Štítky článku: •  

Šedesátý osmý a co bylo potom

Ještě pár slov k tomu neblahému výročí. Každý srpen, který od roku 1968 uběhl, připomíná zlom, který po okupaci republiky armádami Varšavské smlouvy nastal. Bohužel ani po tzv. „sametové revoluci“ nedošlo k vyrovnání s minulostí. Problém je v tom, že místo toho si značná část národa ucpává uši a zavírá oči, když se jí připomíná minulost.

Podle toho co kolem sebe slýchám, drtivá většina občanů v tomto státě bojovala proti komunistickému režimu. Za vítězného účastníka třetího odboje se prohlašuje téměř každý. Nejen ti co v minulosti jen pokrytecky ohýbali hřbet a do ničeho se nemíchali, ale drze i viníci, komunističtí funkcionáři a aktivisté (o agentech StB nemluvě) prohlašují, že všechno co dělali, dělali jen pro zdání loajality k režimu, který prý ve skutečnosti nenáviděli.

Značná část společnosti pokrytecky předstírá, že minulost je již něčím odbytým a nemá cenu se jí zabývat. Ti skutečně poškození a po léta oponující komunistickému diktátu nejsou příliš oblíbeni proto, že připomínají těm ostatním, jaká byla komunistická skutečnost a že většina národa byla loajální z prospěchářství.

Dovolím si zavzpomínat trochu netradičně. Ne na tanky v ulicích a Národní muzeum „oklobané od holubů“ jak jsme je na fotografiích předávali zahraničním přátelům, kteří v srpnu 1968 přijeli do Prahy na velký geologický sjezd. Vzpomenu na jeden z propagandistických článků Rudého práva z doby o necelý rok pozdější. Název článku Pochyby, víra a záruky, kterým mne Rudé právo označilo za antikomunistu a odstartovalo tak mou životní dráhu nepřítele socialismu, mi přišel na mysl ve chvíli, kdy usmívající se Milouš Jakeš a Josef Lenárt vítězoslavně opouštěli soudní budovu po výroku o své nevině. Viníky tedy i po letech zůstáváme my, kteří se s okupací a komunistickou diktaturou nesmířili.

Domnívám se, že vůbec nebude na škodu připomenout to, co o mladé generaci postižené srpnovou okupací v roce 1968 a následnou komunistickou „normalizací“ napsal tehdejší redaktor Rudého práva Jiří Svoboda 30. května 1969. Komentář je zbytečný, snad jen tolik, že článek byl v podstatě rozsudkem. Po něm už následovalo jen zařazení do seznamu nežádoucích exponentů pravice v roce 1971 a vše co s tím souviselo.

Tragické je, že s přístupem velice podobným tomu normalizačně komunistickému se stále častěji setkáváme i v současných médiích. Vraťme se ale k článku v Rudém právu z roku 1969. Vzhledem k tomu že je skutečně dlouhý, reprezentuje třetinu stránky tehdejšího velkého novinového formátu, budu z výtvoru redaktora Jiřího Svobody citovat jen to podstatné:

„Dopis ing. Turnovce z Benátek nad Jiz. jsem nestačil ještě pořádně promyslet, když se na jeho osud přijel přeptat sám autor. … Trošku se snažil mne „přimáčknout“ a nemohu říci, že by se mu to nepodařilo. Že prý se redakci zamlouvají především stanoviska, která přejí vývoji a že tím pádem dává takovým dopisům přednost.

Nestojíme asi o jeho dopis proto, že v něm uplatňuje mínění, které v souladu s tím co vnesl do politického života měsíc duben, právě není. A že prý nepostupujeme správně, když neuveřejňujeme dopisy „proti“, protože ty prý vyjadřují … koneckonců mínění většiny lidí. Jestli se o tom chci přesvědčit, abych se podíval k nim do závodu, a že uvidím… Nu — je pravda, přijel jsem, uviděl a ještě více uslyšel. Ale nejdřív k tomu dopisu …

Je to dopis, jakých dostáváme v poslední době hodně. Není v něm nic objevnějšího, než se v podobných dopisech dočítáme od srpna loňského roku. Většina z nich bývá anonymních. Tento je jenom o to lepší, že je podepsán. Kromě známých věcí o „cizích vojácích“, o „svobodné zemi“, o „fašistických metodách socialistického státu“, který se „stal imperialistickým“ atd. píše, že nevěří, že nevidí v návratu k direktivnímu řízení nic normálního.

Uznává, že dojde k normalizaci, ale uvádí jí jako „vynucenou“, a v souvislosti se změnou ve stranickém vedení „není ochoten dát předem důvěru někomu, jehož cíle (to o čem byla řeč na ÚV, tj. otázky ekonomického a hospodářského vývoje, patří podle mého soudu do řešení vládě, ekonomům a hospodářským pracovníkům), neznám…“. Říká také v dopise cosi o administrativních metodách, eliminujících některé názory, s čímž nemůže „… souhlasit, protože mně, pokud nebudu moci projevovat svobodně své názory, může být úplně jedno, jestli mi vládne Petr nebo Pavel!“

S tímto jeho míněním nesouhlasím, neboť na oné besedě v Benátkách za účasti dvaceti, třiceti mladých lidí projevoval své názory velmi svobodně a nebyly ani komunistické, ani se nepodobaly názorům občana, který by chtěl podporovat svoji vládu. (Možnost uplatnit svobodně svůj názor chápe ing. Turnovec asi tak, že bychom měli uveřejnit protistranický dopis s útoky a invektivami vůči jejímu nejvyššímu vedení v tiskovém orgánu ústředního výboru strany. Uveřejňovat „v plném znění“ v komunistických novinách protikomunistické dopisy nebudeme.)

Dopis se na schůzi nečetl, ale většina přítomných jej zřejmě znala nebo přinejmenším věděla, oč v něm jde. Už před začátkem besedy se na mne soustřeďovaly pohledy, jako by bylo mou vinou, že jsem starší než oni a že snad už tím, že jsem tak starý mi sedí na hřbetě veliký hrb viny za to, co nedobrého se u nás kdy událo, a že jsem živoucím dokladem toho, že se věci nedají nikdy v budoucnosti natolik zlepšit, aby především mladí byli s poměry spokojeni. Beseda místy působila dojmem, že se ani nečeká vysvětlení, ale že se nechce propást příležitost říci tomu, kdo snad taky za něco může, že je tohle špatné, tamhleto že se nemělo a tomuto se nevěří. …

Nelíbí se jim mladým, že píšeme teď hodně o nebezpečí pravicových antisocialistických sil; mladá paní rozčíleně žádá, abych vysvětlil, co si pod tím pojmem představuji. Ale s předem naznačenou nevírou v to co řeknu. To já v pár slovech stěží vysvětlím lépe, než jsme učinili v řadě fundovaných článků z poslední doby. Ale přesto se o to pokouším, samozřejmě v tom duchu, jak o těch věcech na základě fakt a argumentů píšeme. Ohlasu to nenachází…

„Já jsem bezpartijní“ dostává se po několika pokusech ke slovu další děvče a chvějícím se hlasem, neskrývajícím nepřátelství vůči dosavadním poměrům, se dotazuje, jakým právem prý komunistická strana u nás vládne, kdo jí k tomu dal právo. … Bez naděje na valný výsledek tedy začínám stoletým bojem dělnické třídy za osvobození od kapitalistického vykořisťování … přes Únor, v němž se dostalo politice socialistických přeměn podpory drtivé většiny lidu. „No jo, ale tu důvěru z Února strana už nemá a tak taky nemá právo vládnout“ vede si svoji mladá paní. …“

Tolik redaktor Svoboda o nás, kterým bylo v té době mezi 20 a 25 lety. Svůj článek ukončil slovy: „musíme vést největší zápas o myšlení mladých lidí, a zároveň jsem si vědom, že právě tohle je zápas nejtěžší, a co je těžké, to je spojeno s rizikem. Ale nemohu se zbavit dojmu z té benátecké besedy, že přeci jen by se nejlépe tyto dialogy vedly stranickým organizacím, které znají poměry mezi nimi, ve svém závodě a ani celostátní politické události jim nemají být cizí.“

Ukázka snad stačí. V Benátkách byli nejprve odstraněni z KSČ všichni „revizionisté“ a pak začal normalizační tlak. Někteří podlehli, a ti ostatní byli řádně hlídáni, aby věděli, že odpor proti komunistické zvůli znamená ztrátu jakýchkoli perspektiv. Z podniku Karborundum n. p. Benátky jsem odešel po roce do geologického průzkumu. Kádrové materiály šly za mnou a s nimi i příslušná kádrová šikana.

Je mnoho těch, kteří něco podobného prožívali. Také podobných článků, jako byl ten, ze kterého jsem citoval, vycházelo v době „NORMALIZACE“ mnoho. Čas od času by se k nim měl někdo vrátit a upozornit na ně mladší generaci. Neměly by být zapomenuty, jsou součástí naší historie a vypovídají o pisatelích, i těch, kteří v „reálném socialismu“ museli žít.

K tomu aby se demokratické principy ve společnosti vžily, je třeba vyrovnat se s tím, co bylo.

Dělicí čára po ruské okupaci v roce 1968 a následujících normalizačních letech neprocházela jen mezi komunisty a nekomunisty, ale i mezi občanskou ctí a ochotou obětovat tuto čest a slušnost kariéře, nejrůznějším výhodám a privilegiím. Halasně se prosazující, původně loajální, „odpůrci komunismu“ propagují své názorové pojetí vytvářením pseudokapitalismu, který je v jejich pojetí často nezákonný, násilnický a hlavně placený ze společných prostředků (státního a obecních rozpočtů), čímž se od toho, který zde má vzniknout výrazně liší.

Vychvaluje se to nejhorší ze spotřebního života západních států a jako kontrast k tomu jsou primitivní protiruští a obecně protislovanští ideologové. To všechno si člověk připomíná v srpnových dnech, kdy rekapituluje jednotlivá léta od toho osudného roku 1968.

Píše pan Ivan Turnovec na Necenzurujeme.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 309 × | Prestiž Q1: 4,66

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top