Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Vzpomínáček

Po minulém článku jsem propadl nějaké nostalgii. Ano, samozřejmě, všechny věci nebyly tenkrát tak úplně v pořádku. Léta padesátá sotva odezněla, komunisté se drželi u moci zuby nehty, vyměnily se tváře, ale principy zůstaly. Tak ač nemám na rameni papouška Žandu, jako pan malíř Jiří Anderle, zkusím chvíli vzpomínat. (A Shaano, promiň mi ten titulek.)

Většinu svého dětství jsem strávil s babičkou Františkou a prababičkou Marií. A rád na ně vzpomínám. Pokud jsme „nerajzovali“ po vlastech českých, byli jsme na chatě v Panenských Břežanech.

Vesnička, nijak obzvláštní. Domorodců pár stovek, několik desítek „zahrádkářů“.

Ve vsi byl jediný obchod, snad možná hokynářství. Vedla jej paní Česneková. Kdysi, než to komanči všechno poblbali, byl asi její vlastní. Já už nevím pod jakou hlavičkou ji tam nechali působit dále, možná družstvo Jednota, možná Bratrství, snad i Včela, nebo Pramen. Fakt už to nevím.

Ten krámek byl malinkatý, pár čtverečných metrů, ale koupit jste tam mohli prakticky všechno. Od pečiva až po hřebíky, petrolej a cement. A snad, kdybyste potřebovali lokomotivu, do druhého dne by Vám ji asi sehnala.

Pravda, nepamatuji se, že by tam kdy vedla pomeranče, nebo banány. Ostatně proč, když kolem byly sady plné jablek, hrušek, třešní a švestek.

Těšíval jsem se vždy na ráno. Babička pronesla: „Sjedete do Konzumu pro rohlíky k snídani?“. A ačkoliv věta byla tázací, bylo jasno, že jde o způsob rozkazovací. Ale nevadilo nám to. Sedli jsme se sestrou na bicykly, na řídítka pověsili smaltovanou konvičku s víčkem, síťovanou síťovku a už jsme uháněli. Z kopce to šlo snadno. Těch pár husí, které se cestou vyskytly, jsme hravě zahnali rychlostí sjezdu.

Před krámkem, ke kterému vedly tři, nebo čtyři kamenné schůdky, stála ráno vždycky dlouhá fronta. Ne proto, že by byl krámek prázdný, že by zboží nebylo, ale poptávka byla v tom okamžiku větší, než byly síly paní Česnekové. Tak ženské ve frontě klevetily, dědkové rozvážně pukali ze svých fajfek a děti poslouchaly věty, které přináležely spíše uším dospělých.

Mléko nebylo tenkrát nějaký krabicák, či pytlíkáč. Tenkrát přivezli ze Statku (už žel státního) pětadvacetilitrové konvice s takovým speciálním zaklapávacím víkem. Ostatně, nevezli to daleko. Sotva 500 m. A to mlíko tak vonělo… Paní Česneková konvici otevřela a na okraj pověsila takové krásné válcovité sběračky o různém objemu s dlouhými uchy. A ženské si do donesených bandasek nechaly odměřit tu půllitr, tu dva, nebo jiné množství. A my také.

A samozřejmě, za pultem, v koši, byly čerstvé křupavé rohlíčky. Ne ten upářený děs, který kupujeme dnes. Pekaři, kteří ještě uměli péct, je dovezli, pokud v místě nebyla domácí pekárna. Za pár halířů byly.

Někdy si babička vzpomněla, že jí v kuchyni chybí ještě droždí, pepř, či něco jiného a nezbytného, takže jsme se zpátky do kopce dřeli jako soumaři, i husy k nám byly sprostější a více si dovolovaly. Možná jsme je cestou dolů příliš naštvali.

Ale že při takovém tlačení kola i s nákupem vyhládne. Takže jsme sáhli do síťovky a dva, nebo tři rohlíčky na tu cestu praskly. A pak jsme se z bandasky napili studeného mléka. Babička se sice naoko durdila, že má paní Česneková špatnou mírku, ale moc dobře věděla, jak to bylo.

Je mi jasné: byl jsem dítě jedva odrostlé, ale byly to hezké časy. Tak, prababičko, tam někde na nebíčku, děkuji Ti. Asi jsem Ti to nestihl říci, když jsi ještě byla mezi námi. A moc mě to mrzí.

A brečím za těmi větičkami, které jsem napsal, jako buvol. Fakt.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 639 × | Prestiž Q1: 10,24

+16 plus Známkuj článek minus –2

Interní diskuse

Vzpomínáček

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top