Štítky článku: •  

Otevřený list učitelek z východního Slovenska

Podařilo se mi získat písemný souhlas slovenského autora Jána Macka k překladu otevřeného dopisu dvou východoslovenských učitelek, adresovaný vládě Slovenskej republiky. Protože tato témata se nás týkají také, byť ne v tak vyostřené podobě, jejich dlouholeté neřešení, nebo chybná řešení, jen prohlubují polarizaci společnosti.

Originální text je k dohledání zde. Translation © 2012 PeTaX

Zveřejňuji zde otevřený dopis učitelek ze slovenské Dobšiné. I když je příšerně dlouhý, najděte si čas a přečtěte si ho, stojí za to. Autorkami listu jsou paní učitelky Erika Polgáriová a Julie Liptáková. S tímto listem se ztotožňují mnohé učitelky a mnozí učitelé z celého Slovenska i slovenské Nové školní odbory.


Vážený pane ministře,

tento dopis vznikl jako reakce na bezmocnost, s jakou se dennodenně setkáváme při naší práci. Je to výpověď nás obyčejných učitelů z „dálného východu“. Hned v úvodu se chceme omluvit za to, že tento dopis není napsán věcně a formálně, ale je plný emocí a rozhořčení, ale zřejmě je toho už na nás příliš a náš pomyslný pohár trpělivosti právě přetekl. Nedokážeme reagovat bez emocí. Náš list je zkrátka reakcí na neúnosný stav ve slovenském školství a disfunkční, nespravedlivý sociální systém ve státě. Věříme a doufáme, že bude impulsem k přehodnocení současné situace a pozice učitelů.

V Bratislavě, daleko od Vašich oblíbených „marginalizovaných a sociálně znevýhodněných skupin“ nemáte ani tušení o tom, s jakými patovými situacemi jsme nuceni dennodenně bojovat. Přijďte si na pár dní prožít problémy, které musíme každý den řešit. Pojďte se podívat do našich škol, konečně se setkejte s reálnými žáky a odseďte si ve třídě pár vyučovacích hodin. Aby namísto prázdných řečí odtržených od reality, jste měli možnost poznat skutečnou situaci.

Chceme ještě podotknout, že tento dopis není určen jen Vám. Stejně chceme, aby se o těchto problémech začalo mluvit i v široké veřejnosti. Posíláme proto tento dopis i médiím a uveřejníme ho také prostřednictvím Internetu a sociálních sítí. Situace je alarmující, proto chceme předejít dalšímu odsunutí řešení a ignorování potřeb školství i veřejnosti ze strany kompetentních.

Nebudeme zobecňovat a vyjádříme se konkrétně k problémům našich škol, i když identické problémy mají téměř všechny školy na východě Slovenska. Největší potíže máme s žáky, kteří jsou sociálně výrazně nepřizpůsobiví, téměř výhradně jsou to žáci romského původu. Chceme však zdůraznit, že to není o rase, o pleti nebo o předsudcích a námitkách vůči Romům. Stejně vnímáme všechny lidi a děti bez rozdílů, jde jen o to, kdo respektuje pravidla a normy a kdo ne.

Záškoláci, jejichž počet zmeškaných neomluvených hodin dosahuje abnormálně vysokého čísla, jsou prvním problémem naší školy. Protože příslušné orgány a instituce v tomto směru žáky, ani jejich zákonné zástupce téměř vůbec nesankcionují, žáci beztrestně dále chybí, a co je horší, jdou negativním příkladem i ostatním spolužákům, kteří vidí, že za záškoláctví jim nehrozí žádný, případně jen minimální trest. Udělování kárných opatření, zasílání tiskopisů a upozornění na nedbalou školní docházku má nulovou účinnost, stejně jako domlouvání, či různé druhy motivace.

Žáci se neúčastní prvních vyučovacích hodin, odcházejí z posledních, často utíkají z vyučování. Není nijak neobvyklé, že žák přijde ráno do školy a ze šesti vyučovacích hodin se zúčastní jedné, nebo dvou, a během ostatních se bez vědomí vyučujícího toulá po chodbách a prostorách školy. Není v našich silách a možnostech hledat a „sbírat“ žáky, kteří by měli být na vyučování, ale nejsou.

Navíc jsou tito žáci většinou agresivní, arogantní a vyskytují se i různé druhy sexuálního obtěžování nejen spolužáků, ale i učitelek. Situace v některých třídách hraničí sesystematickým šikanováním pedagogů. Téměř všichni rodiče se řešení problému vyhýbají a neprojevují ani minimální ochotu ke spolupráci se školou. Mnozí žáci chodí na vyučování absolutně nepřipravení. Kromě toho, že neprospívají, zanedbávají domácí přípravu na vyučování (nikdy neměli napsaný jediný domácí úkol, či vypracovaný projekt), nenosí si ani základní školní potřeby!

Je běžnou praxí, že žák přijde do školy nejen bez školní tašky, přezůvek, penálu, hygienického sáčku, sportovního úboru, barviček, rýsovacích a jiných potřeb na výtvarnou a další výchovy, ale dokonce většinou přijdou bez jediného sešitu, bez pera nebo alespoň tužky, absolutně s ničím – maximálně s chabou svačinou.

Rodiče těchto dětí jsou dokonce příjemci finančního příspěvku ve výši 17 € (436 Kč), který je vyplácen většinou jen skupině nepřizpůsobivých obyvatel a jen za to, že děti plní povinnou školní docházku. Otázkou je, z jakého důvodu jim je tento příspěvek přidělen, protože povinná školní docházka vyplývá ze zákona a je tedy pro všechny děti bez rozdílu povinná a také to, proč jsou tyto finance vypláceny většinou jen rodičům jisté skupiny obyvatelstva. Proč jsou tito lidé systematicky a pravidelně neprávem zvýhodňováni oproti ostatním rodičům, kteří na rozdíl od nich své děti nejen pošlou do školy, ale dohlížejí i na to, aby byly připraveny, měly všechny pomůcky a skutečně si příkladně plnili svou školní docházku. Z jakého důvodu jim zmiňovaný příspěvek vyplácen není?

Zodpovědní rodiče a také široká veřejnost je právem pohoršena touto pozitivní diskriminací, která se nedá nazvat jinak než výsměchem svědomité rodině. Chceme ještě podotknout, že zmíněný příspěvek je rodičům dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí vyplácen i v případě, že školní docházka dětí je pravidelně a hrubě porušována záškoláctvím a jinými problémy výchovného charakteru. Tyto děti chodí do školy ne kvůli učení a vzdělávání se, ale provokovat spolužáky, učitele, řešit si osobní spory, dovádět a dovádět, zakouřit si před školou atd.

Vysloveně jim způsobuje radost narušovat chod vyučování, život a fungování školy jako takové. Přijdou do školy proto, že „doma je nuda a ve škole se alespoň zabaví“. A pod slovem zábava si představují výtržnictví, kterým způsobují problémy všem složkám školy, paradoxně obvykle kromě sebe ... Maximální trest, který rodiče „postihne“ je to, že zvláštním příjemcem jejich dávek se stane město, ve kterém žijí, a sociální pracovnice jim dělají „služky“, které jim nakoupí jídlo, dětem šaty a pomůcky a nákupy jim donesou přímo domů. Ovšem příjemci je mohou promptně zpeněžit.

O zvýhodněných cenách stravného oproti pracujícím rodičům se v zájmu stručnosti nebudeme zmiňovat, ale je nehorázné, že za obědy za celý měsíc (v případě, že má měsíc 20 pracovních dnů) zaplatí rodiče některých dětí částku od 1,80 € (46 Kč) do maximálně 3,20 € (82 Kč), v závislosti na věku, a pracující rodič více než 23 € (589 Kč)! A oběd žákovi patří pouze proto, že si odseděl první vyučovací hodinu. Co na tom, že neměl pero, sešit, tužku, ani domácí úkol. Nejenže vůbec na hodině nepracoval, ale vyvolal několik roztržek a učitel díky němu třetinu hodiny ztratil snahou o nastolení disciplíny a pracovní atmosféry.

Opět je otázkou, proč si tuto totální anarchii mohou dovolit? Proč příslušné úřady a orgány nezajistily, aby dětské přídavky splňovaly svůj účel a zajišťovaly základní potřeby? Často jsou takto lhostejné děti, jejichž rodiče jsou dokonce příjemci tzv. dávky v hmotné nouzi (kteří se paradoxně někdy okatě projíždějí v nových autech, nosí značkové oblečení a tráví Vánoce v Anglii). Školních pomůcek, které těmto dětem objedná škola, si žáci absolutně neváží a jsou do dvou dnů po rozdání zničené, polámané, roztrhané nebo peněžně vyjádřené. Tato forma podpory se v jejich rukou zcela minula účinkem, a proto jsou učitelé nuceni komplikovat si svou práci ještě i tím, že tyto prostředky osobně denně donášejí žákům na jednotlivé vyučovací hodiny! Přesto jsou za ně (učitelé) vděční, protože pomůcky od státu jsou jedinou možností, jak může být vyučovací proces plnohodnotně zajištěn.

Ani to se však jejich rodičům nelíbí a setkáváme se s případy, kdy rodič zavítá do školy poprvé, když se přijde hádat a dožadovat předání pomůcek do vlastních rukou, aby je mohl vzápětí rozprodat. Různé druhy finančních dávek, které rodiče těchto dětí pobírají, vůbec nezajišťují základní potřeby. Děti chodí v roztrhaných, špinavých, zapáchajících kusech oblečení, v rozpadlých botách, bez svačiny, jsou zavšivené, mají různé druhy kožních chorob a absentují u nich i ty nejzákladnější hygienické návyky!

Peníze na mobilní telefony, alkohol a cigarety se však u nich najdou vždy. V zimních měsících není žádnou raritou, když dítě přijde do školy v děravých polobotkách a lehkém svetříku. Pedagogové si pravidelně z práce domů odnášejí různé druhy „suvenýrů“ v podobě blech a jiných parazitů či virů od žloutenky až po streptokoková a stafylokoková onemocnění. Párkrát ročně nám propašují z domu do tříd „domácí mazlíčky“ jako myši, krysy či šváby.

K dotvoření reálného obrazu o skutečném stavu jejich „socializace“ nám nedá nezmínit stav v nultých ročnících, případně prvních ročnících ZŠ. Jelikož drtivá většina těchto dětí vůbec není vychována, do mateřské školy nikdy nechodily a některé vůbec neumí slovensky, nikdy nedržely v ruce tužku a nekreslily, neznají hračky, barvy a v prvních týdnech jejich pobytu u nás se neučí poznávat první písmenka, čísla a barvy, ale seznamují se s tekoucí vodou, splachovacím WC, čištěním nosu do kapesníku místo rukávů a základními sebeobslužnými a hygienickými návyky.

Komunikace s těmito dětmi je nesmírně náročná, řeči špatně rozumí, nechápou, co se od nich požaduje, protože mají omezenou slovní zásobu (a to nejen v slovenském, ale i romském jazyce).

Později od nich očekáváme, že se budou učit další dva cizí jazyky, což je nemyslitelné, protože pořádně neumí ani slovensky. Nedokážou pojmenovávat běžné věci, jsou to pro ně předměty neznámé, se kterými se nikdy předtím nesetkali. Divíte se, že speciální školy jsou plné romských dětí? Ale proč?

Uvědomte si, že dítě drží barvičku v ruce poprvé po zápisu, neznají hračky, kostky, předměty či hry, které by rozvíjely jejich myšlení a motoriku. Tyto děti zaostávají ne o dva, ale o čtyři rokyoproti ostatním a my po nich chceme, aby zvládaly požadavky kladené na prvňáčka, když jsou na úrovni tříletého dítěte. Nedokážeme jim zajistit rovnoprávný přístup ke vzdělávání, když nezačínají na stejné „startovní pozici“.

Ony musí dohánět 6 let bez podnětů, bez vedení a výchovy! Jak je máme integrovat mezi většinu, protože na našich školách jich je více než polovina z celkového počtu žáků? V důsledku této snahy o umělou integraci šikovná menšina, z níž by mohly být skvělí žáci, klesne na úroveň nešikovné, a oni se pozpátku musí integrovat mezi ně.

Považujeme za nezbytné, aby děti ze sociálně nevyhovujícího prostředí absolvovaly nultý, přípravný ročník povinně! Jinak nejsou schopny plnohodnotně prospívat v prvním ročníku (a potom ani během celé školní docházky) a jsou zbytečně vystavovány soustavnému neúspěchu a emocionální traumatizaci. Odklad povinné školní docházky v těchto případech absolutně nic nevyřeší, právě naopak, dítě ztratí jeden celý rok (protože v rodině se mu opět věnovat nebudou). Díky nultému ročníku se mohly naučit slovensky, i základním hygienickým návykům, zvyknout si na režim školy a dostat alespoň nějaký základ pro další vzdělávání.

V dotazníku (dotazník SSI) jste se nás nedávno ptali, jak zajišťujeme rovnoprávný přístup ke vzdělání dětí. Jak vůbec nad tím můžete uvažovat, že by vzdělávání těchto dětí mohlo být rovnoprávné, když jsou hladové, žíznivé, špinavé, nevyspalé (neboť rodiče do noci „oslavovali“ a ony buď nemohly spát nebo hlídaly mladší sourozence), mají svrab, jsou zavšivené, pokožka na hlavě je zanícená, rozškrábaná, plná strupů a hnisu a rodičům se ani nechce ošetřit je nějak šetrně, pohodlnější je ostříhat jim hlavy dohola (kluky i holky!) tak, že se stydí chodit mezi lidi?!

Uvědomte si, že tyto děti nemají uspokojeny základní životní potřeby a my od nich očekáváme plnohodnotný výkon ve škole! Tak nám tedy poraďte, jak mají učitelé efektivně vykonávat svou práci za těchto okolností? Stačí pár nepřizpůsobivých dětí ve třídě a zabrání v hodnotném pokroku i ostatním spolužákům. Ve třídách je neuvěřitelný smrad a zápach, to skutečně nejsou důstojné podmínky pro vzdělávání a nejsou to férové podmínky pro ostatní, přizpůsobivé žáky, ani nás pedagogy. Nedivme se proto, že rodiče chytřejších dětí je raději přihlásí do školy mimo místo jejich bydliště, jen aby se dennodenně nemuseli potýkat v nedůstojných podmínkách se společností zanedbávaných dětí. Chtějí, aby dostali vzdělání odpovídající jejich intelektu, které nebudou brzdit žáci nižšího intelektu, nebo jen sociálně extrémně zanedbání, kteří nejsou schopni přiměřeně postupovat.

I přes enormní snahu a osobní zanícení pedagogů základní škola produkuje absurdní množství žáků, kteří jsou na trhu práce nepoužitelní a bez jakýchkoliv sociálních a pracovních návyků, což je z našeho pohledu opět důsledek chybného fungování politiky tohoto státu.

Nepřizpůsobiví spoluobčané si velmi rychle zvyknou na výhody, které jim stát nabízí a ztotožní se s myšlenkou, že všechno dostanou zadarmo, je o ně postaráno a přitom nemusí ani pohnout prstem. Když od nich někdo chce nějaký druh účasti na zlepšování jejich životní situace, jsou dokonce pohoršeni. Takže párek nepřizpůsobivých občanů si klidně prožije svůj život v několika sociálních bytech (protože jeden jim vydrží maximálně pár let, než ho totálně zdemolují, pak jim stát dá zdarma nový), nadělají si kopec dětí (aby jim náhodou něco neuniklo, začnou pro jistotu už ve čtrnácti), po celou dobu dostávají podporu, příspěvky a přídavky od tohoto výmyslu světa a přitom za celý svůj život státu neodvedou ani jeden jediný €cent, nevyprodukují ani jedno euro pro naši ekonomiku, jen vysávají a pobírají všemožné dostupné formy sociální „pomoci“.

Je to začarovaný kruh: Jsou chudí, protože nemají práci – nemají práci, protože jsou nevzdělaní – jsou nevzdělaní, protože nemají zájem o vzdělání.

Zatímco odpovědné mladé páry odkládají rodičovství do stále vyššího věku, dokud nebudou finančně, ekonomicky a materiální zabezpečeni, aby děťátku poskytli vše co potřebuje, vychovali z něj slušného, vzdělaného, socializovaného a jednou produktivního člena společnosti.

I když to přímo nesouvisí s oblastí školství, vnucuje se vyjádřit se také k problematice výše mateřského příspěvku, který je srovnatelné hodnoty pro maminku, která nepřinesla státu jediný €cent a maminku, která před porodem mnohá léta odpracovala a odvedla do státní kasy nemalé peníze.

Proč tuto produktivní skupinu obyvatelstva stát nejenže nijak nepodporuje, ale naopak, diskriminuje a komplikuje život finanční nedostupností bydlení (protože pracující člověk nikdy nedostane nic zadarmo a kvůli bydlení se musí celoživotně zadlužit), nedostatkem práce, mizernými platy…

Ptáme se, kde je logika, kde je spravedlnost? Proč je možné, že rodiče, kteří své děti odloží do dětského domova, si je po dovršení zletilosti mohou opět vzít zpět i s pěknou hromádkou naspořených peněz, na které se jim „složilo“ město? Peníze za pár dní propíjí a utratí, ale vystudovaného středoškoláka nebo vysokoškoláka, který je bez práce ne vlastní vinou(!), musí do 26 let živit rodiče? Ani tito produktivní rodiče, ani mladí absolventi nemají nárok absolutně na nic? Na žádnou formu podpory od tohoto státu?

Nepřizpůsobiví rodiče většinou nemají absolutně žádné pracovní návyky, nemusí ráno vstát a jít do práce, proto se ani neobtěžují probudit děti a přichystat je do školy. Děti se probudí, nevěda ani kolik je hodin a jdou do školy samy, starší děti se musí postarat o mladší, protože rodiče spí. Samozřejmě, že proto nepřijdou do školy včas a o svačině se jim ani nesní, případně za ni považují několik suchých rohlíků, které hlady žvýkají téměř celý den. Řešením by možná byly internátní školy, ale nestačí je začít vychovávat v šesti letech. To, co dosud nedostaly v rodině, už nikdy nemají šanci dohonit, to ví z vývojové psychologie i každý student střední školy…

Problémem, který by se měl také řešit je sexuální zneužívání mladistvých. Nejen na naší škole každý rok stoupá počet těhotných žákyň v nižších ročnících. Není akceptovatelné, aby žákyně šestého ročníku byla společností vnímána jako plnohodnotná matka schopná vychovávat své dítě! Příslušné úřady ani v tomto směru nepodnikají absolutně žádné kroky, aby zastavily tento „trend“. A do dvou let porodí další dítě.

Je normální, že 14letá žákyně speciální třídy zplodí dítě s mentálně zaostalým „absolventem“ SZŠ pro žáky s mentální retardací a do roka po porodu je těhotná znovu? Jak se o děti postarají? Vždyť nejsou schopny postarat se i jen samy o sebe!?! Jaké zázemí jim poskytnou, jakou výchovu jim dají, jakou emoční podporu, jak budou rozvíjet jejich osobnost? Žijí spolu v rodině dívky (spolu s desítkami dalších rodinných příslušníků), spokojeně jako nezletilí či mladiství spolu dál souloží bez jakékoli formy antikoncepce a plodí další děti. Jací to budou potomci?!?

Postižené DĚTI plodí postižené děti a do jakých podmínek? Tyto děti jsou předem odsouzeny na život v nedůstojných a nelidských podmínkách. Opět špatně nastavený sociální systém a vědomé přehlížení tohoto problému způsobily, že mladé žákyně ve svém těhotenství nevidí žádný problém, právě naopak, vnímají ho jako vítaný způsob výdělku peněz. Nejenže jdou negativním příkladem jiným žákyním, ale nejsou schopny si alespoň přijatelným způsobem ukončit povinnou školní docházku.

Navzdory nepopiratelné snaze ze strany školy, která se formou různých preventivních technik, besed a výchovného působení na hodinách snaží této nežádoucí předčasné natalitě předejít, problém přetrvává. Žákyně (často i před dovršením 15 let) jsou nezřídka těhotné s mnohem staršími muži a ani v tomto směru stát nijak nekoná a otcové nejsou nijak stíháni. Situace je alarmující! Ve školním roce 2010/2011 byly na naší škole 4 těhotné žákyně, v současnosti máme 5 těhotných žákyň a 3 žákyně s individuálním studijním plánem, které jsou na mateřské dovolené!

Na úřadech jim místo sankcí paradoxně ještě i poradí, co mají udělat, aby dostaly peníze navíc a vyždímaly ze státu co se dá, jako z dojné krávy. Proto jsou všechny děti, které se narodí našim žákyním (a které na ně ještě dostanou peníze), svěřovány do péče prarodičů, kteří na ně dostanou další finanční příspěvky. Místo aby byli pra/rodiče postihováni za to, že zanedbali výchovu a dopustili, že se jejich dítě stalo předčasně nezletilým, nezodpovědným a nepřipraveným neschopným rodičem, ze situace ještě profitují.

Navrhujeme poskytnout finanční příspěvky maximálně na 3 děti. Pokud chtějí mít další, je na jejich zvážení, zda je budou schopni uživit. Jinak se nikdy neskončí tento chorobný koloběh nadměrné porodnosti, která je vnímána jako druh výdělečné činnosti. Tyto děti nemají právo na život v důstojných podmínkách? Kde jsou jejich práva, když žijí v jednom pokoji s dalšími dvaceti lidmi ve špíně, smradu, hladové, mají vši, blechy, bez vody, elektřiny, WC, končetiny mají pokousané od potkanů, dennodenně se dívají na to, jak jejich rodiče, či jiní členové domácnosti před jejich očima souloží, dokonce jsou nezřídka samy sexuálně obtěžovány či zneužívány.

Pokud chcete sociální pomoc a osvětu pro „marginalizované skupiny“ v pravém slova smyslu, která bude účinná a účelná, podpořte raději vyučování sexuální výchovy na školách, začněte raději zdarma rozdávat prezervativy a ne mouku, aby se navzájem nemnožili příbuzní, mentálně nezpůsobilí a mladiství, protože sami si prezervativ nikdy nekoupí a bude pokračovat nejen gigantická porodnost, ale i rozmach pohlavních chorob mezi nepřizpůsobivou populací. Třeba se seriózně zamyslete nad nastavením sociálního systému v této oblasti. Jinak budou i nadále vznikat další a další generace geneticky poškozených, nepřizpůsobivých a neproduktivních dětí, které jsou v očích svých rodičů jen nástrojem na financování svého povalečských způsobu života. Tato populace má vydělat na naše důchody?

A propos: Umíte si představit, že při současné situaci se učitel po 40 letech ve školství vůbec dožije důchodu? Kdo byl někdy učitelem, nebo mu je alespoň trochu známé zákulisí z oblasti školství ví, jak nesmírně náročné a vyčerpávající je toto povolání (zejména po psychické a emoční stránce). Každý produktivní člověk si zaslouží jít do důchodu důstojně a při alespoň jakési-také fyzické a mentální síle, a ne jen doživořit pár neplnohodnotných let do smrti. Pokud mohou jít do výsluhového důchodu dříve policisté (i ti, kteří celý čas proseděli v kanceláři), proč ne třeba učitelé? Snad si to zaslouží méně po letech extrémně náročné psychické, emoční a fyzické námahy? Bylo by nanejvýše vhodné zabývat se i touto otázkou.

Přibylo nám obrovské množství povinností, příkazů a omezení pro učitele, ale odebrali nám jakékoliv možnosti obrany vlastní osoby či kompetence zasáhnout. Musíme všechno, ale nemůžeme nic… Nemáme absolutně žádné východisko jak se bránit, protože „v právu“ je výhradně žák, ke kterému máme za každých okolností přistupovat humanisticky a netrestat ho. Existuje vůbec někdo, kdo se zastane nás, učitelů? Je někdo, kdo se postaví i na naši stranu? Kdo nás ochrání?

Když učiteli přeteče pomyslný pohár trpělivosti a zvýší hlas na žáka, okamžitě ho obviní z psychické újmy dítěte. Učitel však musí dennodenně snášet urážky, nadávky, výhrůžky, vulgarismy od tohoto výmyslu světa, ponižující poznámky, posměšky či sexuální narážky a osočování od žáků beze slova.

Žáci si nás beztrestně potají natáčejí mobilními telefony a věší záběry kamkoliv na internet. Přesto nikdo nepovažuje současnou situaci za alarmující, či alespoň hodnou pozornosti a řešení. A nejhorší, co tyto žáky postihne, je snížená známka z chování, která je absolutně netrápí. Vysvědčení vůbec nepotřebují. Po cestě domů ho spokojeně roztrhají a rozhází po zemi. Nezajímá je neomluvená hodina či nedostatečná známka ve vyučování. Dokonce pro některé (a nejen nepřizpůsobivé) se stalo problémem napsat si obyčejné poznámky a pohoršeně vystartují na učitele, proč je obtěžuje tak zatěžujícím úkolem, jako je psaní si poznámek! Vždyť nač by se i trápili záležitostmi jako jsou prospěch či chování, když střední školy se i tak poperou o každého jednoho čtyřkaře, jelikož financování školy závisí na počtu žáků.

Nedivme se proto, že žáci dosahují podprůměrnou úroveň při testování v devítce, když nemají jakoukoliv motivaci k učení, neboť dobře vědí, že na školu se dostanou bez jakékoliv námahy a úsilí. Jen my vnímáme jako absurdní a absolutně zarážející, aby se na gymnázia dostávali žáci, kteří sotva prospívají? Kde se pak, po skončení gymnázia (a oni ho i ukončí, protože školy snižují úroveň vzdělání, aby žáci prospívali) zaměstnají? Nebo tyto „intelektuální výkvěty“ budeme posílat dál na vysoké školy (neboť i tam už studuje opravdu kdokoliv)? Celé školství ztrácí úroveň!

Tím se dostáváme k dalšímu šokujícímu faktu: Produkujeme kvantum naoko „vysoce erudovaných“ vysokoškoláků, kteří jsou ve skutečnosti někdy absolutně nevzdělaní, a přitom v našem státě chybí kvalifikované pracovní síly a odborníci z oblasti manuální práce. Vysoké školy vůbec nereagují na poptávku na trhu práce!

Nač jsou nám stovky titulovaných sociálních pracovníků (za nimiž jen tak mimochodem nevidět žádnou dobře odvedenou práci, kde jsou výsledky jejich sociálního snažení a práce?) a kdejakých manažerů, kterých každoročně vychrlí univerzity tisíce a kteří se pak nemají kde zaměstnat?

Kromě toho, na úkor zmíněných, méně šikovných absolventů vysokých škol se nedostává adekvátního vzdělání těm chytrým, opět kvůli sníženým kritériím a nárokům na studenta. Navíc absolventi jsou často krajně nepřipravení do praxe. Ukázkovým příkladem je právě učitelská profese, kde se mladý začínající učitel vše důležité nenaučí na vysoké škole, ale za pochodu, poté, co nastoupí do zaměstnání. Na vysoké škole budoucí učitel dostane obrovské kvantum teoretických informací, obecných poznatků (často totálně zbytečných), ale absolutně absentuje propojení s reálnou praxí, od vyplnění dokumentace, přes základní pravidla a povinnosti učitele, až po možnosti řešení různých školních situací!

Zarážející je také fakt, proč v dnešním školství jsou mnohem důležitější různé byrokratické a formální úkony, které má pedagog a škola jako taková plnit a ne to, co nabízí žákovi po výchovně-vzdělávací, emoční a lidské stránce. Kde se ztratila podstata, kterou pro nás stále zůstal žák a ne papír? Učitelé jsou z každé strany systematicky terorizováni různými formami kontroly a neúnosnou byrokracií – od vyplnění výkazů, pedagogické dokumentace, upozornění, předvolání, zápisů, hodnocení atd…

Vyplňujeme nespočet oznámení o zanedbávání povinné školní docházky, neomluvených hodinách, školních přestupcích, píšeme charakteristiky na problémové žáky, každou chvíli na jiného žáka a pro jinou instituci, městskou, státní, kriminální policii, ÚPSVaR…

Kdepak je ta součinnost složek? A aby toho nebylo málo, tak se každý školní rok musíme utkat s novým státním vzdělávacím programem, podle kterého musíme měnit náš školní vzdělávací program a soustavně měnit učební osnovy. Každý rok se v každém ročníku mění názvy předmětů, jakoby nebylo jedno, jestli se tělesná výchova jmenuje sportovní příprava, nebo tělesná a sportovní příprava, nebo zkrátka tělesná výchova… Nač je dobré takto příšerně to komplikovat? Není únosné každý jeden rok přepracovávat tyto dokumenty!

Pokud již stát není schopen poskytnout nám hotové vzdělávací programy a učební osnovy, ať nás aspoň nechá udělat si vlastní, ale i používat je alespoň pár let a ne je soustavně měnit a předělávat! Jaký to má smysl?

Řeči o možnostech přizpůsobení si obsahu, které vykreslují individuální sestavování učebních osnov školou jako pozitivní, jsou absolutní nevýhodou, dokonce přímo neskutečnou komplikací při přestupu žáka na jinou školu, kde nedokáže navázat na jejich vyučovací proces, protože mají zaručeně osnovy sestavené jinak. V systému vzdělávání přece musí být jednota a ne taková chaotická anarchie a nesoulad!

Možnost volby potřebujeme, ale maximálně pro pár hodin volitelných předmětů – například tak potřebné výchovy k manželství a rodičovství. Ale navíc je maximálně nedůstojné a pobuřující, aby učitel trávil hodiny za počítačem a v odborné literatuře ve snaze důkladně se připravit na vyučování. Je hanbou našeho školství, že nemáme učebnice na jednotlivé předměty, a pokud existují, jsou zastaralé, nebo učivo v nich absolutně nekoresponduje s obsahem vzdělávání pro daný ročník.

Pokud se ministerstvo nehodlá věnovat sestavení učebnic, konkrétně pro jednotlivé ročníky zvlášť, požadujeme alespoň vydání souhrnného souboru materiálů (např. pro předmět občanská nauka), který bude obsahovat všechna a kompletně rozpracovaná témata z daného předmětu pro všechny ročníky ZŠ souhrnně (a na tento materiál by navazovala další sbírka pro SŠ).

Pracovní listy a jiné pomůcky pro některé předměty chybí úplně. Ale učebnice, pracovní listy a jiné pomůcky pro žáky s mentální retardací jsou rozpracovány dokonale pro každý ročník. Umíte nám někdo vysvětlit logiku? Žáci s mentální retardací, kteří nikdy nebudou průkopníky v oblasti medicíny, školství a nikdy nebudou podávat kvalitní pracovní výkony v oblastech souvisejících s intelektem, jsou vzděláváni podle nejnovějších metod, s nejlepší technikou, listují v zbrusu nových aktuálních učebnicích. A žáci, kteří jsou intelektově na přiměřené, často nadprůměrné úrovni, žáci z nichž mohou být lékaři, výzkumníci, politici, učitelé jsou doslova a do písmena diskriminováni a setkávají se se starými, předpotopní učebnicemi, nedostatkem pomůcek (sešity na jednotlivé předměty a učebnice cizího jazyka si musí zakoupit na vlastní náklady) a vystresovanými, vyčerpanými pedagogy.

Proč je diskriminována, a upírají se jí základní práva na vzdělání právě ta skupina lidí, která jediná bude pro náš stát produktivní a bude přispívat k rozvoji naší země? A jen tak mimochodem, toto je častý jev, dnešní stát podporuje a zvýhodňuje právě skupiny, které pro něj nejenže nic na oplátku nevyprodukují, ale ještě ho i zneužijí a produktivní členové této společnosti, z jejichž práce stát profituje, budou živit tyto jedince.

Nechceme aby tato myšlenka vyzněla urážlivě a diskriminačně vůči žákům s mentální retardací. Pouze žádáme stejná práva, možnosti a podmínky pro ostatní děti. O dokumentaci integrovaných žáků se ani nebudeme zmiňovat.

Vedle všech těchto úkolů a požadavků, které jsou na učitele kladeny, se ještě máme dále vzdělávat, sbírat kredity, platit si kurzy, cestovat na školení a trávit čas „umělým" a neefektivním tvářením se, že si zvyšujeme kvalifikaci.

Většina kurzů z kreditního vzdělávání je totiž absolutně bezúčelná a téměř nic inovativního se tam učitel nedozví. Jsou to odfláknuté, zbytečné „naoko“ kurzy na naplnění něčích kapes. Odpovědný učitel, kterému na práci záleží, totiž nepotřebuje vynucenou motivaci ve formě kreditů, ale dovzdělává se průběžně celý život sám, podle potřeby a aktuální situace.

Pokud už chcete motivovat učitele, použijte raději tyto peníze na finanční ohodnocení jejich práce. Když se najdou peníze na zlaté, diamantové, a někdy i platinové „padáky“ vysoce postavených, najděte laskavě finance i pro školství. Místo relaxace a času na odpočinek a tak velmi potřebné psychohygieny jsme jen otroky kreditů, abychom se aspoň trochu dostali k docela mizerným platům, které jsou oproti jiným profesím přímo komické. Proč se pak divíme, že je tolik učitelů vyhořelých?

Žádné preventivní techniky realizované proti „burnout“ syndromu nám nepomohou, když nemáme čas na odpočinek a regeneraci sil. A místo hloupostí, jimiž nás zatěžujete a výčitkám jak selháváme v rolích pedagogů, ať se vám to líbí, či ne, naučte nás, jak motivovat k učení nepřizpůsobivé žáky, kteří nemají absolutně žádnou vnitřní motivaci, ani motivaci ze strany rodiny a společnosti. Udělejte pro nás kurzy jak je učit, my to za těchto okolností a za takovýchto podmínek neumíme.

Na školách jsou nesporným přínosem odborní pracovníci: speciální školní pedagog a školní psycholog, kteří ve velké míře mohou pomoci a přispět ke zlepšení a řešení některých problémů na školách. Školy si je však často nemohou dovolit i přesto, že jejich platy jsou ještě níže než platy pedagogů a slušně vyžít jen z tohoto příjmu je pro ně nemožné.

Je doba počítačů a všemožných výdobytků techniky, ale je opravdu nutné uměle vnucovat techniku do škol až v takové míře? Máme vyučovat za asistence nejnovějších moderních počítačů a ICT, ale naši žáci si zatím neumí ani pořádně umýt ruce, ostříhat nehty, podepsat se, nebo pozdravit.

Dalším problémem v našich očích je vyučování náboženské výchovy na školách. I přes smlouvu mezi Slovenskou republikou a Svatým stolcem o katolické výchově a vzdělávání jsme přesvědčeni, že náboženství je soukromou záležitostí každého člověka, svobodnou volbou, světonázorem a osobním vyznáním.

A proto by měla náboženská výchova patřit do osobního života každého žáka a jeho rodiny v oblasti soukromé. S výukou náboženství na školách jsou povětšinou problémy. Katecheté nemají čas a často ani chuť a snahu k jeho vyučování. Pravidelně chybí, a proto musí být náboženská výchova často suplována jinými učiteli, případně jsou tito žáci přesouvání na tu dobu ke skupině dětí s obecnou etickou výchovou a tím se narušuje celý vyučovací proces.

Katecheté ignorují své povinnosti při vyplňování různé školní dokumentace, ale i základní docházky na hodiny. Třídní učitelé je musí prosit, někdy přímo nutit s perem a třídní knihou v ruce, aby si dopsali učivo několik týdnů nazpět. I přesto, že ve skutečnosti tyto hodiny nebyly odučené, spokojeně si je zapíší do třídní knihy. O skutečném obsahu a náplni hodin náboženství se ani nebudeme zmiňovat. Samozřejmě sankce za časté absence a neplnění povinností katechetů jsou něco jaksi neznámého. Žákům s náboženskou výchovou velmi často chybí hodnotové, někdy přímo nezbytné poznatky a kompetence, které se odvíjejí právě až z etické výchovy. Vždyť v etické výchově se žáci učí rozlišovat dobro a zlo, morální a nemorální, učí se vytvářet si stabilní, funkční a smysluplné mezilidské vztahy, trénují svou empatii, učí se sociálnosti, spolupráci, tvořivosti, toleranci, sebevědomí…

Děti nábožensky založené tyto dovednosti snad nepotřebují? Etická výchova by měla být součástí vzdělávání každého dítěte, není to přece opozitum k náboženské výchově, ale ani náboženská výchova v žádném případě nemůže nahradit etickou výchovu! Bylo by mnohem efektivnější nechat náboženskou výchovu a víru na rodině a volném čase dětí a raději posílit hodiny etické výchovy, aby vyučování mohlo být efektivní, zážitkové, plnohodnotné!

O co lepší by mohla být výuka etické výchovy, kdyby ve skupinách bylo méně žáků a učitel by se jim mohl věnovat ve větší míře individuálně. Je důležité uvědomit si nezbytnost výchovy k mravnosti zvlášť v době, kdy se odpovědnost a povinnosti rodiny neustále více přesouvají na školu. Rodiče a společnost při své zaneprázdněnosti a uspěchaném stylu života od školy očekávají, že bude suplovat jejich úkoly a naučí děti všechno, co se dříve učili v rodině.

Rodiče zavírají před problémy oči a slepě si namlouvají, že jejich dítě není problémové, právě naopak, učitelé jsou ti zlí, nespravedliví a pomstychtiví hlupáci, kteří jim komplikují život, a dokonce se odvažují žádat a prosit je o spolupráci na řešení výchovných problémů jejich dětí. Samozřejmě svůj názor takto prezentují i před svými dětmi, které pak vidí v rodičích spojenceproti škole a stále více si dovolují, dovádějí a provokují, protože vědí, že rodič se za každých okolností postaví na jejich stranu.

Velmi pohodlné řešení pro rodiče je hodit všechnu vinu na nás, ale přitom očekávat, že škola se o vše postará, naučí děti kromě základních vědomostí i slušnému chování, empatii, sociálnosti, bontonu, funkčním mezilidským vztahům. Samozřejmě máme dbát na drogovou prevenci, sexuální výchovu, výchovu k manželství a k rodičovství, vytváření pozitivního vztahu ke kultuře a tradicím, vlastenectví, úctě ke všem formám života, toleranci k odlišnostem, ekologii…

Zapomněli však, že je jejich úkolem a povinností v tomto úsilí je se školou spolupracovat a ne házet břemeno a tíhu odpovědnosti pouze na školu. My od nich potřebujeme a očekáváme výchovu v rodině, ale i pomoc a spolupráci při výchově JEJICH dětí. Ne obviňování, osočování a útoky na učitele. Kam se poděla úcta k učitelskému povolání a výchově samotné? Žádáme proto kompetentní, aby se konečně začaly řešit konkrétní problémy a přestal se přehlížet neúnosný stav na našich školách.

Máme obavy, kam až tato (často již nyní neúnosná) situace dospěje při pokračování tohoto dlouhodobě neřešeného a odsouvaného problému a disfunkčního sociálního systému.

Škola jako taková vyčerpala všechny možné a dostupné formy intervence, bezvýsledně. Situace ve školství, a nakonec i v celé společnosti, se neúnosně vyhrocuje a radikalizuje. Stále častěji berou „spravedlnost“ do rukou samotní občané. Vzpomeňme si na události z Devínské Nové Vsi, v Šarišských Michaľanech, nebo nejnovější případ z Hurbanova.

Politici a vláda dlouhodobě ignorují a alibisticky tolerují konkrétní problémy současnosti, morální úpadek, sociální nespravedlnost, nevymožitelnost práva, pozitivní diskriminaci… Reakcí společnosti (včetně dětí!) je apatie, nesnášenlivost, vandalismus, agresivita, rasismus až neonacismus, útoky a nenávist na obou stranách. Pokud se i nadále budou přehlížet tyto skutečnosti, stále větší podporu budou získávat v politickém spektru strany blízké krajní levici a jiné extremistické skupiny, které ve stále větší míře podporují a oslovují kromě dospělých i stále mladší děti! Opravdu chcete občanské nepokoje či válku? Neboť máme pocit, že tam to směřuje.

Naše stížnosti, naše volání o pomoc adresujeme nejen Ministerstvu školství, ale i Ministerstvu práce a sociálních věcí a rodiny, protože tyto dvě složky musí nezbytně kooperovat v řešení situace a ne „hrát si každý na svém písečku“ a zavírat oči před problémy. Pokud chcete vidět skutečný stav a reálný obraz dnešní doby, přijďte si prohlédnout situaci, která vládne na mnoha východoslovenských školách ve městech i vesnicích.

V závěru bychom chtěly vyjádřit potěšení, že v některých oblastech našich stížností už snad svítá na lepší časy a návrhy kolem přijímání žáků na gymnázia a jednotnost ve vzdělávání se dotáhnou do úspěšného konce. Také však doufáme a věříme, že stejně se postupně dostanou na řadu i další problémy, které zmiňujeme v dopise.

I přesto, že tento dopis může připadat jako bohapusté fňukání, výčitky a stížnosti, je to jen zoufalé volání o pomoc. Milujeme svou práci, vybraly jsme si učitelské povolání v přesvědčení, že budeme vytvářet „lepší svět“, ale za těchto okolností to není možné. Chtěly jsme vychovávat děti, vzdělávat mladé osobnosti, učit je objevovat krásy světa a zvládat těžkosti života. Nechte nás učit, dovolte nám vychovávat, ale důstojně a v podmínkách, které si zasloužíme my, ale i „naše“ Vaše děti…

Erika Polgáriová a Julie Liptáková


Ne všechno se České republiky týká tak dramaticky, jako Slovenských dědin na východě, ale jádro problému vyhmátly ty dvě učitelky výtečně.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 5 839 × | Prestiž Q1: 41,00

+407 plus Známkuj článek minus –2

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top