Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 9 min.

Ta druhá krize

Zpráva, která unikla z Mezinárodního měnového fondu, prorokuje Řecku velmi pochmurnou budoucnost.

V posledních dnech plní stránky novin a televizní reportáže hlavně Donald J. Trump a jeho dekrety (executive orders). Donald Trump je jedním z nejnotoričtějších workoholiků USA. To znamená, že dekretů bude vycházet několik denně. Lze tedy čekat, že po nejbližší čtyři roky budou média mít neustále o čem psát. Tón bude různý — v Breitbartu oslavný, v Guardianu hysterický. Povšimněte si však, že Trumpova exekutivní hyperaktivita, jakož i reakce zbytku světa na ni, zabírá ve zpravodajství tolik místa, že se sotva dostane na další témata. Co se dráždění novinářů týče, nemá nový americký prezident na této planetě nejspíš sobě rovného. Ani Miloše Zemana ne.

Právě proto o Trumpově administrativě moc psát nebudu. Píše o ní kdekdo a dělá mi starosti, že kvůli tweetům z Bílého domu — ať jsou jakkoliv zábavné — přestáváme mít v našem kolektivním vědomí prostor pro jiné důležité události.

Jednou z nich je zapomenutá „druhá krize EU“, která byla odsunuta na vedlejší kolej nikoliv Donaldem Trumpem, ale již divokými výjevy z vrcholné fáze balkánské migrační krize v roce 2015. Je to krize řeckých státních financí, která není o nic blíže k vyřešení než v okamžiku, kdy začala.

 

Řecko udržuje svoji platební schopnost již sedmým rokem jen na základě mezinárodní finanční pomoci. Je to důsledek generaci trvajícího zadlužování země.

Toto je graf vývoje zadlužení Řecka v čase.

vyvoj-reckeho-zadluzeni.jpg (17,104 kiB)
Vývoj řeckého zadlužení

Začátek grafu vypadá docela dobře. 19 % HDP, to je velmi nízký státní dluh. Dnešní Česká republika dluží coby procento HDP dvakrát více, a to je přitom na aktuální evropské poměry spíš málo — hluboko pod průměrem EU a hluboko pod hodnotami velkých ekonomik EU, jako je Británie nebo Německo. Smutnou skutečností je, že těch řeckých 19 % je hodnota za vlády vojenské junty (1967–1974) , tzv. vlády plukovníků, od které by člověk čekal spíš opak, totiž, že důstojníci budou utrácet za „pěkné nové zbraně“. Kdepak, plukovníci moc neutráceli.

Když junta padla, první dvě demokratické vlády se pod vedením konzervativce Kostase Karamanlise držely rozpočtové kázně. Skutečným otcem celého zadlužovacího procesu se stal socialista Andreas Papandreu, paradoxně ekonom, absolvent Harvardské univerzity s titulem PhD. Papandreu byl zvolen do úřadu díky příslibu štědrého utrácení. Jelikož chudé Řecko nedokázalo vybrat takové množství daní, začal své plány financovat prodejem státních dluhopisů. Vyneslo mu to ohromnou popularitu mezi voliči: celkem troje volby (1981, 1985 a 1993) dokázal Papandreu vyhrát takovým množstvím hlasů, že v poměrném volebním systému Řecka získal absolutní většinu v parlamentu. Jenže za tu cenu, že celkový státní dluh se více než zčtyřnásobil.

pocet-statnich-uredniku-v-recku.jpg (27,409 kiB)
Počet státních úředníků v Řecku

Andreas Papandreu zemřel v roce 1996. Během patnácti let své činnosti ve vrcholné politice stihl ovšem zadělat problémy, které budou Řecko trápit po další generace. Jeho dědictvím je — kromě položení základů řeckého dluhu — také důchodový systém, který byl (opět z půjčených peněz) mimořádně štědrý a umožňoval odchod do předčasného důchodu za velmi výhodných podmínek. Za jeho vlády rovněž došlo k nárůstu počtu státních úředníků, který už se nezastavil ani po jeho smrti.

Daleko horší však byla změna společenské a politické atmosféry v Řecku. Řečtí konzervativci 21. století převzali jeho model „koupíme si voliče“ prakticky bezezbytku. Šetrný Kostas Karamanlis byl zapomenut, půjčovalo se dále. Jedna věc, kterou graf růstu dluhu nezachytil, byl nárůst HDP samotného. Až do roku 2008 HDP Řecka prudce rostlo, i když je pravda, že řecké vládní statistiky musíme brát se značnou rezervou. Přes tento masivní hospodářský růst však dluh samotný v poměru k HDP ani trochu neklesl, naopak se mírně zvýšil na 105 %. Což v absolutních číslech znamená, že se rovněž nafoukl.

Pak přišla roku 2008 krize, řecké HDP silně pokleslo a tím pádem se poměr dluhu k HDP značně zvětšil. S kolapsem ekonomiky se zhroutila i schopnost řecké vlády platit úroky věřitelům — vybraných peněz nebylo jednoduše dost. Navíc jsou řečtí poplatníci velmi zběhlí, co se daňových úniků týče.

vyvoj-hdp-recka-ve-21-stoleti.jpg (19,351 kiB)
Vývoj HDP Řecka ve 21. století

V dubnu 2010 oznámil tehdejší předseda vlády Georgios Papandreu (ano, řemeslo se dědí), že Řecko bude potřebovat finanční pomoc od zbytku světa. Brzy nás tedy čeká sedmé výročí krize. Finanční pomoc se nakonec uvolily poskytnout tři organizace, takzvaná „trojka“: Evropská unie, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond.

Současnou oficiální verzí věcí je, že „trojka“ bude Řekům poskytovat finanční prostředky a oni budou na oplátku zavádět různé reformy, kterými se pokusí nastartovat ve své zemi hospodářský růst. Mezi ně patří seškrtání státních výdajů, prodej státního majetku, boj proti korupci a daňovým únikům, ulehčení podnikání. Ještě loni v prosinci tvrdili evropští oficiálové, že tímto postupem Řecko zredukuje svůj státní dluh o pěkných dvacet procentních bodů, tj. ze současných cca 180 % HDP na 160 % HDP. Jak rychle? Do roku 2060. Tedy za zhruba půl století!

Neznám nikoho, kdo by tomu věřil.

Aby se Řecko mohlo prorůst ke snížení dluhu, potřebovalo by k tomu podnikatelskou aktivitu. V posledním roce pomohla Řecku ke skrovnému růstu skutečnost, že jeho konkurenti v oblasti turistického ruchu — Egypt, Turecko, Tunisko — byli ochromeni sérií teroristických útoků v turistických resortech. Muslimské země začaly mít v Evropě pověst nebezpečných destinací: turecká Antalya přišla loni o polovinu turistů, Tunisko jako celek o 35 %, Egypt o 42 %. Těží z toho zejména Řekové a Španělé, kteří zatím tento druh teroristického problému nemají. Turistickým ruchem se však nedá růst do nekonečna. I kdyby si Řecko zachovalo svoji současnou pověst bezpečné země, jeho pláže nejsou nafukovací a hotely také ne. Naděje Řecka by byla v rozvíjení jiných sektorů.

Jenže k založení a rozvíjení nových a světově konkurenceschopných podniků je potřeba dvou typů lidí. Podnikavé lidi coby otce-zakladatele a vzdělané lidi coby zaměstnance. A právě tito lidé nemají důvod v Řecku zůstávat. V rámci EU je pohyb pracovních sil zcela volný a mladý vzdělaný Řek vydělá ve Frankfurtu či Londýně daleko více peněz, než kdyby zůstal v Aténách, kde by možná nenašel vůbec žádnou práci, ani mizerně placenou (momentální míra nezaměstnanosti mladých je v Řecku 44 %, před pár lety byla dokonce 60 %). Není tedy divu, že z Řecka utíká až 100 000 kvalifikovaných mladých lidí ročně, včetně tří ze čtyř čerstvých absolventů vysokých škol. To je enormní brain drain, který se rozhodně nedá nahradit migranty z Afghánistánu. Bez těchto mladých lidí nemá Řecko šanci se nějak postavit na nohy.

Útěk mladých má i další důsledek, a to je propad porodnosti na hodnoty, které jsou mimořádně nízké i ve všeobecně špatných poměrech EU. Spočteme-li na jedné straně čerstvě narozené děti, na druhé straně pak zemřelé staré lidi a odstěhované mladé lidi, každým rokem se Řecko smrskne o více než 100 000 osob. Mladí emigranti mají své děti v cizině a ti, kdo zůstali v Řecku, si zase děti mnohdy nemůžou dovolit. Právě proto mi připadá absurdní, když někdo plánuje vývoj řeckého státního dluhu do roku 2060. Pokud tento demografický trend bude trvat, nebo se dokonce posílí, nemusí žádné Řecko — myšleno jako národní stát Řeků — v roce 2060 vůbec existovat, nebo se může stát národem důchodců, který po více než 3000 letech historie nebude mít žádnou budoucnost.

Nebojím se o to, že by v roce 2060 na území Řecka nikdo nežil. Hned v sousedství je silně zalidněné Turecko, Egypt apod. Pokud Řekové nepřestanou s vymíráním, jejich uvolněné území obsadí jednoho dne právě lidé odtamtud, kde se populace stále ještě rozrůstá. Ale za Řeky se sami považovat nebudou a zcela jistě nebudou ochotni platit dluhy po nějakých dávno mrtvých nevěřících.

Uniklá zpráva Mezinárodního měnového fondu, která se dostala na veřejnost 28. ledna 2017, tvrdí, že Řecko skutečně nemá šanci dluh ani stabilizovat. Podle propočtů, které jsou v ní obsaženy, bude řecký státní dluh po roce 2020 dále explozivně narůstat a v bájném roce 2060 by měl dosáhnout až 275 % HDP.

MMF nemá politické důvody, proč situaci přikrášlovat. Evropská unie je ovšem má. V EU se letos konají troje důležité volby — v Nizozemsku, v Německu a ve Francii — a nedá se vyloučit, že padne vláda v Itálii a mimořádné volby budou i tam. Jelikož téma „odpustíme Řekům jejich dluhy“ není v žádné zmíněné zemi zrovna volebním trhákem, dala by politická vrstva napříč kontinentem přednost tomu, kdyby se o situaci raději moc nemluvilo.

Šestého února zasedá vedení MMF a bude jednat o řeckém dluhu. Kdyby se Mezinárodní měnový fond rozhodl z „trojky“ stáhnout, zkolabovala by nejspíš podpora celého oddlužovacího projektu i v EU. Stojí za zmínku, že německá strana rebelů, Alternative für Deutschland, vděčí za svůj vznik právě řecké dluhové krizi. Její další vyostření by pro ni představovalo užitečné téma, zvlášť s přihlédnutím k blížícím se volbám do německého Bundestagu (září 2017). Na procentuálním výsledku AfD závisí, které koalice budou v příštím volebním období numericky možné a které ne.

Jak se MMF k řecké věci postaví, je ve hvězdách. Výměna v Bílém domě by teoreticky neměla mít na rozhodování uvnitř MMF vliv, prakticky jej možná mít bude, protože Spojené státy mají v MMF sedmnáct procent hlasů.

Zatím to vypadá, že MMF bude po řecké vládě chtít věci, které vládní strana Syriza nebude ochotna slíbit. Řecká tragédie tedy pokračuje. Ale bez deus ex machina, který by ji nakonec vyřešil.

 

Malá poznámka na závěr.

Migrační krize a dluhová krize mají jednoho společného jmenovatele, kterým je touha uspokojovat okamžité emoční potřeby. V jednom případě je to puzení „já chci peníze a věci hned, ne až si na to vydělám“, v druhém případě „pomožme ubohým Bangladéšanům, kteří mrznou v Srbsku a musí si topit starými pražci“, nebo „utopilo se tříleté dítě, musíme otevřít hranice všem ostatním“.

Ačkoliv jedno z toho vypadá jako velmi nízce (hamižnost), kdežto druhé jako vysoce morální motivace (altruismus), obě tyto myšlenkové zkratky sdílejí jedno: neochotu přemýšlet, k čemu takové jednání povede ve středním a dlouhodobém časovém horizontu. Člověk má v sobě právě tak psychologickou potřebu vlastnit věci, jako potřebu cítit se dobrým a mravným. Obě tyto potřeby se dají uspokojovat s rozumem, nebo také způsobem, který je ve výsledku sebezničující.

V obou případech máme přitom možnost vidět, jak budoucnost vypadá. V případě migrace je to Francie s jejím věčným výjimečným stavem a beznadějnými banlieues, ve kterých kvasí radikální směry islámu, jako je salafismus. V případě státního dluhu je to Řecko.

Přesto zatím Evropa nechce tyto výsledky vidět. A tak kráčí Německo ve francouzských stopách a myslí si, že svoje migrační záležitosti zvládne lépe než Francouzi. Tak kráčí skoro každý evropský stát ve šlépějích Řecka a zadlužuje se čím dál víc. V podstatě je to ta samá zaslepenost, kterou prokazuje každý kuřák, když vytahuje cigaretu z krabičky ozdobené prožranými plícemi. Odnaučil se vnímat ty obrázky natolik, že ani neví, že tam jsou.

Toto je velká slabina demokratického systému, který odměňuje politiky za to, že myslí jen na jedno volební období dopředu. Z hlediska čisté technologie moci byla ta zadlužovací strategie Andrease Papandreua správná — v tom smyslu, že se stal nejvýznamnějším řeckým politikem své éry a měl velké úspěchy ve volbách. Z dlouhodobého hlediska se stala počátkem katastrofy pro lidi, kteří v době, kdy Papandreu ověnčen vavříny zemřel, nebyli ještě ani na světě.

Nemám nejmenší tušení, co s tím.

Píše pan Marian Kechlibar na Kechlibar.net


Pozn. red.: Třeba jen podotknout, že naše socialistické vládnutí má namířeno naprosto stejným směrem. Zničení podnikatelské aktivity, vymazání střední třídy, totální předanění, regulace ad absurdum a byrokratizace celého státu. Cesta do Řeckých pekel.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 503 × | Prestiž Q1: 7,11

+7 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Ta druhá krize

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top