Přívlastky

Závisí na podstatném jménu ve větě. Blíže vysvětlují jeho význam. Známe jich více:

Přívlastek volný

Se užívá tehdy aby podmět rozvinul, aniž by jeho vypuštěním věta fatálně utrpěla na významu: „Tento článek, vytvořený v záchvatu posedlosti, má za cíl osvětlit jak psát lépe česky.“ Vidíme, že bez té vedlejší věty a přívlastku se lze obejít, aniž smysl sdělení utrpí.

Přívlastek těsný

Vyjadřuje klíčové sdělení. Čárkou se neodděluje. Např.: „Zločinům způsobeným komunistickým režimem nebyla věnována dostatečná pozornost.“

Přívlastek postupně rozvíjející

Rozvíjí podstatné jméno a následně se celé to spojení rozvíjí do dalších podrobností. Také čárkou neoddělujeme. Např.: „Každý dobře vychovaný lidský tvor usiluje o dobré mezilidské vztahy.“ Nebo srozumitelněji: „Získal jsem novou baseballovou pálku“. Čárka není namístě.

Přístavek

Také blíže rozvíjí řídící podstatné jméno. Často ve spojení se slovy totiž, a to, to jest a podobně. Ale ne nutně. Též je to člen rozvíjející podstatné jméno, ale jinak. Spíše vysvětluje význam přívlastku. Podává dodatečné vysvětlení. Třeba: „Jiřina, moje úhlavní kamarádka, se jako Punkva zase vynořila.“ A ještě jeden příklad: „Freddy Mercury, vynikající zpěvák, zemřel na infekci AIDS“. Čárku v těchto případech píšeme.

Přístavek těsný

Není v jazyce příliš obvyklý. Obvykle je navozen spojkami neboli, čili, aneb. Čárku nepíšeme. Př.: „Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka“. Nebo: „KCN neboli cyankáli je smrtelný jed“.

A vidíte, mně se tam tu čárku chtělo strašně moc napsat.