Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 7 min.

Národy vznikající souhlasem: Dekompozice národního státu (2/2)

Libertariáni se často zaměřují na analýzu dvou jednotek: jednotlivce a státu. Ale jednou z nejdramatičtějších a nejvýznamnějších událostí naší doby bylo bouřlivé vzkříšení třetího aspektu reálného světa: národa.

Čistý anarchokapitalistický model

V tomto článku neprezentuji čistý anarchokapitalistický model proto, abych ho obhajoval per se, ale spíše ho navrhuji jako návod na urovnání národnostních sporů. Co je to čistý model? To, že žádné území, ani metr čtverečný na světě by neměl zůstat „státní“, anebo „veřejný“. Každý čtverečný metr země, ať už je to část ulice, náměstí, anebo společenství, by se privatizoval. Totální privatizace by pomohla vyřešit národnostní problémy a to často překvapivým způsobem. Navrhuji, aby se existující státy anebo klasicky liberální státy pokusily přiblížit k takovémuto systému i v případě, že by určité území zůstalo ve vládní sféře.

Otázka otevřených hranic či svobodné imigrace se pro klasické liberály stala problémem. Zaprvé proto, že sociální stát stále více přistěhovalce podporuje a oni mají tendenci od něj přijímat sociální pomoc permanentně. Za druhé proto, že v sázce jsou kulturní hranice. Pohled na imigraci jsem změnil po pádu Sovětského svazu: najednou bylo jasné, že stát povzbuzoval etnické Rusy, aby se usadili v Estonsku a Lotyšsku a pohltili kulturu a jazyk těchto národů. Předtím jsem odmítal teze nerealistického románu Jeana Raspaila Tábor svatých, ve kterém se indická populace rozhodla přesídlit na loďkách do Francie a Francouzi pod vlivem liberální ideologie neuměli zabránit ekonomické a kulturní destrukci svého národa. Ale růst kulturních problémů a těžkostí sociálního státu mi ukázal, že Raspailovy obavy nejsou vůbec fiktivní.

Když jsem však uvažoval o imigraci na základě anarchokapitalistického modelu, uvědomil jsem si, že úplně privatizovaná země by neměla otevřené hranice. Pokud by každý kousek půdy v zemi vlastnila nějaká osoba, skupina, nebo korporace, znamenalo by to, že žádný přistěhovalec by na ni nemohl vstoupit, pokud by nezískal pozvání a povolení pronajmout si, anebo koupit si cizí majetek. Totálně soukromá země by byla uzavřena, pokud by si to její obyvatelé a vlastníci přáli. Z toho se zdá být jasné, že režim otevřených hranic, který de facto existuje ve Spojených státech, reálně vyplývá z násilného otevření hranic centrálním státem, státem, který je pánem všech ulic a veřejného prostranství a nereflektuje přání vlastníků.

Úplná privatizace by urovnala mnoho lokálních konfliktů a problémů s externalitami –, nejen problém imigrace. Pokud by každou lokalitu a čtvrť vlastnily soukromé firmy, korporace, nebo smluvní komunity, vládla by skutečná diverzita podle preferencí každé komunity. Některé společnosti by byly etnicky nebo ekonomicky rozmanité, jiné zase etnicky a ekonomicky homogenní. Některé lokality by povolily pornografii a prostituci, anebo drogy a interrupce, jiné by některé, anebo všechny, zakázaly. Zákaz by ale nepocházel od státu, představoval by jen požadavky, které by museli plnit rezidenti, anebo ti, kteří by užívali něčí osobní anebo komunitní půdu. Etatisty, kteří touží všem vnutit vlastní hodnoty, by tento model zklamal. Zato každý jednotlivec anebo skupina by mohli žít v sousedství lidí, kteří sdílejí jejich hodnoty a preference. Nebyla by to žádná Utopie ani všelék na konflikty, ale přinejlepším druhé nejlepší řešení, se kterým by byli lidé ochotni žít.

Co s enklávami a exklávami?

Jeden viditelný problém secese národností od národních států se týká smíšených oblastí, anebo enkláv a exkláv. Rozpad centrálního národního státu Jugoslávie vyřešil hodně těžkostí, protože poskytl nezávislost Slovincům, Srbům a Chorvatům. Co ale s Bosnou, kde je řada měst a vesnic smíšených? Jediným řešením je další dekompozice prostřednictvím další decentralizace. Pokud je třeba východní Sarajevo srbské a západní Sarajevo muslimské, mohou se takto stát částmi národů, ke kterým se hlásí.

Výsledkem bude samozřejmě množství enkláv, částí národů obklopených jinými národy. Jak to řešit? V první řadě je zřejmé, že problém enkláv/exkláv existuje i dnes. Jeden z nejzlověstnějších probíhajících konfliktů, do kterého se Spojené státy zatím nezamíchaly (protože ho nevysílali na CNN), je problém Náhorního Karabachu. Je to arménská exkláva, která je formálně částí Ázerbájdžánu. Náhorní Karabach by jasně měl být součástí Arménie. Ale jak se potom Arméni z Karabachu vyhnou blokádě ze strany Ázerbájdžánců a jak zabrání vojenským konfliktům ve snaze udržet si volný koridor do Arménie?

Za úplné privatizace by takovéto problémy pominuly. V současnosti si nikdo v USA nekoupí pozemek bez jistoty, že jeho nárok na něj je nezpochybnitelný. A v úplně soukromém světě by přístupová práva byla životně důležitou součástí pozemkového vlastnictví. V takovémto světě by si pak karabašští vlastníci majetku zabezpečili přístupová práva (koridor) přes ázerbájdžánské pozemky.

Decentralizace by představovala i operativní řešení zdánlivě neřešitelných konfliktů v Severním Irsku. Když Britové na počátku dvacátých let rozdělili Irsko, souhlasili též s uskutečněním druhého rozdělení na mikroúrovni, nikdy ale tento svůj slib nerealizovali. Pokud by Britové povolili detailní hlasování o rozdělení podle jednotlivých (náboženských) obcí v Severním Irsku, katolická většina populace by se pravděpodobně oddělila a přičlenila k Irské republice, včetně takových území, jako Tyrone a Fermanagh, jižní Down a jižní Armagh. Protestanti by patrně zůstali v Belfastu, v celku Antrim a v jiných oblastech severně od Belfastu. Jediným významným zbylým problémem by byla katolická enkláva v rámci Belfastu, ale i jí by anarchokapitalistický model zabezpečil možnost zakoupení přístupových práv do enklávy.

Je jasné, že až do úplné privatizace by se konflikty mohly minimalizovat tím, že by byla povolena secese a místní samospráva až na úroveň mikrospolečenstev a že by se postupně rozvinula smluvní přístupová práva pro enklávy a exklávy. Pro postup k radikální decentralizaci ve Spojených státech je dnes důležité to, aby libertariáni a klasičtí liberálové začali klást důraz na zapomenutý desátý dodatek k Ústavě a pokusili se rozdělit úlohu a moc centralizovaného Nejvyššího soudu.

Občanství a právo volit

Jeden z tíživých problémů současnosti se soustředí na to, kdo se stane občanem země, jestliže občanství znamená hlasovací práva. Anglo-americký model, ve kterém se každé dítě narozené na území dané země automaticky stává občanem, si jasně „koleduje“ o sociální imigraci budoucích rodičů. Například ve Spojených státech jsou běžným problémem ilegální přistěhovalci, jejichž děti narozené na americké půdě se automaticky stávají občany a tím opravňují sebe i své rodiče k permanentním sociálním dávkám a bezplatné zdravotnické péči. Je jasné, že francouzský systém, podle kterého se dítě musí narodit občanovi, aby se stalo automaticky občanem, je o mnoho bližší myšlence konsenzuálního národa — národa vzniklého souhlasem.

Měli bychom promyslet i celý koncept a funkci hlasování. Měl by mít každý právo volit? Rose Wilder Lane, americké libertariánské teoretičky z poloviny 20. století, se jednou zeptali, zda věří ve všeobecné volební právo žen. „Ne,“ odpověděla, „a zcela stejně jsem proti všeobecnému volebnímu právu mužů“.

Lotyši a Estonci se vyrovnali s problémem ruských přistěhovalců tak, že jim dovolili zůstat stálými obyvateli země, ale neudělili jim občanství, tedy ani právo volit. Švýcaři vítají přistěhovalce, kteří přijdou do jejich země dočasně za prací, ale vytrvale odrazují permanentní přistěhovalce, tedy neradi jim poskytují občanství a právo volit.

Zkusme si tuto problematiku opět vysvětlit pomocí anarchokapitalistického modelu. Jak by vypadalo hlasování v úplně privatizované společnosti? Ano, bylo by jiné, ale důležitější otázka zní, kdo by se o ně reálně zajímal? Pro ekonoma představuje pravděpodobně nejvíce vyhovující formu hlasování korporace, nebo akciová společnost, ve které je hlasování proporcionální podle podílu na vlastnictví firemních aktiv.

Ale i v našem modelu existuje (a existovalo by) nekonečně mnoho soukromých klubů všeho druhu. Lidé se obyčejně domnívají, že rozhodnutí klubu se řeší tak, že každý člen má jeden hlas, ale to ve skutečnosti neodpovídá pravdě. Nejlépe fungující a atraktivní kluby řídí malá oligarchie nejschopnějších a nejvíce zainteresovaných. Tento systém vyhovuje řadovým, nehlasujícím členům, i elitě. Pokud jsem řadovým členem řekněme šachového klubu, proč bych se měl unavovat hlasováním, když jsem spokojený se způsobem fungování klubu. A pokud se zajímám o řízení, oligarchie, která neustále hledá nové energické členy, mě pravděpodobně požádá, abych se přidal k řídicí elitě. A konečně: pokud mi řízení klubu nevyhovuje, mohu ho okamžitě opustit a přidat se k jinému, anebo dokonce založit vlastní. To je jedna z největších ctností svobodné privátní společnosti, ať už uvažujeme o šachovém klubu, anebo smluvní komunitě.

Čím jsme blíže k čistému modelu, čím více oblastí projde buď privatizací, nebo mikrodecentralizací, tím bude hlasování méně důležité. Samozřejmě, od tohoto cíle nás dělí dlouhá cesta. Je však třeba začít a zejména změnit naši politickou kulturu, která přistupuje k demokracii a volebnímu právu jako k nejvyššímu politickému statku. Proces hlasování by se měl považovat přinejlepším za triviální a nedůležitý, nikdy není ten jediný správný — s výjimkou případů, kdy takovýto mechanismus vyplyne z konsenzuální smlouvy. V moderním světě slouží demokracie, nebo hlasování jen k tomu, abychom státu zabránili ovládat nás, nebo jiné.[1] Hlasování je však přinejmenším neefektivní nástroj sebeobrany a o mnoho lepší by bylo nahradit ho úplným rozbitím moci centrální vlády.

Summa sumárum, jakmile uskutečníme dekompozici a decentralizaci moderního centralizovaného a násilného národního státu, jakmile rozložíme tento stát na jednotlivé národnosti a společenstva, měli bychom zároveň zredukovat záběr vládní moci, prostor a význam hlasování a rozsah společenského konfliktu.

Rozsah soukromého kontraktu a dobrovolného souhlasu se zvětší a brutální, represivní stát se postupně rozpadne a vznikne harmonický a stále více prosperující společenský řád.

Murray N. Rothbard

Autor (1926—1995) byl S. J. Hall Distinguished Professor of Economy na University of Nevada, Las Vegas. Článek byl poprvé uveřejněn v roce 1990. Překlad z angličtiny Martin Štefunko, do češtiny PeTaX.


[1] Zde musíme bohužel poukázat na trestuhodnou podobu naší demokracie, která je používána právě a jen k sestavení takové vlády, která bude mít absolutní podporu Parlamentu, dokonce členové exekutivy jsou zároveň i poslanci zákonodárného sboru, využívajíce tak poměrně diskutabilního institutu imunity, tedy privileje vynětí z právního rámce. Důsledkem je, že Parlament vládu nekontroluje a nechrání občana před ovládáním, ale generuje vlády s parlamentem kooperující s cílem i diskutabilní (ne)většinou společnost poručníkovat a ovládat. Dopouští se tak ve zločinném spolčení „demokratizované“ tyranie. PeTaX

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 325 × | Prestiž Q1: 4,71

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Národy vznikající souhlasem: Dekompozice národního státu (2/2)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

top