Štítky článku: •  

Den hanby — 21. srpen 1969

Rok poté, co koalice ochotných zemí Varšavské smlouvy pokořila Československo a Čechoslováky, si to naši vlastní ochotní vyřídili se všemi, kteří nebyli spokojeni s novým pořádkem.

První výročí Sověty nařízené a pěti státy provedené okupace bylo i posledním dnem procesu zahájeného v prosinci 1967. V zoufalé křeči se obyvatelé Československa pokusili dát najevo, co si myslí a co by si toužebně přáli. Byli umlčeni a zmláceni svými vlastními spoluobčany — příslušníky tehdejší Veřejné bezpečnosti, agilními mlátičkami z Lidových milicí, ozbrojené pěsti dělnické třídy, a z donucení se účastnícími vojáky základní služby pod velením ochotných důstojnických kolaborantů.

brno_1969.jpg (58,733 kiB)
Brno 1969

Korunu všemu pak nasadilo politické vedení země, které jednomyslně přijalo takzvaný pendrekový zákon. Že jej podepsali i ti, kdo ještě byli ve vedoucích funkcích z doby jen pár měsíců předcházející, to u nás nikoho překvapit nemůže.

Dvanáct měsíců před potlačením posledního odporu bylo nabito dramatickými událostmi. Podpis tzv. moskevských protokolů, podzimní studentská stávka, sebeobětování Jana Palacha, hokejové šílení, založení Leninského svazu mládeže, jarní studentská stávka — to je jen několik peripetií z doby, která je dnes pro mnohé mrtvou historií. Mrtvou tak, že mnohé už neoslovuje.

Fakt, že neoslovuje ty, kteří tu dobu nezažili, je sice smutný, ale celkem pochopitelný. Sám jsem se narodil čtyři roky po druhé světové válce a i v důsledku permanentní indoktrinace pro mne dlouhá léta byla jen šustěním stránek v učebnicích. Ale že neoslovuje ty, kteří tu dobu zažili, mi připadá neuvěřitelné.

V dubnu 1969 skončila studentská stávka v den, kdy byl do čela ÚV KSČ zvolen Gustáv Husák. Seděli jsme v památné „stodevítce“, největší posluchárně na Filosofické fakultě, a vášnivě i naivně jsme diskutovali o obsahu připravované rezoluce. Skonala ve fázi konceptu ve chvíli, kdy bylo ohlášeno zvolení Gustáva Husáka generálním tajemníkem ÚV KSČ.

Režim se pak změnil v to, čemu se eufemisticky říká normalizace. Vskutku orwellovské označení. Normálního na ní nebylo nic. Všichni, kdo se dnes pohoršují nad drastickými kroky tureckého prezidenta, by si měli vzpomenout na to, co se dělo u nás.

O budoucnosti každého člověka a jeho rodiny rozhodovali lidé, kterým byste nedali řídit ani oslí spřežení. Spiknutí méněcenných, to byla asi nejpřiléhavější lidová charakteristika. Schopnosti a znalosti byly ničím ve srovnání s jasně a zřetelně vyjádřenou loajalitou k vládnoucí bandě vlastizrádců. Nesouhlas s okupací vedl k výsledku, jenž se rovnal středověké klatbě.

Na univerzitách, v úřadech, v armádě i v bezpečnostních složkách, dokonce i ve fabrikách (ředitel byl totiž politická funkce) a v církevních strukturách se objevili bezcharakterní neumětelové, kteří by v normální konkurenci propadli sítem někam na dno. Aby režim mohl fungovat, potřeboval i lidi vzdělané a schopné. I takových se našlo dost, protože najednou mnohem rychleji a snáze dosáhli na funkce a pracovní pozice, na něž by jinak museli čekat celá léta a ještě k tomu hodně pracovat.

Bylo jen málo těch, kteří se k novým výšinám vyšvihli proto, že opravdu věřili ve spasitelské poslání KSČ (revoluční předvoj dělnické třídy) a v moudrost Centra Veškerého Vědění, jež sídlilo v Moskvě. Ty je možné pochopit, třebaže odpustit se jim nedá. S pochopením je možné se dívat i na ty, kdo podlehli z obavy o budoucnost svých dětí — přijetí na školu bylo silnou pákou. Leckdo měl důvod se obávat i o život a zdraví svých blízkých. Mohlo se totiž stát, a stávalo se, že pro některé lidi najednou nebyly léky.

To nejhorší, co doba normalizace zplodila, byli arivističtí oportunisté. Lidé, kteří z čirého prospěchářství (jak sám o sobě s tváří bezelstného naivky řekl Andrej Babiš, dnešní nejpopulárnější politik, jenž není politikem) přistoupili na hru „já budu dělat, že tomu věřím, a vy mi za to něco dáte“.

muzikarova_pametni_deska.jpg (65,105 kiB)
Danuše Muzikářová † 21. 8. 1969

Exempláře těchto zplozenců normalizace dnes pracují v blízkosti našeho prezidenta, sedí ve vládě, hlasují v parlamentu. Nepřekvapuje mne, že se pokusili proklouznout do politiky. Je to v jejich povaze. Překvapuje mne ale, jak snadnou měli cestu a kolik lidí je ochotno se s jejich působením smířit nebo s nimi dokonce spolupracovat.

Pochybuji, že by v tom hrály roli nějaké rozdané koblihy. Někdo rozdává koblihy, někdo pomeranče, někdo jen moudra a sliby. Vyjde to nastejno. Děsí mne a trápí lhostejnost voličů k minulosti těchto lidí, která jasně vypovídá o jejich charakteru. Ještě víc mne překvapuje, s jakým klidem je ve své blízkosti a ve svých řadách snášejí demokratické (nebo jen zdánlivě demokratické?) strany.

V srpnu 1969 tihle lidé zadusili naději na demokracii, zadupali do země svobodu každého z nás. Dnes, kdy bychom se mohli těšit liberální demokracii a dosud nepoznané svobodě, po nás jdou znovu. Šlapou po všem, co je třeba jen zdánlivě ohrožuje, špiní pojmy, které z jejich úst páchnou, a ještě se nám smějí.

Také jste si všimli, že už nejméně dva roky probíhá druhá normalizace, poučenější a rafinovanější než byla ta komunistická? Jste si vědomi, že jejími protagonisty jsou ti, kdo z té první vzešli a poučili se z ní? Nevím jak komu, ale mně jedna zkušenost stačila. Zatím nejsme tam, kde by si nás přáli mít a tak je ještě čas všechny tyhle chytráky a jejich bezcharakterní pomahače zastavit.

Václav Hubinger, sociální antropolog, orientalista a diplomat, od 2015 v důchodu. Po studiích na FFUK v Praze (1968–74, indonéština — etnografie) pracoval v Náprstkově muzeu, ČSAV a FFUK, 1994–2015 na MZV; velvyslanec v Portugalsku, Keni, Brazílii a Turecku. Od 2015 člen ODS. Autor řady akademických publikací a literatury faktu. Viz též facebook.com/vaclav.hubinger

Píše pan Václav Hubinger na Aktuálně.cz


Pozn. red.: Dávám sem ten článeček dosti pozdě po 21. srpnu z jiného důvodu. Situace se totiž svým způsobem, jak pan Hubinger píše, opakuje. Opět zde máme velmi silně znepokojený a nespokojený lid a u moci skupinku všehoschopných kariéristů, zcela odtržených od reality a hledících si jen vlastní moci a osobních výhod a prebend. Zvysoka kálejících na nějaký plebs tam dole, který je masírován veřejnoprávními médii a z veřejných peněz pořízenými oportunistickými aktivisty. A jako přes kopírák tehdejší doby zde vidíme jen aroganci moci, opovržení míněním lidu a servilitu vůči Centru Veškerého Vědění, tentokrát usazeném nikoliv v Moskvě, ale v Bruseli, či v Berlíně. Představiteli země znovu nejsou elity, nýbrž papalášsky nadutá jelita.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 525 × | Prestiž Q1: 5,08

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top