Štítky článku: •  

Jak jsem potkával jídlo (III)

Tak, otráven z aféry metylalkoholu, ponořím se raději do vzpomínek na jídla. Tak nějak se mi udělá na duši lépe.

Co jsem úplně zapomněl zmínit byly šumáky, které mě celé dětství provázely. Po jídle šel někdo odpumpovat vodu ze studny, aby byla chladná a naplnil jí půllitr. Pak se rozbalil balíček, myslím, že stál kolem desetníku a obsahoval jednu bílou a jednu oranžovou kostičku. Ta bílá byla kyselá až hrůza a ta oranžová byla sladká a šíleně pěnila.

sumenky.jpg (11,015 kiB)
Šuměnky

Hodily se do půllitru, kde ve vodě bouřlivě reagovaly. K urychlení procesu jsme používali tzv. „tlukátko“, dřevěnou tyčku s plochou dolní stranou, kterou se do kostiček zběsile tlouklo, aby se dříve rozpadly. Kupodivu měl ten nápoj takové „grády“, že to člověk najednou nevypil, protože by se zadusil přítomným CO2.

Později byly ty kostičky už „oboubarevné“ a ta sranda už s nimi nebyla. Nakonec byly nahrazeny jakýmisi „Šuměnkami“ v sáčku (už za Kč 0,20), v kterých byl už cukr krystalový a ten se nerozpustil, ani když už to všechno vyšumělo. Ale pili jsme to ještě řadu let. Až do doby, kdy si sestra nechala udělat rozbor vody z té studně a dověděla se, že obsahuje tolik dusičnanů a dusitanů, že by to zabilo i vola. A já vůl to dodnes přežil.

Táta byl odjakživa konzervativní. Ať jsme se na jídlo zastavili kdekoliv, dával si svíčkovou. Tenkrát stála ve čtyřce nějakých osm korun. To my s maminkou jsme byli odvázaní a dávali si výstřednosti. Vzpomínám, tenkrát, v bezvýznamné obci Řitka, která ještě Vondráčkovou neznala, jsme si dali jakousi Orientální směs za plných 9,60. Pálilo to jak čert (a druhý den ještě podruhé)! A před tím jsme si dali hovězí vývar s játrovými knedlíčky. Ty knedlíčky byly velmi tuhé, značně velké, a odolávaly jakémukoliv pokusu o narušení celistvosti. Až do té míry, že samovolně vyskakovaly z polévkové misky. Miluji od té doby tvrdé, veliké knedlíčky.

Máma doma tu zavářku přímo z papíru ledabyle odkrajovala lžičkou a dělala z toho takové neforemné nočky. To nebylo ono. Ne nechci urážet. Ale ty koule z Řitky si prostě skálopevně pamatuji.

A ještě byl táta srandovní v jedné věci: když byly k obědu palačinky (my jsme jim blbě říkali amolety), požadoval je podávat přímo k polévce, nejraději bramborové. Maminka to nesnášela. Táta si propletl „amoletu“ s marmeládou mezi prsty, aby nevytékala, a pak si kus ukousl a zabral k tomu lžíci té bramboračky. Po mnoha letech jsem to viděl, když Z. Pohlreich byl v nějakém motorestu a zajídal tam s maximální rozkoší lžíce dršťkové polévky Bavorskými vdolečky a vypadal úplně šťastně.

Ale pro ještě jednu vzpomínku couvnu o pár let: jezdívali jsme na rekreaci do jakési podnikové chaty. Táta tam tehdy byl hospodářem, abychom ušetřili, a jezdilo se povozem na nákupy do Jiřetína pod Jedlovou. Už nevím, jestli ten valník s nákupem tahal kůň, nebo nějaký slabý Zetor. Vlastně to není důležité.

Jednou si rekreanti usmysleli, aby jim paní Michálková, zkušená stará kuchařka, udělala k obědu smažený sýr. To byla tehdy taková novinka, módní hit.

Snažila se víc, než dost, ale něco tak tragického snad nikdy do té doby z kuchyně nevypustila. V první řadě se jí z ruky vymkl kuchyňský robot, v němž měla připravit bramborovou kaši. Jednak to byla věc nově dovezená, velikosti střední pračky, která se po spuštění samovolně vydávala po kuchyni různými směry, až do déli elektrického kabelu, někdy i dále. Vydával ukrutný řev a naháněl paní Michálkové hrůzu. Výsledkem stíhání robota po kuchyni byla šílená, gumová, bramborová kaše.

Na vrchol všeho, o smaženém sýru nevěděla nic, takže obalila běžné trojúhelníčky. Po snaze je osmažit jí zůstaly pouze prázdné měchuřinky trojobalu a pánev plná oleje pálícího se se zbytky vyteklého sýra. Myslím, že při vydávání jídla plakala.

Svačiny jsme měli ve vlastní režii. Dávali jsme si s oblibou chléb se slaninou a k tomu hrnek mléka. Dodnes si vybavuji ty vytřeštěné tváře spolu-rekreantů. A jejich zasvěcené komentáře o druhém konci a rychlosti našeho zažívacího procesu. Nám, pochopitelně, nebylo nic.

Když se ještě budu pohybovat v tom časovém období, rozhodně nezapomenu na dětský tábor v Dolanech. Kluci tam tehdy chytili štiku – o legalitě mám pochybnosti. Kuchařky ji upekly na másle a každý dostal malinký kousíček. Zdává se mi o té štice.

A ještě jedna věc z toho tábora: k večeři se často podávala jakási rybí pomazánka. Nevím, co to bylo za ryby. Byly vykostěné, rozetřené a smíchané se strouhanými vajíčky natvrdo, máslem, hořčicí a možná s kyselou okurkou. Byly toho plné talíře a každý si mazal podle chuti a často i za tu mez. Toho se nešlo přežrat.

Do období těch dětských táborů ještě patří nezapomenutelná semlbába z tábora v Račicích. Byl to malý tábor asi pro 100 dětí. Vařily tam opět postarší hospodyně. Semlbábu připravovaly s tvarohovou náplní s příměsí konzervovaného ananasu. A samozřejmě s jablky. Opečená kolečka rohlíků nahoře. Voňavé, úžasné, tak dobré. Bylo mi trapné jít si k výdejnímu okénku třikrát a vícekrát, ale já bych to jedl do skonání světa!

A ještě jeden chuťový zážitek k tomu patří: K pití tam byl většinou čaj, nalitý v staré mléčné konvi s kohoutkem u dna. No, pili jsme to. Žízeň je žízeň. Ale občas se hospodář tábora praštil přes kapsu a koupil tři basy minerálky Praga. Stály korunu za flašku. Stáčela se snad někde v Káraném a ani nemyslím, že to byla minerálka. Byla to asi vltavská voda, mírně ochucená, ale pamatuji si tu chuť na jazyku. Když jsme měli službu, otevírali jsme ty lahve a lili je do té mléčné konvice. A ta konev byla vypitá za několik okamžiků.

No, tak to máme dětství. Příště si zkusím vzpomenout na chutě z puberty a pozdější.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 948 × | Prestiž Q1: 16,17

+35 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top