.

Naše demokracie má údajně jednu vadu na kráse: je příliš reprezentativní a málo přímá. Potřebujeme méně elit a více lidu. V rozhovoru s panem Veselovským tento apel pan Robejšek dále rozvíjí: rozhodovat mají ti, kdo celou show platí a na politická rozhodnutí nejvíce doplácejí, to jest celá společnost. Politici by jakožto exoti (ve smyslu „stojící mimo společnost“) bez dostatečné skin in the game měli být upozaděni a významnější rozhodnutí o dalším směřování země by měl činit lid v rámci referend. Jako tomu je ve stabilním a prosperujícím Švýcarsku.

V tom Švýcarsku, kde bylo v roce 2000 referendem zrušeno zlaté krytí franku a kde bylo v roce 2013 elitami zrušeno pověstné švýcarské bankovní tajemství (o protestech švýcarského lidu přitom nic dohledat nelze). Obojí sice mnohem později než v okolních zemích, nicméně se tak nakonec stalo.

V zemi mnoha kopců a referend

Přesto nelze švýcarským projevům přímé demokracie upřít několik záchvěvů zdravého rozumu — v rámci referend se Švýcaři vyslovili proti nepodmíněnému státnímu příjmu či zákonem nařízené minimální mzdě.

Ve Švýcarsku ročně proběhne průměrně osm referend (podle statistiky let 2011–2015). Témata jednotlivých referend poměrně věrně kopírují agendu západních progresivních socialistů — kontrola zbraní, ekologické daně, regulace mezd v soukromém sektoru. Většinu z těchto nesmyslů švýcarští voliči naštěstí pravidelně odmítají, některé zásahy do vlastnických práv a lokální samosprávy však čas od času těsnou většinou projdou (jako byla regulace výstavby sezónního bydlení s 50,6 % hlasů).

Je záviděníhodné, že Švýcaři mají možnost odmítnout státní zásahy, které v jiných zemích zavádí několik tuctů parlamentních exotů. Na mysl se však vtírá jedna zásadní otázka: je v pořádku, že jsou takové otázky vůbec předmětem hlasování? Existuje v demokracii hranice, za kterou ruka státního zaměstnance již nemá co pohledávat? Nebo je možné hlasovat naprosto o všem — vždy s rizikem, že sebevětší pitomost může při dostatečně hluboké krizi projít?

Kdo je stát?

Ať rozhoduje parlamentní elita či miliony voličů, dané rozhodnutí je vždy politického rázu s politickými následky: musí se mu přizpůsobit všichni, přičemž k přizpůsobení bude využito síly, bude-li zapotřebí. Demokratický proces je v rozporu se svobodou, jelikož ti, kdo byli v rámci hlasování v menšině nebo se ho vůbec neúčastnili, budou proti své vůli donuceni k přijetí výsledku. Přímost či nepřímost hlasování na této základní skutečnosti nic nemění; důležitý je předmět hlasování a jeho následné vynucování, nikoli jeho okolnosti.

Přímá demokracie poskytuje iluzi legitimity pro rozhodovací proces, jenž je funkční pouze díky státnímu monopolu na moc a násilí. Posiluje domněnku, že „stát jsme my“ a klade rovnítko mezi stát a společnost. Stát však v konečném principu není nic jiného, než lokální hegemon, jehož jedinými nástroji jsou zákaz, příkaz, loupež, odnětí svobody a násilí. Je dále zjevné, že ve vztahu ke státu je vždy někdo, na koho jsou tyto nástroje uplatňovány ve větší míře. Soukromí producenti (podnikatelé i zaměstnanci) jsou čistými daňovými plátci, státní zaměstnanci jsou čistými daňovými příjemci; jsou snad členové obou skupin ve stejné míře „stát“?

Problémy spojené s takzvaným veřejným rozhodováním nebudou vyřešeny posílením hlasu lidu. To ovšem neznamená, že lid musí být ovládán elitou. Rozhodovat mohou obě skupiny, aniž by vznikaly konflikty. Ve skutečnosti se tak v mnoha oblastech lidského konání děje již nyní.

Vládnout společnosti můžou elity i lid, bez vzájemné nevraživosti a konfliktů. Nejedná se ale o vládnutí v politickém smyslu.

Historická odbočka

Do první světové války byla evropská politika téměř výhradně záležitostí elit — v čele většiny zemí stál dědičný panovník, vznikající parlamenty se plnily šlechtou a inteligencí, úředníkům se dostávalo nejvyššího vzdělání a prestiže. Velká válka toto uspořádání rozbila a na jeho místo se postupně vkradla reakcionářská ideologie komunismu. Ten byl prezentován a minimálně zpočátku i vnímán jako přesun moci od starých elit k lidu. Zpravidla ale netrvalo dlouho, než si nové elity své místo v komunismu našly a opevnily. Je pozoruhodné, že země, které usilovaly o nastolení Marxova ideálu beztřídní rovnosti, vždycky skončily se silně hierarchickou společností a s minimálními osobními svobodami.

Komunistické země byly založené na ideálu, že téměř každý lidský problém je veřejnou záležitostí. Kolektivní řešení nutně znamenalo potlačení projevů individualismu, jako jsou soukromí, svoboda a vlastnictví. Jejich potlačení je v konečném důsledku vždy dosaženo užitím síly; a síla nejlépe funguje v uspořádání, jaké známe z armády: hierarchický řetěz s rozkazy a tvrdou disciplínou. Takové uspořádání bylo rychle nastoleno v každé zemi, která se vydala na cestu státního řízení lidského konání.

Co touto historickou odbočkou sleduji? Evropa během dvacátého století zakusila přechod od vlády elit k vládě lidu; výsledkem je poznání, že vláda lidu se velmi rychle zvrtne v opětovnou vládu elit. Řešením politických problémů, jako jsou krátkozrakost, korupce a nezodpovědnost, tudíž není více přímé demokracie, ale omezení principu politického řízení společnosti, které k vynucování dosažených rozhodnutí vždy vyžaduje hierarchii moci.

Vláda vs. správa

U každé společenské aktivity platí, že může být provedena dvěma protikladnými způsoby: dobrovolně, nebo násilně. Lidé můžou spolupracovat, nebo se zotročovat, obchodovat, nebo olupovat, milovat se, nebo znásilňovat. Každá společenská aktivita začíná u jedince, který buďto koná podle vlastní vůle, nebo je mu cizí vůle vnucena za hrozby určitého postihu.

Na úrovni jedince je vcelku bezvýznamné, jestli je mu cizí vůle vnucována v rámci budování rudých zítřků či zda byl přehlasován v rámci politické hry, se kterou nikdy nevyslovil svůj souhlas (a který po něm ani nikdo nepožadoval). Princip politického vnucování cizí vůle je ve svém důsledku stejně násilný a nedůstojný jako pouliční přepadení.

Dojde-li v určité oblasti společenského života k odstranění politického řízení, nezanikne tím samotná potřeba řízení. Komunistické země nebo státní odvětví, které přestaly být řízeny politicky, očividně neskonaly v „chaosu anarchie“. Centrální plán jednoduše nahradily tisíce individuálních plánů a na místo státních podniků a úřadů vznikly firmy a soukromé organizace. Vládu vystřídala správa. Výsledek pro běžného člověka vystihuje trefný vtip: v socialismu čekáte na chleba, v kapitalismu čeká chleba na vás.

Princip nenásilného řízení společnosti nemusíme nanovo vymýšlet, máme ho totiž přímo před nosem! Každý den se s ním setkáváme na tisíci míst. Když jdeme dívce koupit květinu. Když sedíme s přáteli u piva. Když si na YouTube pustíme videoklip. Když se ptáme v cizím městě na cestu. Ať jej nazvete trh, anarchie, spolupráce či prostě civilizovanost — tento princip je všude okolo nás. I jeho stavební kameny jsou nazývány různě: princip neagrese, volná asociace osob, vlastnictví, soukromí. Všechny však popisují to samé: absenci násilného vnucení cizí vůle.

V takovém prostředí můžou „elity“ a „lid“ prosperovat bok po boku. Elity sestávají z těch, kdo jsou nadprůměrně schopní využít vzácných zdrojů a efektivně vést druhé — profesor Hoppe tuto skupinu nazývá termínem „přirozená aristokracie“. A lidu se v takovém uspořádání dostává moci, kterou mu žádné politické zřízení není schopno poskytnout: svou poptávkou určuje, čemu se budou elity věnovat a jakým směrem se vydá společenský pokrok.

Každá koruna v naší peněžence je totiž hlasovací lístek, který můžeme či nemusíme kdykoli využít podle vlastní vůle. Při jeho využití nám nehrozí přehlasování, a pokud se hlasování vůbec nezúčastním, nejsem nucen přizpůsobit se rozhodnutím ostatních. Nelíbí se mi nový iPhone? Koupím si Samsung! Nebo mi stačí e-mail, Skype a chat? Proč by stejný princip svobody volby neměl platit i v ostatních oblastech lidského života? Prý je to utopie, anarchistické snění. Ano, to samé tvrdili soudruzi o soukromé výrobě a distribuci potravin či automobilů (a někde to tvrdí dodnes).

Elity v takovém prostředí jsou od těch politických k nerozeznání. Kde politický elitář usiluje o pokoření druhých a uvalení své vůle, tam jeho nenásilný protějšek hledá cesty, jak lépe uspokojit cizí přání.

Nejedná se o utopii. Následky obou protikladných principů jsou viditelné všude okolo nás. Je pouze zapotřebí si tuto skutečnost uvědomit.

Násilí je relikt barbarství, dobrovolnost známka civilizovanosti — a neexistuje žádný přesvědčivý důvod, proč by to nemělo platit jak při koupi rohlíků, tak i v rámci společenské koordinace.

Argumentuje pan Josef Tětek, (převzato z Dôležité.sk)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 453 × | Prestiž Q1: 5,41

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top