Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Jak jsem potkával jídlo (VI)

Slíbil jsem, že o vzpomínkách na jídla už bude asi jen poslední díl. A ani se mi do něj už valně nechtělo. Ale sliby se mají plnit – nejen o Vánocích. Tak tady je.

Na té Lenoře byly k dohledání kromě pravých borůvek i takzvané vlochyně, neboli borůvky bažinné (Vaccinium Uliginosum). Zdroje udávají, že jsou mírně halucinogenní, či snad dokonce jedovaté. Zdroje se v hodnocení rozcházejí. Vnějškově se podobají borůvkám, ale jejich dužnina postrádá tu fialovou barvu. Chuťově jsou přijatelné. Sbírali jsme je léta a nikomu nebylo ani špatně, ani se nezřízeně nemotal. Každopádně jsou sladké a myslím, že jejich konzumace v rozumném množství neškodí.

vlochyne-bahenni.jpg (33,014 kiB)
Vlochyně bahenní

Z jídel a chutí nelze vynechat šlejšky. Někde později, v nějaké závodce, jsem je potkal jako šišky s mákem. Ale to už nebylo ono. Šlejšky byly z bramborového těsta, tak asi velikosti malíčku, zavařené ve vodě a maštěné sádlem. Mák tam taky byl.

Což mi vybavilo vzpomínku, kdy se paní tchýně po mnoha letech dostala na návštěvu do Ameriky (emigroval tam bratr pana tchána – krucaj, co to je za příbuzenský vztah?). A ten chtěl, aby mu upekla chodský koláč. S tvarohem, povidly a mákem. Sjezdili půl Ameriky, ale mák nekoupili. Prý je to droga.

A ještě jedna věc se mi vybavila: Kofola. Bábina ji využívala jako projímadlo. A když bylo už moc zle, měla nakoupenou minerálku Šaratici, ale to už byl těžký kalibr!

Kofola vznikla jako alternativa k drahému importu kapitalistických kolových nápojů (Coca, Pepsi). Byla vyvinuta v r. 1959 Doc. RNDr. PhMr. Zdeňkem Blažkem, CSc. z domácích surovin. Ten patent mu stejně nakonec stát ukradl, podobně, jako profesoru Wichterlemu jeho oční čočky.

Dnes se Kofola také vyrábí. Dokonce v konkurenci „Cola, Fanta, Franta, Sprajt“ jako jediná vydržela. (Snad ještě brněnská ZONka.) Ale ačkoliv tvrdí, že se jedná o tradiční recepturu, lidičky, už to není ono. Tenkrát to chutnalo jinak.

A ta limonáda mi vyvolala ještě jednu vzpomínku: byly to svačiny v nějakém institutu, kam jsem tehdy docházel. Dával jsem si k svačině deset deka bramboráku, tři rohlíky a Amaru. Tři rohlíky jsou vcelku jasné – 30 hal. za kus. Bramborák byl samozřejmě bramborový salát hňácnutý do papíru, 10 Dg za 1,50 a Amara byla třetinková lahev zelenkavé limonády nahořklé chuti; za Kč 0,90. Říkali jsme jí také „žabí hněv“. Celkem ta svačina vycházela tak na Kč 3,30. Jo, kdeže loňské sněhy jsou.

Ale odhazuji nostalgii.

Za vzpomínku určitě ještě stojí Radčiny Putimské kotlety. Od řezníka nasekané kotlety se prořízly v polovině až ke kosti a vzniklá kapsa se naplnila nějakým pikantním suchým salámem. Řez se zašil nití a maso se dalo péci. Používala se na to Remoska. Nevím, jestli to znáte. Taková hliníková nádoba, která se poklopila elektricky vytápěným víkem.

Později byly k dispozici i Remosky vytápěné plynem – takovým prstencem plamínků živených propánem-butánem. Ale fungovaly naprosto stejně.

Po roce 1990 se firma REMOS udržela. Dnes prodává pečící nádoby potažené teflonem, ale princip je stejný.

K Putimským kotletám se podávala dušená rýže – také z Remosky. Politá výpekem. Nemělo to chybu.

A poslední snad vzpomenu ještě jednoznačnou provokaci. Na té Lenoře, vodáckém tábořišti, jsme mívali postavený celé prázdniny stan. A vyvařovali si ňaminky. Jednou z nich byla třeba svíčková. Raďka nakoupila někdy zjara kus masa, naložila jej, upekla se zeleninou a nandala do sklenic, které se tzv. „zavekovaly“, tedy zavařily.

A na tom tábořišti, kde vodáci horko-těžko otevřeli plechovku leča a jedli je studené, jsme si vyklopili tu polokonzervu do kastrólu, přilili šlehačku s moukou, zavařili a v kotlíku si uvařili bezvadný houskový knedlík. Podávalo se samozřejmě na talířích s nezbytnými brusinkami.

Museli jsme být strašné svině, když jsme si sedli před stan a cpali se tou dobrotou z normálních talířů a příborem.

No a pak už jsem vařil ponejvíce sám, čímž se nijak chlubit nechci. Když se vracely prázdné talíře, byl jsem spokojený a když se talíř vrátil nedojedený, bylo mi strašně trapně.

Tak. A definitivní konec toulek po chutích a jídlech.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 055 × | Prestiž Q1: 12,27

+20 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Jak jsem potkával jídlo (VI)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top