Štítky článku: •  

99. výročí VŘSR — bolševické revoluce v Rusku (II/II)

V návaznosti na minulý díl pokračujeme s citacemi z „velkých myšlenek“ marxistů-leninistů, které nám dobře osvětlují vznik a pozadí kulturního marxismu, s nímž se potýkáme dnes. (Jen na okraj: jestliže je stranický program ČSSD jako opsaný z myšlenek otce neomarxismu, Itala Antonia Gramsci, pak KSČ(M) se nepokrytě hlásí ke konzervativnímu odkazu marxismu-leninismu.)

Stalin často mluvil o lidech jako o šroubech velké státní mašinérie. Společnost se měla změnit na dobře fungující stroj.

Komunisté věřili v paradoxní osvobození jednotlivce prostřednictvím společnosti. Jednotlivec měl nahradit slovo „já“ slovem „My“. Princip individualismu měl být nahrazen principem kolektivismu. M. Gorkij patřil ke skupině spisovatelů, kteří považovali lidstvo za Boha a kolektivismus za Ducha svatého.

Rovnost, volnost, bratrství v praxi

Rovnostářství se projevilo i mezi vojáky. Bývalí carští důstojníci většinou přešli na stranu bělogvardějců, nebo byli zabiti svým vlastními vojáky. Někteří přešli do Rudé armády. V ní si vojáci zpočátku své velitele volili a podobně se hlasovalo i např. o tom, zda se půjde do útoku nebo ne. Tento demokratický přístup zrušil až Trockij, protože vojenské jednotky řízené demokraticky byly méně bojeschopné. Vojenská disciplína nebyla výmyslem buržoustů jak ovládat prostý lid, byla nezbytností. Trockij dokonce zavedl disciplínu, která svou tvrdostí daleko překonávala disciplínu v carské armádě. On zavedl novinku, která za cara nebyla, přikázal střílet do svých vlastních ustupujících vojáků. V případě neúspěchu nechal část mužstva a důstojníků postřílet. Jedním z hlavních důvodů úspěchu bolševiků byla mimořádná bezohlednost a brutalita při dosahování svých cílů.

Toto bylo již v Marxově Manifestu komunistické strany, ale neosvědčilo se

Bolševici propagovali volnou lásku. Rodinu považovali za buržoazní přežitek. V letech 1918/19 byly v některých oblastech Ruska vydávány dekrety, které prohlašovaly ženy za všelidové vlastnictví. Byly také vydány dekrety rušící soukromé vlastnictví žen.

 

Feministka a první žena v ruské vládě A. Kollontajová prosazovala volnou lásku a erotické přátelství mezi mužem a ženou jako rovnocennými partnery, čímž se měly ženy osvobodit od manželského otroctví a obě pohlaví od břemene monogamie.

 

Všechny ženy nad 18 let byly prohlášeny za státní majetek a mužům se dávalo právo vybrat si nějakou z nich, i bez jejího souhlasu, na plození ve státním zájmu.

Zákonný sňatek, existující do dnešní doby, nepochybně představuje produkt sociální nerovnosti, která musí být v sovětské republice vykořeněna. Zákonné sňatky dosud sloužily jako těžká zbraň v rukou buržoazie v boji s proletariátem, díky čemuž všechny nejlepší exempláře ženského pohlaví byly vlastnictvím buržoustů, imperialistů a takovým majetkem muselo být nutně narušeno správné pokračování lidského rodu. Proto se Saratovská guberniální rada lidových komisařů se souhlasem výkonného výboru guberniálních sovětů dělnických, rolnických a vojenských zástupců usnesla na následujícím:

  1. Od 1. 1. 1918 se ruší právo trvalého vlastnictví žen ve věku od 17 do 32 let.
  2. Dosavadním majitelům (manželům) je zachováno právo na použití své ženy mimo pořadí.
  3. Všechny ženy, které spadají pod tento dekret, jsou vyňaty zpod soukromého vlastnictví a jsou prohlášeny za vlastnictví celé dělnické třídy.
  4. Přerozdělení spravování odejmutých žen spadá do kompetence sovětů dělnických, rolnických a vojenských zástupců.
  5. Každý muž, který si přeje použít exemplář vlastněný lidem, musí předložit potvrzení o své příslušnosti k pracující třídě, vystavené závodním výborem nebo odbory.“

Kdo chce dnes liberalizaci rozvodů?

Cílem liberalizace rozvodů mělo být zrušení otroctví ženy, ve skutečnosti bylo výsledkem to, že nezodpovědní muži se mohli snadněji vyvléci ze svých povinností vůči ženě a dětem. Takže ženy to měly pak ještě těžší, protože se musely starat o děti samy. Počátkem dvacátých let byla rozvodovost v Rusku 26× vyšší, než v západní Evropě. Dělnické ženy se s komunistickou sexuální morálkou neztotožnily. Uvědomovaly si, že vyhovuje spíše nižším mužským potřebám. Nepřijaly ani zrušení dělby práce na mužskou a ženskou.

Trockij chápe osvobození členů rodiny tak, že všechny podstatné funkce rodiny převezme společnost. Společnost bude dítě vychovávat od jeslí až po vysokou školu a pak na stranických schůzích. Žena nebude muset vařit, nakupovat a prát, protože lidé se budou stravovat v společných jídelnách, které by kromě osvobození ženy od domácího otročení podporovaly i duch kolektivismu. Žena by nemusela ani prát, protože prádlo by jí vyprali v prádelně.

Podobnost s migranty čistě náhodná?

Kolektivismus byl podporován i sovětskou bytovou politikou:

„Sovětský člověk, utahaný kromě práce běháním a sháněním, kde by něco dostal, unavený postáváním ve frontách, nenacházel ani po příchodu domů kouska soukromí. Ve 30. letech byla velká většina bytů přeměněna na komunální, v nichž žila v každém pokoji jedna rodina, a kuchyně s příslušenstvím byly společné. V létě, kdy se v komunální kuchyni netopilo v peci, vařilo se jídlo na petrolejových Primusech … Městské bytové správy „zahušťovaly“ byty a přistěhovávaly nové nájemníky bez ohledu na přání starých. Společný život s cizími a často zcela nepřizpůsobivými lidmi vytvářel živnou půdu pro sváry a konflikty.

Toto psal i Orwell v románu 1984

Dětem byly dávány za vzor ty děti, které udávaly své rodiče. Nešlo o maličkosti, protože takové udání znamenalo smrt, v lepším případě pobyt v gulagu. Pavlík Morozov udal svého otce kvůli tomu, že podporoval kulaky a ukrýval obilí. Otec pak zahynul v pracovním táboře a chlapce zabili vesničané. Podle některých zdrojů byl však zabit agenty tajné policie, aby mohli zveličit zprávy o „kulackém teroru“. Před rokem 1989 existovaly u nás pionýrské oddíly P. Morozova. Komunisté tedy dávali dětem za vzor dětské „hrdiny“, jejichž loajalita patřila komunistické straně a ne svým rodičům. Komunisté se snažili ideologicky indoktrinovat už děti. V Abecedě komunismu napsali Bucharin a Preobraženský: „Dítě patří společnosti, ve které se narodilo, a nikoli svým rodičům.“

 

„Musíme přetvořit současnou mladou generaci v generaci komunistů. Děti, tvárné jako vosk, jsou velmi poddajné a dají se z nich vymodelovat dobří komunisté … Musíme vytrhnout děti ze škodlivého vlivu rodinného života … Musíme je znárodnit. Od prvních dnů svého života se musí nacházet pod blahodárným vlivem komunistických škol. Naučí se abecedu komunismu … Naším úkolem je dosáhnout, aby matky dávaly své děti sovětskému státu.“

Básník V. Majakovskij píše: „Nejsem pro rodinu. Ať v ohni a dýmu shoří ten starého světa kus, kde nad dětmi bděl otec „gunár“, za syčení matek, hus.“

Kdo rozbíjí rodinu dnes?

Trockij a spol. byli přesvědčeni, že když společnost převezme všechny podstatné funkce rodiny, kromě reprodukční, povede to k osvobození člověka, hlavně ženy. Realita však ukázala, že to nefunguje. Výsledkem bylo rozbití rodiny jako základní buňky společnosti, nárůst osamělých individualisticky žijících lidí a v konečném důsledku by to vedlo i k zániku společnosti schopné se reprodukovat. Osvobození člověka od rodiny znamená ve skutečnosti zánik společnosti. Společnost, která přebírá na sebe funkce rodiny, rodinu rozkládá (dělá ji zbytečnou) a spolu s ní zaniká i ona, protože rodina je základ společnosti.

 

„Zrušení rodiny! … Buržoazní řeči o rodině a výchově, o něžných vztazích mezi rodiči a dětmi jsou odporné“, psali Marx a Engels v Komunistickém manifestu.

Podobnost marxismu a náboženství nebyla náhodná

vrsr-2.jpg (23,320 kiB)
Podobnost s náboženstvím není náhodná

Novým náboženstvím, které mělo nahradit pravoslavnou víru, byl marxismus-leninismus. Mojžíš, Ježíš, Marie a svatí byli nahrazeni Leninem, Trockým, Bucharinem, později Stalinem. Proti pravoslavné víře byla organizována masivní propaganda. Kněží byli líčeni jako tlustí paraziti, kteří neustále kují plány na kontrarevoluci a přemýšlí, kde by mohli uškodit pracujícím. (Dnes je nazývají černá totalita ze stejných důvodů.) Mnohé bolševici donutili k tomu, aby přesvědčovali věřící, že Bůh není. Jeden propagandistický plakát zobrazoval těhotnou Pannu Marii toužící po potratu. Organizovaly se studijní skupiny vědeckého ateismu. Kněží byli zesměšňováni v zinscenovaných diskusích k náboženským tématům. Oslavy, obřady a symboly komunistického státu byly vědomě voleny podle křesťanského vzoru.

Lenin a později Stalin byli uctíváni jako bohové. Po smrti byly zabalzamováni jako egyptští faraoni a pohřbeni v pyramidě na Rudém náměstí. Komunistický symbol — červená hvězda — představuje okultní symbol — pentagram.

Děti se při narození nekřtily, ale „októbrovaly“ [říjen, pozn. překl.]. Při tomto obřadu rodiče slibovali, že vychovají dítě v duchu komunismu. Zpívala se při tom Internacionála a rodiče dostali obrázek Lenina. Svatby se neuzavíraly v kostele, ale např. často v továrně. Mladý pár se oddával před Leninovým portrétem a kromě manželského slibu skládali i slib věrnosti zásadám komunismu.

To mluví za vše:

„Musíme jednou provždy skoncovat s papežensko-kvakerskými bláboly o posvátnosti lidského života.“ Trockij.

Svoboda svědomí? Nechceme!

„Ne náboženské svobodě svědomí, nýbrž osvobození svědomí od náboženské pověry.“ Marx

Mystické chápání vědy a techniky

„Ruští rolníci se nyní klanějí stroji jako totemu. Technika není všední, prozaickou věcí, tak obvyklou pro západní lidi, mění se na mystiku a spojuje se s plány téměř kosmického převratu.“ (Berďajev, N.)

Komu se podaří lidi oddělit od Boha, od náboženství, od rodiny, od národa, vlasti, kultury, tradic, ten pak získá beztvarou masu, kterou může formovat, jak se mu zachce.

Autorem často užívaného označení „Užitečný idiot“ je právě Lenin. Označoval tak lidi ze západu, kteří mu pomáhali nebo s ním sympatizovali. Takto vypadalo jeho setkání s H. G. Wellsem: „Wellse ohromila inteligence a pohotové reakce sovětského vůdce. Lenin připadal Wellsovi jako „dobrý typ vědce“. Pokud sovětský stát zabil velké množství lidí, „udělal to z nějakého důvodu a s nějakým záměrem“. Wellsovi připadal Lenin „velmi originální“. Jenže Lenin na oplátku nesdílel Wellsův obdiv a zvolal: „Fuj! Jaký je to jen omezený maloměšťák! Jaký OMEZENEC!“ (Gray, J. (2013), str. 112)

Velkým obdivovatelem Lenina a později Stalina byl Hitler. Imponovala mu jejich bezuzdná touha po moci. V mnohém je napodoboval. Goebbels řekl, že se nacismus s komunismem shoduje ve všem, s výjimkou internacionalismu. Stejně tak Stalin obdivoval Hitlera. Z tohoto hlediska až tak překvapeni, že v roce 1939 uzavřeli pakt Molotov-Ribbentrop. Byl to pakt ďábla s čertem.

Pro bolševické revolucionáře bylo typické, že své oponenty považovali za nepřátele, které je třeba zničit. Kdo není s námi, je proti nám. Praktikovali krajní machiavellismus. Bylo dovoleno zabít kohokoliv a jakýkoliv počet lidí, pokud to bylo v zájmu bolševické strany a revoluce. Před čistkami nebyli chráněni ani sami členové strany.

Dnešní vývoz demokracie také není náhodný…

Demokratizace v umění spočívala v tom, že vznikaly orchestry bez dirigenta. Všichni hudebníci si měli být rovni a svobodně spolupracovat pro dobro celého orchestru. Pořádaly se tovární koncerty, při nichž umělci tvořili přímo v továrnách pomocí sirén, klaksonů a zvuků strojů. Pomocí továrních zařízení se tvořily nové zvuky, které měly představovat novou estetiku a být blíže duši dělníka. Divadlo bylo přeneseno do ulic, továren a kasáren. Tvůrci se snažili prolomit hranici mezi herci a diváky, proto byli diváci vyzýváni k tomu, aby živě reagovali na dění na jevišti. Došlo k incidentům, kdy diváci chtěli vstoupit na jeviště. Moderní avantgardní umění, které zpočátku bolševici podporovali, bylo však těm, kterým mělo být určeno, koho mělo povznést, tedy jednoduchým dělníkům a rolníkům, cizí. Proto ho později vystřídal socialistický realismus se svým monumentalismem.

Stoupenci komunismu rádi říkají, že i křesťané, stejně jako komunisté, se dopouštěli násilností. To je však chybná analogie, protože marxismus-leninismus byl násilný již ve své podstatě, protože byl založen na třídním konfliktu a na potřebě provést revoluci a vytvořit ideální komunistickou společnost, což není možné bez násilí. Na druhé straně křesťané, kteří páchali podobné krutosti (křesťanství v některých případech nevylučuje násilí, např. svatá válka), jednali v rozporu se svou vírou a nebyli tedy dobrými křesťany, pokud vůbec byli křesťany. O komunistech se totéž říct nedá. Oni byli krutí, protože jinak to ani nemohlo být.

 

Mluvil jsem s jedním disidentem, který za socialismu pracoval jako topič ve fabrice. Zúčastnil se závodní schůze, kde se hlasovalo o nějakém usnesení. Všichni přítomní byli pro, on jediný byl proti. Usnesení tedy prošlo, ale on měl za svůj postoj problémy. Já jsem mu řekl, že komunisté mohli být spokojeni, když jim usnesení prošlo takovou drtivou většinou, ale on mi řekl, že oni chtěli, aby „pro“ byli všichni. Všichni měli mít jeden názor. V praxi však tento jediný správný názor určovala komunistická strana resp. její ústřední výbor a ten byl řízen z Moskvy.

Mám z dob socíku stejnou zkušenost: když jsem si dovolil zdržet se hlasování na jedné schůzi někdy na přelomu 70–80 let. Přísedící mi okamžitě s hrůzou v očích stáhli ruku dolů, když viděli, že se hlásím jako ten (jediný), co se zdržel hlasování, takže naštěstí předsedající nic neviděl.

Původní komunismus se rozředil a vyprchal, ale touha dělat sociální experimenty však člověka neopustila ani dnes.

Doporučuji přečíst si celý článek, nejen těchto pár citovaných řádků.


Totalita jako ventil přináší s sebou nesmírné množství vtipů, takový smích přes slzy:

Dotaz na rádio Jerevan: „Je pravda, že Lenin byl veliký vědec?“

Odpověď: „V principu ano, jenom ten socialismus zapomněl vyzkoušet nejprve na myších.“

nebo

Dotaz na rádio Jerevan: „Lenin prý jednou po revoluci v zoufalství řekl: ‚bylo by lepší, kdybych byl zůstal ve Švýcarsku.‘ Je to pravda?“

Odpověď: „Ale jistě, veliký Lenin měl vždycky pravdu.“

Stalin

Stalin jde před nastoupenou jednotkou, když někdo z vojáků kýchne.

„Kdo to kýchnul?“ táže se Stalin.

Nikdo se nehlásil, Stalin pokynul rukou a kulomet postřílel první řadu.

„Tak kdo to kýchnul?“ táže se znovu Stalin.

Nikdo se nehlásil, kulomet postřílel druhou řadu.

„Tak kdo to kýchnul?“

„No já,“ zvedne ruku jeden z vojáků.

„Zdravíčko!“ zvolá Stalin bodře.

 

„Člověk, to je problém. Žádný člověk, žádný problém,“ říkával soudruh Stalin.

 

V Rusku 1950 byla vypsána soutěž na pomník Puškina.

  1. místo — Puškin padá v souboji
  2. místo — Puškin píše báseň
  3. místo — Stalin čte Puškina

Lenin

Dotaz na Rádio Jerevan: „Je pravda, že Vladimír Iljič Lenin zemřel na syfilis?“

Odpověď: „Ano, to je pravda, ale my si ho vážíme i pro jeho další výkony.“

PS: A ještě jedna zajímavá věc: Komunistická revoluce a její důsledky pro celý svět byla předpovězena ve Fatimě v květnu 1917. Příští rok máme 100. výročí.

Na Medzičas.sk píše Myškin 

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 428 × | Prestiž Q1: 4,50

+2 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top