Štítky článku: •  

Podnikání po česku

Zkusím popsat pro Česko tak trochu typickou situaci. Majitelka vlastní 16 provozoven v několika jihočeských městech. Jde většinou o bary s kavárnou a přidruženou hernou. Jako vedoucí je deklarován její manžel, který se při tom počtu provozů objevuje jen sporadicky.

Ale to vlastně není námětem článku. Námětem jsou zaměstnanci, kteří by měli v ideálním případě tuto živnost ve vlastním zájmu držet při životě. Nebo to řeknu ještě lépe: kteří by měli být šťastni, že jim někdo vytvořil pracovní místo a s nasazením kůže by jej měli hájit a bránit.

Ale šedivá je teorie a zelený strom života. Samozřejmě, každého patnáctého v měsíci mají všichni ti zaměstnanci nataženou dlaň ke svému chlebodárci, ale co celý měsíc pro tu svou mzdu vykonali se sebe sama netážou. Kruci, chodím sem do práce, tak plať! Za kolik celý ten výkon stál, to je ani malinko nedrbe. (Ale samozřejmě vnímám, že ta mzda není nijak oslnivá [a už vůbec ne zásluhová, motivační].)

Neříkám, že kus viny není i na majitelce a vedoucím těch podniků. Jestliže mám něco řídit (a zejména svůj majetek), musím být přítomen, nejlépe trvale. A všechny přešlapy okamžitě korigovat. V opačném případě je z toho cochcárna personálu.

Jen tak stručně:

Jedna ta kavárna byla otevřena ve stavbě, která byla projektována jako obchod. Ještě nedávno tam bývalo papírnictví. Stavebně to není ideální řešení. No dobrá. Ale na ten počet míst k sezení (cca 30) tam je jen jeden dámský záchod a jedna mušlička pisoáru. Snad je to možná i podle norem, i když nevím; spíš si myslím, že nikoliv.

Ale ani tam můj článek nesměřuje. Majitel nechal vcelku rozumně namontovat odsavač zakouřeného a spotřebovaného vzduchu.

Ale personálu vadilo, že jim hluk větráku odsavače ruší pracovní pohodu, takže jej prostě automaticky vypínají. A protože vzduch je špatný, automaticky otevírají okna a dveře. Lhostejno, zda je venku 20 °C pod nulou, nebo 40 °C ve stínu.

Hostům to vadilo. Tak majitel zakoupil pračku vzduchu – takový ten elektrostatický odlučovač zplodin. Docela drahá hračka ale dosti účinná. Ale personálu to vadilo. První po příchodu do práce je vypnutí odsavače i aeropračky – ono to tak blbě šumí.

Řešením byla znovu otevřená okna i dveře. Co na tom, že přede dveřmi je čtyřproudá výpadovka se vším tím smradem, hlukem a prachem.

V posledku se majitel opravdu praštil přes kapsu a koupil dvě klimatizační jednotky. Nemám pro klimatizaci mnoho pochopení, ale uznávám, že pobyt ve vychlazené místnosti, zatímco venku řádí saharské teploty, je příjemný.

Je vcelku všeobecně známo, že jakákoliv klimatizační jednotka funguje pouze v uzavřeném prostoru. Ale marnost nad marnost. Personál to vidí jinak. Otevřou se dokořán okna i dveře a klimatizace se spustí naplno. Anebo vypne, podle chuti. Ale na okně je napsáno KLIMATIZOVÁNO.

V posledku se vedoucí pokusil jasně stanovit: buď budou otevřená okna, nebo puštěná klimatizace. Sotva vytáhl z provozovny paty, ani ne 20 m, servírka se otázala, jestli je ten debil už pryč a zotvírala při běžící klimatizaci okna i dveře.

A to ani nezmiňuji, že když personál obtěžuje foukání teplého vzduchu z chlazení piva, klidně jej vypnou. Co na tom, že budou hosté pít teplé pivo; hlavně že nám nefouká z výměníku pod kalhotky.

Praxe personálu je jednoznačná: spokojenost zákazníka je někde pod jejich rozlišovací schopností. Že personál je tu pro hosta je setrvale zaměněno za to, že host je tu pro personál a pokud nepřijde, nepoloží peněženku na práh a nezmizí, je jen nevítaným otrapou, je bohužel praxí drtivé většiny našich tzv. pohostinských zařízení.

A to jsem se nestačil zmínit o Juke-boxech. Všude řve muzika. Tedy dost často rádoby muzika. Tuc-tuc. Elektronické bicí, žádný backlight, frontendový zpěv, nebo často spíš nezpěv, žádná pravidla hudby. Ale samozřejmě na plné pecky. Co na tom, že si lidé v okolí i hosté stěžují.

A personál řekne: ale lidi to chtějí. Lež jako věž! Než jsem dnes uprchnul, burácel tam ráno Ramstein. Byl jsem jediným hostem, tedy si to servírka pouštěla jen pro sebe. Anebo je tam jeden vypatlanec, který si poručí: „dej tomu, ty krávo, volume!“ a dvacet dalších hostů tím trpí.

V jednom koutě televize, v druhém rozhlasový kanál a nad nimi repráky Juke-boxu. Když spolu lidé chtějí hovořit, aby na sebe řvali jako kanci.

Netvrdím, že život servírek je snadný. Sám jsem v té branži byl deset let. Ale ani neříkám, že podnikání je procházka růžovou zahradou. S takovým materiálem.

Celé to jaksi nefunguje a platící host je až tím posledním, někde až za okrajem zájmu. Ale jsou výjimky. Vzácné.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 6 784 × | Prestiž Q1: 37,22

+255 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top