Štítky článku: •  

21. srpen 1968

… ulice se otřásala při průjezdu pěti tanků, drtících bůhví proč i chodník na rohu ulice, kde jsem stál s bratrem a přihlížel tomu, co se děje…

Na rohu naší ulice, směrem do středu obce, kde za železničním přejezdem byl národní výbor, fabrika a jídelna v přízemí budovy, kde byl taneční sál a zároveň místní kino, a kde můj otec dočasně po úraze v truhlárně kdy přišel o dva prsty, trhal po dobu nemocenské lístky a my se tak s bratrem dostali občas do promítací místnosti a mohli pozorovat jak různé filmy, tak způsob jejich promítání, což jsme si vysloužili také tím, že jsme jezdili na nádraží, odkud jsme přiváželi a zase odváželi právě ty filmy, byl rohový obytný dům s šedivou omítkou, na kterém se skvěl červený nápis: „Ať žije Dubček!“

Jako kluci jsme nevěděli oč jde a neměli jsme tedy tušení o ničem, doma nám nikdo nic nevykládal, neb rodiče měli jednak asi jiné starosti a také doba byla trochu jiná; o nás děti se prostě nikdo moc nestaral, nikdo s námi moc nemluvil, ani o současnosti a tím spíš pak o minulosti, o době za druhé světové války, kdy naši rodiče byli sami dětmi, mnohdy s dost prapodivným osudem, který je vytrhl z jejich prostředí a zahnal do jiných zemí a nakonec do příhraniční oblasti, vylidněné po odsunu sudetských Němců; a my jsme jen vnímali atmosféru napětí a odporu, zračící se spíše v očích nemnoha přihlížejících. Někteří lidé se usmívali a mávali, jiní shromáždění především před hospodou „U závor“ tak vstřícní nebyli. Byli to především muži různého věku. V jedné skupince stál také i můj otec.

Ten pohled jsem znal. Nevěštil nic dobrého. Nevšímal si nás, myslím, že nás viděl, ale stál se svými kumpány u otevřeného okna v místech, kde byl tuším výčep. Na parapetu okna, stálo několik piv. Tank projíždějící právě okolo najel na chodník a voják stojící za vyklopeným kruhovým deklem otvoru, mířil samopalem na chlapy na chodníku. Vše probíhalo beze slov, chlapi se přitiskli ke stěně budovy a bez hnutí brvou zírali na tank i vojáka. Žádné hrozby, žádný náznak ukvapeného jednání či reakce. Jen tvrdý, jakoby nepřítomný pohled. Nevím, co jim běželo hlavou, mohl bych se jen domýšlet.

Vím, že té noci byl otec pryč, že se vrátil až nad ránem. Až mnohem později jsem se od něj dozvěděl, že se zúčastnil zbytečné a nic neřešící akce, kdy spolu s několika dalšími, kdesi na železniční trati mezi Hřebeny-Olovím, prý vytrhali koleje. Víc nevím, jen to, že někteří byli později zatčeni, a otec byl pak rok zavřenej, byl v kriminále někde v Ostravě. Samozřejmě prý za něco úplně jiného. Dodnes nevíme, co z toho všeho byla pravda a jak se věci tenkrát skutečně udály.

Až mnohem později, kdy jsem se začal zajímat o podobné události, o politiku, jsem se dozvěděl oč mělo jít, proč naší obcí projížděly ty tanky, proč byl na zdi onen nápis; co a jak se vlastně stalo, či mělo stát. V mých očích ovšem lidé jako Dubček a ani ostatní, nebyli ničím jiným, než „komunisty“ s jakousi bláhovou představou o socialismu s lidskou tváří. Socialismus s lidskou tváří. Nikdy jsem to moc nechápal, to snad až dnes přemítám nad tím, co vše to v jejich představách možná mohlo znamenat. Až dnes jsem možná schopen pochopit, proč někteří jednali tak, jak jednali.

Nemohu soudit lidi, kteří se v té době, v rámci možností, které dle jejich názoru byly asi přijatelné, možné a reálné, chovali tak jak se chovali, tedy že mluvili o obrodě nějakých myšlenek, které asi nepřesahovaly jejich tehdejší chápání a také možnosti. Jednoznačně lze odsoudit některé kroky, ale kdo z nás, v takové situaci by se zachoval alespoň tak, jako třeba ten Dubček či Svoboda? S tím Svobodou, co nám visel na zdi ve třídě, protože byl v té době prezidentem. Není toho ale mnoho, co o tom všem vím, tak nechám na hlavě. A nemluvím ani o komunistických hovadech jako byl Biľak a spol., ani nemluvím o udavačích a práskačích, o sviních, kteří z toho všeho, jako už tolikrát v dějinách, zase jen vypočítavě a pragmaticky profitovali. Tihle evidentní primitivové a jim podobní lidé, se chovají tuším vždy stále stejně, bez ohledu na dobu, na režim a na následky, a to dokonce i Dnes. Zde se dozvíte snad více.

A zde možná taky:

Ani po tom, v dobách tzv. normalizace, se toho mnoho nezměnilo. Jen lidé otupěli, rezignovali, dokonce se mnozí lehce adaptovali na nové podmínky, kdy jiní ucítili svou šanci. A já musím říct, že ani dnes to opět není o mnoho lepší, zase mnozí cítí příležitost, zase chtějí zneužít situace a vytřískat z ní, co jen se dá. Nic moc se nezměnilo, především ne lidé. Snad jen kulisy, prostředí.

Lze však nalézt jisté podobnosti, ne že ne.

Píše pan Karel Ábelovský a to dokonce i Dnes

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 430 × | Prestiž Q1: 4,06

+0 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top